USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň Mgr. Miloslavy Štorkové a JUDr. Andrey Borovičkové, Ph.D., ve věci žalobkyně: B., a.s., IČO xxx sídlem L., Praha zastoupená advokátem K. G. sídlem L., Praha proti žalovanému: M. S., narozený xxx bytem H., K., Slovensko o 2 978 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. října 2024, č. j. 28 C 305/2023 – 75 takto: Usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že se řízení nezastavuje. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud prvního stupně výrokem I řízení zastavil a výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 2. V odůvodnění uvedl, že žalobou, podanou 2. 10. 2023, se žalobkyně po žalovaném domáhá zaplacení žalované částky s tím, že předchůdkyně žalobkyně společnost T. a.s., IČO xxx, uzavřela s žalovaným smlouvu, v níž se zavázala poskytovat žalovanému sjednané služby, žalovaný měl za období od 6. 9. 2020 do 5. 10. 2020 zaplatit do 24. 10. 2020 žalovanou částku, kterou ale neuhradil. Pohledávka byla smlouvou z 10. 8. 2022 postoupena žalobkyni. Žalobkyně v žalobě uvedla, že žalovaný má bydliště na adrese T., Praha. 3. Soud prvního stupně zjistil, že v účastnické smlouvě z 18. 9. 2020 žalovaný jako svou uvedl adresu H., K., Slovensko, totožnost žalovaného byla ověřena občanským průkazem, kde měl uvedenu stejnou adresu. Předchůdkyně žalobkyně písemnosti zasílala žalovanému na tuto adresu. Evidencí obyvatel České republiky žalovaný neprochází, podle zprávy Ministerstva vnitra České republiky zde neměl povolen žádný druh pobytu. Žalovaný nebyl veden u České správy sociálního zabezpečení, o žalovaném nebylo zjištěno nic ani od Úřadu práce České republiky. Zásilky zaslané žalovanému na adresu uvedenou v žalobě, adresu P., H., se vrátily zpět jako nedoručené. Podle sdělení Ministerstva vnitra Slovenské republiky je žalovaný hlášen k trvalému pobytu na uvedené adrese na Slovensku, zásilky na ni zaslané se vrátily zpět soudu prvního stupně jako nedoručené. Soud prvního stupně žalobu s výzvou a poučením podle článku 26 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále nařízení Brusel I bis) doručoval žalovanému prostřednictvím slovenského soudu, doručeno bylo podle slovenských předpisů oznámením na úřední desce a webových stránkách soudu ze dne 18. 9. 2024, neboť žalovaný se na své adrese dlouhodobě nezdržuje a faktická adresa nebyla zjištěna, k doručení došlo 3. 10. 2024. 4. Soud prvního stupně uvedl, že s ohledem na státní příslušnost žalovaného je ve věci dán cizí prvek. Ve smyslu § 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, věc posuzoval podle nařízení Brusel I bis. Zabýval se tím, zda v dané věci jde o spotřebitelskou věc podle článku 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis a zda se tak příslušnost neřídí článkem 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis, podle něhož lze žalobu proti spotřebiteli podat pouze u soudu členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. Uvedl, že musí být splněny tři podmínky, a to (1) aby profesionál vykonával svoji profesionální nebo podnikatelskou činnost v členském státě spotřebitele, nebo aby svou činnost na tento stát zaměřil, (2) aby smlouva spadala do rozsahu těchto činností, (3) aby smlouva byla skutečně uzavřena. Žalovaný smlouvu uzavřel jako spotřebitel s bydlištěm na Slovensku, předchůdkyně žalobkyně smlouvu uzavírala s vědomím, že žalovaný je spotřebitel z jiného státu. Předchůdkyně žalobkyně se tak podle soudu prvního stupně na klienty ze Slovenska zaměřovala. Uvedl i to, že předchůdkyně žalobkyně má řadu poboček na Slovensku, že svou činnost provozuje i na Slovensku. Podmínky pro aplikaci článků 17 odst. 1 písm. c) a článku 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis tak byly splněny a žalobu lze podat pouze na Slovensku. Řízení proto podle ust. § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil. Opatrovníka žalovanému neustanovil s tím, že to považoval za nadbytečné. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 146 odst. 2 o. s. ř. a soudní poplatek žalobkyni nevrátil, neboť byl zaplacen pouze ve výši 400 Kč. 5. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně odvolání, kterým se domáhala jeho změny tak, že se v řízení bude pokračovat. Nesouhlasila s tím, že není dána pravomoc českých soudů. Podle ní je dána pravomoc českých soudů podle článku 7 odst. 1 písm. b) druhá odrážka nařízení Brusel I bis, podle něhož řízení může být vedeno v České republice i tehdy, jestliže služba byla poskytnuta v České republice a žalobkyně a její předchůdkyně neprovozují činnost na území jiného členského státu. K tomu odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 1318/2011, 32 Cdo 1826/2011. 6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného usnesení, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 7. Vzhledem k tomu, že Česká republika i Slovenská republika jsou od 1. 5. 2004 členy Evropské unie, soud prvního stupně správně věc posuzoval podle nařízení Brusel I bis, které upravuje příslušnost států v občanských věcech, přednostní použití práva Evropské unie plyne mimo jiné i z § 2 zákona č. 91/2012, o mezinárodním právu soukromém. 8. Soud prvního stupně správně vycházel z přednostního použití čl. 26 nařízení Brusel I bis, podle něhož se i nepříslušný soud může stát soudem příslušným tím, že se řízení před ním žalovaný přes poučení o možnosti namítat nepříslušnost řízení účastní, aniž nepříslušnost soudu namítne. V posuzovaném případě bylo příslušné poučení doručeno žalovanému prostřednictvím slovenského soudu spolu s žalobou fikcí, žalovaný na ně nijak nereagoval, řízení se tedy neúčastnil a příslušnost podle tohoto ustanovení založena nebyla. 9. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že o spotřebitelskou věc ve smyslu článku 17 nařízení Brusel I bis jde tehdy, jestliže jde o některý z případů zde uvedený. V daném případě nejde o spor ze smlouvy o koupi movitých věcí na splátky ani o spor z půjčky či úvěru na nákup takových věcí, článek 17 odst. 1 písm. a), b) nařízení Brusel I bis tak na věc nedopadají. Soud prvního stupně se proto správně zabýval tím, zda nejde o případ uvedený pod písmenem c) uvedeného článku. Nebylo přitom sporu o tom, že jde o spor ze smlouvy a že při uzavření smlouvy žalovaný vystupoval jako spotřebitel, předchůdkyně žalobkyně společnost T.,a.s. jako podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti, čímž byly dva předpoklady ze tří splněny. 10. Předchůdkyně žalobkyně na Slovensku nepodniká. Opačné zjištění soud prvního stupně v odůvodnění usnesení neuvedl, neoznačil žádný subjekt (organizační složku, odštěpný závod), prostřednictvím něhož by měla předchůdkyně žalobkyně na Slovensku podnikat. Nelze souhlasit ani s tím, že bylo zjištěno, že se předchůdkyně žalobkyně na Slovensko zaměřovala. Předchůdkyně žalobkyně by musela projevit vůli navázat obchodní vztahy se spotřebiteli ze Slovenska. Žádný takový projev, z něhož by vyplývala vůle předchůdkyně žalobkyně uzavírat smlouvy se spotřebiteli z jiného státu, nebyl zjištěn. Z obsahu spisu nic takového neplyne. Jen z toho, že předchůdkyně žalobkyně uzavřela v České republice smlouvu s občanem Slovenské republiky s bydlištěm na Slovensku, nelze zaměřování se na jiný stát dovodit. Vůli uzavřít smlouvu s předchůdkyní žalobkyně v takovém případě projevil žalovaný. 11. Odvolací soud nesouhlasí ani s tím, že by předchůdkyně žalobkyně měla na Slovensku řadu poboček, jak uváděl soud prvního stupně. Na Slovensku působil T., a.s., IČO xxx, který se od 1. 7. 2010 sloučil se svým nástupcem společností S., a.s., IČO xxx. Aktuálně je jediným akcionářem obou společností (S., a.s., T., a.s.) D. Z uvedeného vyplývá, že v době uzavření smlouvy i nyní na území České republiky i Slovenské republiky působily různé společnosti (jedna ve vztahu k druhé nebyla pobočkou či provozovnou). S ohledem na to, že mateřská společnost D. aktuálně vlastní telekomunikační společnost jak v České republice tak na Slovensku, není ani důvod, aby si T., a.s. na Slovensku ještě zřizoval pobočku, konečně soud prvního stupně ani žádnou pobočku konktrétně neoznačil, tedy nezjistil její existenci. 12. S ohledem na uvedené závěry tak dospěl odvolací soud k tomu, že závěr o příslušnosti soudů Slovenské republiky s odkazem na to, že v dané věci jde o spotřebitelskou věc dle článku 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis není správný, proto nelze vyjít ani z ustanovení článku 18 odst. 2 téhož nařízení o tom, že jediným příslušným soudem je soud, v jehož obvodu má žalovaný spotřebitel své bydliště. Výlučná příslušnost podle oddílu 4 nařízení Brusel I bis se proto neuplatní. 13. Jestliže na věc nedopadá oddíl 4 nařízení Brusel I bis, upravující spotřebitelské smlouvy, kde úprava příslušnosti je svou povahou úpravou příslušnosti výlučné (jinou nelze použít), uvedené omezení se neuplatní a příslušnost lze dovozovat z článku 4 odst. 2 nařízení Brusel I bis, tedy z bydliště žalovaného, nebo z článku 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis, který upravuje zvláštní příslušnost, podle něhož osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn, pro účely tohoto ustanovení a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty. 14. V posuzovaném případě má žalovaný bydliště na Slovensku, tedy v jiném státě Evropské unie, k plnění došlo na základě smlouvy, jejímž předmětem bylo poskytování služeb elektronických komunikací, přičemž T., a.s., který služby poskytoval, má sídlo v Praze. Z uvedeného tedy vyplývá, že soudy České republiky jsou podle uvedeného článku příslušné k projednání a rozhodnutí věci, tedy že jim svědčí pravomoc (mezinárodní příslušnost). 15. S ohledem na tento závěr odvolací soud napadené usnesení podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, jak se podává z výroku tohoto usnesení. Poučení: Proti tomuto usnesení j e přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha, dne 11. dubna 2025 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu