ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň Mgr. Miloslavy Štorkové a JUDr. Andrey Borovičkové, Ph.D., ve věci žalobkyně: B., a. s., IČO xxx sídlem L., Praha zastoupená advokátem K. G. sídlem L., Praha proti žalovanému: J. P., narozený dne xxx bytem K., Praha zastoupený opatrovníkem D. T. sídlem R., Praha o 27 416,65 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. února 2025, č. j. 6 C 54/2024-108, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 6 461,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám K. G. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 27 416,65 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 4 689 Kč od 15. 8. 2023 do zaplacení ve výši 15 % ročně, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 194,83 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 22 727,65 Kč od 18. 7. 2023 do zaplacení a s úrokem ve výši 22,9 % ročně z částky 21 001,31 Kč od 18. 7. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Současně vyslovil, že žalovaný je povinen žalobkyni zaplatit náhradu nákladů řízení v částce 13 378,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok II.). 2. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobkyně se žalobou ze dne 31. 1. 2024 domáhala po žalovaném zaplacení 27 416,65 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že mezi žalovaným a R., a. s. (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) byla dne 5. 10. 2014 uzavřena smlouva o vedení běžného účtu č. 8300722001, jejíž nedílnou součástí byly obchodní podmínky právní předchůdkyně žalobkyně, produktové podmínky a její ceník. Dne 10. 5. 2015 došlo mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně k uzavření smlouvy o úvěru č. xxx, na základě níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout částku 150 000 Kč, kterou se zavázal splatit spolu s úrokem ve výši 22,90 % ročně prostřednictvím anuitních měsíčních splátek ve výši 3 419,46 Kč. Nedílnou součástí smlouvy o úvěru byly všeobecné obchodní podmínky a ceník. Žalovaný svůj závazek vůči žalobkyni nehradil řádně a včas, a proto právní předchůdkyně žalobkyně přistoupila k zesplatnění celé dlužné částky ke dni 17. 7. 2023 (jistina ve výši 21 001,31 Kč, smluvní úrok ke dni 17. 7. 2023 ve výši 1 726,34 Kč a úrok z prodlení ke dni 17. 7. 2023 ve výši 1 193,83 Kč). Žalovaný se též dne 14. 8. 2023 dostal do nepovoleného debetu ve výši 4 689 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 30. 8. 2023 s účinností ke dni 1. 9. 2023. 3. Opatrovník žalovaného nárok žalobkyní uplatněný v žalobě neuznával, když uváděl, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru nezkoumala úvěruschopnost žalovaného. Nezkoumala-li právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost dostatečným způsobem, má to za následek neplatnost smlouvy jako celku. Proto navrhoval zamítnutí žaloby. 4. Soud prvního stupně dále konstatoval, že vzhledem k tomu, že žalovaný je státním příslušníkem Slovenské republiky, v dané věci se tedy jedná o řízení s cizím prvkem. V této souvislosti se proto zabýval otázkou pravomoci českých soudů věc projednat a rozhodnout. Jelikož místem plnění závazku bylo místo na území České republiky, je dána pravomoc českých soudů na základě čl. 7 odst. 1 a čl. 17 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis). Jelikož předmětem řízení je nárok vyplývající ze závazkového vztahu, aplikoval soud prvního stupně pro určení rozhodného práva nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), přičemž dle čl. 6 je rozhodným právem právo české. 5. Na základě provedeného dokazování vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně dne 5. 10. 2014 smlouvu o poskytování bankovních a dalších služeb, jejíž nedílnou součástí byly všeobecné obchodní podmínky, produktové podmínky a ceník. Právní předchůdkyně žalobkyně na základě této smlouvy vedla pro žalovaného běžný účet s debetní kartou č. xxx. Dne 10. 6. 2015 uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným smlouvu o úvěru č. xxx, jíž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout částku 150 000 Kč a žalovaný se zavázal předmětnou částku vrátit formou 96 pravidelných měsíčních splátek ve výši 3 419,46 Kč až do úplného splacení, kdy první splátka se stala splatnou dne 20. 7. 2015. Úroková sazba mezi účastníky řízení byla sjednána ve výši 22,9 % p. a. Nedílnou součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky žalobkyně a sazebník právní předchůdkyně žalobkyně. Právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému dne 10. 6. 2015 poskytla částku 150 000 Kč na bankovní účet č. xxx. Žalovaný zaplatil celkem 90 splátek. Na splátku č. 91 hradil pouze částečně, a to částkou 1 208,57 Kč na jistinu. Na splátky č. 92. až 97. nebylo již plněno ničeho. Žalovaný bankovní účet č. xxx, ze kterého splácel úvěr, od roku 2016 nepoužíval jako účet hlavní, pouze jeho pomocí splácel úvěr. Právní předchůdkyně žalobkyně tak přistoupila k zesplatnění dluhu jako celku ke dni 17. 7. 2023, přičemž dluh žalovaného z titulu úvěru k tomuto dni činil částku 23 921,48 Kč – 21 001,31 Kč jistina, 1 726,34 Kč smluvní úrok a 1 193,83 Kč úrok z prodlení. Žalovaný se v červnu 2023 dostal do nepovoleného debetu ve výši 4 689 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně tak s účinností ode dne 14. 8. 2023 odstoupila od smlouvy o poskytování bankovních a dalších služeb. Před uzavřením úvěru žalovaný dosahoval následujících příjmů: v březnu 2015 ve výši 19 450 Kč, v dubnu 2015 ve výši 65 263 Kč a v květnu 2015 ve výši 40 050 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně pohledávku za žalovaným postoupila na žalobkyni s účinností ke dni 1. 9. 2023. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky dopisem ze dne 13. 12. 2023. 6. S odkazem na příslušná zákonná ustanovení soud prvního stupně nárok posoudil po právní stránce tak, že právní předchůdkyně žalobkyně spolu s žalovaným uzavřela dne 5. 10. 2014 smlouvu o účtu dle ust. § 2662 a násl. o z. Žalovanému na zřízeném běžném účtu vznikl nepovolený debet ve výši 4 689 Kč, který měl povinnost dle předmětné smlouvy uhradit. Jelikož tak neučinil, odstoupila právní předchůdkyně žalobkyně od smlouvy a žalovaného vyzvala k úhradě. Žalovaný však ničeho nezaplatil. Pohledávka byla s účinností ke dni 1. 9. 2023 postoupena na žalobkyni, a to ve smyslu ust. § 1879 o. z. S ohledem na prodlení žalovaného s úhradou nepovoleného debetu má žalobkyně v souladu s ust. § 1970 o. z. právo i na úhradu zákonných úroků z prodlení z výše uvedené částky od 15. 8. 2023 do zaplacení. 7. Uvedl dále, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 10. 6. 2015 smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 o. z. Právní předchůdkyně žalobkyně vystupovala ve smyslu ust. § 420 o. z. jako podnikatel, který při uzavírání a plnění smlouvy jednal v rámci své výdělečné činnosti prováděné soustavně, samostatně na vlastní účet a odpovědnost živnostenským způsobem za účelem dosažení zisku, a žalovaný vystupoval ve smyslu ust. § 419 o. z. jako spotřebitel jednající mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu jeho povolání, tedy se dle ust. § 1810 o. z. jedná o spotřebitelskou smlouvu. 8. Soud prvního stupně tak aplikoval na uzavřenou smlouvu právní úpravu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když dospěl k závěru, že uzavřená smlouva je dle ust. §§ 86, 87 tohoto zákona platná, neboť v řízení bylo prokázáno, že žalovaný byl úvěruschopným. V této souvislosti konstatoval, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně zaplatil 90 celých měsíčních splátek úvěru, část 91. splátky a pouze neuhradil splátky 92. – 96. Je sice pravdou, že v průběhu dokazování nebylo prokázáno, zda právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala výdajovou stránku žalovaného před rozhodným datem předcházejícím uzavření smlouvy o úvěru, když k tomuto žalobkyně předložila pouze dva důkazy nevypovídající hodnoty. Jednalo se o mimořádný výpis z běžného účtu žalovaného, který ovšem reflektuje příjmovou stránku, výdajová stránka zde není zřejmá, když žalovaný příchozí prostředky vybírá v hotovosti. Dále se jednalo o posouzení úvěruschopnosti, což je dokument, který vypracoval zaměstnanec právní předchůdkyně žalobkyně bez data a zdrojů čerpání informací. 9. Soud prvního stupně však uzavřel, že pro závěr, zda smlouva o spotřebitelském úvěru je smlouvou neplatnou ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ nepostačuje jen samo zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného. Tento následek se může projevit pouze tehdy, pokud v řízení bude postaveno na jisto, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet (srov. rozsudek ze dne 27. 9. 2023 Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023). Žalovaný, který byl po řadu let, tj. v období od roku 2015 do roku 2022, schopen zaplatit celkem 90 celých splátek a 91. splátku částečně, byť občasně se zpožděním, avšak nikoliv delším než 2 měsíce, tak svým jednáním svoji úvěruschopnost prokázal. 10. S ohledem na uvedené soud prvního stupně žalobě v plném rozsahu vyhověl a uložil žalovanému zaplatit žalovanou částku včetně smluvního úroku a zákonného úroku z prodlení podle ust. § 1970 o. z. ve výši stanovené prováděcím nařízením vlády. 11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 13 378,50 Kč. 12. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný prostřednictvím opatrovníka včasné odvolání. Poté, co rekapituloval závěry soudu prvního stupně, namítal, že, byť při správně zjištěném skutkovém stavu, nemůže být judikatura Nejvyššího soudu (zejména rozsudek NS sp. zn. 33 Cdo 1819/2023) mechanicky aplikována bez posouzení individuálních okolností případu. Zdůraznil, že v projednávané věci žalovaný celý úvěr nesplatil, přičemž podle jeho názoru skutečnost, že spotřebitel částečně splácel úvěr, není sama o sobě důkazem řádného posouzení jeho úvěruschopnosti ze strany poskytovatele, nýbrž může být pouze důsledkem mimořádné snahy spotřebitele splnit své závazky i na úkor např. sjednání dalšího úvěru a hrazení splátek z úvěru následného. Závěrem, že nebyly prokázány žádné skutečnosti, které by vzbudily důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet, soud prvního stupně neakceptovatelným způsobem obrátil břemeno tvrzení (břemeno důkazní). Poukázal, že soud prvního stupně postupoval v rozporu s ustanoveními zákona o spotřebitelském úvěru, když dodatečné prokázání úvěruschopnosti žalovaného pouze z faktu, že částečně splácel, neobstojí. Poskytovatel úvěru je povinen posoudit příjmové a majetkové poměry spotřebitele nejen ve vztahu ke schopnosti krátkodobě splácet, ale zejména s ohledem na dlouhodobou schopnost spotřebitele splácet po celou dobu trvání smluvního závazku. Takové posouzení nebylo v tomto případě provedeno, a proto nelze závěr soudu prvního stupně, že spotřebitel musel být úvěruschopným, považovat za správný. V tomto směru lze poukázat rovněž na závěry rozsudku Soudního dvora Evropské unie ve věci C-755/22, který zdůrazňuje, že posouzení úvěruschopnosti musí být provedeno dostatečně pečlivě a individuálně s ohledem na reálnou schopnost spotřebitele splácet úvěr v plné výši a po celou dobu jeho trvání. Nepostačuje tedy pouze skutečnost úhrady částečných splátek úvěru jako důkaz správného provedení posouzení úvěruschopnosti. S ohledem na uvedené navrhoval, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba v celém rozsahu zamítá. 13. Žalobkyně se vyjádřila k odvolání pouze s tím, že se ztotožnila se závěry soudu prvního stupně, navrhovala potvrzení napadeného rozsudku a požadovala náhradu nákladů odvolacího řízení. 14. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně z podnětu podaného odvolání, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (ust. § 212 a ust. § 212a, ust. § 214 odst. 1 o. s. ř.), a poté dospěl k následujícím závěrům. 15. V posuzovaném případě soud prvního stupně provedl správně a úplně dokazování, na základě kterého zjistil všechny rozhodné skutečnosti, a dospěl ke správným skutkovým závěrům, kdy zjištěný skutkový stav posoudil v zásadě správně i po právní stránce. 16. Soudu prvního stupně nelze ničeho vytknout, pokud na vztah mezi účastníky aplikoval ustanovení smlouvy o úvěru ve smyslu ust. § 2395 a násl. o. z. (srov. ust. § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.), když lze podotknout, že žalovaný smlouvu uzavřel na straně úvěrovaného v postavení spotřebitele a právní předchůdkyně na straně úvěrujícího v postavení podnikatele; smlouva tak podléhá rovněž režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 17. Na tomto místě odvolací soud rekapituluje, že žalovanému byl právní předchůdkyní žalobkyně poskytnut úvěr ve výši 150 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit spolu s úrokem ve výši 22,90 % v 96 pravidelných měsíčních splátkách po 3 419,46 Kč. Žalovaný však úvěr řádně a včas nesplácel, a proto právní předchůdkyně žalobkyně v souladu se smlouvou úvěr dne 17. 7. 2023 zesplatnila a žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky představující jistinu ve výši 21 001,31 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok ke dni 17. 7. 2023 ve výši 1 726,34 Kč a kapitalizovaný úrok z prodlení ke dni 17. 7. 2023 ve výši 1 193,83 Kč. Pohledávka byla s účinností ke dni 1. 9. 2023 postoupena na žalobkyni, a to ve smyslu ust. § 1879 o. z. 18. Jedinou a stěžejní námitkou žalovaného v daném případě bylo, zda byla dostatečně posuzována jeho úvěruschopnost při uzavírání smlouvy ze dne 10. 6. 2015. Odvolací soud námitky opatrovníka v daném směru však shledal neopodstatněnými, do jisté míry účelovými, ve snaze zvrátit rozhodnutí ve prospěch žalovaného. 19. Odvolací soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru ve smyslu výše citovaných ustanovení, je platná, neboť původní věřitelka posoudila schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet úvěr, resp. poskytla žalovanému úvěr za okolností, z nichž bylo možno dovodit, že žalovaný bude schopný tento úvěr splácet. Původní věřitelka nevycházela pouze z tvrzení poskytnutých ze strany žalovaného, ale vycházela taktéž z poměrně detailního hodnocení žalovaného podle údajů z její interní databáze. 20. Z obsahu spisu se podává, že žalobkyně v žalobních tvrzení uváděla, že před poskytnutím úvěru původní věřitelka splnila své zákonné povinnosti, když zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a to jak prostřednictvím bankovních i nebankovních registrů klientských informací, tak i kontrolou veřejných databází. Zkoumáním úvěruschopnosti žalovaného nebyla zjištěna žádná skutečnost, která by v poskytnutí sjednaného úvěru bránila. Žádost klienta byla hodnocena individuálně v souladu s platnými schvalovacími strategiemi a s principy obezřetného úvěrování. V rámci posouzení byly kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze MVČR. Při hodnocení úvěruschopnosti klienta banka porovnávala jeho příjem a jeho výdaje, přičemž výpočtem získala disponibilitu zdrojů klienta. Ve prospěch svých tvrzení založila i dostatečné důkazy, jejichž hodnocením se soud prvního stupně zabýval. 21. Za těchto okolností odvolací soud shrnul, že banka prověřovala dostatečně úvěruschopnost žalovaného nejen z informací jím poskytnutých, když z příjmu žalovaného, při výši splátek úvěru, bylo lze, s přihlédnutím na další prověřování, dovozovat opodstatněně na jeho bonitu. Odvolací soud na základě uvedených skutečností uzavřel, že ověřování konkrétní výše životních nákladů žalovaného, případně jeho životní situace, se tak důvodně s ohledem na jeho bonitu jevilo nadbytečným a formalistickým. 22. V obecné rovině lze podotknout, že poskytování spotřebitelských úvěrů bankami je přísně regulováno právem EU, zejména směrnicemi EBA (Evropský orgán pro bankovnictví). Standardy EU zahrnují i posuzování úvěruschopnosti úvěrovaného spotřebitele a jeho bonity bankou. Banky vytváří na základě údajů Českého statistického úřadu i na základě vlastních interních údajů interní odhady normovaných výdajů a algoritmy pro automatizované výpočty úvěrových rizik, tyto normované výdaje jsou přitom zpravidla spolehlivější než konkrétní výdaje udávané úvěrovaným. Posuzování bonity spotřebitele prostřednictvím automatizovaného vyhodnocování založeného na interních modelech bonity fyzických osob je standardním nástrojem bank a jako součást postupu úvěrování bank a řízení jejich úvěrových rizik je předmětem kontroly ČNB dle jejího plánu kontrol. 23. Z obsahu spisu neplyne žádná pochybnost, že by u žalobkyně (právní předchůdkyně) bylo shledáno pochybení při kvalitě posouzení úvěruschopnosti spotřebitelů, případně shledala chybné nastavení jejího výpočetního modelu. 24. Ani opatrovník k tomuto modelu žádnou konkrétní prokazatelnou výhradu nevznesl, vyjma toho, že banka měla posuzovat úvěruschopnost dle konkrétních výdajů žalovaného. Obecně patří posuzování bonity úvěrovaného za využití údajů o jeho platební a úvěrové historii, kterou má banka k dispozici, k jedněm z nejspolehlivějších reálně možných způsobů prověření bonity úvěrovaného. Žalující banka tak disponovala z vlastního interního systému (dlouhodobě vedený běžný účet žalovaného) i z běžně dostupných externích systémů (např. insolvenční rejstřík) v relaci k výši úvěru dostatkem údajů k posouzení úvěruschopnosti žalovaného a v rámci jejího výpočtu bonity klienta dospěla k závěru, že žalovaný je schopen úvěr splácet a správnost jejího úsudku konečně potvrzuje okolnost, že žalovaný podstatnou část úvěru řádně splácel. Otázka, zda je spotřebitel skutečně úvěruschopný, je otázkou vysoce odbornou a odpověď na ni nemusí být zejména v mezních případech zcela objektivní. Podstatou soudní kontroly posuzování úvěruschopnosti spotřebitele je proto posouzení, zda proces posouzení úvěruschopnosti proběhl, zda proběhl správným způsobem za použití dostatečného množství ověřených dat a zda výsledek tohoto posouzení není zjevně nepřiměřený. Nevznikne-li poté konkrétní pochybnost o chybnosti postupu banky, není úkolem soudu posuzovat správnost výpočetního modelu banky ani správnost jejích interních dat. 25. Protože taková konkrétní pochybnost v souzené věci nevznikla, lze uzavřít, že banka prověřila úvěruschopnost žalovaného dostatečně a soud prvního stupně nepochybil, pokud žalobě v plném rozsahu vyhověl. 26. S odvolací argumentací se lze ztotožnit pouze potud, pokud uvádí, že nelze mechanicky aplikovat judikaturu bez posouzení individuálních okolností případu. Odvolacímu soudu, kterému je známa obecně citovaná judikatura opatrovníkem, nebyla shledána jeho argumentace opodstatněnou, když za konkrétních okolností byla bonita žalovaného postavena najisto. Jeho námitky byly shledány neopodstatněnými, když ve prospěch uvedeného svědčí skutečnost, že žalovaný byl schopen zaplatit celkem 90 (91) splátek, čímž svou úvěruschopnost prokázal. Jinými slovy řečeno, setrvat na nesplnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, když smlouva byla žalovaným plněna, bez škodlivých následků, jakož i jím vznesených výhrad, ve vztahu k žalobkyni neobstojí (srov. rozsudek SDEU ze dne 11. 1. 2024, sp zn. C-755/22). 27. Za těchto okolností odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné ve smyslu ust. § 219 o. s. ř potvrdil, a to včetně výroku o nákladech řízení. 28. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, že i v této fázi řízení byla žalobkyně úspěšná. Částka 6 461,4 Kč sestává z odměny za právní zastoupení za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast na jednání) po 2 220 Kč, a dvou náhrad hotových výdajů v paušální výši po 450 Kč ve smyslu ust. §§ 6, 7, 11 odst. 1, 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., spolu 21 % DPH ve výši 1 121,40 Kč Poučení: Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 18. června 2025 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu