ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň Mgr. Miloslavy Štorkové a JUDr. Andrey Borovičkové, Ph.D., ve věci žalobců: a) J. Š., narozený xxx b) A. Š., narozená xxx oba bytem V.,  B., Slovenská republika oba zastoupeni advokátem G. B. sídlem Š., Praha proti žalovanému: D. S., narozený xxx bytem P., Praha zastoupený zmocněnkyní H. S. bytem P., Praha o určení neúčinnosti darovací smlouvy, k odvolání žalobců proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. ledna 2025, č. j. 70 C 68/2024-164, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení částku              900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení,   že darovací smlouva uzavřená dne 15. 2. 2022 mezi žalovaným a H. S.,         o převodu bytové jednotky č. xxx, vedené na LV č. xxx, k. ú. S., území Hlavního města Prahy, na žalovaného, na základě níž došlo ke vkladu vlastnického práva žalovaného k bytové jednotce do katastru nemovitostí, je ve vztahu k žalobcům neúčinná (výrok I.). Současně vyslovil, že žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 1 500 Kč     do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). 2. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobci se žalobou domáhali určení, že darovací smlouva uzavřená dne 15. 2. 2022 mezi žalovaným D. S. a H. S. (dále jen „H. S.“) o převodu bytové jednotky č. xxx, vedené na LV č. xxx, k. ú. S., území Hlavního města Prahy, na žalovaného, na základě které došlo ke vkladu vlastnického práva žalovaného k předmětné bytové jednotce do katastru nemovitostí, je ve vztahu k žalobcům neúčinná. Tvrdili, že se stali roku 2018 oběťmi podvodu spočívajícího v tom, že H. S. (matka žalovaného) od nich podvodně (pod smyšlenou legendou) vylákala 80 000 €. V dané věci bylo vůči H. S. zahájeno trestní řízení, které vyústilo v podání obžaloby, projednávané doposud soudy Slovenské republiky. H. S. od nich podvodně získala půjčku, kterou jí poskytli za účelem získání grantu pro „xxx“, jejíž byla zakladatelkou a majitelkou. Management této školy zajišťovala akciová společnost „xxx“, ve které zastávala funkci předsedkyně představenstva.         Členem dozorčí rady této společnosti byl žalovaný. Společnost „xxx“ je od 5. 4. 2022 v konkurzním řízení. „xxx“ se potýkala s finančními                i výukovými problémy a byl jí odňat souhlas k působení jako soukromé školy, čímž došlo k ukončení její činnosti. H. S. převedla darovací smlouvou vlastnické právo               ke konkretizované bytové jednotce na žalovaného, který je v současnosti veden jako vlastník nemovitosti. Dovozovali, že se matka žalovaného převodem zbavila svého majetku v úmyslu je zkrátit. Žalovaný si úmyslu své matky, jako nejbližší příbuzný a člen dozorčí rady, musel být vědom ztížení postavení věřitelů, jejího trestního stíhání a finančních obtíží v rámci jejího profesního působení. Z tohoto důvodu se domáhali vyslovení neúčinnosti právního jednání (darování) vůči žalovanému, který se svou matkou jako jejich dlužnicí jednal. Doplnili, že svůj nárok opírají o ust. § 590 odst. 1 písm. b) o. z. (nikoliv o ust. § 589 odst. 1 o. z.) a nedisponují vykonatelnou pohledávkou s tím, že v trestním řízení jim byla, v pozici poškozených, přiznána náhrada škody ve výši 80 000 €, kterou má obžalovaná uhradit během trvání zkušební doby (jednoho roku) a s dalšími nároky byli odkázáni na občanskoprávní řízení. Žalobci usilují             o uhrazení škody, kterou utrpěli, protože se stali obětí podvodu, přičemž je zřejmé, že prakticky jediným majetkem, z něhož by bylo možné uspokojit jejich pohledávku, je předmětný byt, který paní S. darovala svému synovi. Matka žalovaného byla trestně stíhána již před darováním nemovitosti a její obava, že jí bude uložena povinnost k náhradě škody tak byla reálná a nyní je i důvodná, i když rozsudek dosud nenabyl právní moci. Žalovaný musel mít povědomost o situaci své matky a jejích aktivitách. Ve vztahu k existenci vykonatelné pohledávky uvedli, že H. S. bylo Městským soudem v Bratislavě v řízení vedeném pod sp. zn. 42 T 5/2023 uloženo nahradit jim škodu, nemají informaci o tom, že bylo podáno odvolání. Zdůraznili s podrobným rozkladem, jakož i historickým exkurzem, že jsou obětí protiprávního jednání (uvedení v omyl) H. S., utrpěli v důsledku trestněprávního jednání škodu a tuto skutečnost by měl vzít soud v potaz a poskytnout jim vyšší míru ochrany než pachateli trestného činu. Dovozovali, že setrvání na právním názoru, že k jejich procesní úspěšnosti je určující existence exekučního titulu proti H. S., odporuje zásadám spravedlnosti. 3. Současně v podání ze dne 23. 12. 2024 žalobci učinili výhradu ve znění, že: „Uplatňují vůči žalovanému výhradu dovolat se neúčinnosti předmětného právního jednání žalovaného. Žalobci si dovolují požádat zdejší soud, aby laskavě doručil toto podání žalovanému, čímž bude tato výhrada oznámena“. 4. Uvedli dále, že z důkazů jimi předložených vyplývá, že H. S. se cíleně zbavuje majetku. Podle jejich názoru je v současnosti úplně nemajetná. V této souvislosti poukázali na kupní smlouvu uzavřenou s manžely Š. s tím, že trestní stíhání sice začalo v roce 2021           a smlouva byla uzavřena na jaře roku 2020, nicméně zahájení trestního stíhání předcházely úkony přípravného řízení, H. S. byla vyslechnuta již v červnu 2020, žalobci žádali vrácení finančních prostředků již v roce 2019. 5. Žalobci dále namítali nesprávný postup soudu, tj. že měl být vydán rozsudek pro uznání. Dovozovali, že žalovanému byla doručena kvalifikovaná výzva již na základě prvého pokynu soudu k doručení a k doručení zásilky došlo fikcí nejpozději k 31. 8. 2024, čemuž odpovídá obsah spisu i skutečnost, že na podání žalovaného je uveden datum srpen 2024, který byl ručně opraven na říjen 2024. Došlo-li k doručení nejpozději k 31. 8. 2024, podal žalovaný vyjádření po uplynutí lhůty 30 dnů dané ve výzvě soudu. 6. Žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, že žalobci nedisponují splatnou a vykonatelnou pohledávkou, což je základní podmínka pro vyhovění žalobě. Doplnil, že H. S. není dlužnicí žalobců, proto nejsou aktivně legitimováni k podání odpůrčí žaloby. Uvedl, že finanční transakce (smlouva o půjčce) byla realizována mezi žalobci a xxx, kde H. S. působila jako člen statutárního orgánu. K převodu nemovitosti mezi ním      a dárkyní došlo na základě legitimního titulu (smlouvy), aniž by dárkyně byla zatížena jakýmikoliv pohledávkami vůči žalobcům, a aniž by jakkoli zkracovala jejich práva. Jednalo se o standardní darování z matky na syna. Poukázal na to, že k převodu došlo v únoru roku 2022 a ke sdělení obvinění až v květnu 2022, v době uzavření darovací smlouvy tedy neexistovala pohledávka žalobců vůči dárkyni. K existenci vykonatelné pohledávky uvedl, že rozsudek v trestní věci není pravomocný, proti rozhodnutí v trestní věci bylo podáno odvolání. K doručení kvalifikované výzvy sdělil, že tvrzení žalobců o jejím doručení v srpnu 2024 je čistě spekulativní a nelze jej dovozovat z písařské chyby při uvedení data sepisu vyjádření, které jím bylo opraveno s tím,       že mu soudní písemnost nebyla v srpnu 2024 doručena. Vyjádření učinil v řádné lhůtě a nárok žalobců zcela neuznal. Je-li argumentováno převodem vlastnického práva k nemovitosti na kupující manžele Š., pak uvedené se uskutečnilo v roce 2020, tedy ještě před zahájením trestního stíhání (srpen 2021) a nelze z toho usuzovat na úmysl dlužnice zbavit se majetku. Uzavřel, že nejsou naplněny důvody pro podání odpůrčí žaloby a žaloba by měla být zamítnuta. 7. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že H. S. bezúplatně darovací smlouvou       ze dne 15. 2. 2022 převedla na žalovaného vlastnické právo k nemovitosti: bytovou jednotku       č. x vymezenou v budově č. p. xxx (bytový dům) v části obce S., postavené na parcele č. parc. xxx, s podílem na společných částech domu č. p. xxx ve výši xxx a s podílem na pozemcích č. parc. xxx ve výši xxx, se všemi součástmi a příslušenstvím, zapsané na LV       č. xxx, u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, obec Praha, k. ú. S. Návrh na vklad vlastnického práva byl podán dne 21. 2. 2022. Žalovaný je vlastníkem bytové jednotky. Dárkyně a obdarovaný jsou v příbuzenském vztahu, kdy dárkyně H. S. je matkou žalovaného. H. S. byla od 23. 6. 2017 členkou statutárního orgánu společnosti xxx, a. s., IČO: xxx, žalovaný byl členem dozorčí rady. xxx byl odňat souhlas s působením jako soukromá vysoká škola. Dne 31. 12. 2018 byla mezi žalobci a xxx, za kterou jednala H. S., uzavřena smlouva o finanční půjčce, na základě níž žalobci poskytli vysoké škole půjčku ve výši 80 000 €. V roce 2021 bylo zahájeno trestní stíhání    a dne 28. 6. 2023 ve věci obviněné H. S. byla podána obžaloba k Městskému soudu v Bratislavě, vedená pod sp. zn. 42 T 5/2023, podle níž měla v pozici zástupce xxx vylákat finanční prostředky ve výši 80 000 € od žalobců tím způsobem,    že v měsíci prosinci 2018 pod záminkou získání blíže nespecifikovaného grantu pro xxx je přiměla k uzavření půjčky, která měla sloužit jako spoluúčast k žádosti o grant, čímž se měla dopustit podvodu. Žalobci v trestním řízení vystupují jako poškození. Dne 9. 10. 2024 byl vyhlášen rozsudek ve shora uvedené trestní věci, podle něhož byla H. S. uznána vinou ze spáchání trestného činu podvodu dle obžaloby         a současně jí bylo uloženo, aby nahradila žalobcům škodu ve výši 80 000 €. Rozsudek dosud nenabyl právní moci. H. S. v pozici prodávajícího převedla vlastnického právo na manžele Š. v pozici kupujících k nemovitosti: bytové jednotce č. x vymezené v budově č. p. x, bytový dům, stojící na pozemku parc. č. x, zastavená plocha               a nádvoří, včetně spoluvlastnického podílu na společných částech domu a pozemku o velikosti xxx, to vše vedeno u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, obec Praha a k. ú. S., zapsáno na LV xxx, a to na základě kupní smlouvy ze dne 26. 3. 2020; s právními účinky zápisu do katastru nemovitostí ke dni 6. 4. 2020, kdy byl podán návrh na vklad vlastnického práva. 8. Soud prvního stupně shrnul, že žalovaný uzavřel s H. S. (matka) dne 15. 2. 2022 darovací smlouvu, na jejímž základě byla na žalovaného bezúplatně převedena bytová jednotka. Žalobci vystupují v trestním řízení vedeným proti H. S. jako poškození a dosud nepravomocným rozsudkem jí bylo uloženo nahradit žalobcům škodu ve výši 80 000 €. 9. S odkazem na ust. §§ 589, 590, 593, 594, 595 a ust. § 22 odst. 1 o. z. soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba (ke dni vyhlášení rozsudku) není důvodná. Zabýval se předně naplněním důvodů neúčinnosti darovací smlouvy ve smyslu uvedených ustanovení. Konstatoval,                 že obecným předpokladem odpůrčí žaloby dle ust § 589 o. z. je v daném případě existence vykonatelné pohledávky žalobců (věřitelů) za H. S. (dlužníkem). Bez existence takové pohledávky žalobcům nemůže odpůrčí právo vzniknout. S přihlédnutím k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1413/2020, jakož i shora uvedenému dovodil, že žalobci aktuálně dosud nedisponují vykonatelnou pohledávkou za dlužníkem, tudíž základní předpoklad není naplněn. Žalobci pouze tvrdí, že mají pohledávku za dlužníkem         (H. S.), představující nárok na náhradu škody, která jim vznikla v důsledku podvodného jednání dlužnice. Nicméně ke dni vyhlášení rozsudku i přes poučení soudu prvního stupně nebyla prokázána existence vykonatelné pohledávky, žaloba je tak minimálně s ohledem na zjištěný skutkový stav předčasná. Aby mohli být žalobci v řízení úspěšní, bylo by nejprve nutné, aby prokázali, že mají vykonatelnou pohledávku za dlužnicí. Shodně dovozuje rovněž aktuální judikatura vyšších soudů, podle níž v případě, kdy se žalobce dovolává neúčinnosti právního jednání, aniž by byla jeho pohledávka vykonatelná, je nutné žalobu zamítnout pro nedostatek věcné legitimace. V návaznosti na přijetí institutu výhrady podle ust. § 593 o. z. již není ani důvod, aby se na právní jednání učiněná po 1. 1. 2014 uplatnila předchozí judikatura, která v obdobných situacích aprobovala například závěr o důvodnosti přerušení řízení              (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3914/2016, ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2719/2017, ze dne 30. 8. 2022, sp. zn.  23 Cdo 2094/2022 nebo usnesení sp. zn. 24 Cdo 1413/2020, sp.zn. 21 Cdo 2285/2000). 10. Soud prvního stupně uzavřel, že za situace, kdy žalobci nedisponují vykonatelnou pohledávkou vůči dlužníkovi, nemohou se úspěšně dovolat neúčinnosti právního jednání dlužnice                  H. S. a žalovaného, a proto žalobu zamítl pro nedostatek věcné legitimace. 11. Pro úplnost soud prvního stupně ve vztahu k námitce žalobců ohledně možného vydání rozsudku pro uznání uvedl, že žalovaný nárok žalobců neuznal a rovněž nebyly splněny podmínky pro jeho vydání dle ust. § 114b o. s. ř. ve spojení s ust. § 153a o. s. ř. V daném případě nedošlo k doručení výzvy dle ust. § 114b o. s. ř. do vlastních rukou (viz doklad o doručení vhozením do schránky na č. l. 74 spisu), když ve smyslu ust. § 114b odst. 4 o. s. ř. je náhradní doručení (doručení fikcí) v případě doručování prostřednictvím poštovních služeb vyloučeno. Současně soud prvního stupně neměl za důvodnou ani námitku neprovedení reklamace řízení       u České pošty s. p. s tím, že nedošlo dle záznamu ve spise k faktickému odeslání zásilky dle prvého pokynu soudu (pro chybu v hybridní poště) a byla tak dle obsahu spisu doručována zásilka až v srpnu 2024. Uvedený závěr soudu nezpochybnila ani oprava v datu na vyjádření žalovaného s tím, že se soud prvního stupně ztotožnil s žalovaným, že úvaha žalobců je spekulativní. 12. Pokud žalobci v podání ze dne 23. 12. 2024 učinili výhradu dovolat se neúčinnosti předmětného právního jednání žalovaného s odkazem na ust. § 593 o. z., pak soud prvního stupně dovodil,     že vyhrazení si odpůrčího práva zastaví běh prekluzivní lhůty zákonem stanovené pro dovolání se neúčinnosti právního jednání dlužníka dané ust. § 590 a § 591 o. z., když zachování této lhůty je jednou z podmínek úspěšného dovolání se neúčinnosti právního jednání. Oznámení výhrady lze učinit mimo jiné prostřednictvím soudu, a to postupem dle příslušných procesní předpisů         (ust. § 354 o. s. ř.) podléhajícím poplatkové povinnosti s tím, že obsahem takového oznámení je přesné označení věřitele, osoby, vůči níž je činěno, dlužníka, vymezení právního jednání, vůči němuž si věřitel vyhrazuje právo odporovat, vymezení pohledávky věřitele vůči dlužníku a to,     že si věřitel chce vyhradit právo dovolat se relativní neúčinnosti. Výhrada tak, jak ji učinili žalobci, nebyla řádně uplatněna. Současně soud prvního stupně uvedl, že skutečnost, zda ke stavení odpůrčí lhůty v důsledku výhrady skutečně došlo či zda došlo k řádnému doručení výhrady, posuzuje až soud v zahájeném řízení o určení relativní neúčinnosti. 13. Ve vztahu k námitce žalobců, že jsou obětí protiprávního jednání a utrpěli v důsledku trestněprávního jednání škodu a soud by jim měl poskytnout vyšší míru ochrany a tuto skutečnost zohlednit, soud prvního stupně uvedl, že specifické postavení poškozených, resp. obětí protiprávního jednání je zajištěno v rámci trestního řízení a zvláštní nástroje legislativa ve vztahu k civilnímu řízení neupravuje. Současně soud prvního stupně neměl ani za důvodné, aby žalobě vyhověl s podmínkou nabytí právní moci a vykonatelnosti rozsudku vydaného v trestní věci, a to s ohledem na akcesorickou povahu odpůrčího práva vůči pohledávce a charakteru   řízení o určení neúčinnosti právního jednání, které odpovídá právní úpravě vyžadující existenci vymahatelné pohledávky s tím, že v tomto řízení soud samotnou existenci pohledávky neprokazuje a není tak postaveno najisto ani, zda odpůrčí právo a tím právo věřitele na uspokojení se z majetku vzniklo, s tím, že toto právo nemůže vzniknout dříve než pohledávka věřitele, nemůže mít větší rozsah než pohledávka a zaniká s jejím zánikem. 14. Výrok o nákladech řízení soud prvního stupně odůvodnil ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. podle úspěchu ve věci. 15. Proti tomuto rozsudku podali žalobci 17. 3. 2025 včasné odvolání. Namítali předně možnou fikci uznání nároku žalovaným. V této souvislosti uvedli, že doručení do vlastních rukou žalovaného muselo být provedeno jak u žaloby, tak i u usnesení obsahujícího kvalifikovanou výzvu. V daném případě byly obě písemnosti vypraveny v jedné poštovní zásilce. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně nedostal od České pošty, s. p., doručenku potvrzující doručení obou písemností, soudce pokynem ze dne 29. 8. 2024 nařídil provést kontrolu doručení s tím, že pokud nebude doručenka dohledána, má se provést reklamace doručení. Soudní kancelář ještě téhož dne učinila záznam, že je vykázána chyba v doručení hybridní pošty, zasláno znovu. Vzhledem k tomu, že ani při nahlédnutí do spisu dne 22. 10. 2024 nebyla nalezena doručenka potvrzující doručení písemností žalovanému, navrhli již zmiňovanou reklamaci, tento postup však byl soudem prvního stupně shledán nedůvodným, a proto k takovému návrhu nepřihlédl. Uvedli, že se z jejich strany nejedná o žádnou spekulativní úvahu, ale o skutečnost, že k vyzvednutí obou písemností mohlo   u žalovaného dojít již v srpnu roku 2024, a proto již v tomto měsíci koncipoval své vyjádření, které však z neznámého důvodu soudu prvního stupně neodeslal. Setrvali tak na svém návrhu, aby bylo provedeno šetření, co se stalo s první zásilkou, která byla žalovanému podle kancelářské úpravy vypravena již dne 3. 6. 2024. Pokud by se prokázalo, že žalovaný si vyzvedl již první písemnost, pak by došlo k fikci uznání rozsudku a v tomto případě by tato procesní vada měla za následek nesprávný rozsudek soudu prvního stupně. Poukázali dále, že před soudem prvního stupně setrvali na svém názoru, že požadavek existence vykonatelné pohledávky by odporoval principu spravedlnosti s tím, že navrhli, aby soud, pokud by i nadále požadoval předložení exekučního titulu, vydal rozsudek s podmínkou nabytí právní moci a vykonatelnosti daného trestního rozsudku. S podrobným rozkladem pak uvedli, že i nadále nevidí žádného důvodu k tomu, aby se za vykonatelnou pohledávku podle ust. § 589 o. z. nepovažovala taková pohledávka, která sice ještě není exekučním titulem, nicméně setrvání na její vykonatelnosti by bylo zjevně nespravedlivé. Setrvání na tomto výkladu by znamenalo, že by byli zcela zbaveni možnosti přístupu k soudům, protože by byli odkázáni na rychlost trestního řízení, aniž by je jakýmkoliv způsobem mohli ovlivnit. Z tohoto důvodu ani výhrada podle ust. § 593 o. z. jim neposkytuje žádnou účinnou obranu, protože ve své podstatě jim jen oddálí možnost domoci se svých práv. V konečném důsledku navrhovali, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že jejich žalobě vyhoví a přizná jim náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. 16. Žalovaný se vyjádřil k odvolání žalobců dne 10. 4. 2025. Uvedl, že veškeré úvahy žalobců o tom, že mu byla kvalifikovaná výzva doručena dříve, než je zaznamenáno v soudním spise, považuje dlouhodobě za účelové a spekulativní. Deklaroval, že mu bylo řádně a kompletně doručeno usnesení s žalobou, tak jak je doloženo ve spisu a své vyjádření k žalobě podal v soudem stanovené lhůtě. Uvedení srpnového data vyjádření je pouhou chybou v psaní (jím opravenou)     a nelze z toho jakkoli dovozovat dřívější doručení, neboť neproběhlo. Zpochybnil, že by mu v srpnu 2024 bylo něčeho doručeno. V žádném případě nárok žalobců neuznává, když dle jeho názoru nejsou aktivně legitimováni, resp. ve smyslu ust. § 589 o. z. nedisponují vykonatelnou pohledávkou. Podotkl, že nedostatky v soudním spisu a doručování soudem nemohou jít k jeho tíži. Uzavřel, že pro vydání rozsudku pro uznání nebyly splněny zákonné podmínky a v současné době je to po proběhnuvším řízení a předložené argumentaci zcela vyloučeno. Zdůraznil dále,     že na jednání Krajského soudu v Bratislavě jako soudu odvolacího, které se konalo 25. 3. 2025, byla dárkyně zproštěna obžaloby v celém rozsahu, tedy včetně úhrady jakékoliv pohledávky žalobcům. Žalobci tedy v této době nemají za dárkyní vykonatelnou pohledávku. Shrnul,            že v tomto ohledu je tak irelevantní polemika žalobců v odvolání o jejich právu na soudní ochranu. Jednak je jejich argumentace v přímém rozporu s kogentní úpravou odpůrčího práva   dle občanského zákoníku a rovněž s navazující konstantní judikaturou. Navrhoval, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. 17. Žalobci reagovali podáním ze dne 13. 6. 2025. Setrvali na svém návrhu na doplnění dokazování   o šetření, co se stalo s první zásilkou, tj. kdy byla žalovanému doručena žaloba spolu s kvalifikovanou výzvou. Dovozovali, že není jejich povinností prokázat, kdy byly žalovanému nějaké soudní písemnosti doručeny s tím, že mají právo, aby tato otázka byla vyjasněna provedenými důkazy. S podrobným rozkladem se pak věnovali judikatuře týkající se tzv. fikce uznání podle ust. § 114b o. s. ř. Uvedli dále, že nikdy netvrdili, že by měli nějakou pohledávku vůči samotnému žalovanému. K doplnění skutkového stavu, který nastal po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, navrhovali doplnění dokazování odůvodněním odvolání obžalované      H. S. ze dne 13. 1. 2025 proti rozsudku Městského soudu v Bratislavě ze dne             9. 10. 2024, sp. zn. 42 T 5/2023, ze kterého vyplývá, že v posledním bodu č. 15 uvedla, že: „…cítim právnu aj morálnu povinnost im požičanú finančnú čiastku vrátiť“. Poukázali dále,      že jak vyplývá ze skutkového stavu popsaného nejen v žalobě a v dalších podáních,                    ale i v připojeném odsuzujícím a zprošťujícím rozsudku slovenských soudů, podstata jejich nároku vůči H. S. je její odpovědnost za škodu vzniklou v důsledku deliktu. Dovozovali, že odvolací soud by měl pojem pohledávka posuzovat nikoliv podle českého nového občanského zákoníku, ale podle rozhodného hmotného práva vyplývajícího z kolizních norem platných v ČR, a to zejména norem určených podle práva EU. Rozhodné právo je určeno v čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 864/2007 jako právo Slovenské republiky, a to podle kolizní normy „práva země, kde škoda vznikla“ (lex loci delicti). I když tento argument neuplatnili v průběhu řízení před soudem prvního stupně, po přihlédnutí ke zprošťujícímu rozsudku odvolacího soudu se domnívají, že právním základem jejich nároku není současný český nový občanský zákoník (tj. zákon č. 82/2012 Sb., ve znění účinném v době vzniku škody),         ale právo SR, tj. občanský zákoník č. 40/1964 Sb., přijatý ještě v době unitárního Československa, ve znění účinném ve Slovenské republice. V konečném důsledku shrnuli, že mají vůči dárkyni pohledávku, která se řídí slovenským právem, na jejíž uplatnění se aplikuje ust. § 42a občanského zákoníku, ve znění, které je účinné ve Slovenské republice. Podle tohoto výkladu pojem vymahatelná pohledávka znamená ve své podstatě takovou pohledávku, která nemusí být potvrzena pravomocným rozhodnutím jako exekučním titulem. Navrhovali, aby odvolací soud doplnil dokazování výslechem žalovaného ohledně doručování soudních písemností v srpnu 2024, výslechem svědkyně H. S. V závěru setrvali na svém odvolacím návrhu. 18. Žalovaný v replice ze dne 23. 6. 2025 uvedl k argumentaci žalobců k vlastní existenci pohledávky, že se ve větší části jedná o novosti, které nebyly obsahem žaloby ani řízení před soudem prvního stupně (argumentace slovenským právem a nařízením Řím II, stejně jako existence pohledávky žalobců za dárkyní na základě její procesní obrany uvedené v odůvodnění jejího odvolání). Nicméně podle jeho názoru je i nová argumentace bezpředmětná. Žalovaní se fakticky domáhají toho, aby převod vlastnického práva k nemovitosti byl ve vztahu k nim neúčinný. Tedy domáhají se zásahu do vlastnických práv k nemovitosti v ČR. Úprava vlastnických práv souvisejících s nemovitostí podléhá vždy právu státu, ve kterém se nemovitost nachází, v konkrétním případě právu ČR, z jehož perspektivy je třeba posuzovat existenci a vymahatelnost pohledávky. V opačném případě (dle vlastní argumentace) se měli žalobci domáhat svých tvrzených práv odpůrčí žalobou před slovenskými soudy. Opětovně zdůraznil, že zmiňovaná transakce byla realizovaná mezi žalobci xxx na základě smlouvy              o finanční půjčce ze dne 31. 12. 2018, dlužníkem věřitelů byla tedy tato škola, nikoli dárkyně. 19. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně z podnětu podaného odvolání, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (ust. § 212 a ust. § 212a, ust. § 214 odst. 1, ust. § 213 odst. 4 o. s. ř.), a dospěl k následujícím závěrům. 20. Z interní soudní databáze ISAS (soudu prvního stupně) bylo odvolacím soudem zjištěno,            že žalovanému byla zásilka obsahující mimo jiné kvalifikovanou výzvu (usn. č. l. 67 spisu) zasílána prostřednictvím hybridní pošty, přičemž první pokus nebyl realizován, došlo pouze k vložení pokynu (stav: VLOŽEN). V druhém případě byla zásilka hybridní poštou úspěšně odeslána  (stav: HP). Z printscreenu obrazovky ohledně prvního pokusu o zaslání hybridní poštou             se jednoznačně podává CHYBA V DORUČENÍ. 21. Z rozsudku Krajského soudu v Bratislavě ze dne 25. 3. 2025 (PM téhož dne), sp. zn.                    3 To/15/2025, bylo odvolacím soudem zjištěno, že podle ust. § 321 odst. 1 písm. d) tr. ř. se prvostupňový rozsudek zrušuje (rozsudek Městského soudu Bratislava I ze dne 9. 10. 2024,       sp. zn. 42 T/5/2023). Podle ust. § 322 odst. 3 tr. ř. z důvodu ust. § 285 písm. b) tr. ř.                   se obžalovaná H. S., narozená xxx v K., trvale bytem            N., S., zprošťuje obžaloby pro zločin podvodu podle ust. § 221 odst. 1, 3 písm. a) tr. z., kterého se měla dopustit tím, že v pozici zástupce xxx měla vylákat finanční prostředky ve výši 80 000 € od žalobců tím způsobem,                že v měsíci prosinci 2018 pod záminkou získání blíže nespecifikovaného grantu pro xxx je přiměla k uzavření půjčky, která měla sloužit jako spoluúčast k žádosti o grant, čímž se měla dopustit podvodu, neboť skutek není trestným    činem. Podle ust. § 288 odst. 3 tr. ř. se poškození J. Š., narozený xxx     a A. Š., narozená xxx, oba bytem V., B., odkazují s nárokem na náhradu škody na „civilný proces“. Podle ust. § 319 tr. ř. se odvolání poškozené A. Š. zamítá. 22. Soud prvního stupně v daném případě provedl správně a úplně dokazování, na základě kterého zjistil všechny rozhodné skutečnosti, a dospěl ke správným skutkovým závěrům, kdy zjištěný skutkový stav posoudil správně i po právní stránce. Odvolací soud dále konstatuje, že soud prvního stupně se pečlivě zabýval námitkami žalobců, vesměs opětovně obsaženými v odvolání,   a proto lze v podrobnostech pro stručnost odkázat na napadené rozhodnutí. 23. Odvolací soud neshledal odvolací argumentaci žalobců za opodstatněnou, seznal důvodnou pouze jednu výhradu k rozhodnutí soudu prvního stupně související s poslední odvolací námitkou ohledně rozhodného práva v posuzované věci. V dané věci se nadevší pochybnost jedná o spor s mezinárodním prvkem, a to s ohledem na státní občanství zúčastněných a bydliště žalobců. Skutečností zůstává, že přestože se soud prvního stupně k mezinárodní příslušnosti, potažmo rozhodnému právu nevyjádřil, absence zdůvodnění v tomto směru nepředstavovalo vadu, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nelze opomenout, že žalobci tuto polemiku vznesli až v rámci odvolacího řízení po zjištění výsledku trestního řízení vedeného proti H. S. na Slovensku, když se s ní odvolací soud nadto neztotožnil, a proto uvedené nemělo vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí. 24. Lze tak pouze konstatovat, že odvolací soud s ohledem na mezinárodní prvek věci dovodil  mezinárodní příslušnost českých soudů s odkazem na čl. 24 bod 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis), podle něhož bez ohledu na bydliště stran mají výlučnou příslušnost soudy členského státu, v němž se nemovitost nachází. Rozhodným právem je právo české, a to s odkazem na čl. 4 bod 1. písm. c) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), podle kterého v míře, ve které nebylo právo rozhodné pro smlouvu zvoleno podle čl. 3, aniž jsou dotčeny články 5 až 8, je právo rozhodné určeno tak, že smlouva, jejímž předmětem je věcné právo k nemovitosti nebo nájem nemovitostí, se řídí právem země,   ve které se nemovitost nachází. 25. V kontextu s uvedeným lze pouze doplnit, že odvolací soud nepřisvědčil finálně uplatněné argumentaci žalobců po zprošťujícím rozsudku v trestní věci, že rozhodné právo je určeno v čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady 864/2007 (Řím II) jako právo Slovenské republiky, a to podle kolizní normy „práva země, kde škoda vznikla“. Jinými slovy podle žalobců mají vůči dárkyni pohledávku, která se řídí slovenským právem, na jejíž uplatnění se aplikuje ust. § 42a občanského zákoníku ve znění, které je účinné ve Slovenské republice s tím, že pojem vymahatelná pohledávka znamená pohledávku, která nemusí být potvrzena pravomocným rozhodnutím jako exekučním titulem. 26. Odvolací soud na tomto místě zdůrazňuje, že předmětem daného řízení bylo určení neúčinnosti darovací smlouvy mezi H. S. a žalovaným ve vztahu k žalobcům. Předmětem této darovací smlouvy pak byla konkretizovaná bytová jednotka situovaná nadevší pochybnost na území České republiky. Vykonatelnost pohledávky je základním (obecným) předpokladem samotné odpůrčí žaloby dle ust. § 589 o. z. V tomto směru tak lze uzavřít, že úvahu žalobců, že je třeba použít slovenské právo, nelze akceptovat. 27. Žalobci v rámci odvolacího řízení namítali, že řízení je stiženo vadou, když ve věci mělo být rozhodnuto rozsudkem pro uznání. V této souvislosti zpochybňovali, že žalovanému nebyla doručena žaloba spolu s kvalifikovanou výzvou dle ust. § 114b o. s. ř. s řádným poučením            o možnosti vydání takového rozhodnutí na základě fikce uznání již v srpnu 2024. Pro tento případ se na obou stranách rozvinula především v obecné rovině rozsáhlá argumentační polemika, která však byla odstraněna doplněným dokazováním odvolacím soudem, které bez dalšího potvrdilo závěry soudu prvního stupně. 28. Z obsahu spisu se podává, že soud prvního stupně dne 31. 5. 2024, č. j. 70 C 68/2024-67, vyzval žalovaného, aby se dle ust. § 114b odst. 1 o. s. ř. ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení usnesení písemně vyjádřil ve věci k žalobě, která je připojena. V případě, že uplatněný nárok zcela neuzná, aby v tomto vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na kterých staví svou obranu, k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, a označil důkazy nutné k prokázání svých tvrzení. Současně byl žalovaný řádně poučen o tom, že pokud se ve stanovené lhůtě bez vážného důvodu, který by mu v tom bránil, nevyjádří, bude soud mít za to, že nárok, který byl vůči němu uplatněn, uznal, a rozhodne rozsudkem pro uznání. Téhož dne, tj. 31. 5. 2025, byl dle referátu vypraven pokyn soudce o zaslání usnesení spolu se žalobu žalovanému, a to buď do datové schránky,        a není-li jí, na adresu dle ISZR (č. l. 67 spisu). Z referátu soudce na č. l. 74 ze dne 29. 8. 2024 se podává, že je žádáno o kontrolu o doručení usnesení na č. l. 67 žalovanému (chybí doručenka); v případě, že nebude dohledána doručenka, bylo žádáno o reklamaci doručení. V reakci na referát je kanceláří učiněn záznam, že byla vykázána chyba doručení hybridní pošty. Zasláno znovu.      Po opětovném vypravení pokynu k zaslání zásilky žalovanému obsahující usnesení z č. l. 67 spolu se žalobou dne 2. 9. 2024, opět prostřednictvím hybridní pošty, je na č. l. 74 spisu připojena doručenka do vlastních rukou s tím, že však adresát nebyl zastižen, písemnost byla dne 4. 9. 2024 uložena a připravena k vyzvednutí, byla mu zanechána výzva. Dne 20. 9. 2024 byla písemnost vložena do domovní schránky adresáta. Dne 8. 10. 2024 bylo ze strany žalovaného předáno k poštovní přepravě jeho vyjádření, doručené soudu dne 10. 10. 2024, s přepsaným datem na       7. října 2024. 29. Za této situace, s ohledem na shora uvedený provedený důkaz odvolacím soudem printscreeny obrazovky interní databáze soudu prvního stupně, nelze než konstatovat, že v případě prvního pokynu nebylo prostřednictvím hybridní pošty doručení realizováno, došlo pouze k vložení pokynu, došlo k chybě v doručení. V případě druhého doručení však taktéž nebylo usnesení žalovanému doručeno řádně do vlastních rukou, když náhradní doručení je vyloučeno           (srov. ust. § 114b odst. 4 o. s. ř.). Je zjevné, že zásilka se dostala do dispozice žalovaného vhozením do schránky, na kterou reagoval vyjádřením. Za těchto okolností je zcela irelevantní přepis data na podání s tím, že v žádném případě nelze uzavřít, že by marně uplynula bez dalšího stanovená třicetidenní lhůta a byl tak dán prostor pro vydání rozsudku pro uznání na základě fikce, že žalovaný nárok vůči němu uplatňovaný uznal. 30. Na tomto místě odvolací soud konečně rekapituluje, že soud prvního stupně učinil závěr,           že žalobci i přes poučení neprokázali, že by disponovali ke dni vyhlášení napadeného rozhodnutí vykonatelnou pohledávkou za dlužnicí H. S., která jim měla vzniknout v důsledku jejího podvodného jednání. Soud prvního stupně tak dovodil, že žaloba je s ohledem na zjištěný skutkový stav minimálně předčasná, když současně aktuální judikatura dospívá k závěru,             že v případě, že se žalobce dovolává neúčinnosti právního jednání, aniž by byla jeho pohledávka vykonatelná, je nutné žalobu zamítnout pro nedostatek věcné legitimace. V návaznosti na přijetí institutu výhrady podle ust. § 593 o. z. již pak není ani důvod, aby se na právní jednání učiněná   po 1. 1. 2014 uplatnila předchozí judikatura, která v obdobných situacích aprobovala například závěr o přerušení řízení. Soud prvního stupně se dále náležitě vypořádal i s výhradou dovolat se neúčinnosti právního jednání žalovaného s odkazem na ust. § 593 o. z., když dovodil, že výhrada tak, jak ji učinili žalobci, nebyla řádně uplatněna (srov. bod 37. napadeného rozhodnutí). Současně se pak soud prvního stupně pečlivě vypořádal i s námitkou žalobců, že jsou obětí protiprávního jednání a v důsledku trestněprávního jednání utrpěli škodu, když by jim měl soud poskytnout vyšší míru ochrany, přičemž neměl ani za důvodné, aby žalobě vyhověl s podmínkou nabytí právní moci a vykonatelnosti rozsudku vydaného v trestní věci s ohledem na akcesorickou povahu odpůrčího práva vůči pohledávce a charakter řízení o určení neúčinnosti právního jednání (srov. bod 38. napadeného rozhodnutí.). 31. Na tomto místě je nutno podotknout, že vyjma možné fikce uznání nároku žalovaným, žalobci původně namítali, resp. vytýkali soudu prvního stupně, že se dostatečně vyjádřili k pojmu odporovatelnost v předchozích právních předpisech a poukázali na to, že v případech, kdy oběti trestných činů uplatnili své nároky v trestním řízení, již prakticky nemají možnost samostatně si zajistit exekuční titul. Takový výklad odporuje spravedlivé ochraně zájmů obětí trestné činnosti, za kterou se považují, protože ve svém důsledku poskytuje větší ochranu pachatelů trestných činů než jejich obětem. Nespatřovali důvod, aby za vykonatelnou pohledávku podle ust. § 589 o. z. se nepovažovala taková pohledávka, která sice ještě není exekučním titulem, nicméně setrvání na její vykonatelnosti by bylo zjevně nespravedlivé. Přehodnotili, že z uvedených důvodů ani výhrada podle ust. § 593 o. z. jim neposkytuje žádnou ochranu, protože ve své podstatě jim jen oddálí možnost domoci se svých práv. 32. Rozhodnou skutečností však v posuzované věci zůstává, že v rámci odvolacího řízení byl proveden důkaz, jak shora uvedeno, rozsudkem Krajského soudu v Bratislavě ze dne 25. 3. 2025, sp. zn. 3 To/15/2025, kterým byla H. S. zproštěna obžaloby s tím, že skutek není trestným činem, když žalobci byli odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení. V kontextu s uvedeným lze do jisté míry přisvědčit žalovanému,             že odvolací argumentace žalobců v posledně zmiňovaném směru pozbyla relevance. Za těchto okolností nelze než vyzdvihnout přiléhavý odkaz soudu prvního stupně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1413/2020, s tím, že odpůrčí právo má vůči pohledávce akcesorickou povahu. Z hlediska svého vzniku, rozsahu i trvání je závislé na existenci pohledávky věřitele. Právo věřitele na uspokojení se z majetku, který ušel dlužníkovi, tak nemůže vzniknout dříve než pohledávka věřitele, nemůže mít větší rozsah než tato pohledávka a zaniká nejpozději s jejím zánikem. Vykonatelnou pohledávkou se ve smyslu ust. § 589 o. z.  rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí, resp. exekuci. 33. Lze tak uzavřít, že žalobci i nadále nedisponují vykonatelnou pohledávkou, která je obecným předpokladem úspěšnosti uplatněné žaloby. Pokud závěrem uváděli, že z odůvodnění odvolání     a trestního rozsudku odvolacího soudu se podává, že H. S. uvedla, že cítí právní           i morální povinnost jim zapůjčenou finanční částku vrátit, či že soud v tamní věci shledal,           že žalobce H. S. balamutila o tom, jak jim peníze vrátí, což vypovídá o jejích charakterových vlastnostech a nemorálnosti, nelze v této souvislosti již především s ohledem na předmět daného řízení dovodit, že tento právní názor slovenského soudu by měl odvolací soud zohlednit v rámci analogické aplikace zásady „Full Faith and Credit“. 34. Za této situace odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil dle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správný, a to včetně výroku o nákladech řízení. 35. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace,               že žalovaný měl i v této fázi řízení úspěch. Celková částka přiznaných nákladů řízení ve výši     900 Kč sestává ze tří paušálních částek po 300 Kč podle ust. § 1 odst. 3 a ust. § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. za dvě vyjádření k odvolání a účast na jednání před odvolacím soudem. Poučení: Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha dne 25. června 2025 JUDr. Jiří Cidlina, v. r. předseda senátu