USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň Mgr. Miloslavy Štorkové a JUDr. Andrey Borovičkové, Ph.D., ve věci žalobkyně: P., s.r.o., IČO xxx sídlem V., Praha zastoupená advokátem D. M. sídlem H., H. proti žalované: A., s.r.o., IČO xxx sídlem C., M, Slovenská republika o určení vlastnictví k osobnímu automobilu, k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. ledna 2025, č. j. 22 C 145/2024-23 takto: I. Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud prvního stupně výrokem I řízení zastavil, výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a výrokem III žalobkyni vrátil část zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč. 2. V odůvodnění uvedl, že podanou žalobou se žalobkyně domáhá určení, že je vlastníkem osobního automobilu xxx, registrační značky xxx, které vydala policii, podle níž lze předpokládat, že o vydání vozidla požádá jiný stát, právo k vozu měla uplatnit žalovaná. Vozidlo je v úschově Obvodního soudu pro Prahu 8. Soud prvního stupně žalobu zaslal k vyjádření žalované, která vznesla námitku nepříslušnosti soudu prvního stupně. Soud prvního stupně se proto zabýval důvodností této námitky. Vyšel z ust. §§ 1, 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém. S ohledem na to, že Česká i Slovenská republika jsou členy Evropské unie, použil nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále nařízení Brusel I bis). Dospěl k závěru, že pravomoc (mezinárodní příslušnosti) podle článku 4 odst. 1 ve spojení s čl. 63 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis je dána sídlem žalované na Slovensku, tedy ve prospěch slovenských soudů. Příslušnost podle jiných ustanovení, tedy oddílu 2 až 7, ve smyslu čl. 5 odst. 1 tohoto nařízení nelze dovodit a nelze ji dovodit ani podle čl. 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis z toho, že by se žalovaná řízení účastnila, neboť vznesla námitku nedostatku pravomoci českých soudů. Dospěl proto k závěru, že není příslušným k projednání věci a řízení podle ust. § 103, §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil pro neodstranitelný nedostatek jedné z podmínek řízení. 3. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. s tím, že vinu za zastavení řízení nelze klást k tíži žádnému z účastníků. 4. O vrácení části zaplaceného soudního poplatku rozhodl podle ust. § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., podle něhož se vrací soudní poplatek snížený o 20 %, nejméně o 1 000 Kč, když zaplacen byl ve výši 2 000 Kč. 5. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně odvolání, kterým se domáhala jeho změny tak, že se řízení nezastavuje. Podle ní soud prvního stupně neměl návrhu žalované vyhovět, příslušnost je dána podle vnitrostátních předpisů, § 88 písm. i) o. s. ř. ve spojení s nařízením Brusel I bis, k tomu poukázala na bod 16 preambule. Zdůraznila, že vozidlo je registrováno v České republice, kupní smlouva byla uzavřena v České republice, vozidlo bylo zabaveno Policií České republiky, formální vlastník vozidla je z České republiky, vozidlo se nachází v České republice. Za vhodné a logické považovala, aby věc řešily české soudy. 6. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila. 7. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného usnesení, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 8. V posuzovaném případě jde o věc s mezinárodním prvkem, neboť žalovanou je slovenská právnická osoba se sídlem na Slovensku. Na věc proto dopadá § 1 písm. c) zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, který říká, že ve věcech s mezinárodním prvkem upravuje také pravomoc soudů, dále § 2, z něhož vyplývá, že před tímto zákonem mají přednost přímo použitelné předpisy Evropské unie. Na tomto místě je třeba připomenout, že oba dotčené státy jsou od 1. 5. 2004 členy Evropské unie. Z uvedeného tedy plyne, že pokud přímo použitelný předpis Evropské unie upravuje mezinárodní příslušnost soudů jednotlivých států, vychází se z tohoto předpisu a vnitrostátní právo se neuplatní. Podle českých procesních předpisů se postupuje tehdy, není-li daná otázka řešena v přímo použitelném právním předpisu Evropské unie (§ 6, § 8 zákona č. 91/2012 Sb. ve spojení s dříve uvedenými ustanoveními). Soud prvního stupně tak správně mezinárodní příslušnost posuzoval podle přímo použitelného nařízení Brusel I bis, které mezinárodní příslušnost soudů daného státu upravuje, vnitrostátní úprava, tedy ani ust. § 88 písm. i) o. s. ř., se neuplatní. 9. Podle článku 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný řízení účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 24 výlučně příslušný. 10. V posuzovaném případě se o žádný z případů výlučné příslušnosti, jak jsou uvedeny v článku 24 nařízení Brusel I bis, nejedná. Žalovaná při prvním úkonu v této věci, kterým bylo vyjádření z 30. 12. 2024, vznesla námitku nepříslušnosti soudů České republiky, dříve se jednání neúčastnila. Za této situace je správný závěr soudu prvního stupně, že příslušnost českých soudů podle tohoto ustanovení nebyla založena. 11. Nařízení Brusel I bis v kapitole II oddíl 2 až 5 upravuje případy zvláštní příslušnosti soudů (obdoba vnitrostátní úpravy příslušnosti na výběr dané). V daném případě ale o žádný z tam uvedených případů nejde, neboť nejde o spor ze smlouvy či nároky ze smlouvy uzavřené mezi účastníky, deliktní nebo kvazideliktní odpovědnost, o navracení kulturních statků, spor vyplývající z provozování pobočky či zastoupení, nejde ani o spor z pojištění, o spor spotřebitelský či z pracovní smlouvy. Úprava zvláštní příslušnosti podle těchto ustanovení se proto neuplatní. 12. Bod 16 preambule nařízení Brusel I bis vyjádřil záměr pro některé případy se odchýlit od obecného pravidla o příslušnosti podle bydliště žalovaného a upravit pro takové případy zvláštní příslušnost. Jak již bylo uvedeno, pro spor o určení vlastnictví k movité věci zvláštní pravidlo o místní příslušnosti nebylo vytvořeno, je proto třeba vycházet z příslušnosti obecné. 13. Tu upravuje článek 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis tak, že příslušným je soud státu, v jehož obvodu má žalovaný bydliště. V daném případě není pochyb o tom, že žalovaná má bydliště (své sídlo) na území Slovenské republiky. Mezinárodní příslušnost (pravomoc) k projednání a rozhodnutí věci tak svědčí slovenským soudům. S ohledem na tento závěr postupoval soud prvního stupně správně, když podle ust. § 104 odst. 1 o. s. ř. pro neodstranitelný nedostatek jedné z podmínek řízení zastavil. Protože ve výroku bylo správně rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení a vrácení části soudního poplatku, odvolací soud napadené usnesení podle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil. 14. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř., když plně úspěšné žalované žádné náklady v této fázi řízení nevznikly. Poučení: Proti tomuto usnesení j e přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha, dne 28. dubna 2025 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu