USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň Mgr. Miloslavy Štorkové a JUDr. PhDr. Aleny Novotné, Ph.D., ve věci žalobkyně: B., a.s., IČO xxx sídlem L., Praha zastoupená advokátem K. G. sídlem L., Praha proti žalovanému: F. P., narozený xxx bytem P., N., Slovensko o 30 990 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. února 2025, č. j. 28 C 318/2024-58 takto: Usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že se řízení nezastavuje. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud prvního stupně výrokem I řízení zastavil, výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a výrokem III žalobkyni vrátil část zaplaceného soudního poplatku ve výši 240 Kč. 2. V odůvodnění uvedl, že žalobou, podanou 28. 6. 2024, se žalobkyně po žalovaném domáhá zaplacení žalované částky s příslušenstvím s tím, že společnost P. s.r.o. s žalovaným 2. 2. 2012 uzavřela smlouvu o půjčce, kterou žalovaný nesplatil, pohledávka byla postoupena žalobkyni. Protože žalovaný je občanem Slovenské republiky, zabýval se tím, zda je soudem příslušným pro projednání a rozhodnutí věci, vyšel přitom z nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále Brusel I bis). Uvedl, že žalobkyně v žalobě označila bydliště žalovaného na adrese P., Praha. Na této adrese byl žalovaný registrován k pobytu podle ISZR (informační systém základních registrů) od 8. 10. 2009 do 30. 10. 2009 (správně 2010 – č.l. 19 spisu). Soud prvního stupně za klíčové považoval, zda šlo o spotřebitelskou smlouvu dle článku 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis, neboť v takovém případě by podle článku 18 téhož nařízení byl příslušným soud státu, v jehož obvodu má žalovaný bydliště. Uvedl, že článek 17 odst. 1 písm. a), b) nařízení Brusel I bis na věc aplikovat nelze, předpoklady uvedené v článku 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis byly naplněny, neboť účastníci uzavřeli dne 2. 2. 2012 smlouvu (první podmínka), žalovaný byl v postavení spotřebitele, když smlouvu uzavřel pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, původní věřitelka vystupovala jako profesionálka (druhá podmínka), v době uzavření smlouvy měla původní věřitelka i žalovaný bydliště v České republice (třetí podmínka). Při posouzení bydliště žalovaného v době uzavření smlouvy vyšel ze zákaznické karty z 2. 2. 2012, kde žalovaný deklaroval bydliště na adrese P., Praha, přechodný pobyt v České republice měl žalovaný povolen dle zprávy Ministerstva vnitra do 31. 12. 2019. Od té doby žalovaný není v českých evidencích evidován. Že by se ke dni podání žaloby 28. 6. 2024 zdržoval v České republice nebylo zjištěno ani v součinnosti s Českou správou sociálního zabezpečení a Úřadem práce, zásilky zaslané na adresu P., Praha, se vrátily zpět jako nedoručené. Naopak dotazem na Ministerstvo vnitra Slovenské republiky bylo zjištěno, že má žalovaný registrovánu adresu pobytu na adrese P., N., Slovensko, kde osobně korespondenci soudu převzal. Soud prvního stupně uzavřel, že z uvedeného vyplývá, že v době podání žaloby k soudu měl žalovaný bydliště na Slovensku. Příslušnost soudu je proto třeba posuzovat podle článku 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis, tj. podle bydliště žalovaného, ustanovení článku 7 téhož nařízení nelze použít. Uvedl i to, že žalovanému bylo doručeno poučení dle článku 26 nařízení Brusel I bis o tom, že příslušnost může založit tím, že se řízení bude účastnit. Na toto poučení žalovaný nijak nereagoval, řízení se neúčastnil, žádné vyjádření k věci nepodal. Řízení proto pro nedostatek pravomoci českých soudů podle ust. § 103, § 104 o. s. ř. zastavil. 3. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 146 odst. 2 věta první o. s. ř., když žalovanému žádné náklady nevznikly. 4. O vrácení části soudního poplatku rozhodl podle ust. § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, podle něhož se vrací soudní poplatek snížený o 20 %, nejméně o 1 000 Kč, zaplacen byl ve výši 1 240 Kč. 5. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně odvolání, kterým se domáhala jeho změny tak, že se řízení nezastavuje. V odvolání namítala, že příslušnost českých soudů je dána na základě článku 23 smlouvy o zápůjčce, kde si strany sjednaly, že veškeré spory ze smlouvy budou rozhodovány příslušným soudem České republiky. Trvala také na tom, že příslušnost je dána i podle článku 7 odst. 1 písm. b) druhá odrážka nařízení Brusel I bis, když místo plnění bylo v Praze, půjčka byla poskytnuta bez uvedení účelu, právní předchůdce žalobkyně ani žalobkyně neprovozují činnost na území jiného členského státu. Dále žádala, aby soud učinil potřebná opatření ke zjištění bydliště žalovaného v zahraničí a pokud se mu nepodaří doručit na adresu pobytu, aby byla žalobkyně informována. 6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného usnesení, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 7. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že v dané věci jde o věc s tzv. cizím prvkem, neboť žalovaný je občanem Slovenské republiky s bydlištěm na Slovensku. Soud prvního stupně proto správně posuzoval, zda je soudem, kterému svědčí mezinárodní příslušnost (pravomoc) k projednání a rozhodnutí věci. Vzhledem k ust. § 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, který upřednostňuje použití norem práva Evropské unie před vnitrostátním právem, také správně dovodil, že příslušnost je třeba posuzovat podle nařízení Brusel I bis, které danou problematiku upravuje. 8. Nařízení Brusel I bis upravuje příslušnost obecnou, zvláštní, výlučnou a založenou na tom, že se žalovaný řízení účastní. Posledně uvedená příslušnost podle článku 26 nařízení Brusel I bis se neuplatní, je-li dána výlučná příslušnost podle článku 24 téhož nařízení. Příslušnost podle článku 26 nařízení přitom převáží nad ostatními pravidly soudní příslušnosti, a to včetně sjednané příslušnosti. 9. V posuzovaném případě se žalobkyně domáhá plnění ze smlouvy o půjčce z 2. 2. 2012, podle níž byla žalovanému zapůjčena částka 20 000 Kč, kterou se zavázal spolu s příslušenstvím zaplatit věřitelce v měsíčních splátkách po 612 Kč. Nejde tak o žádný z případů, vyjmenovaných v článku 24 nařízení Brusel I bis, které upravuje příslušnost výlučnou. Příslušnost nebyla založena ani podle článku 26 nařízení Brusel I bis, neboť žalovaný, ač mu bylo zasláno poučení o možnosti založit příslušnost podle tohoto ustanovení nebo namítat nepříslušnost, se řízení aktivně neúčastnil (ve vztahu k soudu prvního stupně ani soudu odvolacímu žádný procesní úkon neučinil). Soud prvního stupně se proto správně zabýval tím, kde měl žalovaný bydliště v době uzavření smlouvy a podání žaloby a zda jde o spotřebitelskou věc ve smyslu čl. 17 nařízení Brusel I bis, aby tak mohl posoudit, zda je soudem příslušným. Obecná příslušnost podle článku 4 nebo zvláštní příslušnost podle článku 7 nařízení Brusel I bis by se uplatnily tehdy, pokud by soud prvního stupně dovodil, že se nejedná o spotřebitelskou věc podle článku 17 nařízení Brusel I bis, neboť příslušnost ve věcech spotřebitelských smluv je kvalifikována jako pravidlo výlučné příslušnosti. Soud prvního stupně proto postupoval správně, když se zabýval tím, zda jsou naplněny předpoklady pro použití oddílu 4 nařízení Brusel I bis o spotřebitelských smlouvách. Správně dovodil, že o případ předpokládaný v článku 17 odst. 1 písm. a), b) nařízení Brusel I bis nejde, neboť ve smlouvě se nejednalo o koupi movitých věcí na splátky ani o půjčku návratnou ve splátkách nebo jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí. Podle čl. 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis se příslušnost určuje podle tohoto oddílu ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelskou činnost v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo několik členských států včetně tohoto státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností. Společnost P., s.r.o. v době uzavření smlouvy sídlila v Praze, tedy v České republice. Žalovaný je občanem Slovenské republiky a podle sdělení tamního Ministerstva vnitra od 10. 10. 1991 má hlášen trvalý pobyt na adrese P., N. Jak ale bylo zjištěno, žalovaný měl povolen přechodný pobyt od 1. 12. 2009 do 31. 12. 2019 v České republice, od 8. 10. 2009 do 30. 10. 2010 byl hlášen k trvalému pobytu na adrese P., Praha, tuto adresu uváděl jako adresu výběru (splátek) v zákaznické kartě, kde také uváděl, že zde pracuje, bydlí v nájmu resp. podnájmu, adresu na Slovensku uváděl jako náhradní, smlouva byla uzavřena v Praze. Za této situace lze souhlasit se soudem prvního stupně, že v době uzavření smlouvy měl žalovaný bydliště v České republice. Jestliže úvěrující společnost i žalovaný měli bydliště či sídlo v České republice, úvěrující společnost měla v předmětu činnosti poskytování drobných půjček, žalovaný byl v pozici spotřebitele, soud prvního stupně správně dovodil, že na věc dopadá oddíl 4 nařízení Brusel I bis, upravující příslušnost ve věcech spotřebitelských smluv. 10. Podle článku 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis může smluvní partner podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. 11. Podle článku 19 bod 3) nařízení Brusel I bis se lze od ustanovení tohoto oddílu odchýlit pouze dohodou, uzavřenou mezi spotřebitelem a jeho smluvním partnerem, kteří mají v době uzavření smlouvy bydliště nebo obvyklý pobyt v témže členském státě, jestliže tato dohoda zakládá příslušnost soudů tohoto členského státu, ledaže by taková dohoda nebyla podle práva tohoto členského státu přípustná. 12. Pokud by nebyla uzavřena dohoda, není pochyb o tom, že mezinárodní příslušnost by se tak řídila článkem 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis a vzhledem k tomu, že v době zahájení řízení měl žalovaný již bydliště na Slovensku (opak nebyl zjištěn, žalovaný se k této otázce přes výzvu učiněnou usnesením soudu prvního stupně ze dne 16. 12. 2024, č. j. 28 C 318/2024-52, nevyjádřil), svědčila by mezinárodní příslušnost místně příslušnému slovenskému soudu, jak dovodil soud prvního stupně. 13. V odvolání žalobkyně namítla, že příslušnost svědčí slovenským soudům na základě dohody účastníků. Takovou námitku před soudem prvního stupně neuplatnila, když vycházela z toho, že žalovaný má bydliště v Praze 4, zabýval se jí proto odvolací soud, neboť uplatnění nových skutečností u procesních rozhodnutí zákon nezakazuje, pravomoc soud zkoumá kdykoli. 14. Ve smlouvě o půjčce si účastníci sjednali, že nedílnou součástí této smlouvy jsou smluvní podmínky smlouvy o půjčce uvedené na zadní straně formuláře. V článku 23 smluvních podmínek smlouvy o půjčce bylo sjednáno, že veškeré spory vzniklé mezi stranami při plnění této smlouvy budou rozhodovány příslušným soudem České republiky. 15. Z citovaného článku 19 bod 3) nařízení Brusel I bis vyplývá, že musí být splněny tři předpoklady, a to že v době uzavření dohody o volbě soudu musí mít spotřebitel i smluvní partner bydliště či sídlo ve stejném státě, dohoda musí být uzavřena ve prospěch soudů tohoto státu a dohoda musí být podle práva tohoto státu přípustná. Jak již bylo uvedeno, v řízení bylo zjištěno, že v době uzavření smlouvy úvěrující společnost i žalovaný měli bydliště (sídlo) v České republice, z výše uvedeného článku 23 je také zřejmé, že volba byla provedena ve prospěch soudů tohoto státu. Právo České republiky uzavření takové dohody nezakazuje, odvolací soud se proto zabýval tím, zda dohoda není v rozporu s pravidly směrnice Rady 93/13/EHS z 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Ze smlouvy vyplývá, že ji žalovaný uzavřel se zástupkyní úvěrující společnosti, svým podpisem stvrdil, že si smlouvu a smluvní podmínky přečetl a že ustanovením smlouvy rozumí, v průběhu řízení žalovaný ke smlouvě nevznesl žádnou výhradu, na základě níž by bylo možné nějakou nepřiměřenou podmínku dovozovat. Za situace, kdy v době uzavření smlouvy obě strany měly bydliště (sídlo) v České republice, konkrétně v Praze, sjednaly si příslušnost Českých soudů, smlouvu žalovaný uzavíral se zástupkyní úvěrující společnosti osobně a nic nenasvědčuje tomu, že by při uzavření smlouvy nebyl žalobce s obsahem smlouvy seznámen či že by ujednání o příslušnosti mělo být z nějakého důvodu nepřiměřené, naopak nařízení Brusel I bis ho za stanovených podmínek umožňuje, dospěl odvolací soud k závěru, že předpoklady uvedené v článku 19 bod 3) nařízení Brusel I bis byly splněny a příslušnost soudů se řídí ujednáním účastníků ze smlouvy. Protože ve smlouvě si sjednali mezinárodní příslušnost (pravomoc) soudů České republiky, jsou soudy České republiky k projednání a rozhodnutí věci příslušné. Vzhledem k tomuto závěru odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně podle ust. § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že se řízení nezastavuje. Tím došlo i ke zrušení závislých výroků o náhradě nákladů řízení a vrácení soudního poplatku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4504/2018). Poučení: Proti tomuto usnesení j e přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha, dne 7. května 2025 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu