USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Andrey Borovičkové, Ph.D., a JUDr. PhDr. Aleny Novotné, Ph.D., ve věci žalobkyně: F., a.s., IČO xxx sídlem N., Praha zastoupená advokátem L. P. sídlem L., J. proti žalovanému: M. M., narozený xxx bytem D., V., Slovenská republika zastoupený advokátem P. B. sídlem N., P., Slovenská republika o zaplacení 60 000 € s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. března 2025, č. j. 41 C 102/2024 – 21 takto: Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud prvního stupně zamítl námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti soudů České republiky. 2. V odůvodnění uvedl, že žalobkyně se žalobou, doručenou 27. 9. 2024, domáhá po žalovaném zaplacení částky 60 000 € s příslušenstvím s tím, že žalovaný je spoludlužníkem ze smlouvy o úvěru ze dne 6. 1. 2020 ve znění dodatků, kterou žalobkyně uzavřela se společností M., IČO xxx, sídlem C., K., Slovenská republika, dluh vznikl z této smlouvy. Žalovaný ve svém podání ze dne 3. 12. 2024 vznesl námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti soudů České republiky podle čl. 4, 7 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále nařízení Brusel I bis) s tím, že má trvalé bydliště na území Slovenské republiky, místem plnění (poskytnutí služeb) bylo Slovensko, slovenský účet je ve formě IBAN SK a hlavní dlužník je společností založenou podle slovenského práva, má sídlo na Slovensku. Soud prvního stupně odkázal na § 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, podle něhož mají přednost přímo použitelné předpisy Evropské unie, dále citoval čl. 5, 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis, podle nichž mohou být osoby, které mají bydliště na území jiného státu, žalovány u soudu jiného členského státu, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; v případě poskytování služeb je místo plnění na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty. Námitku shledal nedůvodnou. Uvedl, že žalovaného nelze považovat za spotřebitele, jelikož úvěr byl žalobkyní poskytnut jako úvěr podnikatelský a žalovaný k dluhu společnosti M., s.r.o. přistoupil z pozice společníka společnosti M., s.r.o. Ve věci se proto neuplatní pravidla obsažená v oddílu 4 nařízení Brusel I bis, upravující příslušnost ve věci spotřebitelských smluv. Věc se ani netýká pojištění, individuálních pracovních smluv, ani nejde o příslušnost výlučnou dle článku 24 nařízení Brusel I bis, strany sporu si příslušnost nesjednaly, ani ji nelze dovodit z článku 26 nařízení Brusel I bis. Smlouva byla výslovně uzavřena podle ust. § 2395 občanského zákoníku České republiky č. 89/2012 Sb., byla podepsána v Praze, na základě ní byly zřízeny české bankovní účty v zahraniční měně, jejichž prostřednictvím měl být úvěr splácen. Závazek tak měl být splněn v místě sídla žalobkyně, čímž je dle čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis dána mezinárodní příslušnost českých soudů a místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 1, k tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Nc 140/2023 a rozhodnutí zdejšího soudu sp. zn. 1 Nc 2217/2023, 39 Co 78/2023. K místu plnění uvedl, že tuto otázku řešil Soudní dvůr Evropské unie (dále SDEU) ve věci C 249/16, kde uvedl, že charakteristickým závazkem v rámci smlouvy o úvěru je samotné poskytnutí peněžních prostředků, zatímco závazek úvěrovaného vrátit uvedené peněžní prostředky je pouze důsledkem poskytnutí služeb úvěrujícímu. Je třeba mít za to, že s výjimkou případu, kdy je dohodnuto jinak, je místem, kde byly poskytnuty služby ve smyslu čl. 7 bodu 1 písm. b) druhé odrážky nařízení Brusel I bis v případě poskytnutí úvěru úvěrovou institucí místo, kde má tato instituce sídlo. S ohledem na uvedené uzavřel, že je dána mezinárodní příslušnost českých soudů a námitku, vznesenou žalovaným, zamítl. 3. Proti tomuto usnesení podal žalovaný odvolání, kterým se domáhal jeho zrušení a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení. Podle něho postup soudu prvního stupně nebyl správný. Do podání odvolání žalovanému nebyla zaslána žádná z označených příloh, proto se s těmito důkazy nemohl seznámit. Takový postup považoval za nepřípustný, znemožňující mu uplatnit svá procesní práva. Bez doručení příloh není schopen se vůči podané žalobě bránit, takovým postupem mu byla odňata možnost jednat před soudem a byla porušena jeho ústavní práva. Soud prvního stupně se s touto námitkou nijak nevypořádal. Rozhodnutí považoval za nesprávné. Podle něho soud prvního stupně vycházel ze zákona č. 91/2012 Sb. a přehlédl, že nařízení Brusel I bis má přednost a neaplikoval článek 4 a 7, podle nichž je příslušný slovenský soud, neboť žalovaný má bydliště na Slovensku a místo plnění bylo rovněž na Slovensku, když bylo plněno na slovenský účet. 4. Žalobkyně navrhla potvrzení napadeného usnesení jako věcně správného. Setrvala na své argumentaci uvedené v žalobě, že příslušné jsou soudy České republiky s ohledem na čl. 5, 7 nařízení Brusel I bis, neboť místo plnění, tj. místo, kde služby byly poskytnuty, bylo v České republice. Zdůraznila, že ustanovení o spotřebitelích nelze použít, neboť žalovaný je jediným společníkem a jediným jednatelem společnosti M., s.r.o. Oba úvěrové účty uvedené ve smlouvě o úvěru jsou české účty, jak je patrné z jejich IBAN (CZ xxx a CZ xxx). Tvrzení žalovaného o poskytnutí plnění na slovenský účet považovala za nepravdivé, ke splnění došlo v České republice, v sídle úvěrující žalobkyně. Nařízení Brusel I bis soud prvního stupně správně aplikoval. 5. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř. – ve lhůtě patnácti dnů od doručení rozhodnutí), osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř. – účastníkem řízení), postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného usnesení, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 6. S žalovaným lze souhlasit pouze v tom, že již ve vyjádření k žalobě z 27. 11. 2024 namítal (stejně jako v odvolání), že mu spolu s žalobou nebyly doručeny přílohy (žalobkyní označené důkazy), což považoval za porušení procesních práv, v důsledku čehož se nemůže k věci vyjádřit, soud prvního stupně se tedy v odůvodnění svého rozhodnutí měl vyjádřit k tomu, proč mu tato námitka nebránila ve vydání napadeného rozhodnutí. Postup soudu prvního stupně byl jinak správný, neboť občanský soudní řád soudu neukládá povinnost doručovat žalovanému připojené důkazy (jejich kopie), konečně ani žalovaný neuvádí ustanovení zákona, z něhož by taková povinnost vyplývala. Z ust. § 79 odst. 3 o. s. ř. vyplývá pouze tolik, že soud má žalovanému do vlastních rukou doručit žalobu, nikoli opis žalobkyní založených důkazů. Práva žalovaného ohledně možnosti seznámit se s důkazy jsou zajištěna tím, že podle ust. § 44 odst. 1 o. s. ř. má právo nahlížet do soudního spisu a činit si z něho výpisy a opisy. Důkazy se jinak provádí při jednání (§ 122 odst. 1 o. s. ř.) a účastníci mají právo se k nim vyjádřit (§ 123 o. s. ř.). Z uvedeného tedy vyplývá, že soud prvního stupně neměl povinnost zasílat opisy žalobkyní založených důkazů žalovanému a mohl proto o námitce nedostatku mezinárodní příslušnosti českých soudů (nedostatku pravomoci) vznesené žalovaným rozhodnout. Odvolací soud ještě připomíná, že k posouzení splnění podmínek mezinárodní příslušnosti českých soudů ve smyslu nařízení Brusel I bis nemusí soud provádět dokazování při jednání postupem podle § 122 odst. 1 o. s. ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 30 Cdo 5535/2015). 7. Odvolací soud nesouhlasí s žalovaným, že soud prvního stupně příslušnost primárně posuzoval podle zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém. Soud prvního stupně především odkázal na § 2 tohoto zákona, z něhož vyplývá, že před vnitrostátní úpravou mají přednost přímo použitelné předpisy Evropské unie a stejně jako žalovaný dospěl k závěru, že příslušnost soudů je třeba posuzovat podle nařízení Brusel I bis a dále se zabýval tím, zda na danou věc lze použít čl. 5, 7 tohoto nařízení, neboť z nich dovozovala příslušnost (mezinárodní i místní) žalobkyně (viz bod VII žaloby). 8. Nařízení Brusel I bis v kapitole II upravuje příslušnost soudů, v oddílu 1 v článku 4 příslušnost obecnou podle bydliště žalovaného, v oddílu 2 příslušnost zvláštní, v oddílu 3 příslušnost ve věcech pojištění, v oddílu 4 ve věcech spotřebitelských smluv, v oddílu 5 ve věcech pracovních smluv, v oddílu 6 příslušnost výlučnou, v oddílu 7 příslušnost sjednanou. Příslušnost podle oddílu 7 se neuplatní, neboť účastníci si příslušnost soudu nesjednali a proto, že k založení příslušnosti nedošlo ani tím, že by se žalovaný jednání účastnil, aniž by namítal nepříslušnost soudu, dle čl. 26 nařízení Bruseil I bis, když při prvním úkonu vznesl námitku nedostatku příslušnosti českých soudů. Žalobkyně požaduje plnění ze smlouvy o úvěru, na věc proto nedopadají ustanovení oddílu 6, upravujícího výlučnou příslušnost, neboť žádné z ustanovení na posuzovanou věc nedopadá, na věc se nevztahuje ani oddíl 5, neboť předmětem sporu není nárok z pracovní smlouvy, ani oddíl 4 upravující spotřebitelské smlouvy, když z článku I smlouvy o úvěru č. 191000183 vyplývá, že úvěr byl poskytnut jako podnikatelský (k tomu též rozhodnutí SDEU ve věci C-419/11), nejde ani o spor podle oddílu 3 ve věcech pojištění. 9. Podle žalovaného je mezinárodně i místně příslušný soud podle čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis určený podle bydliště žalovaného, podle žalobkyně je příslušný soud prvního stupně, neboť podle článku 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis jde o soud, jemuž svědčí zvláštní příslušnost a tento soud k projednání a rozhodnutí věci zvolila. Odvolací soud souhlasí s názorem, že obecná mezinárodní i místní příslušnost podle čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis svědčí slovenskému soudu, žalobkyně ale mohla podat žalobu také u soudu, jemuž svědčí zvláštní příslušnost, dle čl. 5 a 7 nařízení Brusel I bis. Lze připomenout, že podle článku 5 uvedeného nařízení osoby, které mají bydliště v některém členském státě, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 a 7 této kapitoly. Podle článku 7 odst. 1 písm. b) druhá odrážka osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn, pro účely tohoto ustanovení a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění závazku v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty. Z rozhodnutí SDEU ve věci C-242/20 vyplývá, že poskytnutí úvěru je službou a že místem plnění je sídlo úvěrující instituce, v daném případě žalobkyně. Protože úvěr, k němuž žalovaný přistoupil, poskytovala žalobkyně, sídlící v Praze 1, jsou soudy České republiky k projednání a rozhodnutí věci příslušné, přičemž místní příslušnost svědčí Obvodnímu soudu pro Prahu 1. 10. Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné, odvolací soud ho proto podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil. Poučení: Proti tomuto usnesení je přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha, dne 11. července 2025 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu