ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň Mgr. Miloslavy Štorkové a JUDr. Andrey Borovičkové, Ph.D., ve věci žalobkyně: K. P., narozená xxx bytem xxx, xxx zastoupená advokátem proti žalovanému: R. H., narozený xxx bytem xxx, xxx, Slovenská republika v České republice xxx, Praha zastoupený advokátkou o vydání psa, k odvolání žalovaného proti rozsudku pro uznání Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. března 2025, č.j. 70 C 212/2024 – 134 takto: Rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že se rozsudek pro uznání nevydává. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem pro uznání soud prvního stupně výrokem I žalovanému uložil povinnost vydat žalobkyni v místě jejího bydliště psa jménem xxx xxx xxx, narozeného dne xxx, plemenem xxx, číslo rodokmenu xxx (dále jen pes), do tří dnů od právní moci rozsudku, výrokem II žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 13 075 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku. 2. V odůvodnění uvedl, že žalobkyně se s odkazem na ust. § 1040 o. z. domáhala vydání psa s tím, že ho koupila od chovatelky za 50 000 Kč, je uvedena v průkazu psa, pojistila ho a hradí místní poplatky městu xxx. Dne 24. 4. 2024 předala psa žalovanému, aby ho předal K. Š., která se měla po dobu zahraniční cesty žalobkyně o psa postarat. Žalovaný jí psa nepředal a ponechal si ho, k nevrácení psa přes výzvy žalobkyně a naléhání společného kamaráda M. B. nedošlo. Na žalovaného podala trestní oznámení pro trestný čin zpronevěry a vydírání, za vrácení psa žalovaný požadoval 5 milionů Kč. 3. Soud prvního stupně žalovaného usnesením ze dne 31. 10. 2024, č. j. 70 C 2121/2024-61, vyzval podle ust. § 114b o. s. ř., aby se ve lhůtě 30 dnů od doručení usnesení k věci samé písemně vyjádřil a poučil ho o následcích marného uplynutí stanovené lhůty. Usnesení s žalobou bylo žalovanému doručeno 27. 1. 2025 na adresu xxx, zásilku osobně převzal. Zásilka byla zaslána dožádanému slovenskému soudu se žádostí o doručení již v listopadu 2024, tj. před oznámením o převzetí zastoupení žalovaného advokátem dne 9. 12. 2024. Lhůta k vyjádření uplynula dne 27. 2. 2025 marně, žalovaný se písemně k věci samé nevyjádřil. Vyjádřil se pouze k mezinárodní příslušnosti českého soudu a k možnosti vyřešení věci smírnou cestou. Zástupkyně žalovaného přitom 12. 12. 2024 nahlížela do spisu a o zaslání kvalifikované výzvy žalovanému měla vědět. Dále uvedl, že neměl povinnost usnesení s výzvou zástupci žalovaného znovu doručovat, k tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 4511/2007. Soud prvního stupně uzavřel, že výzva učiněná podle ust. § 114b o. s. ř. byla žalovanému řádně doručena, ten se k věci ve lhůtě třiceti dnů nevyjádřil, podle ust. § 114b odst. 5 o. s. ř. tak nastala fikce uznání nároku, proto o věci rozhodl rozsudkem pro uznání dle § 153a odst. 3, 4 o. s. ř., když o této možnosti byl žalovaný řádně poučen. Dále uvedl, že povaha věci vydání rozsudku pro uznání nebránila, ve věci bylo možné uzavřít smír. 4. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně byla ve věci plně úspěšná a má tak právo na náhradu nákladů řízení za zaplacené soudní poplatky a právní zastoupení. Vyšel přitom z toho, že hodnotu psa nebylo možné v době provádění jednotlivých úkonů právní služby advokáta stanovit. 5. Proti tomuto usnesení podal žalovaný nejprve blanketní odvolání, následně zaslal námitku podjatosti soudkyně ze dne 18. 6. 2025 a doplnění odvolání ze dne 23. 6. 2025. Navrhoval, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a rozhodl, že se rozsudek pro uznání nevydává a aby bylo rozhodnuto, že soudkyně xxx xxx xxx je vyloučena z projednávání a rozhodování této věci. Podle něho soudkyně ke stranám sporu přistupuje nerovně. Soudkyni vytýkal, že ač do spisu 9. 12. 2024 založila plnou moc jeho zástupkyně, usnesení s výzvou podle ust. § 114b o. s. ř. jí nedoručil, usnesení doručované na českou adresu uvedenou v žalobě bylo do 23. 12. 2024 vyvěšeno na úřední desce soudu. Podle soudkyně si zástupkyně při nahlížení do spisu 12. 12. 2024 měla sama vydedukovat, že podle uvedeného usnesení se má k věci vyjádřit. Přitom soudkyně se zástupkyní komunikovala ohledně mezinárodní příslušnosti soudu, k níž se vyjádřila. Přípisem z č.l. 129 z 24. 2. 2025 dala soudkyně v úvahu uzavření smíru a zvážení přerušení řízení. Vydání rozsudku pro uznání se jeví jako sankce za to, že k uzavření smíru nedošlo. Dále poukazoval na to, že 12. 12. 2024 žádal o kopii CD s důkazy žalobkyně, trvalo do 20. 1. 2025, než bylo zástupkyni CD přes infocentrum předáno. Poukázal i na to, že ho soud informoval, že nebyl uhrazen soudní poplatek z odvolání, obratem 3. 6. 2025 zasílal doklad o jeho uhrazení. A naopak, když zástupce žalobkyně žádal telefonicky o zaslání odvolání, byl požadavek obratem vyřízen. Oproti tomu zástupkyně žalovaného uvízla na informačním oddělení. V doplnění odvolání zopakoval, že 9. 12. 2024 převzala jeho advokátka zastoupení a očekávala, že s ní soud bude komunikovat, neboť plnou moc doložila. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 4511/2007 se týká jiné situace. Znovu poukázal, že ve věci příslušnosti bylo s advokátkou soudem komunikováno. K 12. 12. 2024 ve spise nebyla mezinárodní doručenka od zásilky zaslané Okresnímu soudu v Žilině. Jako efektivní, logické a rychlé řešení připadalo v úvahu doručení jeho zástupkyni, což bylo možné učinit již 9. 12. 2024. První pokus o doručení na Slovensku byl učiněn až 20. 1. 2025, k doručení došlo 27. 1. 2025. Znovu uvedl, že vydání rozsudku pro uznání bylo postihem za neuzavření smíru a s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2693/16 dovozoval, že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, neboť soud může takový rozsudek vydat, pokud je žalovaný k žalobě lhostejný, obstrukčně pasivní, taktizuje. Žalovaný jednal ve věci korektně, během vánočních svátků 2024 spolu klienti jednali, následně jednali o uzavření smíru ohledně střídavé péče o psa. 6. Žalobkyně navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. K námitce podjatosti uvedla, že je nedůvodnou a účelovou, žalovaný pouze polemizuje s procesním vedením řízení a činí domněnky o údajné větší vstřícnosti soudu k žalobkyni, které nejsou doloženy. Pokud jde o procesní úkony, jsou v diskreci předsedkyně senátu. Nerovný přístup je subjektivním pocitem žalovaného. Procesní postup byl standardní. Vyřízení žádosti o zaslání odvolání není důkazem o podjatosti soudkyně. Nesouhlasila ani s tím, že by se soudkyně žádosti žalobkyně věnovala s větší péčí. Žádost žalovaného o zaslání CD byla řádně vyřízena po úhradě poplatku. Soud nebyl povinen upozorňovat na připravenost CD k vyzvednutí. Samotná rozdílná rychlost ve vyřizování žádostí není důvodem podjatosti. K otázce postupu uvedla, že zákon jasně stanovuje, kdy lze rozsudek pro uznání vydat. Žalovaný se k věci nevyjádřil ani nesdělil důvod, který by mu v tom bránil. Námitka podjatosti proto podle ní není důvodná. K otázce výzvy podle § 114b o. s. ř. uvedla, že usnesení bylo žalovanému proti podpisu dne 27. 1. 2025 doručeno a je irelevantní, že byl v mezidobí žalovaný zastoupen advokátem. S odkazem na uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR dovozovala, že pokud po odeslání písemnosti bylo soudu oznámeno zastoupení, není soud povinen písemnost doručovat zástupci. Doručování bylo zahájeno již v době, kdy žalovaný nebyl zastoupen. Souhlasila se soudem prvního stupně, že žalovaný se k věci samé nevyjádřil, neboť se vyjadřoval jen k procesním otázkám, na výzvu podle § 114b o. s. ř. nijak nereagoval a v takovém případě byl soud prvního stupně povinen rozsudek pro uznání vydat. K tomu odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1092/2018. K možnosti vydání rozsudku pro uznání uvedla, že i tyto předpoklady byly splněny, jak vysvětlil soud prvního stupně, šlo o vindikační žalobu dle § 1040 o. z. 7. Při jednání před odvolacím soudem účastníci odkázali na obsah svých písemných podání. 8. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř. – ve lhůtě patnácti dnů od doručení rozsudku), osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř. – účastníkem řízení), že splňuje náležitosti uvedené v ust. § 205 o. s. ř., postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného rozsudku a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 9. V posuzovaném případě jde o věc s mezinárodním prvkem, neboť žalovaný je občanem Slovenské republiky a zjištěné bydliště měl v době zahájení řízení na Slovensku. K dotazu soudu prvního stupně žalovaný sdělil, že přijímá příslušnost soudu prvního stupně, čímž byla příslušnost podle čl. 26 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění – dále jen Brusel I bis) založena, když projevil vůli aktivně se účastnit řízení před soudem prvního stupně. V řízení se postupuje podle českých procesních předpisů (§ 8 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém). 10. V posuzovaném případě žalovaný podal podáním z 25. 4. 2025 blanketní odvolání, podáním z 18. 6. 2025 vznesl námitku podjatosti, podáním ze dne 23. 6. 2025 odvolání doplnil. Odvolací soud se proto zabýval tím, zda je třeba o námitce podjatosti samostatně rozhodnout podle ust. § 16 o. s. ř., či zda jde o odvolací důvod dle § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. spočívající v tom, že rozhodnutí vydala podjatá soudkyně. 11. Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 3483/2008, zveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 66/2010 dovodil, že námitka odvolatele o tom, že napadené rozhodnutí soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce (přísedící), představuje odvolací důvod podle ustanovení § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. O této námitce proto nerozhoduje nadřízený soud podle ustanovení § 16 o. s. ř. a pro její uplatnění neplatí lhůta uvedená v ustanovení § 15a odst. 2 o. s. ř. Její důvodnost posuzuje vždy odvolací soud, aniž by přitom byl vázán tím, zda, popř. jak otázku podjatosti soudce (přísedícího) posoudil ještě před vydáním napadeného rozhodnutí nadřízený soud (§ 16 o. s. ř.); shledá-li ji opodstatněnou, napadené rozhodnutí soudu prvního stupně bez dalšího zruší [§ 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. 12. V daném případě jde o situaci předvídanou uvedeným rozhodnutím, neboť námitka podjatosti soudkyně byla žalovaným uplatněna po podání blanketního odvolání. Odvolací soud ji proto posoudil jako odvolací důvod a samostatné rozhodnutí nevydával. 13. Podle ust. § 14 odst. 1 o. s. ř. soudci a přísedící jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. 14. Podle ust. § 14 odst. 4 o. s. ř. důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. 15. Z výše citovaných ustanovení vyplývá, že soudce má poměr k věci, pokud by byl sám účastníkem řízení nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech. Poměr k věci má také tehdy, pokud získal poznatky o věci jiným způsobem než z dokazování při jednání (např. jako svědek). Poměr k účastníkům nebo zástupcům může být založen vztahem příbuzenským nebo jemu obdobným, může jím být i vztah přátelský či nepřátelský, vztah ekonomické závislosti. Důvodem podjatosti nejsou okolnosti spočívající v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech, neboť jde o samotný výkon soudnictví. 16. Soudkyně xxx xxx xxx ve svém vyjádření ze dne 30. 6. 2025 (č.l. 201 spisu) uvedla, že uplatněné důvody námitky spočívají v postupu soudu, sama žádný vztah k věci ani k účastníkům řízení, eventuálně jejich právním zástupcům, nemá. 17. Odvolací soud se v tomto bodě ztotožňuje s žalobkyní, že žalovaný uvádí pouze důvody, které spočívají v postupu soudkyně v projednávané věci, které sami o sobě důvodem podjatosti nejsou (§ 14 odst. 4 o. s. ř.). Žádné objektivní skutečnosti, které by svědčily o poměru soudkyně k věci, účastníkům či zástupcům, uvedeny nebyly. Jen z toho, jak soudkyně posuzovala doručení výzvy dle § 114b o. s. ř., jak rychle vyřizovala požadavky účastníků, podjatost dovodit nelze, telefonický požadavek na zaslání odvolání navíc nebyl učiněn soudkyni, ale patrně zástupce žalobkyně hovořil s pracovnicí kanceláře, která jej zaznamenala do spisu (č.l. 145 p.v. spisu). Jestliže nelze dovodit, že by rozhodující soudkyně měla vztah k věci, účastníkům nebo zástupcům, nelze dovodit, že by o věci rozhodovala podjatá soudkyně. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že uvedený důvod pro zrušení rozsudku pro uznání a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení zde není. 18. Žalovaný dále podával odvolání proto, že nedošlo k řádnému doručení žaloby a usnesení s výzvou dle § 114b o. s. ř. žalovanému, neboť k doručení došlo 27. 1. 2025 do vlastních rukou žalovaného, ale 9. 12. 2024 bylo soudu oznámeno a doloženo, že je v řízení zastoupen svou advokátkou. 19. Z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního stupně dne 31. 10. 2024 pod č.j. 70 C 212/2024-61 vydal usnesení s výzvou podle ust. § 114b o. s. ř., usnesení s žalobou se nejprve pokusil doručit na adresu uvedenou v žalobě xxx, xxx, kde ale podle sdělení pošty nemá ani poštovní schránku, soud proto zásilku vyvěsil 21. 11. 2024 na úřední desce soudu, sňata byla 23. 12. 2024. Ředitelství služby cizinecké policie dne 29. 11. 2024 sdělilo, že žalovaný nemá v České republice povolen pobyt. Podle referátu z 26. 11. 2024 soudkyně požádala Okresní soud Žilina o doručení žaloby a usnesení z č.l. 61 žalovanému, slovenský soud obdržel žádost 16. 12. 2024 (č.l. 66). Slovenský soud doručoval žalovanému prostřednictvím pošty, první pokus o doručení proběhl 20. 1. 2025, k předání zásilky proti podpisu došlo 27. 1. 2025 (doručenka připojená k č.l. 125 spisu). Dne 9. 12. 2024 byla do spisu založena plná moc pro zástupkyni žalovaného (č.l. 92 p.v.), dne 12. 12. 2024 došlo k nahlížení do spisu, v rámci něhož došlo i k pořízení fotokopií listin mimo jiné č.l. 44-89. Dne 19. 12. 2024 (č.l. 99) byla zástupkyně žalovaného vyzvána, aby se vyjádřila k příslušnosti soudu dle článku 26 nařízení Brusel I bis, na což podáním ze 17. 1. 2025 (č.l. 110a) sdělila, že ji klient přijímá. 20. Podle ust. § 50b odst. 1 o. s. ř. má-li účastník zástupce, doručuje se pouze zástupci, nestanoví-li zákon jinak. Podle ust. § 50b odst. 2 o. s. ř. má-li účastník zástupce s procesní plnou mocí, nařídí předseda senátu doručení písemnosti (elektronického dokumentu) jen tomuto zástupci, nestanoví-li zákon jinak. 21. V soudem prvního stupně odkazovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4511/2007 byla situace, kdy rozsudek pro zmeškání byl vydán 8. 2. 2007, žalovanému bylo doručeno předvolání s příslušným poučením dne 13. 12. 2006, dne 5. 1. 2007 byla do spisu založena plná moc pro zástupkyni žalovaného. Za tohoto stavu dovolací soud dovodil, že předvolání již nebylo třeba doručovat zástupci žalovaného, neboť v době, kdy soud zasílal žalovanému předvolání, nebyl zastoupen zástupcem s procesní plnou mocí, jemuž by soud byl povinen doručit. Dodatečné předvolání zástupce žalovaného nebylo nutné, když si zastoupení sjednal teprve poté, co obdržel od soudu žalobu s výzvou k vyjádření. 22. V posuzovaném případě je situace jiná, neboť žalovaný nedoložil zastoupení až po doručení usnesení s výzvou podle § 114b o. s. ř. dne 27. 1. 2025, plná moc byla založena do spisu dne 9. 12. 2024. 23. K otázce, kdy se doručuje účastníku řízení a kdy již jeho zástupci, se vyjadřuje komentářová literatura k § 50b o. s. ř. tak, že rozhodující je den odeslání písemnosti adresátu (např. Občanský soudní řád I, komentář, 1. vydání 2009, vydáno nakladatelstvím C.H.Beck v roce 2009, str. 343, bod 2., nebo v ASPI bod 2. komentáře k uvedenému ustanovení xxx xxx xxx xxx, odkazující na § 46a odst. 3 o. s. ř.). 24. S názorem, že rozhodující je stav v době odeslání písemnosti soudem, odvolací soud souhlasí. Nebyl-li žalovaný v době odeslání písemnosti zastoupen advokátem, bylo by řádně doručeno tím, že písemnost byla proti podpisu doručena již jemu (§ 114b odst. 4 o. s. ř.). V této souvislosti je třeba připomenout, že náhradní doručení je ve stejném ustanovení vyloučeno, k doručení žalovanému vyvěšením na úřední desce soudu proto nemohlo dojít, zvláště když zásilka nebyla doručována na doručovací adresu dle § 46b písm. a) o. s. ř. (žalovaný neměl v České republice evidován žádný druh pobytu). 25. Další otázkou bylo, který den je třeba považovat za den odeslání zásilky soudem. Soud prvního stupně za takový den považoval den, kdy požádal dožádaný soud o doručení písemnosti. Z obsahu spisu ale vyplývá, že teprve slovenský soud přistoupil k doručování písemností žalovanému prostřednictvím pošty, když první pokus o doručení byl proveden 20. 1. 2025. 26. Odvolací soud s názorem soudu prvního stupně nesouhlasí. Žádost o doručení, datovaná dnem 25. 11. 2025, doručená 16. 12. 2024, byla dožádáním slovenského soudu o doručení podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2020/1784, o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech, kde soud prvního stupně vystupoval jako odesílající subjekt, dožádaný soud jako přijímající subjekt (článek 3). Teprve přijímající subjekt písemnosti doručuje adresátu (článek 11). Je-li tedy doručováno prostřednictvím dožádaného soudu na území jiného státu, je třeba za doručující považovat soud jiného státu a rozhodné je datum, kdy dožádaný soud přistoupil k doručení. 27. V posuzovaném případě na vrácené doručence sice není podací razítko slovenské pošty, z toho, že k prvnímu pokusu o doručení došlo 20. 1. 2025, lze usuzovat, že zásilka byla slovenským soudem podána na poště v lednu 2025. Jestliže plná moc pro advokátku žalovaného byla do spisu založena dne 9. 12. 2024, je zřejmé, že v době doručování byl již žalovaný zastoupen advokátkou a podle ust. § 50b odst. 2 o. s. ř. mělo být doručováno již této zástupkyni. Pokud bylo v rozporu s uvedenou právní úpravou doručeno do vlastních rukou žalovaného, nelze s takovým doručením spojovat žádné právní následky. K doručení nemohlo dojít ani tím, že si právní zástupkyně žalovaného příslušné listiny měla sama ofotit. 28. Předpokladem vydání rozsudku pro uznání v tomto případě je řádné doručení žaloby a usnesení s výzvou podle ust. § 114b o. s. ř. žalovanému, respektive jeho zástupci. Protože k takovému doručení žalovanému v době, kdy nebyl zastoupen advokátkou, ani jeho zástupkyni po založení plné moci nedošlo, nebyl splněn jeden z předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání. Nebylo-li usnesení s výzvou podle ust. § 114b o. s. ř. řádně doručeno zástupkyni žalovaného, nemohla dosud uplynout stanovená třicetidenní lhůta a nemohla ani nastat fikce uznání nároku dle § 114b odst. 5 o. s. ř. a nebylo tak možné vydat rozsudek pro uznání. Odvolací soud proto napadený rozsudek podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že se rozsudek pro uznání nevydává (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 658/2008). 29. Za této situace již nebylo třeba zabývat se tím, zda jsou zde další důvody, které bránily vydání rozsudku pro uznání, neboť takové závěry by na výsledek tohoto řízení neměly žádný vliv. 30. S ohledem na uvedené soud prvního stupně bude v řízení pokračovat, přičemž nejprve doručí žalobu a usnesení zástupkyni žalovaného. V konečném rozhodnutí rozhodne o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení odvolacího. Poučení: Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha, dne 10. září 2025 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu