USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň Mgr. Miloslavy Štorkové a JUDr. Andrey Borovičkové, Ph.D., ve věci žalobkyně: B. F., a.s., IČO xxx sídlem xxx, Praha zastoupená advokátem proti žalovanému: I. S., narozený xxx bytem xxx xxx, xxx xxx, Slovenská republika o 26 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. dubna 2025, č. j. 20 C 335/2023-78 takto: I. Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud prvního stupně výrokem I vyslovil svou mezinárodní nepříslušnost, výrokem II řízení zastavil a výrokem III rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 2. V odůvodnění uvedl, že návrhem, podaným 28. 7. 2023, se žalobkyně po žalovaném domáhá zaplacení žalované částky s příslušenstvím s tím, že její právní předchůdkyně (xxx xxx xxx s.r.o.) s žalovaným dne xxx uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě níž mu poskytla částku 15 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splácet v týdenních splátkách po 450 Kč, žalovaný splátky řádně neplatí. Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný je občanem Slovenské republiky, ke dni podání žaloby měl bydliště na výše uvedené adrese na Slovensku, kam se mu daří doručit písemnosti, na žádné z českých adres žádnou zásilku nepřevzal. Soud prvního stupně se proto zabýval tím, zda je soudem mezinárodně příslušným, vyšel přitom z nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále nařízení Brusel I bis). Uvedl. že jde o spor mezi podnikatelem a spotřebitelem, ustanovení čl. 24 nařízení Brusel I bis, upravující výlučnou příslušnost soudů, proto na věc nedopadá. Strany smlouvy si dohodly, že spory ze smlouvy budou rozhodovány před obecnými soudy České republiky. Podle článku 25 nařízení Brusel I bis se strany smlouvy mohou dohodnout písemně na příslušnosti soudu. Podle článku 18 smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. Podle článku 19 se lze od tohoto ustanovení odchýlit dohodou. Podle soudu prvního stupně o žádnou dohodu zde uvedenou nešlo, neboť 1) dohoda nebyla uzavřena po vzniku sporu, 2) nejde o dohodu podle bodu 2, neboť vylučuje žalovaného z možnosti podat žalobu ve státě podle bydliště spotřebitele. Nejde o dohodu ani podle bodu 3), neboť podle tuzemského práva je nepřípustná vzhledem k § 1813 odst. 1 o. z., nebyla sjednána individuálně, jde o zneužívající ujednání, jde o nepřiměřenou podmínku dle čl. 2 písm. a) a čl. 3 odst. 1, 3 směrnice Rady 93/13 EHS. Obsah smlouvy byl sjednán adhezním způsobem. Soud prvního stupně dále odkázal na rozhodnutí SDEU ve věci C-296/20, z něhož vyplývá, že se nařízení Brusel I bis použije i v případě, kdy účastníci smlouvy měli bydliště v témže státě a mezinárodní prvek se objevil až po uzavření smlouvy z důvodu přestěhování spotřebitele do jiného státu. Dále uvedl, že k založení příslušnosti nedošlo ani podle čl. 26 nařízení Brusel I bis tím, že by se žalovaný řízení účastnil, neboť zůstal pasivní. Řízení proto podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil a o náhradě nákladů řízení rozhodl podle „§ 142 odst. 2 o. s. ř.“ (podle odůvodnění míněn § 146 odst. 2 o. s. ř.), když žalobkyně zastavení řízení zavinila, žalovanému náklady nevznikly. 3. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně odvolání, kterým se domáhala jeho změny tak, že se řízení nezastavuje. V odvolání namítala, že soud prvního stupně je příslušný, neboť v článku 10.6 smlouvy o spotřebitelském úvěru v hotovosti si strany sjednaly, že veškeré spory budou rozhodovány příslušným soudem České republiky. Dále uváděla, že příslušnost českých soudů je dána také podle článku 7, odst. 1, písm. b), druhá odrážka nařízení Brusel I bis, když půjčka byla poskytnuta bez uvedení účelu, úvěrující společnost neprovozuje činnost na území jiného státu. K tomu odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu ČR. 4. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil. 5. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného rozsudku, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je nedůvodné. 6. Z obsahu spisu vyplývá, že návrh na vydání elektronického platebního rozkazu byl podán 28. 7. 2023, žalobkyně uvedla adresu bydliště žalovaného xxx, Praha, žalobkyně se domáhá plnění ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne xxx, poskytnutého bez uvedení účelu. K žalobě připojila smlouvu, z níž vyplývá, že byl žalovanému společností xxx xxx xxx s.r.o. poskytnut úvěr ve výši 15 000 Kč, splatný v 60týdenních splátkách, účel není uveden, v článku 10.6 bylo sjednáno, že v případě sporů ze smlouvy bude rozhodováno obecnými soudy České republiky. Smlouva je na předtisku, žalovaný ji osobně podepsal, stejně tak zástupkyně úvěrující společnosti. Adresu trvalého pobytu uváděl žalovaný na Slovensku. V žádosti o spotřebitelský úvěr uvedl za adresu místa výběru xxx, Praha, další kontakt xxx, Praha, dále že je zaměstnán od prosince 2019 u společnosti se sídlem v Praze jako ostraha. Žalobkyně dále doložila dohodu o provedení práce, kterou žalovaný uzavřel se společnosti xxx xxx s.r.o. dne 31. 12. 2019, dále dohodu o provedení práce z 19. 3. 2020, uzavřenou se společností xxx xxx xxx xxx, a.s., smlouvu o nájmu bytu na uvedené adrese v Praze, kde nájemcem je N. K., který 30. 8. 2020 prohlásil, že žalovaný bydlí s ním v tomto bytě za úhradu 7 000 Kč měsíčně. Společnost xxx xxx s.r.o. soudu dne 12. 11. 2024 oznámila, že žalovaný byl u nich zaměstnán od 4. 10. 2019 do 31. 12. 2020. Zásilky zaslané žalovanému na adresy v České republice se soudu prvního stupně vrátily zpět s tím, že si je žalovaný nepřevzal a žalovanému nebylo možné zanechat na místě výzvu. Zásilka zaslaná žalovanému na Slovensko se vrátila se zprávou z 29. 11. 2023, že si ji žalovaný nepřevzal, zásilky doručované prostřednictvím slovenského soudu žalovaný proti podpisu převzal 7. Za situace, kdy žalovaný je státním občanem Slovenské republiky s bydlištěm na Slovensku soud prvního stupně správně dovodil, že jde o věc s mezinárodním prvkem a proto správně přistoupil k posuzování své pravomoci ve věci rozhodovat. Vzhledem k tomu, že Česká republika i Slovenská republika jsou od 1. 5. 2004 členy Evropské unie a v daném případě jde o spor ze spotřebitelského úvěru, správně svou příslušnost posuzoval podle nařízení Brusel I bis. Vzhledem k předmětu sporu nejde o žádný z případů výlučné příslušnosti, jak jsou vymezeny v článku 24 nařízení Brusel I bis. Žalovanému byla 20. 12. 2024 prostřednictvím slovenského soudu doručena žaloba s výzvou k tomu, aby se k ní vyjádřil, na výzvu žalovaný nijak nereagoval, příslušnost podle článku 26 nařízení Brusel I bis tím, že se žalovaný řízení účastní, založena nebyla. 8. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že jde o spotřebitelskou věc a na věc dopadá oddíl 4 nařízení Brusel I bis. Smlouvu úvěrující společnost uzavírala jako podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti, žalovaný jako spotřebitel, úvěrující společnost i žalovaný v době uzavření smlouvy měli bydliště v České republice, smlouva byla uzavřena. Předpoklady uvedené v článku 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis tak byly splněny. V rozhodnutí ve věci C-296/20 SDEU vysvětlil, že podle nařízení se postupuje i v případě, když mezinárodní prvek se objevil až po uzavření smlouvy v důsledku přestěhování v daném případě žalovaného z České republiky na Slovensko. 9. Protože jde o spotřebitelskou věc dle oddílu 4 nařízení Brusel I bis, nelze použít oddíl 2, tedy ani článek 7 uvedeného nařízení, na který odkazovala žalobkyně. 10. Ve věci vznikl spor, zda se účastníci mohli platně dohodnout na příslušnosti soudů České republiky. Možnost dohody upravuje článek 19 nařízení Brusel I bis, přičemž odstavec 1 a 2 nelze použít, neboť nejde o dohodu uzavřenou po vzniku sporu ani o dohodu umožňující spotřebiteli zahájit řízení u jiných soudů než těch, uvedených v článku 18 odst. 1. Předpokladem použití článku 19 odst. 3 nařízení Brusel I bis je, že v době uzavření dohody měla úvěrující společnost i žalovaný bydliště ve stejném státě, dohodou se zakládá příslušnost soudů tohoto státu a jde o dohodu podle práva tohoto členského státu přípustnou. Jak bylo uvedeno výše, úvěrující společnost i žalovaný měli v době uzavření smlouvy bydliště v České republice, konkrétně v Praze, kde žalovaný v rozhodné době bydlel a pracoval, dohodou byla zakládána příslušnost soudů České republiky. Dále musela být splněna podmínka, že taková dohoda byla podle práva České repulbiky přípustná. Vnitrostátní právo ve spotřebitelských věcech neumožňuje uzavřít dohodu o místní příslušnosti soudu, která je možná jen mezi podnikateli (§ 89a o. s. ř.). K dohodě o mezinárodní příslušnosti se právní úprava výslovně nevyjadřuje. V ust. § 1813 o. z. pouze obecně uvádí, že zneužívající jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem poctivosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele, v § 1814 odst. 1 písm. m) o. z. se za zneužívající považuje vždy ujednání vylučující nebo omezující právo spotřebitele podat žalobu nebo použít jiný procesní prostředek… Ve smyslu tohoto ujednání je sjednaná dohoda omezující, neboť spotřebitel má právo podat podle článku 18 odst. 1 nařízení Brusel I bis žalobu buď u soudu, kde má smluvní partner bydliště (Česká republika), nebo u soudu, kde má spotřebitel bydliště sám (Slovenská republika), podle dohody by šlo jen o soud v České republice. Spotřebitelská smlouva byla uzavřena na předtisku úvěrující společnosti, na věc proto dopadá i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Smlouva ve smyslu článku 3 této směrnice nebyla sjednána individuálně, za nynější situace žalovaného nadměrně omezuje v jeho právu na účinnou ochranu, neboť má bydliště vzdálené okolo 600 km od Prahy, dostavení se k soudu prvního stupně by tak pro žalovaného bylo časově i finančně náročné. Z uvedeného vyplývá, že podle vnitrostátního práva jde o ujednání nepřípustné, a protože se ho žalovaný nedovolal (nedal najevo vůli, aby spor rozhodoval český soud), nelze k němu přihlížet (§ 1815 o. z., čl. 6 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS). 11. Vzhledem k tomuto závěru je mezinárodně i místně k projednání a rozhodnutí věci příslušný soud, v jehož obvodu má žalovaný své bydliště. Protože podle obsahu spisu měl žalovaný ke dni zahájení řízení bydliště na Slovensku na výše uvedené adrese, soud prvního stupně správně podle čl. 28 odst. 1 nařízení Brusel I bis vyslovil svou nepříslušnost a správně řízení podle ust. § 104 odst. 1 o. s. ř. pro nedostatek podmínek řízení, který nelze odstranit, zastavil. Protože správně bylo rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení, odvolací soud napadené usnesení jako věcně správné podle ust. § 219 o. s. ř. zastavil. 12. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř., když plně úspěšnému žalovanému v této fázi řízení žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto usnesení je přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 20. srpna 2025 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu