USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň Mgr. Miloslavy Štorkové a JUDr. Andrey Borovičkové, Ph.D., ve věci žalobkyně: S., a.s., IČO xxx sídlem T., Praha zastoupená advokátem P. M. sídlem S., Praha proti žalovaným: 1. O.., spol. s r.o., IČO xxx sídlem H., P., Slovenská republika 2. M. Č., narozený xxx bytem M., M., Slovenská republika oba zastoupeni advokátkou L. B. sídlem E., Praha o 96 035,21 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaných proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. června 2025, č. j. 6 C 248/2024-60, takto: Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud prvního stupně zamítl námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti, vznesenou žalovanými. 2. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že podanou žalobou se žalobkyně vůči žalovaným domáhá zaplacení žalované částky s příslušenstvím s tím, že dne 4. 3. 2020 uzavřela s 1. žalovanou rámcovou smlouvu, jejíž nedílnou součástí byly Všeobecné smluvní podmínky (dále VOP), ve kterých si účastníci sjednali, že věcně a místně příslušným soudem je obecný soud žalobkyně, rozhodným právem je právo české. S 2. žalovaným žalobkyně uzavřela dne 2. 4. 2020 dohodu o ručení, kde se 2. žalovaný zavázal uhradit veškeré závazky 1. žalované vzniklé na základě rámcové smlouvy. Žalobkyně na základě ústních a telefonických objednávek v období od 27. 10. 2023 do 2. 12. 2023 dodala 1. žalované zboží v hodnotě 110 689,90 Kč, 1. žalovaná uhradila 14 654,69 Kč, zbývá uhradit 96 035,21 Kč. Žalobkyně žalované dále vyúčtovala úrok z prodlení fakturou ze dne 22. 3. 2024, splatnou 23. 3. 2024, znějící na částku 5 564 Kč. 3. Žalovaní ve svém vyjádření k žalobě namítali věcnou a místní nepříslušnost a vznesli námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti soudu. Podle nich svědčí příslušnost Okresnímu soudu Pezinok. 4. Soud prvního stupně dovodil, že jde o věc s mezinárodním prvkem, když žalovaní mají sídlo či bydliště na Slovensku. Zabýval se proto prvotně svou mezinárodní příslušností, neboť tato podmínka řízení musí být zkoumána přednostně, k tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Nd 316/2013. Uvedl, že podle článku 25 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí (dále nařízení Brusel I bis) se strany sporu mohou na příslušnosti soudu některého členského státu dohodnout, pokud taková dohoda podle práva tohoto státu není neplatná. Mezi žalobkyní a 1. žalovanou byla dne 4. 3. 2020 uzavřena rámcová smlouva, jejíž nedílnou součástí byly VOP, kde v čl. I odst. 4 bylo ujednáno, že se strany dohodly, že veškeré jejich spory vzniklé z této rámcové smlouvy či v souvislosti s ní, anebo spory vzniklé z jednotlivých závazků na základě této rámcové smlouvy či v souvislosti s nimi, budou řešeny věcně a místně příslušným soudem žalobkyně, pokud nebude samostatným ujednáním dohodnuto jinak. V rámci dohody o ručení ze dne 2. 4. 2020, uzavřené mezi žalobkyní a 2. žalovaným, v bodě 4 bylo ujednáno, že smluvní strany se dohodly, že veškeré jejich spory vzniklé z této smlouvy anebo v souvislosti s ní budou rozhodovány Obvodním soudem pro Prahu 10, podle českého práva, pokud nebude následně samostatným ujednáním dohodnuto jinak. Podle výpisu z obchodního rejstříku má žalobkyně od 27. 1. 2015 sídlo na adrese T., Praha. Obecným soudem právnické osoby je podle § 85 odst. 3 o. s. ř. soud, v jehož obvodu má sídlo, tedy Obvodní soud pro Prahu 10. Tento soud je soudem i věcně příslušným podle § 9 odst. 1, 2, 3 o. s. ř., neboť žalobkyně se po 1. žalované domáhá zaplacení kupní ceny. Citovaná ujednání soud prvního stupně posoudil jako ujednání o mezinárodní příslušnosti dle čl. 25 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Neshledal, že by ujednání o příslušnosti bylo podle českého práva neplatné. Nebylo prokázáno, že by se účastníci dohodli jinak, nic takového neuváděli. Dohoda se považuje za ujednání o výlučné příslušnosti, použití článku 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis je vyloučeno. Námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti soudu proto shledal nedůvodnou, a proto ji zamítl. Dále uvedl, že rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (dále SDEU) ve věci C-242/20 na věc nedopadá, nezabývalo se příslušností podle článku 25 nařízení Brusel I bis, a dále uvedl, že nejde o nárok z titulu bezdůvodného obohacení ani z titulu deliktní či kvazideliktní odpovědnosti. 5. Proti tomuto usnesení podali žalovaní odvolání, kterým se domáhali jeho zrušení a zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. V odvolání namítali, že pokud žalobkyně vymezila žalovaný nárok jako plnění za dodané zboží, je třeba mezinárodní příslušnost soudu určit na podkladě čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis a jelikož bydliště a sídlo žalovaného se nachází na Slovensku jako jiném členském státě, chybí českým soudům pravomoc ve věci rozhodnout. První žalovaný popírá platnost smlouvy, nevztahují se na něj VOP, kde je ujednání o příslušnosti, žalovaný 2. popírá obsah ručitelského závazku, také pro něho proto ujednání není závazné. 6. Žalobkyně se k odvolání nevyjádřila. 7. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného usnesení, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 8. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně podala k soudu žalobu, kterou se domáhá zaplacení žalované částky s příslušenstvím s tím, že s 1. žalovanou uzavřela rámcovou smlouvu, v níž byla sjednána příslušnost soudu prvního stupně k projednání sporů ze smlouvy, na základě níž na základě objednávek žalované dodala zboží, uvedené v dodacích listech, které řádně fakturovala a žalovaná je v plném rozsahu přes upomínku nezaplatila, druhý žalovaný dne 2. 4. 2020 závazek z rámcové smlouvy zajistil ručením a ve smlouvě byla sjednána pro řešení sporů ze smlouvy příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 10. K žalobě připojila rámcovou smlouvu ze 4. 3. 2024, kde se v článku I. odst. 4. strany dohodly na tom, že k řešení sporů ze smlouvy je příslušný soud dodavatele, kterým podle záhlaví smlouvy byla žalobkyně, zákazníkem byla 1. žalovaná, za kterou jednal M. Č., na smlouvě je razítko 1. žalované, k němuž je připojen podpis. Žalobkyně dále připojila dohodu o ručení, uzavřenou dne 2. 4. 2020 mezi žalobkyní a M. Č., který byl označen rodným číslem, adresou a e-mailem, v níž se zavázal uhradit závazky 1. žalované z rámcové smlouvy a kupních smluv na základě ní uzavřených, ke smlouvě byl připojen vlastnoruční podpis obou stran. Žalobkyně dále založila dodací listy vystavené 1. žalované, podle nichž zboží přebíral M. S., nar. xxx, číslo průkazu xxx, někdy je uváděn datum narození xxx, nebo M. K., nar. xxx, dále byly založeny faktury vystavené 1. žalované za dodané zboží, upomínka z 22. 3. 2024 a výzva k úhradě z 22. 3. 2024, doručené 20. 3. 2024 proti podpisu 1. žalované. Ve spise se nachází výpis z obchodního rejstříku žalované, z něhož vyplývá, že 2. žalovaný je od 13. 6. 2006 jednatelem 1. žalované. Ve spise je dále založeno vyjádření 2. žalovaného k žalobě ze dne 2. 10. 2024, kde uvedl, že závazek neuznává, není pravda, že by jako ručitel uzavřel dohodu o ručení, neměl v úmyslu ručení převzít. Protože mu nebyla doručena kopie dohody o ručení, vyhradil si právo se k této dohodě po seznámení se s jejím obsahem vyjádřit. Podáním ze dne 3. 11. 2024 žalovaní doplnili vyjádření ze dne 2. 10. 2024 prostřednictvím své advokátky tak, že doplnili námitku nedostatku věcné a místní příslušnosti soudu, když za místně příslušný považují Okresní soud Pezinok, neboť předmětem řízení je plnění ze smluv, a to dle článku 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis. 9. Podle článku 4 odst. 1. nařízení Brusel I bis nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. 10. Podle článku 25 odst. 1 nařízení Brusel I bis bez ohledu na bydliště stran, dohodnou-li se tyto strany, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy některého členského státu, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu, pokud tato dohoda není z hlediska své věcné platnosti podle práva tohoto členského státu neplatná. Pokud se strany nedohodnou jinak, je tato příslušnost výlučná. Tato dohoda o příslušnosti musí být uzavřena: a)písemně nebo ústně s písemným potvrzením; b) ve formě, která odpovídá zvyklostem zavedeným mezi těmito stranami, nebo c) v mezinárodním obchodě ve formě, která odpovídá obchodním zvyklostem, které strany znaly nebo musely znát a které strany smluv tohoto druhu v daném odvětví obchodu obecně znají a pravidelně se jimi řídí. 11. SDEU již v rozsudku ze dne 4. 3. 1982 ve věci 38/81 v souvislosti s předchozí úpravou mezinárodní příslušnosti dovodil, že k tomu, aby se v daném případě článek 25 odst. 1 nařízení Brusel I bis neuplatnil, nepostačuje, aby jedna strana tvrdila, že smlouva neexistuje, neboť by tím byl dotčený článek zbaven svého účinku, vnitrostátní soud ale musí mít možnost přezkoumat, zda má pravomoc podle úmluvy na základě důkazů předložených dotčenou stranou, které prokazují existenci či neexistenci smlouvy. Následně Nejvyšší soud ČR upřesnil, že jde o šetření, nikoli dokazování podle § 122 odst. 1 o. s. ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 5535/2015), že není namístě provádět podrobné dokazování v souvislosti se spornými skutečnostmi, které jsou relevantní jak pro otázku příslušnosti, tak pro otázku existence nároku, soud však musí mít možnost posoudit svou mezinárodní příslušnost ve světle všech informací, které má k dispozici, včetně případných tvrzení žalovaného (rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 4053/2015). 12. V posuzovaném případě žalobkyně založila do spisu dvě písemné smlouvy, které po formální stránce byly řádně uzavřeny, neboť byly uzavřeny písemně a je v nich uvedeno, kdo je uzavírá, je v nich vymezen jejich předmět, jsou datovány a opatřeny vlastnoručním podpisem stran. V obou smlouvách bylo ujednání o příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 10. Takové ujednání se považuje zároveň za ujednání o mezinárodní příslušnosti českých soudů (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1860/2015). První žalovaný existenci smlouvy a tím i ujednání o mezinárodní příslušnosti ve vyjádření z 2. 10. 2024 nepopřel, šlo pouze o vyjádření 2. žalovaného k dohodě o ručení, zároveň v podání ze dne 3. 11. 2024 uvádí spolu s 1. žalovanou, že je třeba vycházet z toho, že se žalobkyně domáhá plnění ze smlouvy. Za situace, kdy 2. žalovaný sice existenci smlouvy popírá, ale nevylučuje přehodnocení svého názoru po seznámení se s obsahem založených důkazů, kromě svého tvrzení, případně výslechu, jiný důkaz, který by osvědčoval, že smlouvu žalovaní neuzavřeli, nedoložil, nelze vyslovit závěr, že smlouvy neexistují, protože je žalovaní neuzavřeli, zvláště když ani z laického pohledu nelze dovodit, že by podpis 2. žalovaného, který měl při uzavření rámcové smlouvy jednat za 1. žalovanou, byl zjevně rozdílný od jeho jiných podpisů na listinách založených ve spise (doručenka od předžalobní výzvy, výzvy k vyjádření, plné moci, vyjádření z 2. 10. 2024). Lze tak uzavřít, že nebylo zjištěno, že by žalovaní ujednání o příslušnosti českých soudů neuzavřeli, proto je třeba z tohoto ujednání vycházet, a protože bylo uzavřeno v souladu s článkem 25 nařízení Brusel I bis, jsou k projednání a rozhodnutí věci příslušné soudy České republiky. Navíc v případě 2. žalovaného by i v případě neexistence ujednání o příslušnosti českých soudů byla založena příslušnost soudu prvního stupně, a to podle článku 26 nařízení Brusel I bis, neboť tento žalovaný se k věci podáním ze dne 2. 10. 2024 písemně vyjádřil, aniž by současně vznesl námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti českých soudů (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Nd 336/2007). 13. S ohledem na uvedené a skutečnost, že ujednání o příslušnosti není podle práva České republiky neplatné a ujednání má povahu příslušnosti výlučné, která má před příslušností podle čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis přednost (tyto závěry soudu prvního stupně v odvolání ani nebyly zpochybněny), dospěl odvolací soud k závěru, že napadené usnesení je věcně správné, proto ho podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil. Poučení: Proti tomuto usnesení je přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha, dne 18. září 2025 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu