USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň Mgr. Miloslavy Štorkové a JUDr. Andrey Borovičkové, Ph.D., ve věci žalobkyně: xxx xxx, a.s., IČO xxx sídlem xxx, Praha - xxx xxx zastoupená advokátem proti žalovanému: M. P., narozený xxx bytem xxx, xxx - xxx, Slovenská republika o 2 348 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 2. května 2025, č. j. 14 C 168/2024 – 62 takto: I. Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud prvního stupně výrokem I řízení zastavil a výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 2. V odůvodnění uvedl, že zaplacení žalované částky se žalobkyně domáhala s tím, že její právní předchůdkyně společnost xxx a.s. uzavřela xxx s žalovaným smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě žalovanému poskytla 1 849 Kč na online nákup zboží, žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit poplatky do 21. 1. 2023, v případě prodlení se zavázal uhradit 499 Kč. Pohledávka byla smlouvou ze dne 30. 11. 2023 postoupena žalobkyni. Žalovaný přes předžalobní výzvu nic nezaplatil. Soudu prvního stupně se nepodařilo doručit žalovanému na adresu uvedenou v žalobě xxx, Praha - xxx, dále zjistil ze sdělení Ředitelství služby cizinecké policie, že žalovaný je státním občanem Slovenské republiky a v České republice neměl nikdy povolen žádný druh pobytu. Doručoval mu proto na výše uvedenou slovenskou adresu, kde si zásilku soudu převzal, přes výzvu soudu se k žalobě nevyjádřil. Soud prvního stupně se proto zabýval svou mezinárodní příslušností, kterou posuzoval podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále nařízení Brusel I bis). Soud prvního stupně citoval článek 17 odst. 1 písm. b), 18 odst. 2 a 26 nařízení Brusel I bis a dospěl k závěru, že české soudy nejsou příslušné k projednání a rozhodnutí věci. Uplatněný nárok je nárokem ze smlouvy o spotřebitelském úvěru na online nákup zboží u obchodníka, peněžní prostředky banka zaslala přímo na účet e-shopu. Žalovaný se zdržuje na Slovensku. Věc proto podle něho spadá pod článek 17 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis a příslušnými jsou podle článku 18 odst. 2 soudy slovenské, kde má žalovaný bydliště. Dále uvedl, že příslušnost podle článku 26 nařízení Brusel I bis nebyla založena, neboť žalovaný na výzvu soudu nereagoval. Řízení proto podle ust. § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil pro nedostatek mezinárodní pravomoci. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 146 odst. 2 o. s. ř., když řízení bylo zastaveno vinou žalované, žalovanému ale žádné náklady nevznikly. 3. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně odvolání, kterým se domáhala jeho změny tak, že se v řízení pokračuje. V odvolání poukázala na článek 19 odst. 3 nařízení Brusel I bis, podle něhož si strany mohou sjednat příslušnost státu, v němž mají v době uzavření smlouvy bydliště nebo obvyklý pobyt, dále na čl. 9.2. Obchodních podmínek služby xxx pro zákazníky, které jsou součástí smlouvy, kde si strany sjednaly, že pro spory ze smlouvy je dána příslušnost českého soudu. Dále odkázala na článek 89a o. s. ř., podle něhož si v době uzavření smlouvy mohli účastníci sjednat v obchodních věcech místní příslušnost soudu. Podle žalobkyně je tak dána příslušnost českých soudů. Pokud by soud dovodil, že nejde použít oddíl 4 nařízení Brusel I bis, poukazovala na to, že je dána příslušnost podle článku 7 odst. 1 písm. a), b) nařízení Brusel I bis, neboť místo plnění bylo v České republice, kde služba žalovanému byla poskytnuta. 4. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného usnesení, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 5. Z obsahu spisu vyplývá, že žaloba byla podána k soudu dne 15. 4. 2024, žalobkyně dovozovala příslušnost z ust. § 85 odst. 1 o. s. ř. – podle bydliště žalovaného, které označila na adrese xxx, xxx xxx Praha - xxx. Zásilka (doručovaná do vlastních rukou s vyloučením vložení do schránky) zaslaná na tuto adresu se soudu prvního stupně dne 27. 5. 2024 vrátila s tím, že si ji adresát nevyzvedl, další zásilka, zasílaná do vlastních rukou, se vrátila se zprávou pošty z 16. 8. 2024, že adresát na této adrese nemá schránku. Nepodařilo se doručit žalovanému ani na adresu xxx, xxx xxx, xxx, xxx (č.l. 42 – adresát nemá schránku), xxx, xxx (č.l. 44 – adresát nemá schránku). Žalovaný osobně převzal zásilku soudu prvního stupně, zasílanou žalovanému prostřednictvím Okresného súdu Námestovo, dne 21. 2. 2025 na adrese xxx, xxx xxx - xxx (č.l. 54), následně 5. 7. 2025 (č.l. 78 p.v.). Podle sdělení Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 3. 5. 2024 byl žalovaný přihlášen k pobytu od 28. 2. 2024 do 31. 8. 2024 na xxx xxx xxx, okres xxx, byl označen za nežádoucí osobu, nebyl ale vyhoštěn, na území České republiky nikdy neměl povolen pobyt podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky. Z listiny nadepsané xxx xxx, xxx a.s., vyplývá, že žalovaný nakoupil na xxx dne 22. 12. 2022 zboží za 1 849 Kč, číslo objednávky 22879440, tuto částku zaplatila prodejci banka a žalovaný se zavázal ji zaplatit bance do 21. 1. 2023, v případě prodlení ještě poplatek 499 Kč, součástí smlouvy jsou obchodní podmínky. Bydliště je uvedeno na adrese xxx, xxx - xxx, stejně tak v údajích klienta, kde je ještě uvedena kontaktní adresa xxx, xxx. V článku 1 obchodních podmínek je uvedeno, že kupní smlouvou je smlouva o koupi zboží, uzavíraná mezi obchodníkem a uživatelem služby, uzavíraná smlouva představuje smlouvu o úvěru podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. V článku 9.2 obchodních podmínek je v poslední větě uvedeno, že spory mohou být dále řešeny před příslušným soudem v České republice. Usnesením ze dne 28. 1. 2025, č. j. 14 C 168/2024-45, soud prvního stupně vyzval žalovaného, aby sdělil, kde měl bydliště ke dni podání žaloby, aby se vyjádřil k žalobě, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání a zároveň ho poučil o tom, že může založit příslušnost soudu tím, že se k věci vyjádří, případně že může namítat nepříslušnost soudu. Na tuto výzvu žalovaný nijak nereagoval. 6. Žalobkyně namítala, že je dána příslušnost podle ust. § 89a o. s. ř. Podle tohoto ustanovení, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (po novele provedené zákonem č. 293/2013 Sb.) účastníci řízení ve věcech týkajících se vztahů mezi podnikateli vyplývajících z podnikatelské činnosti se mohou písemně dohodnout na místní příslušnosti jiného soudu prvního stupně, ledaže zákon stanoví příslušnost výlučnou. V daném případě došlo k uzavření smlouvy dne 22. 12. 2022, tedy za účinnosti citované úpravy, v době, kdy již obchodní zákoník č. 513/1991 Sb. pozbyl účinnosti (k 31. 12. 2013). Protože mezi bankou a žalovaným šlo o spotřebitelský vztah, nikoli o vztah vyplývající z podnikatelské činnosti, ustanovení § 89a o. s. ř. na věc nedopadá. Konečně ani v žalobě se takového ujednání žalobkyně nedovolávala. 7. Podle článku 17 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a čl. 5 bod 7, jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí. 8. Podle článku 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. 9. Podle článku 19 odst. 3 nařízení Brusel I bis od ustanovení tohoto oddílu je možné se odchýlit pouze dohodou, uzavřenou mezi spotřebitelem a jeho smluvním partnerem, kteří mají v době uzavření smlouvy bydliště nebo obvyklý pobyt v témže členském státě, jestliže tato dohoda zakládá příslušnost soudů tohoto členského státu, ledaže by taková dohoda nebyla podle práva členského státu přípustná. 10. Podle článku 26 nařízení Brusel I bis není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný řízení účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 24 výlučně příslušný. 11. V posuzovaném případě se žalobkyně domáhá plnění ze spotřebitelského úvěru, který byl uzavřen mezi bankou, tedy profesionálem ohledně poskytování úvěru, a žalovaným jako spotřebitelem (nejsou žádné indicie, že by žalovaný byl podnikatelem a smlouva byla uzavírána v rámci jeho podnikatelské činnosti). Ze smlouvy je pak zřejmé, že úvěr byl poskytnut na nákup konkrétního zboží, které žalovaný kupoval v internetovém obchodě xxx, banka peníze poukázala přímo obchodníkovi. Jde proto o případ, předvídaný v článku 17 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis, neboť úvěr byl bankou poskytnut na koupi movitých věcí. Soud prvního stupně proto také správně dovodil, že podle článku 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis svědčí mezinárodní příslušnost soudům toho státu, v němž měl žalovaný ke dni zahájení řízení své bydliště. 12. Aktuálně je bydliště žalovaného na Slovensku, což je potvrzováno tím, že na své slovenské adrese přebírá poštu, v České republice je nežádoucí osobou. V době zahájení řízení 15. 4. 2024 byl hlášen k ubytování na ubytovně na adrese xxx xxx, xxx. Bydlištěm se rozumí místo, kde se člověk zdržuje s úmyslem žít tam s výhradou změny okolností trvale (§ 80 o. z.). V posuzovaném případě žalovaný všude uváděl, že má bydliště na slovenské adrese, adresa v České republice byla korespondenční, dříve uváděná adresa je adresou ubytovny. Uvedené svědčí o tom, že se v České republice, patrně z pracovních důvodů, zdržoval, bydliště zde ale neměl, neboť úmyslu žít zde trvale na straně žalovaného nic nenasvědčuje (nebyl zde hlášen k trvalému či přechodnému pobytu /měl hlášen jen pobyt na ubytovně/, nebylo zjištěno trvalé zaměstnání v České republice, že by zde měl rodinu, svůj byt apod.). Za situace, kdy ani žalovaný sám neuvedl, že v době podání žaloby k soudu v České republice bydlel, je třeba považovat za správný závěr soudu prvního stupně, že s ohledem na bydliště žalovaného jsou podle článku 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis příslušné slovenské soudy. 13. Žalovaná poukazovala na článek 19 odst. 3 nařízení Brusel I bis a dohodu v čl. 9.2. obchodních podmínek o příslušnosti českých soudů. Takovou dohodu lze uzavřít v případě, že by v době jejího uzavření měla banka sídlo a žalovaný bydliště nebo obvyklý pobyt v České republice. Jak bylo uvedeno výše, nebylo zjištěno, že by žalovaný v době uzavření dohody 22. 12. 2022 měl bydliště nebo obvyklý pobyt v České republice. Dále by musela být splněna i podmínka, že taková dohoda byla podle práva České republiky přípustná. Vnitrostátní právo ve spotřebitelských věcech neumožňuje uzavřít dohodu o místní příslušnosti soudu, která je možná jen mezi podnikateli (§ 89a o. s. ř.). K dohodě o mezinárodní příslušnosti se právní úprava výslovně nevyjadřuje. V ust. § 1813 o. z. pouze obecně uvádí, že zneužívající jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem poctivosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele, v § 1814 odst. 1 písm. m) o. z. se za zneužívající považuje vždy ujednání vylučující nebo omezující právo spotřebitele podat žalobu nebo použít jiný procesní prostředek… Ve smyslu tohoto ujednání je sjednaná dohoda omezující, neboť spotřebitel má právo podat podle článku 18 odst. 1 nařízení Brusel I bis žalobu buď u soudu, kde má smluvní partner bydliště (Česká republika), nebo u soudu, kde má spotřebitel bydliště (Slovenská republika), podle dohody by šlo jen o soud v České republice. Spotřebitelská smlouva byla uzavřena na předtisku úvěrující společnosti, na věc proto dopadá i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Smlouva ve smyslu článku 3 této směrnice nebyla sjednána individuálně, za nynější situace žalovaného nadměrně omezuje v jeho právu na účinnou ochranu, neboť má bydliště vzdálené okolo 500 km od xxx, dostavení se k soudu prvního stupně by tak pro žalovaného bylo časově i finančně náročné. Z uvedeného vyplývá, že podle vnitrostátního práva jde o ujednání nepřípustné, a protože se ho žalovaný nedovolal (nedal najevo vůli, aby spor rozhodoval český soud), nelze k němu přihlížet (§ 1815 o. z., čl. 6 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS). 14. Z výše uvedeného vyplývá, že soud prvního stupně správně řízení pro nedostatek mezinárodní příslušnosti českých soudů podle ust. § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil, a protože správně rozhodl i o náhradě nákladů řízení, odvolací soud napadené usnesení jako věcně správné podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil. 15. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř., když plně úspěšnému žalovanému v této fázi řízení žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto usnesení je přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 11. prosince 2025 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu