USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Miloslavy Štorkové ve věci žalobkyně: B., a.s., IČO xxx sídlem L., Praha zastoupená advokátem K. G. sídlem L., Praha proti žalovanému: P. M., narozený xxx bytem P., Ž, Slovenská republika o zaplacení 23 674,64 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. října 2024, č. j. 28 C 229/2024-29 takto: Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud prvního stupně výrokem I zamítl námitku žalovaného mezinárodní nepříslušnosti českých soudů ze dne 6. 10. 2024, výrokem II vyslovil svou místní nepříslušnost a výrokem III rozhodl o postoupení věci Obvodnímu soudu pro Prahu 4 jako soudu místně příslušnému. 2. V odůvodnění uvedl, že se žalobkyně žalobou, podanou dne 25. 6. 2024, po žalovaném domáhá zaplacení žalované částky z titulu smlouvy o úvěru. Žalovaný před jednáním vznesl námitku mezinárodní nepříslušnosti českých soudů, kterou odůvodnil tím, že žije na Slovensku na adrese P., Ž. Námitku soud prvního stupně posoudil jako nedůvodnou. Nejprve uvedl, že mezinárodní příslušnost (pravomoc) českých soudů je třeba posuzovat podle nařízení Brusel I bis (nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech /přepracované znění/). To v článku 25 umožňuje, aby si strany smlouvy sjednaly příslušnost soudu. Podle něho tak učinily v článku 17 všeobecných obchodních podmínek, kde je uvedeno: „Právní vztahy vzniklé mezi Klientem a Bankou se řídí právním řádem České republiky a k rozhodování sporů mezi Klientem a Bankou jsou příslušné soudy České republiky, není-li dohodnuto jinak.“ Mezinárodní příslušnost soudů České republiky tak podle něho tímto ujednáním byla založena. 3. I kdyby doložka byla shledána neplatnou, byla by mezinárodní příslušnost založena podle čl. 7 odst. 1 písm. b) druhá odrážka nařízení Brusel I bis, neboť se jedná o smlouvu o úvěru bez uvedení účelu, k tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 32 Cdo 1318/2011. Poukázal na další judikaturu Nejvyššího soudu ČR (sp. z. 30 Nd 186/2018 a rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (SDEU) ve věci C-249/16, kde bylo dovozeno, že ohledně místa plnění je relevantní místo, kde má instituce sídlo. V posuzovaném případě poskytla žalovanému úvěr právní předchůdkyně žalobkyně R., a.s., IČO xxx, sídlem Praha, H. Tím je dána mezinárodní příslušnost českých soudů a místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 4. Z ničeho neplyne, že by žalovaný měl bydliště na adrese uvedené v návrhu T., Praha. V návrhu na uzavření smlouvy je uvedena slovenská adresa. Navíc tuto adresu považoval za neexistující, v souvislosti se žalovaným ji Ministerstvo vnitra, Úřad práce ani Česká správa sociálního zabezpečení neevidují. Rozhodl proto o postoupení věci Obvodnímu soudu pro Prahu. 4. Proti tomuto usnesení podal žalovaný odvolání, kterým se domáhal jeho zrušení. V odvolání namítal, že v řízení vystupuje jako spotřebitel, tedy slabší strana, tomu by měla odpovídat jeho ochrana. Poukazoval na to, že je v kritické majetkové situaci, která mu nedovoluje vynaložit finanční prostředky na účast před českým soudem. Nemůže tak uplatnit subjektivní práva a trval proto na projednání věci na území Slovenské republiky, které je dlouholetým občanem. K tomu s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu Slovenské republiky sp. zn. I. ÚS 215/2023 zdůraznil, že je třeba vycházet z materiálního přístupu k věci. 5. Žalobkyně se k odvolání nevyjádřila. 6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), že splňuje náležitosti, plynoucí z ust. § 205 o. s. ř., přezkoumal správnost napadeného rozhodnutí postupem dle § 212, § 212a o. s. ř., aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 7. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně po žalovaném požaduje zaplacení žalované částky s tím, že její právní předchůdkyně R., a.s., sídlem Praha, H., uzavřela s žalovaným dne 3. 12. 2012 smlouvu o poskytování bankovních a dalších služeb, na základě níž byl žalovanému zřízen běžný účet, kde se žalovaný dostal do nepovoleného záporného zůstatku ve výši 1 674,64 Kč, dále dne 4. 8. 2016 s žalovaným uzavřela smlouvu o povoleném debetu na běžném účtu, na základě níž byl žalovanému poskytnut úvěr, který žalovaný do částky 22 000 Kč nevrátil. V obou smlouvách měl žalovaný uvedenu adresu bydliště na Slovensku. 8. Česká republika i Slovenská republika jsou od 1. 5. 2004 členy Evropské unie. Za situace, kdy žalovaným je občan Slovenské republiky s bydlištěm na Slovensku, soud prvního stupně vzhledem k ust. § 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, správně posuzoval svou mezinárodní příslušnost podle nařízení Brusel I bis. 9. Uvedené nařízení upravuje obecnou příslušnost v článku 4 odst. 1 tak, že je příslušný soud členského státu, v jehož obvodu má žalovaný bydliště, dále upravuje zvláštní příslušnost v článku 7, podle něhož ve vztahu k projednávané věci může být osoba, která má bydliště v některém členském státě, žalovaná v jiném členském státě, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn, v případě poskytování služeb je místo plnění na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty. Nařízení také v oddílu 4 úpravu zvláštní příslušnost pro spotřebitelské smlouvy, umožňuje se účastníkům smlouvy na příslušném soudu daného státu dohodnout (čl. 19, 25), konečně příslušnost může být založena i tím, že se žalovaný řízení účastní, aniž by namítl nepříslušnost soudu, u něhož byla žaloba podána (čl. 26). 10. V posuzovaném případě podle článku 26 nařízení Brusel I bis příslušnost soudu tím, že se žalovaný řízení před soudem prvního stupně účastní, aniž by namítal nepříslušnost soudu, založena nebyla, neboť žalovaný při prvním úkonu, který mu náležel, vznesl námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti soudu prvního stupně. 11. Soud prvního stupně dovodil, že se účastníci na příslušnosti českých soudů dohodli, když taková dohoda je obsažena v článku 17 všeobecných obchodních podmínek. Odvolací soud nahlédl do všeobecných obchodních podmínek R., a.s., účinných od 1. 3. 2012, a zjistil, že v článku 17 jsou obsažena ujednání o úročení, směnném kurzu a zdanění. V článku 20.1. pod nadpisem rozhodné právo je uvedeno, že právní vztahy se řídí právním řádem České republiky, není-li dohodnuto jinak. Ohledně mezinárodní příslušnosti odvolací soud ve smlouvách či všeobecných či produktových podmínkách žádné ujednání nenalezl. Za této situace považuje odvolací soud za nesprávný závěr soudu prvního stupně, že se účastníci na příslušnosti Českých soudů dohodli. Článek 19 či 25 nařízení Brusel I bis se proto neuplatní. 12. Žalovaný zdůrazňoval, že je spotřebitelem. Příslušnost ve věcech spotřebitelských smluv je upravena v oddílu 4 nařízení Brusel I bis. Spotřebitelskými smlouvami podle nařízení Brusel I bis však nejsou všechny smlouvy, kde vystupuje spotřebitel ve smyslu národního práva, ale jen smlouvy, které lze podřadit pod článek 17 odst. 1 písm. a), b), c) tohoto nařízení. V daném případě ale nešlo o kupní smlouvu o koupi movité věci na splátky, nešlo ani o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí (písm. a/, b/). Nešlo ani o žádný z případů uvedených pod písmenem c), neboť R., a.s., IČO xxx, která úvěr žalovanému poskytla, podnikatelskou činnost na Slovensku neprovozuje, na tento stát se nezaměřuje. Mateřská společnost R. na Slovensku podniká prostřednictvím jiného subjektu. Z uvedeného vyplývá, že v projednávaném případě nejde o spotřebitelskou věc ve smyslu nařízení Brusel I bis a mezinárodní příslušnost podle nařízení Brusel I bis podle oddílu 4 uvedeného nařízení nelze posuzovat. 13. Mezinárodně příslušným je tak soud, v jehož obvodu má žalovaný bydliště, a to podle článku 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis, nebo soud podle místa plnění dle článku 7 odst. 1, písm. a), b) druhá odrážka, neboť žalovaný bydlí na území jiného státu Evropské unie a místo plnění bylo v České republice, kde R. a.s. žalovanému plnění poskytla a kde měla a má své sídlo. Protože žalobkyně podala žalobu v České republice a soudům České republiky svědčí mezinárodní příslušnost podle místa plnění, je námitka žalovaného, který se dovolával nedostatku mezinárodní příslušnosti českých soudů, nedůvodná. 14. Článek 7 upravuje nejen příslušnost mezinárodní, ale také příslušnost místní. Pravidla o místní příslušnosti, jak jsou uvedena v národním právu, jsou proto nepoužitelná. Soud prvního stupně pak správně dovodil, že místem plnění je sídlo banky, která úvěr poskytla (viz rozhodnutí SDEU ve věci C-249/16). Protože R., a.s., IČO xxx, má sídlo v Praze, soud prvního stupně v souladu s ust. § 105 odst. 2 o. s. ř. vyslovil svou místní nepříslušnost a rozhodl o postoupení věci Obvodnímu soudu pro Prahu jako soudu místně příslušnému. 15. Vzhledem k výše uvedenému dospěl odvolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné, proto ho podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil. Poučení: Proti tomuto usnesení je přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha dne 12. února 2025 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu