USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň Mgr. Miloslavy Štorkové a JUDr. Andrey Borovičkové, Ph.D., ve věci žalobkyně: Česká republika – xxx xxx xxx, IČO xxx sídlem xxx, Praha proti žalované: T. Š., narozená xxx bytem xxx, xxx, Slovenská republika zastoupená advokátem o zaplacení 738 520 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. června 2024, č. j. 13 C 48/2024-9, takto: I. Usnesení soudu prvního stupně se ve výroku I. a III. potvrzuje. II. Usnesení soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že se věc xxx xxx xxx xxx nepostupuje. III. Žalované se náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením zastavil soud prvního stupně řízení (výrok I.) a rozhodl o postoupení věci xxx xxx xxx xxx (výrok II). O nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok III). 2. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobkyně se domáhala po žalované vydání bezdůvodného obohacení ve výši 738 520 Kč s odůvodněním, že poukázala v letech 2016, 2017 a 2018 na celkem šest bankovních účtů žalované finanční prostředky představující přeplatky na dani z příjmů šesti fyzických osob – daňových subjektů, v celkové výši 738 520 Kč. Dané přeplatky vyplatila na základě žalovanou předložených padělaných daňových přiznání, jimiž se vydávala za uvedené daňové subjekty. Jelikož v rámci své činnosti zjistila, že doklady byly padělány, nařídila obnovu všech dotčených vyměřovacích řízení, kdy zrušila všechny dotčené platební výměry a na ně navazující rozhodnutí o přeplatcích. Uvedla, že v důsledku zrušení dotčených rozhodnutí o stanovení platebních výměrů a zrušení navazujících rozhodnutí o přeplatku se staly finanční prostředky, které vyplatila ve prospěch žalované, plněním bez právního důvodu. 3. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě není dána pravomoc soudu věc projednat a rozhodnout, neboť nárok uplatněný žalobkyní nevyplývá z poměrů soukromého práva. Žalobkyně se totiž civilní žalobou domáhá vrácení přeplatku na dani, jež byl vyplacen v rámci veřejnoprávního vztahu. Soud prvního stupně v této souvislosti odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu. Ve smyslu ust. § 104 odst. 1 o. s. ř. soud prvního stupně řízení zastavil, neboť jde o nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, přičemž podle ust. § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť řízení bylo zastaveno. 4. Podáním ze dne 26. 6. 2024 se proti shora označenému usnesení odvolala žalobkyně. Navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně namítala, že v letech 2016, 2017 a 2018 poukázala na bankovní účet žalované částku ve výši 738 520 Kč jako přeplatek na dani na základě daňových přiznání, která byla později posouzena jako padělaná. Vzhledem k tomu byly v rámci obnovy daňového řízení platební výměry, na jejichž základě k vrácení přeplatku došlo, zrušeny. Předmětné plnění je podle ní plněním bez právního důvodu a předmětem bezdůvodného obohacení žalované. Věc proto spadá do pravomoci soudů v občanském soudním řízení. Splněna je rovněž mezinárodní pravomoc českých soudů ve smyslu nařízení Evropského parlamentu č. 1215/2012 s tím, že místně příslušným je soud, v jehož obvodu sídlí žalobkyně. Judikatura odkazovaná soudem prvního stupně je naproti tomu nepřípadná. 5. Podáním ze dne 1. 2. 2025 se k odvolání vyjádřila žalovaná. Navrhla, aby odvolací soud změnil napadené rozhodnutí tak, že se řízení zastavuje s tím, že český soud ve věci není věcně a místně příslušný. Namítala, že se mezinárodní příslušnost v daném případě nemůže řídit článkem 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, neboť předmětem řízení není náhrada škody. Žalovaná současně není pachatelem trestného činu, který byl příčinou bezdůvodného obohacení. Ve věci probíhá trestní řízení, v němž bylo zjištěno, že třetí osoby zneužily osobních dat žalované k založení bankovních účtů, na něž byly žalobou nárokované prostředky poukázány. Všechny tyto skutečnosti jsou žalobkyni známy. Žalobkyně má v první řadě vymáhat vyplacené daňové přeplatky v rámci daňového řízení. Soudní pravomoc proto není dána. Žalobkyně nadto uplatnila tentýž nárok v trestním řízení, nesprávně rovněž určila místní příslušnost obvodního soudu. 6. V replice ze dne 5. 3. 2025 k podanému vyjádření žalobkyně popřela, že by se s žalobou uplatněným nárokem na vydání bezdůvodného obohacením připojila v adhezním řízení v související trestní věci. V trestním řízení vedeném pod spisovou značkou 46 T 1/2024 uplatnily odlišné nároky jiné organizační složky státu a beztak byly trestním soudem odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních ve smyslu ust. § 229 tr. ř. Setrvala na tom, že podmínky mezinárodní, věcné i místní příslušnosti jsou splněny. Názor žalované, podle nějž se žalobkyně může a má svého nároku na vrácení nezákonně vyplacených přeplatků na dani z příjmů domáhat v rámci daňového (veřejnoprávního) řízení vůči příslušným šesti daňovým subjektům, je nesprávný. Daňová přiznání, vč. jejich příloh (tj. zfalšovaných potvrzení o zdanitelných příjmech ze závislé činnosti), stejně jako i žádosti o vrácení vratitelných přeplatků podal za tyto podvedené daňové subjekty někdo jiný; dle výsledku trestního řízení odsouzení J. K. a R. N. Vyplaceny však byly právě na bankovní účty žalované, a právě z tohoto důvodu se žalobce domáhá po žalované straně vydání vyplacených finančních prostředků. 7. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, že splňuje náležitosti plynoucí z ust. § 205 o. s. ř., přezkoumal správnost napadeného rozhodnutí postupem dle § 212, § 212a o. s. ř., aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 8. Bez ohledu na námitku žalované, že nejsou splněny další podmínky řízení, bylo třeba se předně zabývat otázkou mezinárodní příslušnosti českých soudů. Žalovaná je občankou Slovenské republiky, tj. státním příslušníkem jiného členského státu Evropské unie, proto je namístě zkoumat, zda při posuzování mezinárodní soudní příslušnosti postupovat podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti, uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále také jen „nařízení“). Tato evropská právní úprava je založena na zásadě, podle níž lze státního příslušníka jednoho členského státu žalovat v jiném členském státě Evropské unie, má-li zde bydliště nebo za splnění dalších kritérií. Státní příslušnost takové osoby tedy není rozhodná. Právo Evropské unie o soudní příslušnosti bude mít v tomto případě aplikační přednost před kolizními normami, stanovenými zákonem č. 91/2012, o mezinárodním právu soukromém (k tomu srov. rovněž ust. § 2 citovaného zákona). Není zde přitom ani mezinárodní smlouva, která by otázku mezinárodní příslušnosti českých a slovenských soudů upravovala. 9. Mezinárodní příslušnost podle článku 4 odst. 1 nařízení nebyla založena, neboť žalovaná nemá bydliště v České republice. 10. Příslušnost nebyla založena ani podle článku 26 nařízení tím, že by se žalovaná řízení účastnila, aniž by vznesla námitku nedostatku příslušnosti českých soudů, neboť tu v prvním podání z 1. 2. 2025, které učinila, uplatnila. 11. Z článku 7 odst. 2 nařízení plyne, že osoba, která má bydliště v jednom členském státě, může být v jiném členském státě žalována, týká-li se věc deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události. Žalobkyně v dané věci uplatnila vůči žalované nárok na vydání plnění, jehož důvod odpadl, tj. bezdůvodného obohacení. Není přitom nejmenších pochyb, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení je v právní teorii považováno za závazek z kvazideliktu (k tomu srov. např usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 797/2013). Úprava tak bez dalšího dopadá na projednávanou věc a žalobkyně žalobou uplatnila příslušnost na výběr danou. Namítala-li v této souvislosti žalovaná, že znění článku 7 odst. 2 nařízení, jak je užila žalobkyně, je odlišné, nelze než konstatovat, že tento rozdíl jde na vrub odchylkám v českém a slovenském jazykovém znění nařízení. V tomto ohledu odvolací soud připomíná, že všechna jazyková znění norem práva Evropské unie mají stejnou platnost a je třeba je vykládat ve vzájemné souvislosti (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 6. 10. 1982, CILFIT, věc C-283/81). Pakliže slovenská verze pracuje s termínem mimozmluvná zodpovědnosť, nelze než dospět k závěru, že tento pojem zahrnuje rovněž závazky z kvazideliktů. Uvedenému svědčí rovněž znění anglické verze, jež užívá pojmu tort, delict or quasi-delict. Na věc je tedy třeba aplikovat právě článek 7 odst. 2 nařízení. 12. Závěr o mezinárodní příslušnosti v daném případě úzce souvisí s otázkou věcné příslušnosti civilních soudů, resp. soudů jako takových, neboť nařízení upravuje toliko soudní příslušnost a uznávání a výkon soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (k tomu srov. související ust. § 7 odst. 1 o. s. ř., podle něhož v občanském soudním řízení se projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány). Přitom je třeba zásadně vyjít z předmětu řízení, jak jej vymezila žalobkyně. Tvrdí-li, že nárokovaná částka představuje obohacení žalované z přeplatku, založeného na fiktivních daňových přiznáních osob, které ve skutečnosti daňová přiznání ani žádost o vrácení přeplatku na dani nepodaly, nese samozřejmě žalobkyně stran těchto skutečností důkazní břemeno. Ze žalobních tvrzení samotných však přinejmenším plyne, že v důsledku trestného činu měly být nárokované prostředky poukázány na bankovní účet žalované, aniž by tato sama byla osobou zúčastněnou na správě daní (§ 20 a násl. zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád). Vzhledem k tomu vůči ní orgány finanční správy nemohou vystupovat z titulu správce daně a uplatnit vůči ní jakýkoli postup podle daňového řádu. Sama skutečnost, že právní titul, který (zrušením) odpadl, představují rozhodnutí o zrušení dřívějších platebních výměrů, vydaná v obnoveném daňovém řízení (§ 120 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád), nijak nezpochybňuje soukromoprávní charakter takto vzniklého nároku z bezdůvodného obohacení. 13. V soudem prvního stupně odkázaném rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 653/2005, jež však na situaci v projednávané věci skutkově nepřiléhá, Nejvyšší soud dovodil, že při úvaze o povaze konkrétního právního vztahu mezi účastníky je třeba vycházet z obsahu tohoto vztahu a ze vzájemného postavení jeho účastníků. V občanskoprávních vztazích nemá svůj základ plnění poskytnuté mezi účastníky v rámci jejich existujícího právního vztahu, který není vztahem občanskoprávním. Občanskoprávní vztahy jako obecné soukromoprávní vztahy definuje občanský zákoník v ust. § 1 o. z. jako majetkové vztahy fyzických a právnických osob, majetkové vztahy mezi těmito osobami a státem (§ 1 odst. 2 o. z.). Charakteristickým znakem občanskoprávních vztahů je především to, že jejich subjekty ve vzájemném vztahu mají rovné postavení, tedy že jeden z účastníků tohoto vztahu nemůže svým jednostranným úkonem či rozhodnutím založit povinnost druhého účastníka vztahu a v rámci tohoto vztahu nemůže autoritativně vynucovat splnění povinností druhého subjektu. Naproti tomu veřejnoprávní vztahy jsou založeny na právně nerovném postavení jejich subjektů, kdy orgány veřejné moci rozhodují o právech a povinnostech subjektů mocensky - autoritativně a kdy rozhodnutí těchto orgánů nejsou závislá na vůli subjektů (srov. Jehlička/Švestka/Škárová a kolektiv: Občanský zákoník, komentář, C. H. Beck, 9. vydání, Praha 2004, str. 19 - 20, a usnesení a nálezy Ústavního soudu publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, např. usnesení dne 23. června 1995, sp. zn. II. ÚS 86/95, svazek 3, č. 15, nález ze dne 1. prosince 1998, sp. zn. I. ÚS 41/98, svazek 12, č. 147, nález ze dne 10. listopadu 1998, sp. zn. I. ÚS 229/98, svazek 12, č. 138, či usnesení ze dne 25. listopadu 1993, sp. zn. II. ÚS 75/93, svazek 2, č. 3). Jak již bylo vysvětleno výše, ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou chybí vztah vyplývající ze zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu. Protože pravomoc správce daně na posuzovanou věc nedopadá (nemůže požadovat vrácení peněžních částek po jiné osobě než poplatníku či osobě zúčastněné na správě daní), nejde o vztah veřejnoprávní (jak by tomu bylo, pokud by žalovaný byl plátcem daně), ale soukromoprávní. 14. Na spor proto dopadá úprava mezinárodní soudní příslušnost stanovená nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012. Nelze v této souvislosti odhlížet od posledního judikatorního vývoje, který upřednostnil restriktivní výklad článku 7 odst. 2 nařízení. Podle něj pod zde užitý pojem kvazideliktní odpovědnosti nelze zahrnout ty případy, kdy je žaloba na vydání bezdůvodného obohacení založena na povinnosti, která vzniká nezávisle na jednání žalovaného, tj. neexistuje-li příčinná souvislost, která by mohla být prokázána mezi újmou a případným protiprávním jednáním nebo opomenutím žalovaného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2327/2022 a rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 9. 12. 2021, HRVATSKE ŠUME d. o. o., Zagreb proti BP Europa SE, č. C-242/20). Jedná se právě o případy vzniku nároku z bezdůvodného obohacení, k němuž došlo zrušením právního titulu, na jehož základě měl obohacený určitý majetek držet. V těchto případech se zvláštní příslušnost daná na výběr neuplatní a mezinárodní příslušnost se bude řídit bydlištěm žalovaného (čl. 4 nařízení). V podmínkách projednávané věci je tedy třeba konstatovat, že ke zrušení platebních výměrů, na jejichž základě měla žalovaná nabýt žalobou nárokovanou částku, došlo z iniciativy správce daně, tj. nezávisle na vůli žalované. Vzhledem k tomu, že žalovaná má podle všeho bydliště toliko ve Slovenské republice, nelze než uzavřít, že zde nejsou důvody, pro něž by byla založena pravomoc českých soudů. Otázkou místní příslušnosti se odvolací soud nezabýval, neboť tato nebyla předmětem odvoláním napadeného rozhodnutí. Nadbytečným bylo rovněž zkoumání otázky, nebrání-li projednání věci žalovanou namítaná překážka litispendence. 15. Řízení o žalobě proto mělo být ve smyslu s ust. § 104 odst. 1 o. s. ř. zastaveno, aniž by zde byl ovšem důvod pro postoupení věci správci daně. Odvolací soud proto napadené usnesení podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil pouze stran výroku II. napadeného rozhodnutí, jinak je podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil. 16. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 a ust. § 150 o. s. ř. ve spojení s ust. § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. V řízení před odvolacím soudem byla úspěšná žalovaná. Příčinu neúspěchu žalobkyně však lze spatřovat v nedávné změně judikatury v souvislosti s výkladem klíčového článku 7 odst. 2 nařízení. Za těchto okolností by odvolací soud považoval za nepřiměřenou tvrdost přenést na bedra žalobkyně náklady, jež v řízení vznikly pouze proto, že soud prvního stupně shora uvedené závěry nezohlednil při rozhodování. Na rozhodnutí o nákladech této fáze řízení proto odvolací soud ve prospěch žalobkyně aplikoval ustanovení § 150 o. s. ř a žalované, byť byla procesně úspěšná, náhradu nákladů výjimečně odepřel. Poučení: Proti tomuto usnesení je přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 15. května 2025 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu