USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň Mgr. Miloslavy Štorkové a JUDr. Andrey Borovičkové, Ph.D., ve věci žalobkyně: B., a.s., IČO xxx sídlem L., Praha zastoupené advokátem K. G. sídlem L., Praha proti žalovanému: P. M., narozený xxx trvale bytem J., Ž., Slovenská republika o 36 228,29 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. ledna 2024, č. j. 12 C 180/2022-68 takto: I. Odvolání žalobkyně proti výroku IV. usnesení se odmítá. II. Ve výroku I. se usnesení soudu prvního stupně mění tak, že se řízení nezastavuje, ve výroku III. tak, že se žalobkyni část soudního poplatku nevrací. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud prvního stupně výrokem I řízení zastavil, výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, výrokem III žalobkyni vrátil část zaplaceného soudního poplatku ve výši 812 Kč a výrokem IV žalobkyni vyzval, aby do deseti dnů sdělila číslo účtu, na který má být soudní poplatek vrácen. 2. V odůvodnění uvedl, že zaplacení žalované částky se žalobou, podanou 6. 10. 2022, žalobkyně po žalovaném domáhá s tím, že společnost M., s.r.o., poskytla žalovanému smlouvou ze dne 20. 11. 2010 úvěr na úhradu kupní ceny vozidla, žalovaný přestal splácet sjednané splátky, pohledávka byla postoupena žalobkyni. Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný měl evidován pobyt na území České republiky do 30. 11. 2020, nyní má evidován trvalý pobyt na adrese uvedené v záhlaví usnesení na Slovensku. Soud prvního stupně se s ohledem na to, že žalovaný je občanem Slovenské republiky, zabýval tím, zda je dána příslušnost českých soudů, vyšel přitom z nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (dále nařízení Brusel I bis). Žalovaný měl v době uzavření smlouvy bydliště na území České republiky, tedy v členském státě, na nějž se předchůdkyně žalobkyně zaměřovala, dospěl proto k závěru, že mezinárodně příslušným je podle článku 17 odst. 1 písm. c), 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis soud, v němž má žalovaný bydliště. Protože žalovaný v České republice své bydliště nemá, dovodil, že nejsou splněny podmínky řízení, proto podle ust. § 104 odst. 1 o. s. ř. řízení zastavil. 3. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. 4. O vrácení části soudního poplatku rozhodl podle ust. § 10 odst. 4 zákona č. 549/1991 Sb. 5. Výrok IV nijak neodůvodnil. 6. Proti všem výrokům usnesení podala žalobkyně odvolání, kterým se domáhala jeho změny tak, že se řízení nezastavuje. V odvolání namítala, že pravomoc českých soudů je dána dle čl. 19 odst. 3 nařízení Brusel I bis, podle něhož si účastníci příslušnost mohli sjednat, když v čl. 10 smlouvy o úvěru je ujednání: Věřitel je dle svého uvážení oprávněn uplatňovat své nároky i u soudu příslušného sídla věřitele v souladu s ustanoveními § 89a občanského soudního řádu ve znění pozdějších změn. Klient prohlašuje a svým podpisem úvěrové smlouvy potvrzuje, že souhlasí s dohodou místní příslušnosti takto sjednané. Uvedla, že šlo ve smyslu obchodního zákoníku účinného v době uzavření smlouvy o obchodní věc dle jeho § 261 odst. 3 písm. d) a že žalobkyně má sídlo v Praze 1. Pro případ, že by odvolací soud dospěl k závěru, že oddíl 4 nařízení Brusel I bis o spotřebitelských smlouvách na věc nedopadá, poukazovala na to, že je dána příslušnost podle článku 5, 7 odst. 1 písm. a), b) nařízení Brusel I bis, podle něhož osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. Místo plnění je místo, kde služby byly poskytnuty, k čemuž došlo v České republice. 7. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil. 8. Odvolací soud se nejprve zabýval tím, zda je odvolání proti všem výrokům přípustné. Výrokem IV soud prvního stupně pouze žalobkyni vyzval, aby sdělila číslo účtu, na který má být soudní poplatek vrácen. Takové rozhodnutí je usnesením upravujícím vedení řízení ve smyslu ust. § 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř., proti němuž není odvolání přípustné. Odvolací soud proto odvolání proti tomuto výroku podle ust. § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. 9. Odvolací soud dále po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného usnesení, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 10. Příslušnost českých soudů podle článku 26 nařízení Brusel I bis nebyla založena, neboť žalovaný se řízení aktivně neúčastnil, aniž by namítal nepříslušnost zdejších soudů. 11. V posuzovaném případě předchůdkyně žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru na nákup vozidla, žalovaný přitom vystupoval jako spotřebitel, předchůdkyně žalobkyně jako podnikatelka v příslušném oboru. Jde tak o situaci uvedenou v článku 17 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis, podle něhož se příslušnost určuje podle oddílu 4 také tehdy, jedná-li se o úvěrový obchod určený k financování koupě movitých věcí na splátky. Mezinárodní příslušnost se tak určuje podle oddílu 4, což vylučuje použití článku 7 odst. 1, 2 nařízení Brusel I bis, na který žalobkyně v odvolání odkazovala. 12. Žalobkyně příslušnost dovozovala z článku 19 nařízení Brusel I bis, podle něhož se lze od ustanovení tohoto oddílu odchýlit dohodou, uzavřenou mezi spotřebitelem a jeho smluvním partnerem, kteří mají v době uzavření smlouvy bydliště nebo obvyklý pobyt v témž členském státě, jestliže tato dohoda zakládá příslušnost soudů tohoto členského státu, ledaže by taková dohoda podle práva tohoto členského státu nebyla přípustná. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1860/2015 dovodil, že není-li z ujednání o příslušnosti soudu ve věci s cizím prvkem jednoznačně patrno, že strany hodlaly sjednat toliko místní příslušnost určitého soudu, je třeba takové ujednání považovat za dohodu o volbě mezinárodní příslušnosti soudu či soudů určitého státu. V daném případě z dohody citované v odvolání jednoznačně plyne, že účastníci jí chtěli sjednat místní příslušnost soudu podle tehdy platného ust. § 89a o. s. ř., nešlo tedy o ujednání o mezinárodní příslušnosti soudů pro případ, že se některý z účastníků přemístí do jiného státu, v důsledku čehož se stanou příslušné podle obecných ustanovení soudy právě tohoto jiného členského státu. Článek 19 písm. c) nařízení Brusel I bis se proto neuplatní. 13. Přes uvedené je odvolání důvodné. Z článku 18 odst. 2 nařízení vyplývá, že mezinárodní příslušnost svědčí soudům toho státu, v jehož obvodu má žalovaný spotřebitel bydliště. Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 2405/2011 dovodil, že je-li spotřebitel neznámého pobytu, jsou příslušné soudy členského státu, na jehož území se nachází poslední známé bydliště spotřebitele, což platí v případě, že soud není schopen určit aktuální bydliště žalovaného a soud nemá indicie, že žalovaný má skutečné bydliště mimo území Evropské unie. 14. V posuzovaném případě bylo zjištěno, že žalovaný měl evidováno nejméně od roku 2002 trvalé bydliště v České republice (č.l. 15), od 9. 9. 2009 do 30. 11. 2020 zde měl přechodný pobyt. Na adrese J., Ž., je přihlášen od 2. 3. 1987 (č.l. 25), na této adrese se slovenské policii nepodařilo žalovaného zastihnout a jeho sousedi nevěděli, kde se má zdržovat, neposkytli žádné informace o jeho rodině (č.l. 60). Žalovaný žádnou zásilku soudu nepřevzal, vždy šlo o doručení na základě zákonné fikce. Z obsahu spisu nelze zjistit skutečné bydliště žalovaného. Přitom je zřejmé, že v České republice žalovaný měl skutečné bydliště, čemuž nasvědčuje i žalobkyní založený seznam exekucí žalovaného probíhajících v České republice (č.l. 44 spisu), oproti tomu to, že by žalovaný po ukončení pobytu v České republice bydlel na Slovensku, z obsahu spisu neplyne. Na základě uvedeného tak odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný je neznámého pobytu, přičemž jeho poslední známé bydliště bylo v České republice, v důsledku čehož svědčí mezinárodní příslušnost soudům tohoto státu. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že napadené usnesení je třeba ve výroku I podle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. změnit tak, že se řízení nezastavuje. Protože řízení nebylo zastaveno, odpadl i důvod pro vrácení části soudního poplatku, proto byl i tento závislý výrok změněn. Výrok II usnesení o náhradě náklkadů řízení byl zrušen ze zákona (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4504/2018). Poučení: Proti tomuto usnesení je přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha, dne 12. června 2025 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu