10 Ad 17/2025 - 92 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila a JUDr. Jaromíra Klepše ve věci žalobce:   V. S.    bytem [adresa bydliště] proti žalovanému:  Státní tajemník v Ministerstvu spravedlnosti sídlem Vyšehradská 424/16, 128 10 Praha 2 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného takto: I. Skončení žalobcova služebního poměru, o němž byl vyrozuměn oznámením žalovaného č. j. MSP-137/2025-ORLZ-STS/11 z 13. 11. 2025, bylo nezákonné. II. Žalobcův služební poměr trvá, takže žalobce je nadále zařazen mimo výkon služby. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 2 000 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.  Odůvodnění:  1. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení. 1.         Jádrem sporu je otázka, zda žalovaný postupoval v souladu se zákonem, když oznámil žalobci skončení jeho služebního poměru k 13. 11. 2025 pro marné uplynutí doby, po kterou byl zařazen mimo výkon služby z organizačních důvodů, podle § 74 odst. 1 písm. g) zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, ve znění účinném od 1. 1. 2025 (dále „služební zákon“). 2.         Žalobce byl na základě rozhodnutí žalovaného z 20. 4. 2021 zařazen na služebním místě v oddělení provozu a infrastruktury odboru informatiky v Ministerstvu spravedlnosti s výkonem služby v oborech služby 28 – informační a komunikační technologie a 37 – Veřejné investování a zadávání veřejných zakázek. Dne 30. 6. 2025 byl vyzván k podepsání dohody o hmotné odpovědnosti, jež se vztahovala ke skladu IT techniky. Žalobce odmítl tuto dohodu podepsat. V důsledku toho bylo 8. 7. 2025 zahájeno řízení ve věci převedení na jiné služební místo ve smyslu § 61 odst. 1 písm. g) služebního zákona. Z důvodu nenalezení žádného vhodného služebního místa pro žalobce rozhodl žalovaný 11. 8. 2025 o zařazení žalobce mimo výkon služby z organizačních důvodů podle § 162 odst. 1 ve spojení s § 10 odst. 1 písm. f) služebního zákona. Žalobce toto rozhodnutí převzal 13. 8. 2025. Rozhodnutí bylo předběžně vykonatelné a žalobce proti němu podal odvolání, které Nejvyšší státní tajemník rozhodnutím z 20. 10. 2025 zamítl a přezkoumávané rozhodnutí potvrdil. Dne 14. 11. 2025 bylo žalobci doručeno oznámení o skončení služebního poměru. 3.         Žalobce podal 30. 12. 2025 žalobu označenou jako Žaloba proti rozhodnutí správního orgánu. Jako napadené rozhodnutí označil oznámení o skončení služebního poměru ze 13. 11. 2025. 4.         Usnesením z 9. 1. 2026 soud poučil žalobce, že skončení služebního poměru podle § 74 odst. 1 písm. a) až h) služebního zákona nemá povahu rozhodnutí správního orgánu, a nelze se proti němu tudíž bránit žalobou proti rozhodnutí dle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“). Soud vyzval žalobce k úpravě žaloby tak, aby odpovídala správnému žalobnímu typu, tedy žalobě na ochranu před nezákonným zásahem podle § 82 a násl. s. ř. s. 5.         Žalobce následně 11. 1. 2026 upravil žalobu tak, že se jedná o žalobu na ochranu před nezákonným zásahem spočívajícím v zániku jeho služebního poměru, a nadále požadoval, aby soud prohlásil oznámení o služebním poměru za nezákonné a uložil žalovanému povinnost služební poměr obnovit. Soud usnesením z 15. 1. 2026 tuto změnu žaloby připustil. 2. Argumentace účastníků řízení. 6.         Žalobce v žalobě vylíčil nejprve okolnosti odmítnutí podepsání dohody o hmotné odpovědnosti a následného rozhodnutí o zařazení mimo výkon služby. Ohledně zařazení mimo výkon služby poukázal na porušení povinnosti vyhledat mu jiné vhodné služební místo. Namítal, že hledání vhodného místa bylo formální a účelové, omezeno prakticky výlučně na žalovaného jako služební úřad, a alespoň u jednoho nalezeného místa byl dodatečně a účelově konstruován požadavek na znalost cizího jazyka, který nebyl součástí systemizace ani oficiálních tabulek služebních míst. Toto jednání označil za rozporné se zásadou dobré správy i účelem § 61 a § 62 služebního zákona. Podle žalobce tvořilo zařazení mimo výkon služby a následné skončení služebního poměru podle § 74 odst. 1 písm. g) služebního zákona jeden účelový řetězec kroků, jehož cílem nebylo řešení organizační potřeby, ale faktické ukončení jeho služebního poměru. 7.         K samotnému oznámení o skončení služebního poměru žalobce uvedl, že je zřejmě v rozporu jak s potřebami úřadu, tak se smyslem právního řádu a k žalobcově újmě. 8.         Žalovaný ve vyjádření z 26. 2. 2026 označil žalobu za nepřípustnou, což odůvodnil třemi hlavními argumenty. Za prvé upozornil na nemožnost samostatného soudního přezkumu systemizace a navazujícího služebního předpisu č. 10/2024, kterým byl rozšířen obsah služebního místa. Za druhé byla žalobcova práva a povinnosti změněna pouze rozhodnutím o zařazení mimo výkon služby, proto se měl žalobce bránit žalobou proti tomuto rozhodnutí. Za třetí žalovaný argumentoval tím, že oznámení o skončení služebního poměru je pouze informativním dopisem a ke skončení služebního poměru dochází ze zákona, proto nemůže jít ani o rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s., ani o zásah ve smyslu § 82 s. ř. s. 9.         Žalovaný dále konstatoval, že pokud by soud dospěl k závěru o přípustnosti žaloby, žaloba je nedůvodná, neboť žalovaný postupoval v souladu se zákonem a snaha o převedení žalobce na jiné vhodné místo byla reálná, nikoli formální a účelová, jak tvrdí žalobce. 10.     Žalobce v replice z 2. 4. 2026 nejprve opět upozornil na to, že požadavek na podepsání hmotné odpovědnosti, fakticky tedy rozšíření náplně práce o práci skladníka, byl dle jeho názoru nezákonným. Dále žalobce blíže rozvedl okolnosti jeho neobsazení na služební místo 203, které bylo odůvodněno neznalostí anglického jazyka. Žalobce následně poukázal na nedostatečnou snahu žalovaného najít mu během zařazení mimo výkon služby vhodné místo. Argumentoval především tím, že informování personálním oddělením prostřednictvím e-mailu o obsazovaných služebních místech uvedených ve volně dostupné databázi nepostačuje ke splnění povinnosti činit úkony k nalezení vhodného místa pro žalobce. Rovněž si posteskl, že již podal vícero žalob, které byly odmítnuty, a tedy vynaložil veškeré možné úsilí k úspěšnému podání žaloby. Nakonec poukázal na to, že od něj jako od laika nelze očekávat bezchybné zformulování žalobního petitu. 11.     Žalovaný v duplice z 22. 4. 2026 k dotazu soudu, zda seznam obsazovaných míst, který žalovaný žalobci podle obsahu správního spisu zasílal, je výpisem z veřejné, nebo z neveřejné části evidence obsazovaných služebních míst, odpověděl, že jde o výpisy z neveřejné části evidence. Žalovaný podle svého přesvědčení učinil ohledně hledání vhodného místa pro žalobce vše, co mu ukládal zákon i metodické pokyny zákon provádějící. Kromě toho žalovaný poukázal na neurčitost žalobcových tvrzení a žalobního petitu, jež mu znemožňuje účinnou obranu. 3. Soudní jednání a dokazování. 12.     Při soudním jednání 30. 4. 2026 oba účastníci řízení setrvali na svých stanoviscích. Žalobce označil za nejzásadnější skutečnost, kterou by se měl soud zabýval, požadavek žalovaného na to, aby státní rada hmotně odpovídal za obsah skladu. Žalovaný s ohledem na vymezení předmětu řízení označil většinu žalobní argumentace za irelevantní. Ohledně vyhledávání služebního místa pro žalobce po jeho zařazení mimo výkon služby uznal, že nepostupoval zcela podle předpisů, jelikož žalobci nezřídil přístup do neveřejné části evidence volných služebních míst, ale to vynahradil zasíláním jejího obsahu žalobci. Pochybení žalovaného tak nedosáhla intenzity, jež by měla způsobit nezákonnost skončení žalobcova služebního poměru ze zákona. 13.     Soud provedl při jednání tyto důkazy: 1) přehled o žádostech žalobce o volná místa za rok 2025 (č. l. 50-52 soudního spisu), 2) metodický pokyn náměstka ministra vnitra pro státní službu č. 2/2019 z 27. 11. 2019, ve znění 4. aktualizace z 13. 3. 2025, 3) metodický pokyn nejvyššího státního tajemníka č. 2/2025, kterým se stanoví podrobnosti k provádění výběrových řízení. 14.     Naproti tomu soud neprovedl pro nepotřebnost (irelevanci) tyto důkazy, jelikož skutečnosti, které jimi chtějí účastníci prokázat, nejsou pro posouzení věci významné: 4) rozhodnutí žalovaného z 20. 4. 2021, č. j. MSP-18/21-ORLZ-VŘ/20 o zařazení na služební místo, 5) charakteristika služebního místa – zařazení na místo ministerského rady z 1. 5. 2021, 6) charakteristika služebního místa – přidání hmotné odpovědnosti, 7) odpověď státního tajemníka v Ministerstvu spravedlnosti na stížnost z 15. 5. 2025, 8) zaslání vhodných míst (203, 146) žalobci z 25. 7. 2025, 9) charakteristika služebního místa 146, 10) charakteristika služebního místa 203, 11) žádost žalobce o zařazení na místo 203 z 31. 7. 2025, 12) nesouhlas se zahájením řízení ve věci převedení na jiné místo z 10. 7. 2025, 13) žádost o pověření postupu ve věci personální z 16. 8. 2025, 14) metodický pokyn náměstka ministra vnitra pro státní službu č. 1/2020, 15) služební předpis č. 10/2024 státního tajemníka v Ministerstvu spravedlnosti z 12. 12. 2024, č. j. MSP-41/2024-ORLZ-ORG/2. Neprovedení jednotlivých důkazních návrhů soud podrobněji vysvětlí v dalším odůvodnění. 15.     Ostatní písemnosti potřebné pro rozhodnutí jsou součástí správního spisu dokumentujícího průběh žalobcova služebního poměru, do nějž mohl žalobce během trvání svého služebního poměru nahlížet a s jehož obsahem je zjevně seznámen. Ačkoli soud rozhoduje o zásahově žalobě, o průběhu služebního poměru byl veden správní spis ve smyslu § 17 zákona č. 500/2004 Sb., jenž sloužil jako podklad postupu žalovaného (srov. rozsudek NSS 10 As 326/2022 z 23. 10. 2023 a rozhodnutí v něm citovaná). U tohoto správního spisu se plně uplatní judikatura, že správním spisem se dokazování neprovádí (rozsudek NSS 9 Afs 8/2008-117 z 29. 1. 2009). Přesto soud při jednání přečetl z některých písemností pasáže, které považoval pro posouzení věci za stěžejní; konkrétně šlo o výpisy z evidence volných služebních míst, jež žalovaný zasílal žalobci po dobu jeho zařazení mimo výkon služby, a doprovodné e-maily. Soud účastníkům při jednání sdělil, že z těchto písemností není zřejmé, zda jde o výpisy z veřejné, nebo z neveřejné části evidence. 4. Posouzení věci. 4.1. Procesní východiska. 16.     Soud předně shledal, že žalobu lze věcně projednat, jelikož podmínky řízení jsou splněny, žaloba je přípustná, byla podána včas a osobou oprávněnou. 17.     Ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. může správní soud poskytnout tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byly zaměřeny přímo proti němu nebo v jejich důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout (srov. rozsudek NSS 2 Aps 1/2005‑65, č. 603/2005 Sb. NSS ze 17. 3. 2008). 18.     Správní soudy opakovaně naznaly, že důvody pro skončení služebního poměru uvedené v § 74 služebního zákona nemají povahu rozhodnutí správního orgánu. Jde zejména o rozsudek NSS 6 Ads 81/2022 z 30. 5. 2023, podle nějž ze znění citovaného ustanovení i systematiky zákona o státní službě jednoznačně vyplývá, že jde-li o důvody podle § 74 odst. 1 písm. a) až h) služebního zákona, služební poměr státního zaměstnance končí ex lege naplněním zákonem předpokládaného důvodu v okamžiku stanoveném zákonem. „Následek spočívající ve skončení služebního poměru státního zaměstnance tedy v případech dle § 74 odst. 1 písm. a) až h) zákona o státní službě není spojen s rozhodnutím služebního orgánu vydaným ve správním řízení.“ (bod 30). Shodně též například rozsudek NSS 6 Ads 220/2023 z 18. 4. 2024. 19.     Skončení služebního poměru podle § 74 odst. 1 písm. g) služebního zákona pro marné uplynutí doby, po kterou byl zařazen mimo výkon služby z organizačních důvodů, tak není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. a naopak může být zásahem ve smyslu § 82 s. ř. s. Tento závěr mimo jiné vychází z judikatury NSS, dle nějž vydání záznamu o skončení služebního poměru a následné jednání v souladu s tímto záznamem představuje zásah ve smyslu § 82 s. ř. s. (srov. rozsudek NSS 4 Ads 250/2022-23 z 19. 12. 2022). 20.     Soud nemá žádné pochybnosti o tom, že skončení služebního poměru bylo zaměřeno konkrétně proti žalobci a přímo jej zkrátilo na jeho právech, neboť v jeho důsledku skončil žalobcův služební poměr. 21.     Žalovaný má pravdu, že k tomuto skončení došlo ze zákona, nikoli samotným oznámením z 13. 11. 2025 či jeho doručením žalobci. Tímto aktem se žalobce o nastalé skutečnosti pouze dozvěděl. To je pochopitelně pravda, proto nebylo třeba provádět důkaz 14, jehož článek má tuto skutečnost podle žalovaného osvědčovat. Z obsahu žaloby je ovšem zřejmé, že žalobci vadí právě skončení jeho služebního poměru. Formulační nedokonalost v petitu žaloby nemá na její projednatelnost žádný vliv. Soud připomíná, že s ohledem na specifika zásahové žaloby může modifikovat žalobní petit za účelem přesnějšího popisu zásahu či srozumitelnosti výroku, pokud tím nemění předmět řízení vymezený žalobním návrhem (srov. rozsudek NSS 2 As 35/2014 z 27. 8. 2014 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze 48 A 68/2016 z 12. 6. 2017). Platí to tím spíš, nemá-li žalobce právnické vzdělání a není-li v řízení zastoupen advokátem. Právě tak soud v nynější věci postupoval. Nejasnosti, které žalovaný podle svého tvrzení měl ohledně formulace petitu a které mu měly bránit v účinné procesní obraně, soud rozptýlil přípisem z 27. 4. 2026 a také při soudním jednání. 22.     Žalobce zároveň neměl žádné jiné právní prostředky, kterými se mohl domáhat ochrany nebo nápravy. Takovým prostředkem není podle nálezu Ústavního soudu ani IV. ÚS 1038/25 z 9. 7. 2025 ani návrh na určení právního vztahu podle § 142 správního řádu. Žaloba pak není nepřípustná ve smyslu § 85 s. ř. s. Zbývá tak posoudit pouze to, zda byl tento zásah učiněn v souladu se zákonem. 4.2. Aktuální rozsah soudního přezkumu. 23.     Vzhledem k tomu, že žalobce se v žalobě vyjadřuje téměř k celému průběhu trvání svého služebního poměru, považuje soud za nutné blíže vymezit, čím se může ve vztahu k žalovanému zásahu zabývat a co již není předmětem tohoto řízení. 24.     Žalobce předně brojí proti změně obsahu svého služebního místa spočívající v nové povinnosti podepsat dohodu o hmotné odpovědnosti, k níž došlo služebním předpisem č. 10/2024. Fakticky tak brojí proti systemizaci, ze které tato změna vyplynula. Ve vztahu k prostředkům obrany proti schválené systemizaci a na ni navazujícím služebním předpisům již existuje bohatá judikatura správních soudů. Vyplývá z ní, že „[s]ystemizace a změna organizační struktury podle § 17 a § 19 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, jsou závazné podklady pro rozhodnutí ve věcech služby, které soud přezkoumá v souladu s § 75 odst. 2 s. ř. s. v žalobě proti rozhodnutí ve věcech služby“ (právní věta rozsudku NSS 8 Ads 301/2018 z 9. 10. 2019). V témže rozsudku se NSS zabýval tím, zda má systemizace a služební předpis vydaný na jejím základě přímý vliv na práva a povinnosti státních zaměstnanců. Dospěl k tomu, že sice vede k dotčení práv a povinností státních zaměstnanců (např. při převedení na jiné místo), ale dotčení je nepřímé, neboť k přímému dotčení dojde až rozhodnutím ve věcech služby. Dle NSS tak systemizace nemůže být vzhledem ke své povaze nezákonným zásahem. 25.     K přezkumu systemizace a navazujícího služebního předpisu č. 10/2024 by mohlo dojít pouze v rámci přezkumu rozhodnutí ve věci služby, jelikož teprve tento akt je individualizovaný vůči žalobci (srov. rozsudek zdejšího soudu 11 A 142/2023 z 2. 1. 2024 a navazující rozsudek NSS 5 As 5/2024 z 24. 5. 2024). Proto by nebylo třeba provádět tímto služebním předpisem dokazování. 26.     Dále se žalobce v žalobě i jejím doplnění ohrazuje proti rozhodnutí o zařazení mimo výkon služby a následnému zamítnutí svého odvolání rozhodnutím z 20. 10. 2025. Součástí toho je také argumentace o nedůvodnosti požadavku na znalost anglického jazyka u služebního místa č. 203 a nezařazení na služební místo č. 146, která byla žalobci před zařazením mimo službu nabídnuta. 27.     Pro vypořádání této argumentace je stěžejní, že rozhodnutí o zařazení mimo výkon služby je rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s., proti němuž mohl žalobce podat správní žalobu, v níž se mohl bránit také proti shora popsaným bezprostředně předcházejícím krokům. Jejich správnost tak nelze posuzovat v rámci řízení o žalobě proti navazujícímu aktu. Žalobce sice původně koncipoval žalobu jako žalobu proti rozhodnutí, ale jako napadené rozhodnutí v úvodu žaloby výslovně označil „ukončení služebního poměru ze 14. 11. 2025“ a také v petitu požadoval prohlásit za neplatné „oznámení o skončení služebního poměru“. Z žaloby jako celku je zřejmé, že žalobci vadí především skončení jeho služebního poměru a že usiluje o jeho obnovení. Na druhé straně zpochybňoval také jednotlivé dílčí kroky, včetně svého zařazení mimo výkon služby, a hypoteticky tak přicházelo v úvahu posoudit žalobu po obsahové stránce také jako žalobu proti rozhodnutí o zařazení mimo výkon služby. Taková žaloba by však byla opožděná: toto rozhodnutí nabylo právní moci 21. 10. 2025, zatímco žalobce podal žalobu 30. 12. 2025, tedy po uplynutí dvouměsíční lhůty (§ 72 odst. 1 s. ř. s.). Soud proto nemohl žalobce ani hypoteticky vyzvat k takovéto úpravě žaloby a obsahem a okolnostmi žalobcova zařazení mimo výkon služby se v nynějším řízení zabývat nemůže. 28.     Z toho důvodu soud také neprovedl důkazy 4) až 7), které se týkají žalobcova odmítnutí podepsat dohodu o hmotné odpovědnosti. Neprovedl ani důkazy 8) až 13) týkající se řízení o převedení žalobce na jiná služební místa, která předcházela rozhodnutí o zařazení žalobce mimo výkon služby. 29.     Naopak se soud může zabývat pouze faktickým jednáním žalovaného po rozhodnutí o žalobcově zařazení mimo výkon služby a následným oznámením o skončení služebního poměru. 30.     Na tomto místě je třeba připomenout, že řízení ve věcech správního soudnictví je ovládáno zásadou dispoziční a koncentrační, ať už jde o kterýkoli žalobní typ (např. rozsudek NSS 5 As 113/2020 z 8. 3. 2021, bod 17, nebo rozsudek zdejšího soudu 10 A 53/2022 z 18. 6. 2024, bod 23). Přestože s. ř. s. neuvádí mezi náležitostmi zásahové žaloby žalobní bod, jako je tomu u žaloby proti rozhodnutí, tak je na žalobci, aby kromě vylíčení rozhodujících skutečností [§ 84 odst. 3 písm. b) s. ř. s.] specifikoval, proč považuje napadený zásah za nezákonný, a právě v tomto rozsahu může soud nezákonnost žalovaného zásahu posuzovat. 4.3. Povinnost činit úkony ve snaze státního zaměstnance převést nebo zařadit. 31.     Žalobce v žalobě namítl, že žalovaný po jeho zařazení mimo výkon služby porušil svou povinnost činit kroky k tomu, aby pro něj nalezl jiné vhodné služební místo. 32.     Podle § 62 odst. 3 služebního zákona, ve znění účinném od 1. 1. 2025, po dobu zařazení státního zaměstnance mimo výkon služby z organizačních důvodů služební orgán, který státního zaměstnance mimo výkon služby z organizačních důvodů zařadil, činí úkony ve snaze státního zaměstnance převést podle § 61 odst. 1 písm. b) až k) nebo § 61 odst. 2 písm. a) nebo zařadit podle § 70 odst. 3, § 75 odst. 2 nebo § 104a na vhodné volné služební místo v témže služebním úřadě. Tím není dotčeno převedení nebo zařazení státního zaměstnance jiným služebním orgánem v jiném služebním úřadě na vhodné volné služební místo v jiném služebním úřadě. 33.     V replice žalobce konkretizoval, že žalovaný mu během zařazení mimo výkon služby zasílal pouze nabídky míst z volně dostupné databáze Ministerstva vnitra, což dle jeho mínění nelze považovat za dostatečné úkony pro nalezení vhodného volného místa ve smyslu § 62 odst. 3 služebního zákona. 34.     Úkolem soudu není komplexně přezkoumat tvrzený zásah ze všech myslitelných úhlů, nýbrž posoudit jeho nezákonnost v mezích toho, co žalobce tvrdí. V opačném případě by přestal být nestranným arbitrem sporu, ale přebíral by roli advokáta jednoho z účastníků (rozsudek rozšířeného senátu NSS 4 As 3/2008 z 24. 8. 2010). Soud se tak bude zabývat žalobcovým tvrzením, že žalovaný porušil svou povinnost činit úkony ve snaze žalobce převést na jiné vhodné služební místo, zejména že ho neinformoval o volných služebních místech ještě před tím, než byly zařazeny do veřejně přístupné části databáze. 35.     Služební zákon v § 182 odst. 2 stanoví, že evidence obsazovaných služebních míst je přístupná způsobem umožňujícím dálkový přístup v rozsahu služebních míst, která nebylo možno obsadit státním zaměstnancem zařazeným mimo výkon služby; v ostatním je přístupná pouze služebnímu orgánu a státnímu zaměstnanci zařazenému mimo výkon služby. Zjednodušeně řečeno, evidence obsazovaných míst má veřejnou a neveřejnou část a zaměstnanec zařazený mimo výkon služby má právo na přístup i k neveřejné části. Může se tak ucházet o volná služební místa ještě před tím, než se o nich dozví širší veřejnost. Pro přehlednost soud podotýká to, že citovaný odst. 2 byl do 31. 12. 2024 ve stejném znění součástí odst. 1. Z toho důvodu pak metodický pokyn či judikatura odkazují na odst. 1, nikoli na odst. 2. 36.     NSS v rozsudku 1 Ads 263/2021 z 9. 2. 2023 (body 45 a 46) vyložil, že toto ustanovení odráží skutečnost, že aktivní při hledání jiného vhodného služebního místa má být vedle služebního orgánu i samotný státní zaměstnanec postavený mimo výkon služby. Za tímto účelem mu je zřízen přístup do evidence obsazovaných služebních míst, a to od počátku doby jeho postavení mimo výkon služby. Po státním zaměstnanci nelze žádat, aby přístupové údaje do evidence aktivně bez odpovídajícího poučení získával sám. Aktivní přístup se od něj očekává ve chvíli, kdy již přístupové údaje do evidence získá. Avšak před tímto momentem by měl být služební orgán tím, kdo v souladu s poučovací povinností a zásadou dobré správy státnímu zaměstnanci poskytne poučení o jeho oprávnění získat přístup do evidence, včetně postupu, jak tak státní zaměstnanec může učinit. Tato povinnost se nutně vztahuje také na neveřejnost část evidence; k veřejné části státní zaměstnanec z povahy její veřejnosti zvláštní přístupové údaje nepotřebuje. Účelem citovaného ustanovení je „zejména to, aby státní zaměstnanec zařazený mimo výkon služby byl seznámen s tím, zda existují jiná pro něj vhodná služební místa, na která by mohl být převeden, resp. aby mohl kontrolovat služební orgán, zda mu nebrání v zařazení na jiné vhodné služební místo“ (rozsudek NSS 7 Ads 220/2023-32 z 29. 1. 2024, bod 18). 37.     Tato východiska odráží také čl. 66 odst. 9 metodického pokynu náměstka ministra vnitra pro státní službu č. 2/2019, ve znění 4. aktualizace: „Po dobu zařazení státního zaměstnance mimo výkon služby z organizačních důvodů služební orgán, který o zařazení mimo výkon služby rozhodl, umožní státnímu zaměstnanci na základě § 182 odst. 1 ZSS přístup do neveřejné části evidence obsazovaných služebních míst. Do neveřejné části evidence obsazovaných služebních míst služební orgány (před vyhlášením výběrového řízení) zadávají služební místo, jakmile bude bez pochybností zřejmé, že dojde k uvolnění služebního místa; to neplatí v případech stanovených v Metodickém pokynu náměstka ministra vnitra pro státní službu, kterým se stanoví podrobnosti k provádění výběrových řízení.“ 38.     Ze správního spisu ani z žádného tvrzení žalobce či žalovaného nevyplývá, že by žalobci byl umožněn přístup do neveřejné části evidence, jak zákon požaduje. Podle judikatury NSS ovšem může být tento přístup do neveřejné části evidence nahrazen tím, že služební orgán bude zaměstnanci zařazenému mimo výkon služby zasílat výpisy z neveřejné části evidence (rozsudek NSS 7 Ads 220/2023-32, bod 18). 39.     Ze správního spisu je zřejmé, že žalobce byl po dobu zařazení mimo výkon služby třikrát informován personálním oddělením prostřednictvím e-mailu o obsazovaných služebních místech dle informačního systému o státní službě. Tyto evidence obsahovaly informace o platové třídě, dnu nástupu, výběrovém řízení, výši úvazku, termínu podání žádosti či o tom, zda jde o služební místo na dobu určitou. Na druhé straně neobsahovaly název daného služebního místa ani jeho obsahovou charakteristiku. Žalobce tak byl informován o volných služebních místech, a to nikoli pouze na Ministerstvu spravedlnosti, jak vyžaduje § 62 odst. 3 služebního zákona, nýbrž i na mnohých dalších služebních úřadech. Celkem se jednalo o mnoho desítek služebních míst. Žalobce tvrdí, že se jednalo o výpisy z veřejně dostupné evidence. Žalovaný naopak tvrdí, že šlo o výpisy z neveřejné části evidence. 40.     Povinnost služebního orgánu vyhledávat pro státního zaměstnance po dobu zařazení mimo výkon služby dovodil NSS v rozsudku 1 Ads 263/2021 již za předchozí právní úpravy účinné do 31. 12. 2024, v níž nebyla zformulována tak výslovně jako nyní. Vyložil, že „[p]ovinnost vyplývá z § 72 odst. 1 písm. d) zákona o státní službě, přičemž marné uplynutí doby postavení mimo výkon služby je nutné vykládat právě tak, že v jejím průběhu nedojde k nalezení vhodného služebního místa (Pichrt, Jan; Kaucký, Jiří a Kopecký, Martin. Zákon o státní službě. Komentář. 2. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2020. Dostupné v ASPI). Po tuto dobu je služební orgán povinen činit příslušné kroky ve snaze státního zaměstnance převést nebo zařadit na vhodné služební místo ve svém služebním úřadu, případně iniciovat převedení nebo zařazení na vhodné služební místo v jiném služebním úřadu příslušným služebním orgánem. Tyto kroky musí být doloženy ve správním spisu vedeném v řízení o skončení služebního poměru a musí být uvedeny v odůvodnění rozhodnutí o skončení služebního poměru.“ (bod 42, zvýraznění doplněno). Obdobnou povinnost opět obsahuje také čl. 66 odst. 7 metodického pokynu č. 2/2019 ve znění 4. aktualizace: „Tyto kroky (zejména ty činěné ve vztahu k nalezení vhodného služebního místa ve svém služebním úřadu) by pak měly být následně doloženy ve správním spisu vedeném v řízení o zařazení státního zaměstnanec mimo výkon služby z organizačních důvodů, aby bylo lze prokázat, že v případě skončení služebního poměru ze zákona v důsledku marného uplynutí doby, na kterou byl státní zaměstnanec zařazen mimo výkon služby z organizačních důvodů, tato doba uplynula skutečně marně.“ 41.     Z toho vyplývá, že služební orgán má povinnost své kroky ve snaze o převedení zaměstnance na vhodné volné služební místo doložit ve správním spisu. Ze správního spisu ovšem není zřejmé, zda žalovaný zasílal žalobci výpis z veřejné, nebo z neveřejné části evidence. Je přitom na žalovaném, aby prokázal alespoň dodatečně, že tyto kroky opravdu činil; v tomto případě konkrétně dokázat, že alespoň posílal výpisy z neveřejné části evidence. Žalovaný toto ovšem neprokázal, přestože mu k tomu soud dal příležitost v přípisech z 15. 4. a 27. 4. 2026 i při soudním jednání. Způsoby prokázání této skutečnosti si lze přitom představit snadno, ať už porovnáním výpisů z veřejné a neveřejné části evidence nebo přímo ohledáním uživatelského rozhraní evidence v počítači při jednání. Soud však není povinen, ale s ohledem na zásadu rovnosti účastníků řízení ani oprávněn, účastníky řízení poučovat o tom, jakým způsobem mají svá tvrzení prokázat. 42.     Žalovaný porušil povinnost zřídit žalobci přístup do neveřejné části evidence obsazovaných služebních míst ve smyslu § 182 odst. 2 služebního zákona, což při soudním jednání sám připustil. Ze správního spisu ani z důkazů předložených žalovaným nevyplývá ani to, že by dostál své povinnosti alespoň zasíláním výpisů z neveřejné části evidence žalobci. V tomto spočívá pochybení žalovaného, nikoli v tom, že by neodůvodnil, proč nepřevedl žalobce na jiné služební místo před vyhlášením výběrového řízení, jak naznačuje v duplice; takovou povinnost skutečně nemá ani podle zákona, ani podle příslušných služebních předpisů (srov. čl. 3 odst. 1 metodického pokynu nejvyššího státního tajemníka č. 2/2025). Popsaným způsobem žalovaný omezil žalobcovy možnosti při vyhledávání vhodného služebního místa, stejně jako možnost kontroly, zda žalovaný plní svou zákonnou povinnost vyhledávat pro žalobce vhodné služební místo. Zároveň nebyla ze správního spisu patrná žádná jiná aktivita žalovaného za tímto účelem (k nárokům na její dokumentaci srov. např. body 17 a 18 rozsudku NSS 7 Ads 220/2023). Žalovaný tak porušil povinnost činit úkony ve snaze převést nebo zařadit žalobce na vhodné volné místo ve smyslu § 62 odst. 3 služebního zákona. 43.     Služební poměr státního zaměstnance zařazeného mimo výkon služby z organizačních důvodů zanikne marným uplynutím lhůty, během níž služební orgán nenajde pro tohoto zaměstnance jiné vhodné místo v daném služebním úřadu. Činění kroků k nalezení tohoto jiného služebního místa je tak nutnou podmínkou zániku služebního poměru podle § 74 odst. 1 písm. g) služebního zákona. Jestliže služební orgán tuto povinnost nesplní, pak služební poměr nezanikne. Žalobce právě toto v žalobě namítl, a soud mu dal zapravdu. 5. Závěr a náklady řízení. 44.     Žalobci bylo 14. 11. 2025 doručeno oznámení o skončení služebního poměru pro marné uplynutí doby, po kterou byl zařazen mimo výkon služby z organizačních důvodů podle § 74 odst. 1 písm. g) služebního zákona. Žalobce tento zásah označil za nezákonný. Nezákonnost spatřoval v účelovosti jednání žalovaného a v absenci reálné snahy najít mu vhodné volné služební místo, tedy v porušení povinnosti činit úkony ve snaze převést nebo zařadit státního zaměstnance podle § 62 odst. 3 služebního zákona. 45.     Soud byl omezen předmětem řízení a nemohl se tak věcně zabývat vším, co žalobce namítal. Nemohl především posuzovat zákonnost či nezákonnost stanovení povinnosti žalobci podepsat dohodu o hmotné odpovědnosti. Stejně tak nemohl hodnotit řízení o převedení a následné rozhodnutí o zařazení mimo výkon služby, neboť to by muselo být předmětem žaloby proti rozhodnutí, kterou žalobce navíc již nemůže podat, protože lhůta k tomu již marně uplynula. Soud se tak mohl zabývat pouze okolnostmi skončení služebního poměru, které nastaly po rozhodnutí o zařazení mimo výkon služby, tedy především otázkou, zda žalovaný zasíláním tabulek obsazovaných míst žalobci prostřednictvím e-mailu splnil svou povinnost činit úkony k převedení či zařazení žalobce na vhodné služební místo. Žalovaný tuto povinnost nesplnil, neboť ze správního spisu ani vyjádření žalovaného nebylo patrné, že umožnil žalobci přístup do neveřejné části evidence obsazovaných služebních míst či alespoň že výpisy z této neveřejné části žalobci zasílal. Ze spisu není patrná ani žádná jiná aktivita žalovaného, jenž tedy své povinnosti nedostál. Nebyla tak splněna jedna z podmínek pro zánik služebního poměru podle § 74 odst. 1 písm. g) služebního zákona. Soud proto žalobě vyhověl a konstatoval, že žalobcův služební poměr trvá a žalobce je v rámci něj nadále zařazen mimo výkon služby. Žalovaný má proto vůči němu povinnosti jako ke kterémukoli jinému státnímu zaměstnanci zařazenému mimo výkon služby, včetně povinnosti činit úkony k žalobcovu převedení či zařazení na vhodné služební místo v rozsahu stanoveném právními předpisy. 46.     O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce měl ve věci plný úspěch a má tedy nárok na náhradu nákladů řízení, které spočívají výlučně v zaplacení soudního poplatku za žalobu ve výši 2 000 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 6, Brno, a to v tolika vyhotoveních (podává-li se v listinné podobě), aby jedno zůstalo soudu a každý účastník dostal jeden stejnopis. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz v rámečku Rychlé odkazy – Úhrada soudních poplatků.   Praha 30. dubna 2026       JUDr. Ing. Viera Horčicová předsedkyně senátu