ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Blanky Chlostové a soudců JUDr. Zuzany Hanákové, LL.M. a JUDr. Michala Holuba       ve věci žalobkyně: A.B., IČO: xxxxx, sídlem xxxx xxx, xxxx xxx proti žalovanému: V.T., narozený xx. xx. xxxx, bytem xxx xxx, xxx Praha, st. příslušnost: Rumunsko o zaplacení částky 77 858,01 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. září 2025, č. j. 59 C 102/2025-23 takto: I. Odvolání žalobkyně do výroku I rozsudku soudu I. stupně se odmítá. II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku II v části, kterou byla zamítnuta žaloba co do zákonného úroku z prodlení z částky 68 238 Kč od 8. 2. 2025 do zaplacení ve výši     12,75 % ročně, potvrzuje. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. V záhlaví uvedeným rozhodnutím soud I. stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 68 238 Kč (výrok I). Žalobu zamítl se co do povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 9 620,01 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení za dobu od 25. 10. 2024 do 28. 1. 2025 ve výši 2 197,83 Kč, s úrokem ve výši 10,99 % ročně z částky 76 858,01 Kč od 29. 1. 2025 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 76 858,01 Kč od 8. 2. 2025 do zaplacení (výrok II) a nakonec rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 2 372,60 Kč. (výrok III). 2. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 77 858,01 Kč s příslušenstvím             z důvodu nesplaceného úvěru. Dne xx. xx. xxxx uzavřela se žalovaným smlouvu o hotovostním úvěru č. xxxxx na částku 80 000 Kč. Před podpisem smlouvy prověřila úvěruschopnost žalovaného z výpisu z jeho bankovního účtu, z vlastních tvrzení žalovaného o výdajích a z jejich porovnání s normativními náklady na bydlení a životním minimem a prostřednictvím registrů. Žalovaný od 25. 11. 2024 přestal úvěr splácet, proto byl úvěr dne 29. 1. 2025 zesplatněn. Ke dni zesplatnění dlužil žalovaný jistinu ve výši 76 858,01 Kč, nesplacený smluvní úrok z úvěru ve výši 2 197,83 Kč za dobu od 25. 10. 2024 do 28. 1. 205 a smluvní pokutu ve výši 1 000 Kč. Žalovaný žalobkyni nic neuhradil, ani po předžalobní výzvě podle § 142a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 4. Na základě provedeného dokazování dospěl soud I. stupně k následujícím skutkovým zjištěním. Před uzavřením smlouvy žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalovaného tak, že z úvěrové zprávy zjistila, že má 7 úvěrů a 5 kreditních karet, přičemž žádný úvěr nebyl po splatnosti. Na základě jeho tvrzení a výpisu z účtu vyhodnotila jeho disponibilní měsíční příjem na částku        19 947 Kč. Žalovaný uvedl příjem ve výši 48 000 Kč a výdaje ve výši 36 000 Kč (z toho              22 608 Kč připadalo na splátky jiných úvěrů) a příjem ostatních členů domácnosti ve výši         40 000 Kč. Z jeho bankovního výpisu z účtu vyplýval příjem ve výši cca 47 000 Kč měsíčně, nájemné činilo 17 885 Kč, dále z výpisu vyplývaly velmi vysoké měsíční obraty s nízkými koncovými zůstatky. Žalovaný dne 7. 3. 2024 uzavřel se žalobkyní smlouvu o úvěru na částku     80 000 Kč s poplatkem ve výši 1 600 Kč, úrokem ve výši 10,99 % ročně, měsíční splátkou ve výši 1 466 Kč, smluvní pokutou ve výš 500 Kč za každou opožděnou splátku a možností zesplatnění celého úvěru v případě prodlení. Splatnost splátek byla dodatkem změněna na 25. den v měsíci. Smlouva byla podepsána prostřednictvím SMS zprávy. Úvěr byl téhož dne vyplacen. Žalovaný se dostal do prodlení se splátkou splatnou dne 25. 5. 2024, a od 25. 10. 2024 již neplatil ničeho. Celkem uhradil částku ve výši 11 762 Kč. Dluh byl dopisem ze dne 29. 1. 2025 zesplatněn            a žalovaný byl vyzván k zaplacení dlužných částek do 7. 2. 2025. 5. Soud I. stupně s odkazem na ust. § 2 395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a na ust. § 86 odst. 1 a 2, § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) konstatoval, že smlouva o spotřebitelském úvěru je podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná, protože žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného. Ačkoli žalovaný doložil příjmy výpisem z účtu a žalobkyně ověřovala jeho tvrzení oproti údajům v registrech, jeho skutečné výdaje z výpisu z účtu neodpovídaly jeho tvrzením, neboť ve skutečnosti byly pohyby na jeho účtu velmi vysoké s velmi nízkými konečnými zůstatky. Z výpisu též vyplynulo, že žalovaný má další účet, což ukazuje, že žalobkyně neposoudila jeho majetkové poměry úplně a dostatečně. Podle judikatury Nejvyššího soudu a Soudního dvora Evropské unie musí být úvěruschopnost zkoumána řádně a nesmí být založena na nepodložených tvrzeních žadatele, přičemž případné nejasnosti je nutné odstranit. Žalobkyně na základě uvedených údajů tak nemohla spolehlivě dospět k závěru, že žalovaný bude schopen úvěr dlouhodobě splácet, zejména s ohledem na jeho další závazky. Protože baly smlouva neplatná, žalobkyni nemohl vzniknout nárok na úroky, poplatky ani smluvní pokuty. Prokázáno však bylo, že žalovaný přijal od žalobkyně částku ve výši 80 000 Kč a že žalobkyni uhradil částku ve výši 11 762 Kč. Bezdůvodné obohacení na jeho straně tak činí 68 238 Kč a žalovaný je povinen ho žalobkyni vydat. Žalobě proto bylo vyhověno pouze v této výši a ve zbytku předmětu řízení byla zamítnuta. Soud určil splatnost částky na tři dny, protože žalovaný byl v řízení převážně pasivní a k dispozici nebyly žádné jiné podklady, které by odůvodňovaly jinou splatnost. 6. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., s tím, že žalobkyně byla procesně úspěšná co do 87,60 % předmětu řízení (68 238 Kč z 77 858,01 Kč) a má tedy právo na náhradu nákladů v rozsahu 75,20 % (87,60 % – 12,40 %). 7. Žalobkyně podala včasné odvolání do výroku I a do zamítavého výroku II, v části, kterou byla zamítnuta žaloba co do zákonného úroku z prodlení z částky 68 238 Kč od 8. 2. 2025 do zaplacení ve výši 12,75 % ročně. 8. V odůvodnění odvolání uvedla, že nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně, který aplikoval § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a v důsledku toho žalobkyni nepřiznal zákonný úrok         z prodlení z částky představující bezdůvodné obohacení. Podle žalobkyně soud I. stupně chybně předpokládal, že spotřebitel není schopen splnit dluh bez zbytečného odkladu. Splatnost bezdůvodného obohacení se totiž řídí obecným pravidlem dle § 1958 odst. 2 o. z.  podle něhož je dlužník povinen plnit bez zbytečného odkladu po výzvě, ledaže prokáže své omezené možnosti splácení. Podle žalobkyně je tedy na spotřebiteli, aby tvrdil a prokázal, že nemůže dluh splnit bez zbytečného odkladu po výzvě a soud za něj tuto argumentaci nemůže nahrazovat. Namítala, že povinnost žalovaného vrátit poskytnutou jistinu tak nevznikla až rozhodnutím soudu, nýbrž již na základě výzvy k plnění ze dne 29. 1. 2025. Soud I. stupně tak podle žalobkyně neúplně zjistil skutkový stav, protože žalovaný byl po celé řízení nečinný a nepředložil žádné důkazy o svých majetkových poměrech. Přesto soud I. stupně automaticky presumoval jeho neschopnost zaplatit dluh a nepřiznal žalobkyni úrok z prodlení, což žalobkyně považovala za nepřiměřené zvýhodnění žalovaného. Žalobkyně se opírala o judikaturu Nejvyššího soudu a dalších soudů, z níž dovozovala, že zvláštní úprava § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se použije jen tehdy, pokud spotřebitel prokáže, že nemůže splnit dluh v běžné lhůtě. Pokud tak neučiní, uplatní se obecná úprava a věřiteli náleží zákonný úrok z prodlení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3808/2023 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2024,   č. j. 72 Co 199/2024-92 nebo rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 15 Co 184/2024-76). S ohledem na uvedené tak žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně ve výrocích I a II tak, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit částku 68 238 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení 12,75 % ročně od 8. 2. 2025, a aby žalobkyni byly přiznány náklady odvolacího řízení. 9. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nijak nevyjádřil. 10. Podle ust. § 218 písm. b) o. s. ř. odvolací soud odmítne odvolání, které bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn. 11. Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně do výroku I bylo podáno osobou neoprávněnou ve smyslu ust. § 218 písm. b) o. s. ř.  Podle komentářové literatury k ust. § 218 písm. b) o. s. ř.: „Odvolání – proti výroku rozhodnutí soudu prvního stupně – může podat jen ten, komu nebylo takovým rozhodnutím (poměřováno jeho výrokem) plně vyhověno, popřípadě komu byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá (byť nepříliš významná) újma na jeho právech a tu lze odstranit zrušením nebo změnou rozhodnutí soudu prvního stupně. Jde o poměření nejpříznivějšího výsledku, který by mohl být odvoláním napadaným rozhodnutím     (z pohledu konkrétního výroku) soudem pro takovou osobu založen a výsledku, který daným rozhodnutím (skutečně) nastal, a úvahu, zda je takto nastalá („procesní“) újma osoby odstranitelná změnou či zrušením odvoláním napadaného rozhodnutí [NS 21 Cdo 2323/99, NS 33 Cdo 825/2000) (viz Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Doležílek, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023. dostupné na www. beck-online.cz]. 12. Vzhledem ke skutečnosti, že výrokem I napadeného rozsudku bylo žalobkyni vyhověno co do částky 68 238 Kč, nebyla žalobkyně osobou oprávněnou k podání odvolání proti uvedenému výroku a odvolání žalobkyně do výroku I tak bylo odmítnuto jako nepřípustné dle § 218 písm. b) o. s. ř. 13. Odvolací soud nicméně přezkoumal výrok II napadeného rozsudku v části, kterou byla zamítnuta žaloba co do zákonného úroku z prodlení z částky 68 238 Kč od 8. 2. 2025 do zaplacení ve výši     12,75 % ročně, proti které žalobkyně brojila, jak plyne z obsahu jejího odvolání, když zbytek výroku II nebyl podaným odvoláním napaden a dospěl k následujícím závěrům. 14. Soud I. stupně správně mlčky dovodil, že má mezinárodní příslušnost k projednání věci,             za situace, kdy žalovaný je státním příslušníkem Rumunska s bydlištěm v ČR, neboť ta vyplývá, z čl. 17 odst. 1 a čl. 18 odst. 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech („nařízení Brusel I bis“). Zároveň správně dovodil, že v projednávané věci je rozhodným právem české právo, jak plyne z čl. 6 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I). 15. Soud I. stupně pak své rozhodnutí správně odůvodnil odkazem na § 2390 a násl. o. z. a na ust.     § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru, jakož i v souvislostech s judikaturou Nejvyššího soudu. 16. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených               k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud            z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti        o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 17. Dle ust. § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje         o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 18. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 19. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7.2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových               a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Nedostojí-li tedy věřitel této své povinnosti, je smlouva dle zákona účinného v době uzavření smlouvy sankcionována neplatností. 20. V nálezu ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 702/20 Ústavní soud vyjádřil názor, že: „je povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů před uzavřením smlouvy ověřit úvěruschopnost spotřebitele pod možnou sankcí neplatnosti úvěrové smlouvy (srov. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru). Obecné soudy mají povinnost zkoumat z úřední povinnosti, zda došlo k porušení této povinnosti poskytovatelem úvěru (srov. shora citovaný rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 OPR-Finance).“ 21. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3 2020 ve věci C-679/18 totiž vyslovil názor, že: „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice,                  tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 22. V rozsudku ze dne 20.4.2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 pak Nejvyšší soud ČR uvedl, že: „Již       z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona                            o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem          k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (v uvedeném případě by se při absenci § 87 odst. 1 zákona                    o spotřebitelském úvěru nabízelo ustanovení § 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad). . . Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení,   z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text     „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad).“ 23. Názor žalobkyně, že protože byl žalovaný v řízení nečinný, měla splatnost jeho nároku být vyvolána již výzvou žalobkyně k plnění, nikoliv na základě rozhodnutí soudu v době odpovídající jeho možnostem, je nepřiléhavý, jak lze nepochybně dovodit z již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. 24. Odvolací soud se také neztotožňuje s názorem Krajského soudu v Ostravě vyjádřeným                v rozsudku sp. zn 15 Co 184/2024-74, který založil svoje rozhodnutí na skutečnosti, že když žádný z účastníků netvrdí, že není v možnostech žalovaného vrátit žalobkyni jistinu ve lhůtě poskytnutou ve výzvě věřitele, vzniká povinnost dlužníka vrátit jistinu ode dne následujícího po splatnosti stanovené věřitelem (obdobně rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2024, č. j. 72 Co 199/2024-92, na který poukazovala žalobkyně), když uvedený závěr není v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ani s další shora zmíněnou judikaturou Ústavního soudu a Soudního dvora Evropské unie. Stejně tak při posouzení splatnosti nároku nelze vycházet z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3808/2023, na které poukazovala žalobkyně, kterým bylo odmítnuto dovolání pro nepřípustnost a v němž Nejvyšší soud učinil závěr, že splátky ve výši 400 Kč měsíčně byly neúměrným zvýhodněním žalovaného. V právě projednávané věci totiž žádné splátky uloženy nebyly, nemohla tak dojít k neúměrnému zvýhodnění žalovaného na úkor žalobkyně. 25. Ze shora uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 totiž jednoznačně plyne, že splatnost nároku ze smlouvy o úvěru, která je neplatná, protože nebyla řádně zkoumána úvěruschopnost žalovaného, nemůže nastat před soudním rozhodnutím a výdělkové a majetkové poměry žalovaného mohou být relevantní pouze pro určení lhůty splatnosti nikoliv pro vznik splatnosti před rozhodnutím soudu. 26. Soud I. stupně tedy nepochybil, pokud žalobkyni nepřiznal úroky z prodlení z částky 68 238 Kč od 8. 2. 2025 do zaplacení ve výši 12,75 % ročně, jelikož se žalovaný do okamžiku rozhodnutí soudu I. stupně do prodlení nedostal. 27. Z důvodů shora uvedených postupoval odvolací soud podle § 219 o. s. ř. a rozsudek soudu          I. stupně ve výroku II co do zákonného úroku z prodlení z částky 68 238 Kč od 8. 2. 2024 do zaplacení ve výši 12,75 % ročně potvrdil. 28. O nákladech řízení před odvolacím soudem rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 146 odst. 3 o., s. ř., když žalovanému, který byl v odvolacím řízení úspěšný, žádné náklady odvolacího řízení nevznikly a odvolání žalobkyně do výroku I bylo navíc odmítnuto jako nepřípustné dle ust. § 218 písm. b) o. s. ř. 29. Ve vyhovujícím výroku I, ve zbylé části zamítavého výroku II. a ve výroku III o náhradě nákladů řízení pak rozhodnutí soudu I. stupně zůstalo odvoláním nedotčeno (ust. § 206 odst. 2 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně rozhodujícího v této věci ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení, avšak jen za splnění podmínek dle § 237 o. s. ř., tedy jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 13. ledna 2026 JUDr. Blanka Chlostová v. r. předsedkyně senátu