USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Blanky Chlostové a soudců JUDr. Zuzany Hanákové, LL.M. a JUDr. Michala Holuba ve věci manžela: A. C., nar. xx. x. xxxx bytem xxxx xxx xxx, xxxx Praha x, st. příslušnost Italská republika zastoupený advokátkou M. Z., sídlem xx xxx xxxx, xxxx Praha x a manželky: S. C., roz. M., nar. xx. x. xxxx bytem xxxxxx, xxx xxx, Italská republika st. příslušnost Spolková republika Německo zastoupená advokátem T. P. sídlem xx xxxx xxx, xxxx Praha x o rozvodu manželství k odvolání manželky proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 10. 2025, č. j. 15 C 14/2025-34 takto: Usnesení soudu I. stupně se potvrzuje. Odůvodnění: 1. V záhlaví uvedeným rozhodnutím soud I. stupně zamítl návrh manželky, aby soud vyslovil, že soudy České republiky nejsou mezinárodně příslušné k projednání a rozhodnutí návrhu manžela na rozvod manželství. Vyšel přitom ze skutečnosti, že jsou splněny podmínky mezinárodní příslušnosti českých soudů podle čl. 3 odst. 1 písm. a) bodu (v) nařízení Rady (EU) 2019/1111 ze dne 25. června 2019 o příslušnosti, uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské odpovědnosti a o mezinárodních únosech dětí – přepracované znění (dále jen „Nařízení Brusel II ter“), neboť manžel měl v České republice v době podání návrhu na rozvod obvyklé bydliště po dobu podstatně přesahující jeden rok. 2. Soud I. stupně z předložených důkazů zjistil, že manžel se na území České republiky zdržuje dlouhodobě, a to již více než deset let, od roku 2015 je v České republice veden jako rezident a má zde povolení k přechodnému pobytu. Zároveň má v České republice stabilní bytové zázemí, od xx. x. xxxx užívá byt v Praze x na základě řádné podnájemní smlouvy, která je uvedena ve všech relevantních evidencích jako jeho hlavní adresa, manžel v České republice také vykonává soustavnou ekonomickou činnost, jak vyplývá z jeho daňových přiznání za roky 2023 a 2024, je držitelem českého řidičského průkazu a parkovacího oprávnění pro městskou část Praha 1. Také jeho sociální a rodinné vazby jsou situovány na území České republiky, neboť zde již pět let žije se svou partnerkou a jejich nyní dvouletým synem. Centrum životních zájmů manžela je tak dlouhodobě pevně ukotveno v České republice. Samotná existence přirozených vazeb manžela k jeho zemi původu totiž nevylučuje vznik obvyklého bydliště v jiném členském státě EU, pokud zjištěné skutečnosti prokazují dlouhodobé a stabilní usídlení jinde, jak tomu je v daném případě. Soud I. stupně pak nepřisvědčil námitkám manželky o procesní nevýhodě spočívající v nutnosti tlumočení či v ekonomické náročnosti vedení řízení v České republice, neboť tato hlediska nejsou podle Nařízení Brusel II ter rozhodná. 3. Ve vztahu ke skutečnosti, že také manželka zahájila řízení o rozvod manželství u soudu ve Varese v Itálii dne 18. 2. 2025 pak s odkazem na čl. 20 odst. 1 Nařízení Brusel II ter uvedl, že toto řízení nezakládá překážku litispendence, neboť řízení v České republice bylo zahájeno dříve, a to již dne 20. 1. 2025. Italský soud navíc sám odročil jednání ve věci, aby vyčkal, než český soud rozhodne o svojí mezinárodní příslušnosti k projednání věci. 4. Proti tomuto rozhodnutí podala manželka včasné odvolání, v němž namítala, že usnesení soudu I. stupně je nepřezkoumatelné, neboť soud I. stupně pouze převzal argumentaci manžela. Dále namítala, že nebyla soudem poučena o právu vznést námitku mezinárodní nepříslušnosti, ale pouze o možnosti namítat nepříslušnost místní nebo věcnou. Soud I. stupně také dosud neustanovil manželce tlumočníka, přestože čeština není jejím mateřským jazykem, jazyková bariéra jí tak zásadně ztížila možnost formulovat kvalifikovaná podání. Soudu I. stupně také vytkla, že se dostatečně nezabýval důkazními návrhy, svědčícími o skutečnosti, že manžel má trvalé a intenzivní osobní, ekonomické a majetkové vazby v Itálii. Soudu I. stupně totiž předložila výpis z italského katastru nemovitostí, doklady k nemovitostem v ulici xxx xxxx, výpisy z bankovních účtů manžela vedených u bankovních institucí xxx xxx xxx a xxx, osvědčení o registraci motorového vozidla v Itálii, jakož i doklady ke člunu a jeho motoru. Dále argumentovala tím, že manželovy italské adresy se objevují na fakturách za energie i na jiných listinách, a že tyto platby probíhaly v době, kdy manžel podle vlastního tvrzení měl již dlouhodobě pobývat v České republice. Manžel tedy musel být v Itálii přítomen, nebo tam alespoň disponoval stabilním zázemím. Manžel má také aktivní finanční účty v Itálii. Manželka zároveň zdůraznila, že obvyklý pobyt musí být určen podle toho, zda má fyzická osoba úmysl se v daném místě trvale zdržovat, nikoli podle pouhých administrativních záznamů. Dokumenty předložené manželem (povolení k pobytu, výpis ze živnostenského rejstříku, průkaz pojištěnce, daňová přiznání) jsou však pouze evidenčního rázu a nemají vypovídací schopnost o tom, kde se manžel skutečně zdržuje. Z těchto listin tak nelze dovodit, že by manžel fakticky a trvale pobýval na území České republiky. Naproti tomu listiny, které předložila manželka svědčí o faktickém pobytu manžela v Itálii. Manželka poukázala také na výpis z britského obchodního rejstříku společnosti xxxx xxx, v níž manžel působí jako jednatel a v rejstříku je u něj uvedena adresa ve Velké Británii. Manžel tudíž své aktivity a zájmy rozprostírá napříč více státy. Také u účtu u banky xxxxx používá manžel londýnskou adresu. Vznikají tak důvodné pochybnosti o tom, zda se obvyklé bydliště manžela vůbec nachází v některém členském státě Evropské unie. Podáním návrhu na rozvod v České republice manžel zneužívá právo v neprospěch manželky, neboť se tak chce vyhnout řešení otázky výživného manželky a dosáhnout rychlejšího rozvodu. Na závěr manželka uvedla, že je přesvědčena, že manžel žije střídavě v Itálii a České republice, jeho obvyklé bydliště se nachází v Itálii a navrhla proto, aby odvolací soud změnil napadené usnesení tak, že soudy České republiky nejsou mezinárodně příslušné a řízení se zastavuje, případně aby napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. 5. Manžel ve vyjádření k odvolání uvedl, že s odvoláním manželky nesouhlasí a považuje rozhodnutí soudu I. stupně, zejména závěry o určení jeho obvyklého bydliště na území České republiky, za věcně správné. Manžel zdůraznil, že manželka v odvolání neuvedla žádné relevantní skutečnosti ani důkazy způsobilé zpochybnit závěr o jeho obvyklém pobytu v České republice. Uvedl, že předložil řadu písemných důkazů i návrhů na svědecké výpovědi, které dokládají jeho dlouhodobé bydlení, podnikání a rodinné zázemí v České republice, kde žije více než deset let a kde vychovává syna s dlouholetou partnerkou. Podle manžela tyto skutečnosti svědčí o tom, že centrum jeho životních zájmů se stabilně nachází v České republice. Důkazy předložené manželkou tento závěr nevyvracejí, neboť dokládají pouze určité vazby manžela k Itálii či Velké Británii, nikoliv však existenci obvyklého bydliště v některé z těchto zemí. Za účelová označil zejména tvrzení manželky o jeho údajném bydlišti ve Velké Británii, když tato adresa, na kterou manželka poukázala, slouží pouze jako korespondenční a je shodná s adresou společné dcery manželů a sídlem společnosti, v níž má manžel majetkový podíl. Manžel uzavřel, že jeho obvyklé bydliště je na adrese v Praze x v České republice, s tím, že tato skutečnost zakládá místní i mezinárodní příslušnost českých soudů. Navrhl proto, aby odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. 6. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení soudu I. stupně z podnětu podaného odvolání, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo podle ust. § 212 a ust. § 212a o. s. ř., aniž nařizoval ve věci ústní jednání podle ust. § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání manželky není důvodné. 7. Z obsahu spisu (z listin předložených manželem) vyplývá, že manžel je občanem Italské republiky, na potvrzení o přechodném pobytu na území České republiky z xx. x. xxxx, má uvedenu adresu v Praze x, dne xx. x. xxxx uzavřel podnájemní smlouvu na užívání bytu na adrese v Praze x, má uzavřenou dlouhodobou poradenskou smlouvu se společností se sídlem v xxxx xxx, účinnou od xx. x. xxxx. Na identifikačním průkazu, vydaném dne xx. x. xxxx italským Ministerstvem vnitra, má uvedenou adresu v Praze x, kterou zde má podle potvrzení pobytu od italského Ministerstva vnitra evidovanou již od roku xxxx. Na fakturách z května 2022 uváděl jako svoji adresu dodavatele - podnikající fyzické osoby - adresu v Praze x (evidovanou v českém živnostenském rejstříku od 8. 12. 2014 a od 24. 3. 2015 u xxxxx xxx xxxxx) ve prospěch odběratele xxxxx xxx se sídlem v Itálii v souvislosti s ukončením mandátu správce. Od 28. 11. 2022 má parkovací oprávnění v Praze x, dne 29. 2. 2024 mu byl vydán řidičský průkaz xxxx xx xxxx xxx, v České republice mu byl rovněž vydán evropský průkaz zdravotního pojištění, v letech 2023 a 2024 podal daňové přiznání u Finančního úřadu pro hl. m. Prahu, územního pracoviště Praha x, v přehledu o příjmech a výdajích xxxx za rok 2023 a 2024 uváděl jako adresu sídla podnikání adresu v Praze x. V rodném listu vydaném xxxx xxx xxx xx je evidován jako otec dítěte narozeného xx. x. xxxx v Praze x – xxxx, jehož matkou je xxxx xxxx xxxx. Občanský soud ve xxxx v Itálii v řízení vedeném pod xxxxxx rozhodl dne 4. 8. 2025 o návrhu manželky na rozvod manželství ze dne 18. 2. 2025 tak, že jednání odročil na 13. 1. 2026 s odkazem na čl. 20 odst. 1 nařízení Brusel II ter za účelem vyčkání rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 o mezinárodní příslušnosti k projednání rozvodu zahájeného na návrh manžela v České republice. 8. Manželka předložila soudu I. stupně listiny v italském a anglickém jazyce, který není jednacím jazykem českých soudů, bez překladu do českého jazyka, z nichž lze nicméně alespoň dovodit, že manžel má v Itálii registrován automobil a u manžela je v registru vozidel uvedena adresa xxx. Manželka dále předložila listinu s datem xx. x. xxxx týkající se společnosti xxx xxx, na níž je uvedeno jméno manžela. Listinu týkající se banky xxx s datem xx. x. xxxx podepsanou manželem, životopis manžela v anglickém jazyce, na kterém je u manžela uvedena adresa v Praze x s tím, že od ledna xxxx pracuje pro společnost se sídlem v České republice, do ledna xxxx působil u společnosti se sídlem xxxxx a v letech xxxx – xxxx působil v Londýně. Manžel je evidován v britském obchodním rejstříku jako ředitel společnosti xxxx xxx se sídlem xxxxx, u banky xxxxx měl manžel v roce 2024 a 2025 evidovanou adresu v Londýně. K dalším listinám předloženým manželkou pouze v italském a anglickém jazyce odvolací soud nepřihlížel. 9. Podle čl. 3 odst. 1 písm. a) bodu (v) Nařízení Brusel II ter ve věcech týkajících se rozvodu, rozluky nebo prohlášení manželství za neplatné jsou příslušné soudy členského státu, v němž má navrhovatel obvyklý pobyt, pokud zde pobýval nejméně jeden rok bezprostředně před podáním návrhu. 10. Z rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ze dne 25. listopadu 2021, C-289/20IB v. FA. týkajícího se dříve účinného (do 31. 7. 2022) Nařízení (ES) č. 2201/2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti, obsahující téměř stejný článek 3 nyní (od 1. 8. 2022) účinného Nařízení Brusel II ter vyplývá, že kritéria pro určení mezinárodně příslušeného soudu v čl. 3 nařízení Brusel II ter jsou objektivní, alternativní a výlučná a jsou si postavena na roveň (bod 32 a 45). SDEU v uvedeném rozhodnutí v bodech 51, 55, 57 a 62 uvedl, že: „I když není vyloučeno, že manžel může mít současně několik bydlišť, tento manžel může mít v daném okamžiku pouze jediné obvyklé bydliště ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. a) nařízení č. 2201/2003 . . . Z důvodu manželské krize se tak může manžel rozhodnout opustit bývalé obvyklé bydliště manželského páru a usadit se v jiném členském státě, než je členský stát tohoto bývalého bydliště a podat tam návrh na zrušení manželského svazku za podmínek stanovených v čl. 3 odst. 1 písm. a) páté nebo šesté odrážce nařízení č. 2201/2003, přičemž má nadále naprostou volnost si zachovat určité sociální a rodinné vazby na území členského státu bývalého obvyklého bydliště manželského páru . . . pojem „obvyklé bydliště“ se v zásadě vyznačuje dvěma prvky, a to jednak vůlí dotyčné osoby mít na určeném místě obvyklé centrum svých zájmů, a jednak přítomností na území dotyčného členského státu, která vykazuje dostatečný stupeň stability . . manžel, který žije střídavě ve dvou členských státech, může mít obvyklé bydliště pouze v jediném z těchto členských států, takže k rozhodování o návrhu na zrušení manželského svazku jsou příslušné pouze soudy členského státu, na jehož území se nachází toto obvyklé bydliště.“ 11. S ohledem na uvedenou interpretaci SDEU, jejíž závěry lze vztáhnout i k čl. 3 Nařízení Brusel II ter, odvolací soud považuje závěr soudu I. stupně, že bydliště manžela se nachází v České republice za zcela správný, vycházející z obsahu předložených listin, z nichž jednoznačně vyplývá, že manžel, který je státním příslušníkem Italské republiky, od roku 2015 pracovně působí v České republice, kde však dlouhodobě má i centrum svých dalších zájmů (rodinných a sociálních), neboť zde žije a založil zde v roce 2023 rodinu. Od roku 2021 bydlí na adrese v Praze x, místo podnikání má v Praze x. V České republice také platí daně, má zde zdravotní pojištění a adresu jeho bydliště v České republice eviduje i italské Ministerstvo vnitra již od roku 2015. Skutečnost, že má manžel stále v Itálii evidován automobil se svojí italskou adresou, případně bankovní účty nebo nemovitosti, u kterých platí náklady na energie, nemůže na faktickém přemístění skutečného bydliště manžela do České republiky ničeho změnit, neboť se jedná o přirozené vazby manžela k původnímu bydlišti. Stejně tak na faktickém bydlišti manžela v České republice ničeho nemění ani jeho působení ve statutárním orgánu britské obchodní korporace. 12. K námitce manželky, že soud I. stupně manželce nepřeložil soudní písemnosti do jejího mateřského jazyka, uvádí odvolací soud, že podle ust. § 18 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) platí, že účastníci mají v občanském soudním řízení rovné postavení. Mají právo jednat před soudem ve své mateřštině. Soud je povinen zajistit jim stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Z uvedeného vyplývá, že: „Právo na tlumočníka se zásadně omezuje jen na jeho právo jednat před soudem. Tedy k tlumočení obsahu úkonů, při nichž je soud s účastníkem v přímém styku (ústní jednání, přípravné jednání, místní šetření apod., viz NS 21 Cdo 5193/2016).“ (viz komentář k uvedenému ustanovení - Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Doležílek, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024. dostupný na www.beck-online.cz). 13. K námitce manželky, že nebyla poučena soudem o možnosti vznést námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti, odvolací soud uvádí, že Nařízení Brusel II ter, takovou povinnost soudu nestanoví, když soud otázku svojí mezinárodní příslušnosti zkoumá z úřední povinnosti ve smyslu čl. 18 a 19 citovaného nařízení, bez ohledu na skutečnost, zda účastníci takovou námitku vznesou či nikoliv. 14. S ohledem na uvedené tak odvolací soud uzavírá, že závěr soudu I. stupně, že má mezinárodní příslušnost k projednání věci podle čl.  3 odst. 1 písm. a) bodu (v) Nařízení Brusel II ter byl přezkoumatelný a naprosto správný a odvolací soud proto napadené usnesení jako věcné správně potvrdil dle ust. § 219 o. s. ř. ve spojení s ust. § 167 odst. 2 o. s. ř. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu I. stupně ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení, avšak jen za splnění podmínek a z důvodů stanovených v § 237 o. s. ř., tj. jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 12. února 2026 JUDr. Blanka Chlostová předsedkyně senátu