ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Blanky Chlostové a soudců JUDr. Zuzany Hanákové, LL.M a JUDr. Michala Holuba a ve věci žalobkyně: L. M. H., narozená xxx bytem xxx, xxx, st. příslušnost Beninská republika zastoupená advokátem xxx proti žalované: Česká republika - Ministerstvo xxx, IČO xxx sídlem xxx, Praha o náhradě škody způsobené nezákonným rozhodnutím k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. května 2025, č. j. 35 C 12/2024-93, takto: I. Rozsudek soudu I. stupně se ve vyhovujícím výroku I mění tak, že se nekonstatuje, že žalovaná porušila právo žalobkyně na vstup a pobyt v České republice, když jí jako rodinnému příslušníku občana EU neudělila krátkodobé vízum z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu v řízení o udělení krátkodobého víza. II. Ve vyhovujícím výroku II se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že žaloba se zamítá i ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 13 673 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 13 673 Kč od 5. 1. 2024 do zaplacení. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 5 400 Kč. Odůvodnění: 1. V záhlaví uvedeným rozsudkem soud I. stupně konstatoval, že žalovaná porušila právo žalobkyně na vstup a pobyt v České republice, když jí jako rodinnému příslušníku občana EU neudělila krátkodobé vízum z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu v řízení o udělení krátkodobého víza (výrok I). Zároveň rozhodl, že žalovaná je povinná zaplatit žalobkyni náhradu škody ve výši 13 673 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od 5. 1. 2024 do zaplacení (výrok II) a zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náhradu škody ve výši 70 110 Kč a nemajetkovou újmu ve výši 150 600 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % z těchto částek od 5. 1. 20.24 do zaplacení (výrok III). Nakonec žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 40 940,32 Kč (výrok IV). 2. Takto soud I. stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.) Žalobkyně dne 26. 1. 2021 podala na Velvyslanectví České republiky v xxx (tj. zastupitelský úřad v xxx dále jen „ZÚ xxx“) žádost o udělení víza rodinnému příslušníkovi občana EU – manželce občana České republiky. ZÚ xxx žádost dne 5. 2. 2021 zamítl. Po podání žádosti o nové posouzení Ministerstvo zahraničních věcí (dále jen „MZV“) rozhodnutím ze dne 30. 3. 2021 věc vrátilo ZÚ xxx k novému posouzení, který žádost dne 21. 4. 2021 opětovně zamítl. Žádosti o nové posouzení následně vyhověno nebylo, načež žalobkyně podala správní žalobu ke Krajskému soudu v Plzni, který rozsudkem ze dne 24. 11. 2021, č. j. 77 A 87/2021-79, rozhodnutí MZV zrušil a věc byla vrácena ZÚ xxx. Dne 27. 10. 2021 podala žalobkyně novou žádost o udělení víza, která byla dne 10. 12. 2021 zamítnuta. Po vrácení věci krajským soudem rozhodl ZÚ xxx dne 7. 3. 2022 znovu i o původní žádosti, a rovněž ji zamítl. Následné žádosti žalobkyně o nové posouzení obou rozhodnutí MZV nevyhovělo. Žalobkyně proto opětovně podala správní žalobu ke Krajskému soudu v Plzni, který rozsudkem ze dne 9. 12. 2022, č. j. 55 A 29/2022-81, rozhodnutí MZV zrušil jako nezákonné a věc vrátil ZÚ xxx. Dne 28. 2. 2023 bylo žalobkyni uděleno požadované vízum. 3. Žalobkyně tvrdila, že v důsledku nezákonných rozhodnutí jí vznikla majetková škoda spočívající ve vynaložených nákladech na opakované cesty ze své domovské země Beninu do xxx v Nigérii, kde se nacházel nejbližší zastupitelský úřad České republiky, v nákladech na ubytování v hotelu z důvodu karanténních opatření souvisejících s epidemií Covid-19. Tyto cesty se měly uskutečnit v obdobích od 25. 1. 2021 do 29. 1. 2021, od 3. 5. 2021 do 6. 5. 2021, od 18. 10. 2021 do 28. 10. 2021 a od 22. 2. 2022 do 3. 3. 2022. Další náklady představovaly náklady na zdravotní cestovní pojištění cizince ve výši 2 500 Kč a náklady na právní zastoupení ve výši 7 800 Kč (převzetí a příprava zastoupení a první porada s klientem dne 1. 6. 2021, soupis žádosti o nové posouzení ze dne 4. 6. 2021, další porada s klientem dne 28. 12. 2021, soupis žádosti o nové posouzení ze dne 29. 12. 2021, další porada s klientem dne 21. 3. 2022 a soupis žádosti o nové posouzení ze dne 22. 3. 2022). Celková majetková škoda činila 83 783 Kč. Uvedené náklady by žalobkyni nevznikly, pokud by udělení víza nebylo rozhodnutími orgánů veřejné moci opakovaně odepřeno. 4. Současně žalobkyně uplatnila proti žalované nárok na náhradu nemajetkové újmy, kterou spatřovala v psychické zátěži zapříčiněné velkým tlakem a naprostým obdobím nejistoty, obavami, strachem z budoucnosti a zejména v nemožnosti společného soužití s manželem, jenž po uzavření manželství odcestoval zpět do České republiky. Nemajetkovou újmu vyčíslila na částku 150 600 Kč, odpovídající částce 200 Kč za každý ze 753 dnů v období od 5. 2. 2021 do 28. 2. 2023, po které jí podle jejího tvrzení byla neudělením víza působena nemajetková újma. 5. Žalobkyně uplatnila nárok u žalované dne 4. 7. 2023, dne 5. 1. 2024 jí bylo doručeno negativní stanovisko žalované. K námitce žalované, že manželé mohli společně žít v Beninu, žalobkyně uvedla, že vzhledem k podnikatelské činnosti jejího manžela v České republice byla jedinou reálnou možností společného života Česká republika, neboť v Beninu by manžel neměl srovnatelné možnosti k zabezpečení rodiny. 6. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. Namítala, že žalobkyně neprokázala vznik tvrzené škody a nedoložila téměř žádné relevantní doklady. Dále uvedla, že manžel žalobkyně nebyl účastníkem správních řízení, a nelze proto náklady vzniklé jemu považovat za škodu, které by se mohla domáhat žalobkyně. Zdůraznila, že uzavření manželství i rozhodnutí o společném životě v České republice bylo svobodnou volbou manželů, jíž se stát není povinen přizpůsobovat. Žalovaná rovněž zpochybnila souvislost uplatněných cestovních nákladů a nákladů na ubytování s řízením o udělení víza, když žádná z cest žalobkyně podle jejího názoru nebyla nezbytná, osobní účast na ZÚ xxx nebyla ve všech případech nutná a přítomnost manžela žalobkyně nebyla v řízení vyžadována. Spornou shledala též výši nákladů a poukázala na skutečnost, že délka pobytu žalobkyně v Nigérii výrazně přesahovala dobu potřebnou k vyřízení záležitostí na ZÚ xxx. K nákladům právního zastoupení uvedla, že tyto již byly žalobkyni přiznány soudem. 7. Důvodným neshledala žalovaná ani nárok na náhradu nemajetkové újmy s tím, že žalobkyně její vznik nijak neprokázala. Uvedla, že manželé se mohli rozhodnout pro společný život buď v České republice, nebo v zemi původu žalobkyně, přičemž Česká republika nemá povinnost jejich volbě vyhovět. Dodala, že i pokud by odpovědnost státu za nemajetkovou újmu byla dána, pak samotné zrušení nezákonných rozhodnutí představuje dostatečné zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. 8. Žalovaná také namítala absenci příčinné souvislosti mezi nezákonnými rozhodnutími a tvrzenou škodou a nemajetkovou újmou a poukázala na specifický charakter řízení o udělení krátkodobého víza rodinnému příslušníkovi občana Evropské unie, přičemž vyjádřila názor, že na zastupitelské úřady v zahraničí by nemělo být kladeno nepřiměřené břemeno odpovědnosti za škodu. 9. Po provedeném dokazování soud I. stupně dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Žalobkyně dne 27. 1. 2021 podala žádost o udělení schengenského víza č. xxx jako rodinný příslušník občana Evropské unie. Manželství žalobkyně s občanem České republiky bylo uzavřeno dne 21. 9. 2020 v xxx v Beninu. Při osobním pohovoru na ZÚ xxx dne 27. 1. 2021 žalobkyně uvedla, že se s manželem seznámila v lednu 2020, v srpnu 2020 manžel přijel do Beninu, v září 2020 uzavřeli manželství a poté manžel odcestoval zpět do České republiky, kde žije a pracuje. Žalobkyně uváděla, že by chtěla otěhotnět v České republice a dítě mít v Beninu. Rozhodnutím ZÚ xxx ze dne 5. 2. 2021 byla žádost o vízum zamítnuta s odůvodněním, že žalobkyně obchází zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců s cílem získat vízum k pobytu na území a není rodinným příslušníkem občana EU ve smyslu § 15a uvedeného zákona. Manželství bylo hodnoceno jako účelově uzavřené. Žalobkyně podala žádost o nové posouzení dopisem ze dne 15. 2. 2021. Rozhodnutím MZV ze dne 30. 3. 2021 bylo rozhodnutí ZÚ xxx zrušeno a věc mu byla vrácena k novému projednání. ZÚ xxx však žádost opět zamítl rozhodnutím ze dne 21. 4. 2021 ze stejných důvodů. Na základě další žádosti o nové posouzení MZV rozhodnutím ze dne 28. 5. 2021, č. j. xxx shledalo rozhodnutí ZÚ xxx v souladu se zákonem. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně žalobu ke Krajskému soudu v Plzni, který rozsudkem ze dne 24. 11. 2021, č. j. 77 A 87/2021-79, rozhodnutí MZV ze dne 28. 5. 2021 zrušil pro nedostatečně zjištěný skutkový stav a věc vrátil k dalšímu řízení. Následně bylo rozhodnutím MZV ze dne 16. 12. 2021 rozhodnutí ZÚ xxx neudělení víza zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Žalobkyně dne 26. 10. 2021 podala novou žádost o schengenské vízum. Součástí spisu byly mimo jiné fotografie ze svatby a komunikace manželů prostřednictvím aplikace WhatsApp. Dne 26. 10. 2021 proběhl na ZÚ xxx pohovor s žalobkyní, při němž uvedla, že chce v České republice pobývat pouze 90 dnů a nadále žít v Beninu. Odpovídala rovněž na otázky týkající se svatby a plánování mateřství. Téhož dne byl na ZÚ xxx vyslechnut i její manžel, který uvedl, že chce, aby manželka přijela do České republiky na návštěvu, poté aby žila v Beninu, že mají společné zájmy, chtějí mít děti a budou se navštěvovat. Další pohovor se žalobkyní proběhl na ZÚ xxx dne 1. 3. 2022, kdy uvedla, že s manželem komunikují přes WhatsApp, chtěla by do České republiky přijet na návštěvu, aby zjistila, zda jí vyhovuje podnebí, a následně se rozhodnout, kde budou žít. Téhož dne proběhl paralelní pohovor s manželem na pracovišti Policie České republiky v xxx, při kterém odpovídal na otázky týkající se svatby, rodinných příslušníků a aktivit v České republice. Rozhodnutím ZÚ xxx ze dne 10. 12. 2021 byla žádost žalobkyně o udělení krátkodobého víza zamítnuta z důvodu obcházení zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, přičemž žalobkyně podala žádost o nové posouzení. Dne 7. 3. 2022 byla žádost o vízum opět zamítnuta ze stejného důvodu. Následným žádostem o nové posouzení nevyhovělo MZV rozhodnutím ze dne 25. 3. 2022, č. j. xxx a obě rozhodnutí ZÚ xxx shledalo v souladu se zákonem. Žalobou ze dne 29. 4. 2022 se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí MZV ze dne 25. 3. 2022, č. j. xxx. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 9. 12. 2022, č. j. 55 A 29/2022-81, rozhodnutí MZV ze dne 25. 3. 2022 zrušil a věc vrátil MZV k dalšímu řízení pro nedostatečné zjištění skutkového stavu s tím, že správní orgán hodnotil některé podklady nepřesvědčivě, jiné izolovaně a některé zcela opomenul, a neprokázal účelové uzavření manželství žalobkyně za účelem získání víza. Následně rozhodnutím MZV ze dne 30. 1. 2023 byla rozhodnutí ZÚ xxx o zamítnutí žádostí o udělení krátkodobých víz zrušena a věc mu byla vrácena k novému projednání. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že vízum pak bylo žalobkyni uděleno dne 28. 2. 2023. 10. Žalobkyně při účastnickém výslechu uvedla, že při své první osobní návštěvě ZÚ xxx, kdy žádala o udělení krátkodobého víza a byla přítomna sama, se k ní pracovníci ambasády nechovali přátelsky. Byly jí odebrány dokumenty i kabelka a nebyly jí následně vráceny všechny podklady, a proto se rozhodla, že na další schůzku na zastupitelském úřadě pojede již společně se svým manželem. Cestování do sídla ZÚ xxx je velmi nepříjemné, jednalo se o dlouhou cestu s častými kontrolami, navíc v době let 2020 a 2021, kdy platila opatření proti šíření onemocnění Covid-19. K cestě v květnu 2021 se rozhodla proto, že ZÚ xxx nebylo možné kontaktovat písemně ani telefonicky, a do xxx tak odjela s manželem z bezpečnostních důvodů a kvůli tlumočení. Ohledně další cesty žalobkyně uvedla, že jejím účelem bylo podání nové žádosti o udělení víza, k čemuž si na ZÚ xxx předem domluvila termín. Na cestu vyrazila s manželem automobilem a letecky a po příjezdu do Nigérie museli absolvovat sedmidenní karanténu. Následně jí bylo na ZÚ xxx sděleno, že si musí zajistit tlumočníka do anglického jazyka. Poslední cesta žalobkyně na ZÚ xxx proběhla od 22. 2. 2022 do 3. 3. 2022. Na cestu vyrazila s tlumočníkem z bezpečnostních důvodů a absolvovali ji automobilem a autobusem. Při návštěvě byla žalobkyně opakovaně vyslechnuta a současně proběhl výslech jejího manžela v České republice. K fungování manželství po svatbě a k nemajetkové újmě žalobkyně uvedla, že po uzavření manželství se její manžel po určitou dobu zdržoval s ní v Beninu, avšak vzhledem k tomu, že žalobkyně vízum neobdržela a manžel měl zaměstnání v České republice, musel následně odletět zpět sám. Uvedla, že toto období pro ně bylo obtížné a byli spolu v častém telefonickém kontaktu. Manžel za ní následně opakovaně přijížděl, zejména aby ji doprovodil na ZÚ xxx, přičemž někdy zůstával i delší dobu. S manželem byli dohodnuti, že se žalobkyně přestěhuje za manželem do České republiky a podle toho, jak se jí tam bude líbit, se rozhodnou, zda tam zůstane. V Beninu měla žalobkyně již před svatbou zaměstnání, v němž pokračovala i po svatbě, a žila tam se svou rodinou. Uvedla, že pokud by se jí v České republice nelíbilo, rozhodli by se s manželem, jak budou dále postupovat. V Beninu společně žít nechtěli s ohledem na to, že manžel má zaměstnání a rodinu v České republice. 11. Soud I. stupně dále provedl svědeckou výpověď manžela žalobkyně, který uvedl, že žalobkyně opakovaně žádala o vízum, které jí nebylo uděleno, a proto ji doprovodil na další schůzku na ZÚ xxx, jelikož nebylo zřejmé, jak má dále postupovat, a při první žádosti se k žalobkyni úřad nechoval dobře. Uvedl, že v zamítavých rozhodnutích byly nepravdivé skutečnosti týkající se jejich manželství a že při jedné z návštěv jim bylo sděleno, že si musí zajistit tlumočníka. Při těchto návštěvách byla žalobkyně vyslýchána a on sám na dálku. Po dalších zamítavých rozhodnutích se obrátili na advokáta a věc byla řešena i soudní cestou. Dlouhodobé odloučení a nemožnost společného života jej psychicky zatěžovaly, měl potíže se spánkem a vyhledal lékařku. Dále uvedl, že mu vznikly značné náklady na cesty do Beninu a Nigérie, které byly dlouhé, s četnými kontrolami a finančními požadavky, přičemž celková výše těchto nákladů podle něj přesahovala částku uplatněnou v žalobě. Část nákladů hradil sám a u ostatních byl přítomen jejich úhradě. Doprovod žalobkyně na zastupitelský úřad považoval za nutný z bezpečnostních důvodů i proto, aby se osobně přesvědčil o způsobu jednání úřadu, zejména poté, co byly žalobkyni odebrány dokumenty. Po dobu odloučení byli s manželkou v každodenním telefonickém kontaktu. Uvedl rovněž, že ještě před svatbou se dohodli, že se manželka přijede podívat do České republiky a následně se rozhodnou, kde budou žít, přičemž on má v České republice práci a rodinu a alternativou by byl společný život v Beninu. 12. K nákladům na ubytování a cestování soud I. stupně zjistil, že dne 27. 10. 2021 bylo uhrazeno jízdné z xxx do xxx ve výši 24 000 nigerijských nair (dále jen „NGN“) za dva cestující, dne 3. 5. 2021 manžel žalobkyně absolvoval let z xxx do xxxi za cenu 54 500 NGN a dne 23. 2. 2022 žalobkyně vynaložila na cestu částku 4 500 NGN. Dne 1. 3. 2022 žalobkyně zaplatila za ubytování částku 10 500 NGN. 13. K nákladům na právní zastoupení bylo zjištěno, že zástupce žalobkyně obdržel postupně dne 4. 6. 2021 částku 1 000 Kč, dne 1. 7. 2021 částku 6 000 Kč, dne 14. 1. 2022 částku 6 000 Kč a dne 24. 3. 2022 částku 8 000 Kč. 14. K pojištění žalobkyně bylo zjištěno, že žalobkyně měla sjednáno na dobu od 21. 12. 2020 do 20. 3. 2021 základní zdravotní pojištění cizinců u xxx. 15. Žalobkyně u žalované uplatnila dne 4. 7. 2023 nárok na náhradu škody ve výši 232 583 Kč, z čehož částka 150 600 Kč měla představovat nemajetkovou újmu a částka 81 983 Kč majetkovou škodu a žalovaná ho dne 3. 1. 2024 odmítla. 16. V rámci právního posouzení soud I. stupně odkázal na ust. § 15a odst. 1 písm. a), § 20 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců a na ust. § 1, § 2, § 5 písm. a), § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, § 14 odst. 1 a 3, § 31 odst. 1, § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. a zabýval se splněním tří základních předpokladů pro vznik odpovědnosti žalované za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., tj. existencí nezákonného rozhodnutí, vznikem škodu a příčinnou souvislostí mezi nimi. 17. V uvedené souvislosti soud I. stupně dospěl k závěru, že existence nezákonného rozhodnutí nebyla mezi účastníky sporná, neboť rozhodnutí žalované byla jako nezákonná zrušena. Ve vztahu k příčinné souvislosti pak dovodil, že nebýt vydání nezákonných rozhodnutí a za předpokladu, že by žalovaná udělila žalobkyni krátkodobé vízum, které bylo nakonec žalobkyni uděleno po více než dvou letech od podání první žádosti, nevznikly by na straně žalované žádné další náklady. Cílem žalobkyně bylo získání krátkodobého víza za účelem pobytu s manželem v České republice, aby se mohla rozhodnout, zda bude bydlet v České republice, nebo se vrátit zpět sama do Beninu. V důsledku nedostatečně zjištěného skutkového stavu a vydání dvou nezákonných rozhodnutí však byla žalobkyně nucena domáhat se ochrany svých práv zákonnými prostředky. Související námitku žalované, že by takto mohla nést odpovědnost i při opakovaném podávání žádostí např. v intervalech 14 dnů, soud I. stupně neshledal důvodnou s odkazem na skutečnost, že žalobkyně využila dostupné opravné prostředky a novou žádost podala až po podání žaloby s časovým odstupem přibližně devíti měsíců od podání první žádosti, což nelze považovat za nepřiměřené. 18. Ve vztahu k námitce žalované týkající se skutečnosti, že žalovaná nemůže nést náklady žalobkyně vzniklé v souvislosti s tím, že Česká republika nemá zastupitelský úřad v Beninu, a proto žalobkyně vynakládala náklady na cesty na ZÚ xxx v Nigérii, navíc v době epidemie onemocnění Covid-19, soud I. stupně konstatoval, že žalobkyně podala žádosti u nejbližšího dostupného zastupitelského úřadu, přičemž není možné zajistit existenci zastupitelských úřadů ve všech zemích. Pokud však žalovaná vydala nezákonná rozhodnutí, proti nimž se žalobkyně musela bránit, nese odpovědnost i za náklady spojené se skutečností, že nejbližší zastupitelský úřad se nacházel v Nigérii. Podle soudu I. stupně žalobkyně postupovala přiměřeně, snažila se minimalizovat počet cest a, pokud to bylo možné, využívala i dálkovou komunikaci. Skutečnost, že došlo k osobním jednáním na základě domluvy se zastupitelským úřadem tak podle soudu I. stupně nebylo možné přičítat k tíži žalobkyně. 19. Ohledně majetkové škody soud I. stupně uvedl, že za důvodně vynaložené náklady v souvislosti s cestami a ubytováním považoval pouze náklady žalobkyně, nikoliv také jejího manžela a vzal tak za prokázané náklady na ubytování v hotelu xxx, kde byli manželé ubytováni v případě první cesty v květnu 2021 na 2 noci, v případě října 2021 a února 2022 (s tlumočníkem) pokaždé na 8 nocí z důvodu nutnosti dodržení karantény při dodržení opatření proti šíření onemocnění Covid -19. Námitce žalované, že jí nelze přičítat k tíži, že v Nigérii platila karanténní opatření a žalobkyně se proto musela ubytovat na několik nocí v Nigérii soud I. stupně neshledal důvodnou, s tím, že je na žalované, která nezákonná rozhodnutí vydala, aby žalobkyni nahradila náklady vynaložené na cestu a i na náklady spojené s tím, aby se mohla na zastupitelský úřad dostavit. 20. Poté soud I. stupně dospěl k závěru, že žalobkyně prokázala zaplacení částky 10 500 NGN za pokoj a jednu noc v hotelu xxx. V souvislosti s řízením tak žalobkyní byly vynaloženy náklady v poloviční výši, tedy 5 250 NGN za pokoj. Žalobkyně v hotelu strávila 18 nocí (2 noci v období 3. 5. 2021 - 6. 5. 2021, 8 nocí v období 18. 10. 2021 - 28. 10. 2021 a 8 nocí v období 22. 2. 2022 - 13. 3. 2022) a celkem za ubytování zaplatila 94 500 NGN. Ve vztahu k cestovnému shledal soud I. stupně jako důvodně vynaložené náklady ve výši 54 500 NGN za letenku dne 3. 5. 2021 z xxx do xxx, náklady ve výši 12 000 NGN představující jízdné z xxx do xxx dne 27. 10. 2021 a náklady ve výši 4 500 NGN představující jízdné dne 23. 2. 2022. Celkové cestovné na zastupitelský úřad v xxx tak činilo 165 500 NGN, tj. podle kurzu ke dni splatnosti, tj. 4. 1. 2024, celkem 4 073 Kč. Důvodně vynaloženými shledal soud I. stupně také náklady na pojištění ve výši 1 800 Kč za období od 21. 12. 2020 do 20. 3. 2021 a náklady za zastupování advokátem, za 6 úkonů právní služby po 1 000 Kč dle vyhlášky č. 177/ 1996 Sb., advokátního tarifu a 6 režijních paušálů po 300 Kč, tj. celkem 7 800 Kč (příprava a převzetí zastoupení, 3 x sepis žádosti o nové posouzení a 2 x další porada s klientem), neboť tyto náklady žalobkyni nebyly přiznány soudními rozhodnutími, avšak tyto úkony advokát učinil a žalobkyně je advokátovi zaplatila. Celkem tak soud I. stupně shledal důvodným nárok žalobkyně na náhradu škody ve výši 13 673 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 4. 1. 2023 (§ 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), tj. ode dne následujícího po uplynutí šestiměsíční lhůty k vyřízení uplatnění nároku na náhradu škody a ve vztahu k této částce žalobě částečně vyhověl. 21. Ve vztahu k nemajetkové újmě soud I. stupně vzal z výpovědi žalobkyně a jejího manžela za zjištěné, že žalobkyně pociťovala diskomfort a že nemožnost společného soužití s manželem pro ni byla zatěžující. Zároveň byla opakovaně nucena cestovat na ZÚ xxx a setrvávala v nejistotě ohledně udělení krátkodobého víza a okamžiku jeho případného udělení. Manžel žalobkyně po uzavření sňatku žalobkyni dvakrát navštívil, při těchto návštěvách ji doprovodil na ZÚ xxx a pomohl jí s vyřizováním žádostí, jinak byli manželé ve vzájemném kontaktu pouze prostřednictvím aplikace WhatsApp. Soud I. stupně přihlížel ke skutečnosti, že žalobkyně v průběhu pohovorů opakovaně uváděla, že má zájem Českou republiku navštívit, seznámit se s klimatickými podmínkami a případně zde otěhotnět, přičemž následně předpokládala návrat do Beninu, kde by dítě vychovávala a s manželem by se navzájem navštěvovali. Manželé tak od počátku neměli jednoznačně ustáleno, že chtějí žít ve společné domácnosti na území České republiky. Za této situace soud I. stupně uzavřel, že dočasná nemožnost společného soužití pro žalobkyni nepředstavovala výraznou nemajetkovou újmu. Manželé navíc zvažovali i jiné varianty dalšího soužití, včetně návratu do Beninu, a tuto možnost mohli po dobu řízení o udělení víza využít. Zároveň se soud I. stupně ztotožnil s námitkou žalované, že Česká republika není povinna umožnit manželům společné soužití na svém území pouze na základě jejich volby. 22. Současně však soud I. stupně uvedl, že pokud by žalovaná nevydala nezákonná rozhodnutí, bylo by žalobkyni umožněno do České republiky přicestovat a společně s manželem se bez tohoto omezení rozhodnout o jejich dalším soužití. Nemožnost společného soužití však představovala pro žalobkyni pouze menší újmu, soud I. stupně proto přistoupil pouze ke konstatovaní porušení práva žalobkyně na vstup a pobyt v České republice jako rodinného příslušníka občana Evropské unie neudělením krátkodobého víza z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Současně zdůraznil, že uzavřením manželství žalobkyně nabyla postavení rodinného příslušníka občana Evropské unie podle směrnice 2004/38/ES, a proto jí přísluší právo na vstup a pobyt v ČR. Neudělení víza představovalo omezení tohoto práva, které může být přípustné pouze za podmínek stanovených uvedenou směrnicí, zejména v případě zneužití práva nebo podvodu, což však v projednávané věci zjištěno nebylo. 23. S ohledem na uvedené důvody proto soud I. stupně zamítl nárok na peněžité zadostiučinění nemajetkové újmy a zbytek na nároku na majetkovou škodu, neboť je neshledal důvodnými. 24. O nákladech řízení rozhodl soud I. stupně podle ust. § 150 o. s. ř. V této souvislosti uvedl, že ve vztahu k nemajetkové újmě byla žalobkyně úspěšná s tím, že soud měl možnost rozhodnout o způsobu kompenzace, když žalobkyni nebylo přiznáno zadostiučinění v penězích ale konstatování porušení práva a ve vztahu k nároku na majetkovou škodu byla žalobkyně úspěšná částečně. V daném případě však byly dány důvody hodné zvláštního zřetele představované specifickým průběhem řízení před ZÚ xxx, který opakovaně vydával nezákonná rozhodnutí, proti kterým se žalobkyně musela dlouhodobě bránit. Žalobkyni by tak měla náležet plná náhrada nákladů řízení spočívající v nákladech na zastoupení advokátem a zaplaceným soudním poplatkem. 25. Proti výroku I a II a IV napadeného rozsudku podala žalovaná včasné odvolání, v němž ke splnění podmínek odpovědnosti za škodu, uvedla, že jak rozhodnutí MZV ze dne 28. 5. 2021, č. j. xxx, tak rozhodnutí MZV ze dne 25. 3. 2022, č. j. xxx byla sice zrušena pro nezákonnost, ta však nebyla způsobena překročením pravomoci správního orgánu, nepřezkoumatelností daného rozhodnutí nebo libovůlí správního orgánu, ale „pouze“ nedostatky ve zjištění skutkového stavu. V uvedené souvislosti poukázala na skutečnost, že zastupitelský úřad je podle čl. 35 směrnice 2004/38/ES oprávněn k odepření, pozastavení nebo odnětí jakéhokoliv práva přiznaného směrnicí v případě zneužití práv nebo podvodu, například účelových sňatků a naplnění jednotlivých indikativních kritérií, má být podle Sdělení Evropské komise Evropskému parlamentu a Radě ze dne 2. 7. 2009 č. xxx považováno za podnět pro zahájení vyšetřování. Vzhledem k závazkům České republiky plynoucím ze spolupráce států sdílejících společný Schengenský prostor, je zabývat se takovým podnětem nejen oprávněním, ale i povinností správního orgánu. Správní orgán se tak nachází v obtížné pozici, kdy musí na jedné straně dostát svým závazkům a při podezření na účelový sňatek a obcházení práva takový vyšetřit, na druhou stranu je pro správní úřady velmi obtížné unést důkazní břemeno, pokud má dokázat, že manželství bylo uzavřeno za účelem získání pobytu v České republice, respektive EU. Samotná existence správního rozhodnutí formálně nezákonného, ještě neznamená, že by fakticky došlo k pochybení správního orgánu, který „pouze“ neunesl důkazní břemeno v návaznosti na šetření, které při existenci indikativní kritérií nasvědčující podvodnému jednání fakticky vést musel. Proto vzniká otázka, zda je stát odpovědný za případnou škodu, pokud by k ní došlo v příčinné souvislosti s vydáním jako takového formálně nezákonného rozhodnutí. 26. K nároku na náhradu majetkové škody pak žalovaná uvedla, že náklady na úhradu cestovního zdravotního pojištění za období od 21. 12. 2020 do 20. 3. 2021 ve výši 1 800 Kč neměly být dány k tíži žalované, neboť předmětné pojištění není obligatorním dokladem k podání žádosti o vízum z titulu rodinného příslušníka občana EU/ČR. Zároveň žalovaná měla za to, že v příčinné souvislosti s vydáním uvedených rozhodnutí MZV nejsou ani náklady na ubytování po dobu povinné karantény hotelu v období květen 2021 (2 noci), říjen 2021 (8 nocí) a únor 2022 (8 nocí) ve výší 94 500 NGN, tj. 1 314 Kč. Jednalo se totiž o vstupní podmínky dané země, a nikoliv požadavky uložené žalobkyni v rámci řízené o vydání víza. Vznik předmětných nákladů tak není v příčinné souvislosti s rozhodnutími žalované, neboť protiepidemiologická opatření nebyla přijata žalovanou, ale jiným státem. Žalobkyně navíc stvrzenkou ze dne 1. 3. 2022 doložila ubytování v hotelu xxx, kdy na stvrzence byla uvedena částka 20 500 NGN (285 Kč), která však neodpovídala částce napsané slovy „ten thousand five hundred naira only“ (146 Kč). Soud I. stupně přiznal žalobkyni náhradu nákladů za 18 nocí ve výši poloviny tvrzeného nároku za jednu osobu, tj. 5 200 NGN (72 Kč). Žalobkyně však neunesla důkazní břemeno, že jí vznikl náklad na dalších 17 nocí v hotelu. Dále žalovaná namítala, že není zřejmé, na základě jakých důkazů soud I. stupně shledal důvodnou částku 4 500 NGN jako náklad na pozemní cestu xxx - xxx dne 23. 2. 2022, neboť žalobkyně dokládala tuto cestu dvěma doklady na částku 11 500 NGN každý, jí tvrzená částka ve výši 25 000 NGN tak nebyla prokázána. 27. Žalovaná rovněž namítala, že soud I. stupně nerozlišoval mezi karanténními opatřeními a cestou žalobkyně na zastupitelský úřad, za kterou přiznal žalobkyni 71 000 NGN (987 Kč). Tím totiž konstatoval, že pokud by nebyla karanténní opatření v platností, nebyl by náklad na cestu žalobkyně opodstatněný. Nárok žalobkyně na tuto částku by však stejně nebyl dán, neboť v opačném případě by správní orgány byly nuceny raději vízum udělit i za situace, kdy by měly důvodné pochybnosti o účelovosti uzavřeného manželství, než aby riskovaly možnou povinnost náhrady nákladů řízení do budoucna. Krátkodobá víza jsou totiž vydávána podle vízového kodexu jako jednotná víza s platností pro celé území členských států, přičemž konzuláty členských států a delegace EU v rámci své územní působnosti spolupracují na harmonizovaném uplatňování společné vízové politiky podle čl. 48 vízového kodexu, včetně výměny informací o migračních a bezpečnostních rizicích a o socioekonomických poměrech hostitelské země. Žádost o krátkodobé vízum podaná rodinným příslušníkem občana EU má povahu žádosti o pobytový titul, takže prohlášení o krátkodobém účelu cesty není rozhodné. Jediným relevantním kritériem je posouzení účelovosti manželství, a zastupitelské úřady ČR při rozhodování nesou odpovědnost nejen za ochranu území ČR, ale i území všech členských států schengenského prostoru/EU. Žalobkyně navíc dne 27. 2. 2025 cestovala do xxx bez předchozího sjednání schůzky. 28. Žalovaná vznesla i obecnou námitku absence příčinné souvislosti mezi zrušenými rozhodnutími MZV a přiznanými cestovními a ubytovacími náklady žalobkyně s tím, že žalovaná je fakticky činěna odpovědnou za neexistenci zastupitelského úřadu ČR v Beninu, tato skutečnost však se zrušenými rozhodnutími nesouvisí. Osobní návštěvy žalobkyně na ZÚ xxx navíc nebyly nutné, neboť žádost o nové posouzení se podle § 180e odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb. podává písemně, spojené cestovní a ubytovací náklady tak vznikly z rozhodnutí žalobkyně, přičemž poskytnutí osobních schůzek na její žádost nelze klást žalované k tíži, jelikož tím postupovala v souladu se zásadou součinnosti podle § 4 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. 29. K nemajetkové újmě pak žalovaná uvedla, že soud I. stupně de facto žalobkyni náhradu nemajetkové újmy přiznal, když konstatoval, že žalovaná porušila právo žalobkyně na vstup a pobyt v České republice jakožto formu zadostiučinění. V uvedené souvislosti žalovaná namítala, že žalobkyně vznik nemajetkové újmy pouze deklarovala, aniž by ho také doložila. Za spornou považoval rovněž existenci příčinné souvislosti mezi nezákonnými rozhodnutími MZV a vznikem nemajetkové újmy na straně žalobkyně. Žalobkyně totiž vycházela z předpokladu, že jediným možným způsobem realizace manželského soužití byl společný život manželů v České republice. Tak tomu však nebylo. Manželé se sami rozhodli realizovat společný život v České republice, měli však možnost realizovat společný život například v zemi původu žalobkyně. Tento závěr vychází i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), a to např. z rozhodnutí ze dne 19. 2. 1996, Gül proti Švýcarsku, stížnost č. 23218/94. Žalovaná odkázala také na rozsudek ESLP ve věci ze dne 18. 10. 2005 Üner proti Nizozemí, stížnost č. 46410, podle něhož má stát právo rozhodovat o pobytu a vyhoštění cizích státních příslušníků a kontrolovat jejich pobyt na svém území, aniž by tím docházelo k porušení práva na rodinný a soukromý život podle čl. 8 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod. Vydání rozhodnutí o udělení víza se tak týká pouze vydání víza, nikoliv toho, zda budou moci manželé žít spolu. Obdobné závěry pak vyplývají, například z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice ze dne 3. 2. 2021, č. j. 52 A 3/2021-17. Žalobkyně navíc vztah mezi nezákonnými rozhodnutími a nemajetkovou újmou pouze implikovala patrně s úvahou, že tvrzená nemajetková újma by nevznikla, pokud by žalovaná nevydala nezákonná rozhodnutí. V uvedeném směru však žalobkyně neunesla břemeno tvrzení ani břemeno důkazní. Důsledkem zrušení nezákonného rozhodnutí nebylo vydání víza, ale vrácení věci do správního řízení, ve kterém bylo nutné odstranit nedostatky v hodnocení skutkového stavu. Poté správní orgán, vázán právním názorem soudu, věc znovu posoudil a dospěl k závěru, že obcházení zákona ze strany žalobkyně nelze jednoznačně prokázat, mj. s ohledem na vývoj vztahu a délku jeho trvání, a proto žalobkyni vízum vydal. Nakonec tak bylo žalobkyni vízum vydáno z důvodu změny okolností a plynutí času, nikoliv za účelem zhojení nezákonnosti předchozích rozhodnutí. 30. Žalobkyně navíc uplatnila listinné důkazy zhruba až po jednom kalendářním roce trvání řízení před soudem I. stupně a rok a půl od uplatnění nároku u žalované. Navzdory tomu soud I. stupně přiznal žalobkyni nesprávně plnou náhradu nákladů řízení. 31. Závěrem žalovaná doplnila, že rozhodnutí o odpovědnosti žalované za škodu ve spojitosti s rozhodnutím o nevyhovění žádosti o vízum má precedenční charakter. Na vydání krátkodobého víza není právní nárok. Jakkoliv je tato zásada ve prospěch rodinných příslušníků občanů EU významně oslabena, členské státy EU jsou podle čl. 35 směrnice 2004/38/ES oprávněným přijímat potřebná opatření k odepření pozastavení nebo odnětí jakéhokoliv práva přiznaného touto směrnicí v případě zneužití práv nebo podvodu, například účelových sňatků. Nepřiměřená odpovědnost státu za uplatňováním těchto opatření by mohla mít za následek negativní vliv v boji proti zneužívání těchto práv. S ohledem na uvedené tak žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. 32. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalované uvedla, že odvolání považuje za nedůvodné a setrvala na tom, že závěry nalézacího soudu byly správné, přičemž přiznané plnění považovala za alespoň částečnou satisfakci nezákonného postupu žalované, přestože jí nebyla přiznána celá uplatněná náhrada, kdy vzniklá majetková škoda byla ve skutečnosti vyšší, avšak nebylo v silách žalobkyně veškeré náklady po dvouletém řízení plně doložit, a to i s ohledem na místní poměry v zemi původu. K nemajetkové újmě uvedla, že po dobu dvou let byla nucena opakovaně bránit legitimitu svého manželství, čelit nezákonným rozhodnutím a žít v dlouhodobé nejistotě, což mělo zásadní negativní dopad na ni i její rodinu. Dále namítla, že žalovaná sice formálně připustila nezákonnost svých rozhodnutí, avšak snažila se ji bagatelizovat a popřít svou odpovědnost, přestože právě její postup byl příčinou vzniku jak majetkové, tak nemajetkové újmy. V souvislosti s přiznanými náklady uvedla, že nalézací soud provedl pečlivé dokazování a přiznal pouze ty položky, které byly bezpečně prokázány, přičemž žalovaná podle jejího názoru napadala pouze hodnocení důkazů, nikoli samotnou existenci škody. 33. K otázce příčinné souvislosti žalobkyně uvedla, že ta je zřejmá, neboť nebýt nezákonných rozhodnutí žalované, nebyla by nucena vynakládat finanční prostředky na opakované cesty, právní pomoc ani jiné úkony směřující k dosažení udělení víza. Argumentaci žalované o možnosti nevydání víza žalobkyně odmítla s tím, že jako rodinný příslušník občana Evropské unie splňovala zákonné podmínky od počátku a rozhodnutí žalované byla nezákonná již v době jejich vydání. 34. Závěrem žalobkyně uvedla, že se se skutkovými i právními závěry soudu I. stupně ztotožňuje, považuje je za zákonné a správné, a navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil. 35. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (ust. § 212 a § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné. 36. Soud I. stupně za situace, kdy žalobkyně je státní příslušnicí Beninské republiky, správně mlčky dovodil svoji pravomoc k projednání věci, která vyplývá z čl. 6 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém a § 84 o. s. ř. a správně věc posoudil dle zákona č. 82/1998 Sb. 37. S ohledem na dosavadní příliš obecná tvrzení žalobkyně ve vztahu k nemajetkové újmě, kdy žalobkyně v žalobě uvedla pouze, že jí byla způsobena psychickou zátěží zapříčiněnou velkým tlakem a naprostým obdobím nejistoty, obavami, strachem z budoucnosti, aniž by tato tvrzení v průběhu řízení před soudem I. stupně blíže konkretizovala, odvolací soud při jednání odvolacího soudu dne 17. 2. 2026 poučil žalobkyni, podle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., že je třeba, aby doplnila tvrzení, jakou konkrétní nemajetkovou újmu měla nezákonná rozhodnutí, žalobkyni způsobit, tj. v čem konkrétně spočívala její nemajetková újma a jaké konkrétní specifické dopady měla na život žalobkyně s tím, že doplňující tvrzení je žalobkyně povinna doložit konkrétními důkazy. 38. Po tomto poučení žalobkyně doplnila tvrzení, že nemajetkovou újmu spatřuje zejména v zásahu do své duševní integrity a osobnostních práv, v dlouhodobých duševních útrapách, omezení rodinného a společenského života, zásahu do cti a soukromí a ve snížení kvality života. Zdůraznila bezprecedentní délku období přesahující dva roky, po které žalovaný opakovaně vydával nezákonná rozhodnutí, a skutečnost, že byla v jejich rámci označována za nedůvěryhodnou osobu, která úmyslně klame státní orgány a uzavírá účelové manželství, což vnímala jako osobní urážku své cti, morální a osobní integrity. Žalobkyně dále uvedla, že tento postup vedl k výraznému omezení možnosti realizovat rodinný a manželský život s manželem, kterého nebyla schopna následovat do jeho domovské země, a že nemožnost po takto dlouhou dobu uplatnit práva vyplývající z práva Evropské unie považuje sama o sobě za zásah zakládající nemajetkovou újmu. Žalobkyně k prokázání svých tvrzení o vzniku a rozsahu nemajetkové újmy navrhla zejména veškerá rozhodnutí zastupitelského úřadu ČR v xxx a žalovaného včetně jejich odůvodnění (zejména informace o neudělení víza a rozhodnutí o novém posouzení žádostí), všechna svá podání učiněná v řízení o udělení víza i v navazujících soudních řízeních (zejména žádosti o nové posouzení a žaloby), výslech žalobkyně a jejího manžela, a dále odkázala na celý spisový materiál, z něhož má být patrná délka řízení, opakovanost nezákonných rozhodnutí a jejich dopad na její osobní, rodinný a společenský život. 39. Žalovaná na to ve své replice nad rámec již shora uvedené argumentace uvedla, že žalobkyně vychází z nesprávné premisy, podle níž byl jediným možným způsobem realizace rodinného života společný život v České republice. Současně namítla, že žalobkyně vznik nemajetkové újmy nijak konkrétně neprokázala, když odkázala pouze obecně na správní a soudní spis, aniž by předložila konkrétní důkazy, a zdůraznila, že újma nevzniká automaticky z nezákonného rozhodnutí, ale musí být tvrzena a prokázána. Nesouhlasila rovněž s tvrzením, že by samotná délka řízení svědčila o vzniku újmy, neboť rozhodnutí byla vydávána v zákonných lhůtách, bez průtahů, a celková doba řízení v délce přibližně 25 měsíců zahrnovala i dobu soudního přezkumu, přičemž ji nelze považovat za nepřiměřenou. Opakovaně zdůraznila, že nezákonnost zrušených rozhodnutí spočívala výlučně v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, nikoli v libovůli či svévoli správních orgánů, a že šetření účelovosti manželství bylo prováděno v rámci oprávnění a povinností vyplývajících ze směrnice 2004/38/ES a schengenské spolupráce. 40. Podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. 41. Podle § 31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Dle ust. § 31 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána. 42. Podle § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. 43. Právo žalobkyně na vstup do ČR plyne z čl. 6 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS (dále také jen „směrnice 2004/38/ES“). Podle čl. 6 odst. 1 směrnice platí, že občané Unie mají právo pobytu na území jiného členského státu po dobu až tří měsíců, aniž by podléhali jakýmkoli podmínkám či formalitám s výjimkou povinnosti být držitelem platného průkazu totožnosti nebo cestovního pasu. Podle čl. 6 odst. 2 uvedené směrnice pak platí, že odstavec 1 se použije také na rodinné příslušníky, kteří nejsou státními příslušníky žádného členského státu a tohoto občana Unie doprovázejí nebo následují a kteří jsou držiteli platného cestovního pasu. 44. Toto právo je však podmíněno respektováním mechanismů kontroly a přezkumu, které směrnice výslovně připouští. Sama směrnice nezakládá absolutní a bezvýjimečné právo na vstup, ale předpokládá legitimní kontrolu, zda nejsou práva plynoucí z unijního práva zneužívána nebo podvodně uplatňována, jak plyne z čl. 35 uvedené směrnice, který výslovně stanoví, že členské státy mohou přijmout potřebná opatření k odepření, pozastavení nebo odnětí jakéhokoliv práva přiznaného touto směrnicí v případě zneužití práv nebo podvodu, například účelových sňatků. Veškerá taková opatření musí být přiměřená a spojená s procesními zárukami stanovenými v článcích 30 a 31. 45. V odst. 26 preambule směrnice 2004/38/ES se pak také uvádí, že za všech okolností by měli mít občané Unie a jejich rodinní příslušníci, kterým byl odepřen vstup do jiného členského státu nebo pobyt v něm, přístup k nápravě v soudním řízení. V článku 28 preambule směrnice je pak uvedeno, že členské státy by měly mít možnost přijmout potřebná opatření k ochraně před zneužíváním práv nebo podvody, a zejména před účelovými manželstvími nebo jakoukoliv jinou formou vztahů uzavíraných výlučně za účelem získání práva na volný pohyb a pobyt. 46. Na uvedenou směrnici pak v českém právním řádu navazuje § 20 odst. 5 písm. e) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále také jen „zákon č. 326/1999 Sb.“) podle kterého platí, že cizinci, který žádá o krátkodobé vízum jako rodinný příslušník občana Evropské unie a sám není občanem Evropské unie a hodlá doprovázet občana Evropské unie na území nebo následovat občana Evropské unie, který na území pobývá, se krátkodobé vízum neudělí, jestliže se dopustil obcházení tohoto zákona s cílem získat vízum k pobytu na území, zejména pokud účelově uzavřel manželství nebo jeho účelově prohlášeným souhlasem bylo určeno otcovství. 47. Podle § 180e písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., cizinec je oprávněn požádat o nové posouzení neudělení krátkodobého víza. Podle ust. § 180e odst. 2 věty první uvedeného zákona žádost o nové posouzení důvodů podle odstavce 1 podává cizinec u správního orgánu, který rozhodnutí vydal, písemně ve lhůtě do 15 dnů ode dne doručení sdělení o neudělení víza, zrušení platnosti krátkodobého víza nebo prohlášení krátkodobého víza za neplatné nebo ode dne, kdy mu byl odepřen vstup na území; podání žádosti nemá odkladný účinek. 48. Z uvedených ustanovení směrnice a zákona č. 326/1999 Sb. tak plyne, že přezkum pravosti a účelovosti manželství je součástí unijní koncepce volného pohybu a členské státy nejsou pouze oprávněny, ale i povinny tyto otázky posuzovat. Jinými slovy z unijní i vnitrostátní úpravy vyplývá možnost a povinnost přezkoumávat udělení krátkodobého víza. 49. V projednávané věci byla označená rozhodnutí MZV ze dne 28. 5. 2021 a ze dne 25. 3. 2022 správním soudem zrušena pro nedostatečně zjištěný skutkový stav, nikoli proto, že by správní orgány nebyly oprávněny žádost přezkoumávat. Odvolací soud si je vědom skutečnosti, že podle § 8 zákona č. 82/1998 Sb., lze za nezákonná rozhodnutí považovat i rozhodnutí zrušená pro procesní vady (viz např. kom k § 8 zákona č. 82/1998 Sb. - P. Vojtek in Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017 dostupné na www.beck-online.cz). Ze shora uvedené právní úpravy nicméně odvolací soud dovozuje, že samotný přezkum účelovosti žádosti o udělení víza sleduje legitimní cíl, tj. společnou ochranu vnějších hranic Schengenského prostoru. V daném případě pochybení na straně správního orgánu spočívalo v nedostatečné intenzitě dokazování, nikoli v existenci samotného přezkumu. Zrušení označených rozhodnutí MZV tak pouze otevřelo prostor pro nové, procesně korektní posouzení žádostí žalobkyně, jejich samotné přezkoumávání nicméně neznamenalo porušení práva žalobkyně na vstup a pobyt v ČR, když navíc 28. 2. 2023 bylo vízum žalobkyni uděleno. 50. Odvolací soud souhlasí se žalovanou, že za předpokladu, že by zrušení každého rozhodnutí zastupitelského úřadu o udělení krátkodobého víza, případně rozhodnutí žalované – MZV, pro nedostatečně zjištěný skutkový stav mělo za následek, že žadateli o vízum, který má možnost přezkumu takového rozhodnutí ještě prostřednictvím správního soudnictví, vzniká potenciální nárok na náhradu škody ve smyslu ust. § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. a nárok na náhradu nemajetkové újmy podle § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., vedla by uvedená možnost k absurdním výsledkům, kdy by zastupitelský úřad, případně MZV, raději ve všech případech vízum udělilo, aniž by se zabývalo případnou účelovostí uzavření manželství, aby se vyhnulo případnému nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy proti státu spojenému s „nezákonným“ rozhodnutím při nedostatečně zjištěném skutkovém stavu. Tímto způsobem by došlo k vyprázdnění smyslu ochrany vnějších hranic Schengenského prostoru. V odst. 1 preambule Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 810/2009 ze dne 13. července 2009 o kodexu Společenství o vízech (vízový kodex) je uvedeno, že podle článku 61 Smlouvy by mělo být vytvoření prostoru, ve kterém se osoby mohou volně pohybovat, doplněno doprovodnými opatřeními, která se týkají kontrol na vnějších hranicích, azylu a přistěhovalectví. Podle čl. 48 odst. 1 uvedeného nařízení konzuláty členských států a Komise spolupracují v rámci dané územní působnosti za účelem zajištění harmonizovaného uplatňování společné vízové politiky. Podle odst. 6 preambule nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/399 ze dne 9. března 2016, kterým se stanoví kodex Unie o pravidlech upravujících přeshraniční pohyb osob (Schengenský hraniční kodex) (kodifikované znění) ochrana hranic je věcí zájmu nejen členského státu, na jehož vnějších hranicích se provádí, nýbrž všech členských států, které zrušily ochranu vnitřních hranic. Za předpokladu, že by žalovaná v každém případě zrušení rozhodnutí týkajícího se žádosti o krátkodobé vízum pro nedostatečně zjištěný skutkový stav byla odpovědná žadateli za potenciální nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy, nebylo by možné důsledně naplňovat závazek na ochranu Schengenského prostoru vůči všem ostatním státům Schengenského prostoru. Právo rodinných příslušníků občanů EU na udělení víza ve smyslu ust. čl. 6 odst. 2 směrnice 2004/38/ES je tak vyváženo právem žalované na přezkum žádosti o jeho udělení, které je zároveň i její povinností vůči ostatním státům Schengenského prostoru. 51. Zároveň odvolací soud doplňuje, že i kdyby měla označená rozhodnutí představovat „nezákonná“ rozhodnutí ve smyslu ust. § 8 zákona č. 82/1998 Sb., nemohl by být v příčinné souvislosti s vydáním označených rozhodnutí vznik nákladů žalobkyně na zdravotní pojištění za období od 21. 12. 2020 do 20. 3. 2021, kdy žalobkyně musela předpokládat, že její žádost, kterou podala dne 26. 1. 2021, bude teprve předmětem přezkumu, a bylo tak jejím vlastním rozhodnutím, že si pojištění na uvedené období uzavřela, přestože nebylo jisté, zda jí vízum bude pro uvedené období ihned uděleno. 52. Žalobkyně podanou žalobou uplatňovala také náklady na zastoupení v rámci soupisu opravných prostředků před orgány žalovaného v celkové výši 7 800 Kč. Ani jejich vznik by ale nebyl v příčinné souvislosti s vydáním označených rozhodnutí, když náklady vedoucí ke zrušení rozhodnutí ve smyslu ust. § 31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., představovaly pouze náklady na zrušení rozhodnutí Ministerstva zahraničních věcí ze dne 28. 5. 2021, č. j. xxx, o kterých bylo rozhodnuto v tomto řízení tak, že žalované bylo uloženo zaplatit žalobkyni 17 971 Kč a náklady na zrušení rozhodnutí Ministerstva zahraničních věcí č. j. xxx ze dne 25. 3. 2022, o kterých bylo rozhodnuto tak, že žalované bylo uloženo zaplatit žalobkyni 18 418 Kč. 53. V příčinné souvislosti s vydáním označených rozhodnutí by pak nemohly být ani náklady žalobkyně na ubytování, tj. 2 noci v období od 3. 5. 2021 do 6. 5. 2021, 8 nocí v období od 18. 10. 2021 do 28. 10. 2021, a 8 nocí v období od 22. 2. 2022 do 13. 3. 2022 vzniklé v důsledku pandemie Covid -19 a karanténních opatření státu Nigérie ve výši 94 500 NGN, kvůli kterým musela být žalobkyně při vyřizování žádostí v Nigérii v karanténě. České republice by totiž nebylo možné přičítat k tíži existenci karanténních opatření vyhlášených státem Nigérie, o kterých rozhodl stát Nigérie. Vzhledem ke skutečnosti, že karanténní opatření nevydala žalovaná, nebylo by jí možné přičítat k tíži jakoukoliv škodu související s jejich vydáním. 54. Zároveň odvolací soud uvádí, že ve vztahu k nemajetkové újmě žalobkyně v žalobě navíc uvedla pouze, že jí byla způsobena psychickou zátěží zapříčiněnou velkým tlakem a naprostým obdobím nejistoty, obavami, strachem z budoucnosti, aniž by tato tvrzení v průběhu řízení před soudem I. stupně blíže konkretizovala. I u nemajetkové újmy nicméně platí základní pravidlo, že újmu musí tvrdit a prokázat poškozený. Nemajetková újma není presumována. Poškozený tak musí konkrétně tvrdit, v čem újma spočívala, uvést příčinnou souvislost s nezákonným rozhodnutím či postupem a předložit důkazy (k tomu viz komentář k ust. § 31a zákona č. 82/1998 Sb. V. Bičák in Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, 439 s. 284 - 374: V. Bičák, dosupné na www.beck-online.cz). 55. S ohledem na dosavadní příliš obecná tvrzení žalobkyně ve vztahu k nemajetkové újmě odvolací soud poučil žalobkyni při jednání odvolacího soudu dne 17. 2. 2026 dle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby doplnila tvrzení, jakou konkrétní nemajetkovou újmu měla označená rozhodnutí, žalobkyni způsobit, tj. v čem konkrétně spočívala její nemajetková újma a jaké konkrétně specifické dopady měla na život žalobkyně s tím, že doplňující tvrzení je povinna doložit konkrétními důkazy. 56. Odvolací soud zároveň přihlížel ke skutečnosti, že žalobkyně opakovaně při pohovorech uváděla, že se chce do České republiky podívat, zjistit klima, nejlépe otěhotnět, a poté se vrátit do Beninu, kde by dítě vychovávala a s manželem se navštěvovala a že manželé byli domluveni, že manželka přijede do ČR za manželem, a podle toho, jak se jí tu bude líbit, zde pak zůstane nebo ne. V Beninu měla žalobkyně už před svatbou práci, pokračovala v ní i po svatbě, žila zde se svou rodinou. Žalobkyně uvedla, že pokud by se jí v ČR nelíbilo, rozhodli by se poté s manželem, co dál. V Beninu žít nechtěli vzhledem k tomu, že manžel má v ČR práci a rodinu. 57. Žalobkyně po poučení odvolacím soudem doplnila svoje tvrzení prostřednictvím podání ze dne 3. 3. 2026, ve kterém v této souvislosti uvedla, že nemajetkovou újmu spatřuje v zásahu do duševní integrity a do jejích osobnostních práv, duševních útrapách, omezení rodinného a společenského života, zásahu do cti a soukromí a v omezení kvality života. Zároveň zdůraznila bezprecedentní délku doby, po kterou žalovaný vydával nezákonná rozhodnutí a její osoba byla označena za nedůvěryhodnou, s tím, že úmyslně klame orgány země, kde by chtěla žít, což považovala za osobní urážku cti a integrity. 58. K důkazu pak navrhla veškerá „rozhodnutí“ ZÚ xxx a žalované a jejich odůvodnění, jednak informace o neudělení víza ZÚ xxx, jednak nové posouzení žádostí o vízum (zpracované vízovým odborem žalované), která byla součástí soudního spisu a jako důkazy byly označeny již v rámci žaloby. Dále k důkazu navrhla veškerá svá podání učiněná v průběhu řízení o udělení víza a následných soudních řízení, tedy všechny žádosti o nová posouzení adresovaná žalované a rovněž všechny žaloby s tím, že veškerá tato podání jsou součástí soudního spisu a jako důkazy byly označeny již v rámci žaloby. 59. Odvolací soud považoval uvedená doplnění tvrzení stále za příliš obecná a nekonkrétní, žalobkyně totiž pouze obecně tvrdila, že nezákonná rozhodnutí jí měla způsobit zásah do duševní integrity, cti a soukromí a pouze obecně odkázala na veškerá písemná podání ve správní a soudním řízení, aniž by uvedla, jaké konkrétní specifické dopady měla uvedená rozhodnutí na její život a jaké konkrétní specifické dopady do jejího života by měly uvedenými důkazy prokázány. 60. V uvedené souvislosti tedy žalobkyně neunesla břemeno tvrzení ani břemeno důkazní, přičemž konkrétní specifické dopady označených rozhodnutí na život žalobkyně nelze dovozovat z celého spisového materiálu správních orgánů a soudu. K tomu Nejvyšší soud v usnesení z 10. 3. 2026, sp. zn. 30 Cdo 468/2026-126 zrekapituloval, že: „V rozsudku ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006, uveřejněném pod číslem 38/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že ačkoliv může mít vylíčení rozhodujících skutečností zprostředkovaně původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže, je tento závěr výjimkou ze zásady, že vylíčení rozhodujících skutečností má obsahovat samotná žaloba (§ 79 odst. 1 o. s. ř.), a jako výjimka by měl být aplikován restriktivně. V rozsudku ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1396/2010, pak Nejvyšší soud na uvedené úvahy navázal s tím, že požadavek vylíčení rozhodujících skutečností je možno splnit i odkazem na listinu. Účastník také může navrhnout důkaz spisem vedeným v jiné věci, předtím je však povinen sám uvést skutečnosti, které mají být takovým důkazem prokázány. V žádném případě však nepřichází v úvahu, aby předložené listiny nahradily skutková tvrzení účastníků řízení, zejména pak skutková tvrzení podstatná.“ 61. Tvrzení žalobkyně o zásahu do duševní integrity a do jejích osobnostních práv, duševní útrapy, omezení rodinného a společenského života, zásah do cti a soukromí tak v případě žalobkyně zůstala zcela obecná, nebyla dostatečně konkretizována, individualizována, doložena objektivními důkazy (lékařské zprávy, znalecký posudek, svědecké výpovědi) a pouhý odkaz na spisový materiál nebyl způsobilý uvedené nedostatky nahradit. 62. Zároveň žalobkyně tvrdila v podání z 3. 3. 2026, že mělo dojít k omezení manželského života a ztížení možnosti tento naplňovat. K tomu odvolací soud uvádí, že se přiklání k názoru žalované, že z čl. 6 směrnice 2004/38/ES, ale ani z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášené pod č. 209/1992 Sb., podle jehož odstavce 1 platí, že každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence, nelze dovodit povinnost státu, u něhož je žádáno o vízum, aby umožnil žadateli o vízum manželský život na svém území. (Čl. 6 směrnice 2004/38/ES umožnuje právo pobytu rodinných příslušníků EU na území jiného členského státu po dobu až tří měsíců). 63. Žalovaná zcela přiléhavě v uvedeném smyslu odkázala na judikaturu ESLP, a to na rozhodnutí ze dne 19. 1. 1996, ve věci Gül proti Švýcarsku, stížnost č. 23218/94, podle jehož závěru čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nezakládá pozitivní povinnost státu umožnit rodinné sloučení na jeho území a rodinný život může být realizován i mimo území hostitelského státu, zejména ve státě původu cizince. Také v rozhodnutí ve věci ze dne 18. 10. 2005 Üner proti Nizozemí, stížnost č. 46410, tentýž soud zdůraznil široký prostor uvážení států v oblasti migrace a rodinného sloučení, přičemž zopakoval, že ochrana rodinného života není absolutní a podléhá vyvažování s legitimními zájmy státu. 64. Z uvedených závěrů tak odvolací soud dovozuje, že nelze dovodit povinnost státu zajistit, aby manželský život probíhal právě ve státě, pro nějž je vízum žádáno. 65. Nadto z výslechu žalobkyně vyplynulo, že neuvažovala nutně o trvalém společném životě v ČR. Manželský život tak mohli manželé realizovat i ve státě původu žalobkyně nebo v jiném státě. 66. Na základě shora uvedeného tak má odvolací soud za to, že skutečnost, že rozhodnutí o neudělení krátkodobého víza byla zrušena pro nedostatečně zjištěný skutkový stav, sama o sobě neznamená porušení práva rodinného příslušníka občana EU na vstup do České republiky ani nevede automaticky ke vzniku nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., a to zejména nebyla-li tvrzená újma konkretizována a prokázána. 67. S ohledem na shora uvedené skutečnosti proto odvolací soud změnil vyhovující výroky I a II napadeného rozsudku dle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. tak, že se nekonstatuje, že žalovaná porušila právo žalobkyně na vstup a pobyt v České republice, když jí jako rodinnému příslušníku občana EU neudělila krátkodobé vízum z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu v řízení o udělení krátkodobého víza a že žaloba se zamítá i ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 13 673 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 13 673 Kč od 5. 1. 2024 do zaplacení. 68. V souvislosti se změnou rozsudku odvolací soud rozhodl i o nákladech řízení před soudy obou stupňů podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. ve prospěch úspěšné žalované. 69. Náklady žalované jsou představovány náklady nezastoupeného účastníka podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, a to za 18 úkonů po 300 Kč dle ust. § 1 odst. 3 písm. a), b) a c) ve spojení s ust. § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky, a to za písemné podání ze dne 7. 5. 2024, ze dne 25. 4. 2025, účast na jednání dne 9. 1. 2025 a přípravu na toto jednání, účast na jednání dne 27. 1. 2025 trvající déle než dvě hodiny (2 úkony) a přípravu na toto jednání, účast na jednání dne 28. 4. 2025 trvající déle než dvě hodiny (2 úkony) a přípravu na toto jednání, účast na jednání dne 27. 5. 2025, odvolání ze dne 14. 7. 2025, účast na jednání odvolacího soudu dne 17. 2. 2026 a přípravu na toto jednání, písemné vyjádření ze dne 9. 4. 2026 a účast na jednání odvolacího soudu dne 14. 4. 206 a přípravu na toto jednání. Celková výše nákladů řízení žalované tak činí 5 400 Kč. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu I. stupně ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení, avšak jen za splnění podmínek a z důvodů stanovených v § 237 o. s. ř., tj. jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Proti tomuto rozsudku v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné. Praha 14. dubna 2026 JUDr. Blanka Chlostová v. r. předsedkyně senátu