USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Blanky Chlostové a soudců JUDr. Zuzany Hanákové, LL.M. a JUDr. Michala Holuba ve věci žalobkyně: G. E., IČO: xxxxxxx, sídlem xxxxx xxx, xxxx Praha zastoupené advokátkou M. K. sídlem xxxxx xxxxx xxxxx, xxxxx Praha proti žalovanému: M. B. bytem xxxxx xxxxx, xxxxxx, Spolková republika Německo zastoupenému advokátkou I. M., sídlem xxxxx xxxxx, xxxxx, Praha o zaplacení částky 109 759 EUR s příslušenstvím k odvolání žalovaného proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. prosince 2025, č. j. 70 C 275/2024-276, takto: Usnesení soudu I. stupně se potvrzuje. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud I. stupně zamítl námitku mezinárodní nepříslušnosti českého soudu uplatněnou žalovaným v podání ze dne 28. 11. 2025 (výrok I) a zároveň zamítl námitku místní nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 5 uplatněnou žalovaným v témže podání (výrok II). 2. V odůvodnění rozhodnutí soud I. stupně uvedl, že žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 121 234,40 EUR s příslušenstvím představující neuhrazenou kupní cenu vozidel dodaných žalovanému na základě kupních smluv, v jejichž čl. VIII bylo sjednáno, že k rozhodování sporů vyplývajících z kupních smluv je příslušný soud prodávající, tj. žalobkyně. Žalovaný se k věci již několikrát věcně vyjádřil a účastnil se i soudního jednání a nenamítal nedostatek mezinárodní nepříslušnosti soudu I. stupně. Učinil tak až v podání ze dne 28. 11. 2025, v němž namítal, že žalobkyně nepředložila ve vztahu ke všem žalovaným nárokům kupní smlouvu obsahující prorogační doložku, popř. nepředložila kupní smlouvu, která by obsahovala podpis žalovaného a uzavření prorogační doložky tak podle žalovaného není prokázáno ve vztahu ke všem dílčím nárokům žalobkyně a je tak dána mezinárodní nepříslušnost českého soudu k projednání věci a místní nepříslušnost soudu I. stupně. 3. S odkazem na § 103, § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), na čl. 26 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“), na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2784/2016 a na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále také jen „SDEU“) ze dne 24. 6. 1981 ve věci C-150/80 Elefanten Schuh GmbH proti Pierru Jacqmainovi pak dovodil, že žalovaný se podřídil příslušnosti českého soudu ve smyslu článku 26 nařízení Brusel I bis, neboť se opakovaně vyjádřil ve věci samé, účastnil se jednání, a to aniž by vznesl námitku nepříslušnosti českého soudu. Námitka nedostatku mezinárodní příslušnosti českého soudu tak shledal soud I. stupně nedůvodnou. 4. Poté s odkazem na ust. § 11 a § 105 o. s. ř. konstatoval, že účastník řízení má právo uplatnit námitku místní nepříslušnosti při svém prvním procesním úkonu, který mu jako účastníku řízení náleží. Žalovaný však vznesl námitku místní nepříslušnosti soudu až poté, kdy se již ve věci samé opakovaně vyjádřil a účastnil se soudního jednání, tj. opožděně. Soud I. stupně proto i námitku místní nepříslušnosti jako nedůvodnou zamítl. 5. Proti usnesení soudu I. stupně podal žalovaný včasné odvolání, v němž namítal, že soud I. stupně nesprávně posoudil otázku mezinárodní pravomoci podle čl. 26 nařízení Brusel I bis, když dovodil, že se žalovaný podřídil pravomoci českých soudů tím, že se vyjádřil ve věci samé a zúčastnil se jednání, aniž by vznášel námitku mezinárodní nepříslušnosti. Žalovaný totiž při uvedených úkonech neměl k dispozici listiny, na nichž žalobkyně stavěla tvrzení o existenci prorogační doložky, a teprve až v rámci jednání dne 29. 10. 2025 a po nahlédnutí do spisu zjistil, že část tvrzených kupních smluv žalobkyně vůbec nepředložila a u některých předložených smluv byl podpis žalovaného zfalšován. Bezprostředně po zjištění těchto skutečností, které měly zásadní dopad na posouzení mezinárodní příslušnosti českého soudu k projednání věci však vznesl žalovaný dne 28. 11. 2025 námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti. Podmínky pro vznik konkludentní prorogace podle čl. 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis nebyly splněny, protože čl. 26 odst. 1 prorogace předpokládá vědomý a jednoznačný souhlas žalovaného s projednáním věci před českým soudem. Účast na řízení a vyjádření procesní obrany však takovým souhlasem není, zejména v situaci, kdy žalovaný neměl objektivní možnost zjistit existenci či neexistenci platných prorogačních doložek. Žalobkyně také neprokázala existenci prorogační doložky podle čl. 25 nařízení Brusel I bis pro každou jednotlivou kupní smlouvu, z nichž byly nároky odvozeny. Některé kupní smlouvy žalobkyně vůbec nepředložila a některé byly založeny se zfalšovaným podpisem žalovaného. Prorogační doložku je třeba vykládat restriktivně a nelze dovozovat pravomoc českého soudu pro smlouvy, u nichž nebyla existence takové dohody vůbec prokázána. Soud I. stupně tak měl posuzovat mezinárodní příslušnost samostatně ke každé smlouvě, což však neučinil. Mezinárodní příslušnost je podmínkou řízení, kterou je soud povinen zkoumat kdykoliv z úřední povinnosti (§ 103 o. s. ř.). Pokud chybí, je soud povinen řízení zastavit podle § 104 odst. 1 o. s. ř. Soud I. stupně nicméně mezinárodní příslušnost nezkoumal, ačkoliv k tomu byl povinen, a otázku mezinárodní příslušnosti posuzoval až v návaznosti na námitku žalovaného. Bydliště žalovaného je ve Spolkové republice Německo, a tudíž je dána obecná mezinárodní příslušnost soudů tohoto státu podle čl. 4 nařízení Brusel I bis, přičemž žalobkyně netvrdila ani neprokázala žádnou ze zvláštních pravomocí podle čl. 7 a násl. uvedeného nařízení. Pravomoc českých soudů by tak mohla být založena pouze prorogační doložkou, jejíž existence však nebyla prokázána. 6. K zamítnutí námitky místní nepříslušnosti soudu I. stupně pak žalovaný uvedl, že rozhodování o místní příslušnosti konkrétního českého soudu je odvozeno od existence mezinárodní příslušnosti českých soudů k projednání věci. Pokud není dána mezinárodní příslušnost, nemůže být dána ani místní příslušnost žádného konkrétního českého soudu. Výrok II napadené rozhodnutí je tudíž nesprávný, neboť soud I. stupně vycházel z předpokladu existence mezinárodní příslušnosti, která však nebyla dána. 7. S ohledem na uvedené tak žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení a aby uložil žalobkyni zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení. 8. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání uvedla, že argumentace žalovaného o neznalosti kupních smluv, které zakládají mezinárodní příslušnost českých soudů, je nepravdivá a současně irelevantní. Poukázala na to, že žalovaný se ke kupním smlouvám připojeným k žalobě opakovaně vyjadřoval již ve svých podáních ze dne 25. 3. 2025 a ze dne 17. 7. 2025, v nichž existenci smluv i jejich obsah výslovně předpokládal a pracoval s nimi. Žalobkyně dále odkázala na jednání konané dne 29. 10. 2025, při němž byla právní zástupkyně žalovaného soudem dotázána, zda vznáší námitku nepříslušnosti, ta však výslovně uvedla, že takovou námitku nevznáší. 9. Žalobkyně dovodila, že žalovaný byl s kupními smlouvami nejpozději při uvedeném jednání prokazatelně seznámen, tudíž měl případnou námitku mezinárodní nepříslušnosti vznést již tehdy, nikoli až později dne 28. 11. 2025. Ve smyslu čl. 26 nařízení Brusel I bis se žalovaný účastnil řízení provedením dvou písemných podání a účastí na jednání, čímž se podrobil mezinárodní příslušnosti českého soudu, a to bez ohledu na další okolnosti. Námitky týkající se pravosti podpisů na smlouvách proto žalobkyně označuje za právně nerozhodné, neboť mezinárodní příslušnost by byla dána již na základě samotné účasti žalovaného v řízení. 10. K námitce místní nepříslušnosti žalobkyně uvedla, že byla vznesena opožděně dle § 105 odst. 1 o. s. ř., a soud proto správně postupoval podle § 105 odst. 4 o. s. ř. Žalovaný podle ní nesprávně směšuje mezinárodní a místní příslušnost, přičemž mezinárodní příslušnost českého soudu byla dána již dříve jeho procesní aktivitou a rovněž byla potvrzena při jednání dne 29. 10. 2025. 11. Žalobkyně závěrem navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení v celém rozsahu potvrdil. 12. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně podle ustanovení § 212, § 212a o. s. ř., aniž ve věci nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 13. Z obsahu spisu vyplývá, že žaloba obsahující odkaz na prorogační doložky, podle které mají být k projednání sporů týkající se kupních smluv, z nichž žalobkyně dovozuje svůj nárok, příslušné soudy žalobkyně, a výzva k vyjádření k žalobě byly žalovanému doručeny dne 24. 2. 2025 včetně překladu do německého jazyka. Žalovaný se k žalobě poprvé vyjádřil podáním ze dne 25. 3. 2025, v němž mj. proti nároku žalobkyně vznášel svoje vlastní pohledávky k započtení a popisoval období spolupráce mezi žalobkyní a žalovaným. Posléze se k žalobě vyjádřil ještě podáním ze dne 17. 7. 2025, v němž navrhoval, aby soud účastníkům nařídil setkání s mediátorem s tím, že je připraven ke smírnému vypořádání. Při prvním ústním jednání dne 29. 10. 2025 zástupkyně žalovaného k výslovnému dotazu soudu sdělila, že nevznáší námitku nepříslušnosti soudu I. stupně a k důkazu byly čteny kupní smlouvy. Námitku mezinárodní a místní nepříslušnosti vznesl pak žalovaný v podání ze dne 28. 11. 2025. 14. Podle čl. 25 odst. 1 nařízení Brusel I bis“ bez ohledu na bydliště stran, dohodnou-li se tyto strany, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy některého členského státu, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu, pokud tato dohoda není z hlediska své věcné platnosti podle práva tohoto členského státu neplatná. Pokud se strany nedohodnou jinak, je tato příslušnost výlučná. Tato dohoda o příslušnosti musí být uzavřena: a) písemně nebo ústně s písemným potvrzením; b) ve formě, která odpovídá zvyklostem zavedeným mezi těmito stranami, nebo c) v mezinárodním obchodě ve formě, která odpovídá obchodním zvyklostem, které strany znaly nebo musely znát a které strany smluv tohoto druhu v daném odvětví obchodu obecně znají a pravidelně se jimi řídí. 15. Podle čl. 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis“ není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný řízení účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 24 výlučně příslušný. 16. V usnesení ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2784/2016 Nejvyššího soud dospěl k závěru, že: „Pravidlo příslušnosti v čl. 26 převáží nad ostatními pravidly soudní příslušnosti, a to včetně sjednané příslušnosti podle čl. 25 (srov. rozsudek SDEU ze dne 24. 6. 1981, ve věci C-150/80, Elefanten Schuh GmbH proti Pierru Jacqmainovi). 17. V usnesení ze dne 13. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1926/2020, pak Nejvyšší soud shrnul s odkazem na příslušnou judikaturu SDEU, že: „úprava okamžiku, kdy má být namítána nepříslušnost soudu, závisí na procesních pravidlech každého členského státu, které jsou korigovány pouze dvěma zásadami plynoucími z judikatury SDEU: 1) námitka nepříslušnosti nesmí být přípustná tehdy, pokud se již žalovaný věcně vyjádřil, 2) procesní právo musí umožňovat, aby prvním úkonem v řízení byla námitka nepříslušnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4971/2014, nebo rozsudek SDEU ze dne 24. 6. 1981 ve věci C-50/80 Elefanten Schuh GmbH proti Pierre Jacqmain nebo rozsudek SDEU ze dne 27. 2. 2014 ve věci C-1/13 Cartier parfums – lunettes SAS, Axa Corporate Solutions assurances SA proti Ziegler France SA a dalším, bod 36, v odborné literatuře dále srov. MAGNUS, U., MANKOWSKI, P., op. cit, str. 442). . . má-li žalovaný bydliště v jiném členském státě, než v jakém se koná řízení, je procesní soud v případě, že nejde o výlučnost příslušnou (dle článku 24 nařízení Brusel I bis), povinen přezkoumat svoji mezinárodní příslušnost jen tehdy, neúčastní-li se žalovaný řízení (dle článku 28 odst. 1 nařízení Brusel I bis) nebo uplatnil-li včas námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti rozhodujícího soudu (dle článku 26 odst. 1, věty druhé nařízení Brusel I bis). 18. Ze zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu nevyplývá povinnost soudu zasílat účastníkům řízení i přílohy žalobního návrhu, účastníci však mají právo nahlížet do spisu (§ 44 odst. 1 o. s. ř), nebo mohou požádat soud o zaslání příloh žaloby. Je tak věcí žalovaného, že ve věci, v níž je žalobkyní cizozemská právnická osoba, podal první vyjádření, aniž by si opatřil veškeré relevantní informace. Podklady pro vznesení uvedených námitek však byly ve spisu obsaženy již k okamžiku podání žaloby. 19. V poměrech projednávané věci tak odvolací soud dospěl k závěru, že námitka mezinárodní nepříslušnosti českých soudů k projednání věci ze dne 28. 11. 2025, stejně jako námitka místní nepříslušnosti ze dne 28. 11. 2025 (§ 105 odst. 1 o. s. ř.), byla vznesena žalovaným opožděně, až poté, co se žalovaný věcně vyjádřil k žalobě v podání ze 25. 3. 2025, čímž založil mezinárodní příslušnost českých soudů k projednání věci podle čl. 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis, bez ohledu na existenci prorogačních doložek (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2784/2016). Soud I. stupně tak postupoval zcela správně, pokud obě námitky zamítl. 20. S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud postupoval podle § 219 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 167 odst. 2 o. s. ř. a usnesení soudu I. stupně jako věcně správné potvrdil. 21. O nákladech řízení nebylo rozhodováno, neboť se nejedná o konečné rozhodnutí ve věci (§ 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu I. stupně ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení, avšak jen za splnění podmínek a z důvodů stanovených v § 237 o. s. ř., tj. jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha dne 24. března 2026 JUDr. Blanka Chlostová v. r. předsedkyně senátu