čj. 14 Ad 17/2023-137   ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Martina Lachmanna a soudců Martina Bobáka a Jana Ferfeckého ve věci   žalobkyně: nezl. L. K. d. B., narozena X bytem X zast. matkou JUDr. J. K. d. B. a otcem F. K. d. B. právně zastoupena advokátem Mgr. Ing. Janem Drobným sídlem Breitfeldova 704/1, 186 00  Praha 8 proti žalované: revizní komise Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky   sídlem Orlická 4/2020, 130 00  Praha 3   o žalobě proti rozhodnutí žalované z 16. 8. 2023, čj. VZP-23-04519596-D4GE, takto: I. Rozhodnutí žalované z 16. 8. 2023, čj. VZP-23-04519596-D4GE, a rozhodnutí Regionální pobočky Hradec Králové, pobočky pro Královehradecký a Pardubický kraj Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky z 12. 4. 2023, čj. VZP-23-02018825-H723, se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.   II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 27 612 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Ing. Jana Drobného, advokáta. Odůvodnění: 1. V této kauze soud rozhoduje podruhé (viz první rozsudek z 27. 3. 2024, čj. 14 Ad 17/2023-99). První jeho rozsudek zrušil Nejvyšší správní soud (NSS) rozsudkem z 27. 10. 2025, čj. 8 Ads 112/2024-83, jelikož soud na straně žalovaného správního orgánu nejednal s Revizní komisí Všeobecné zdravotní pojišťovny, ač právě tento orgán podle nového rozhodnutí rozšířeného senátu disponuje „svazkem kompetencí“ a je v tomto řízení pasivně věcně legitimován (podrobněji viz dále). V tomto rozsudku se tedy soud opět zabývá otázkou, zda orgány Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky (VZP) mohly zamítnout žádost nezletilé žalobkyně o udělení souhlasu s úhradou nákladů na plánované zdravotní služby v zahraničí dle čl. 20 nařízení 883/2004[1] (žádost z 3. 6. 2019). I. Vymezení věci 2. K jádru věci. Žalobkyně podstoupila plánovanou operaci ve Francii dne 11. 4. 2018. Související péči tam čerpala po následující měsíce roku 2018. Náklady léčby sama uhradila. Tomu předcházela její žádost z 19. 3. 2018, kterou žádala o vydání povolení k obdržení vhodného léčení mimo členský stát bydliště. Dne 25. 4. 2018 VZP její žádost žalobkyně zamítla, neboť nesplnila podmínku čl. 20 nařízení 883/2004. Podle žalované se žalobkyně mohla léčit v ČR. Revizní komise žalované toto rozhodnutí k odvolání žalobkyně potvrdila dne 19. 9. 2018. 3. Žalobou podanou u civilního soudu dne 3. 6. 2019 se žalobkyně po VZP domáhala proplacení nákladů na zdravotní služby, které ve Francii vynaložila. Nejvyšší soud rozsudkem z 26. 7. 2022, čj. 23 Cdo 2100/2021-381, rozhodl, že věc nespadá do pravomoci civilních soudů, pokud žalobkyně požaduje náhradu nákladů léčení v cizině z prostředků veřejného zdravotního pojištění na základě splnění podmínek nařízení 883/2004. V rámci odůvodnění uvedl, že dle judikatury Soudního dvora Evropské unie (SDEU) samotná neexistence řádně vydaného povolení před započetím plánovaného léčení v jiném členském státě neznamená, že by pojištěná osoba nemohla mít nárok na přímou náhradu nákladů léčby od veřejné zdravotní pojišťovny. Tento nárok může vzniknout ve dvou případech, a to a) pokud byl vydán pojišťovnou nesouhlas, který byl však zrušen, nebo b) v případě, kdy z důvodů souvisejících s jejím zdravotním stavem nebo potřebou neodkladné péče nemohla pojištěná osoba o takové povolení požádat nebo nemohla čekat na rozhodnutí a přitom splňovala podmínky pro vydání takového povolení. 4. Podle Nejvyššího soudu je nutno rozlišovat mezi řízením o vydání povolení dle čl. 20 nařízení 883/2004 a žádostí o poskytnutí konkrétní výše náhrady nákladů dle čl. 25 odst. 4 a 5 a čl. 26 odst. 6 nařízení 987/2009 (prováděcí nařízení)[2]. Z procesního hlediska jde o samostatné žádosti. Podmínkou vyhovění žádosti o poskytnutí konkrétní výše náhrady nákladů nutně nemusí být existence kladného rozhodnutí o vydání povolení před vycestováním do zahraničí, jsou-li splněny předpoklady uvedené v judikatuře SDEU. 5. Obvodní soud pro Prahu 3, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, usnesením z 17. 1. 2023, čj. 12 C 275/2019-457, řízení o žalobě žalobkyně o zaplacení 1 717 169,72 Kč zastavil a věc postoupil k dalšímu řízení VZP. Uvedl, že žalobkyně se žalobou domáhá náhrady nákladů léčení v cizině z prostředků veřejného zdravotního pojištění na základě čl. 20 nařízení 883/2004. Rozhodovat o tomto nároku nepřísluší civilním soudům. Jde o veřejnoprávní vztah, o němž má rozhodnout správní orgán. 6. Žalobkyně v mezidobí (28. 3. 2021) požádala  přímo VZP o úhradu nákladů vynaložených na zdravotní služby poskytnuté v zahraničí. Domáhala se proplacení stejné částky jako v civilní žalobě. VZP věc posoudila jako žádost o náhradu nákladů dle § 14 odst. 3 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění (zákon o veřejném zdravotním pojištění). Dle tohoto ustanovení se ze zdravotního pojištění pojištěnci, který se sám rozhodne čerpat zdravotní služby v cizině, poskytne na základě jeho žádosti náhrada nákladů vynaložených na hrazené přeshraniční služby, a to pouze do výše stanovené pro úhradu takových hrazených služeb, pokud by byly poskytnuty na území ČR. Žalovaná rozhodnutím z 14. 6. 2021 přiznala žalobkyni náhradu nákladů ve výši 201 526,29 Kč. Žalobkyně podala odvolání. Rozhodčí orgán žalované rozhodnutím z 2. 12. 2021 pouze korigoval výši částky na konečných 204 380,04 Kč. 7. Po právní moci usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 žalovaná usnesením z 12. 4. 2023 zastavila řízení o žádosti z 3. 6. 2019 [§ 66 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (správní řád)]. Podle žalované o věci již rozhodla, a to v řízení, v němž žalobkyni uhradila částku 204 380,04 Kč. Žalobkyně se odvolala. Revizní komise žalované usnesení z 12. 4. 2023 potvrdila v záhlaví specifikovaným rozhodnutím. Dle judikatury SDEU, na kterou odkazoval i Nejvyšší soud, platí, že vydání povolení dle čl. 20 nařízení 883/2004 není vždy nezbytnou podmínkou pro vlastní úhradu nákladů na plánované zdravotní služby v zahraničí podle čl. 20 nařízení 883/2004. Vždy je však nutné splnit podmínky čl. 20 tohoto nařízení. Žalobkyně je nesplnila, o čemž svědčí pravomocné rozhodnutí. Pravomocně bylo již také rozhodnuto o nároku žalobkyně dle § 14 odst. 3 zákona o veřejném zdravotním pojištění. Nárok žalobkyně na náhradu nákladů z veřejného zdravotního pojištění VZP již plně vypořádala. VZP proto správně zastavila řízení. II. Podání stran a procesní vývoj věci 8. Žalobkyně v žalobě vznesla následující žalobní body: a)    žalovaná nezákonně a v rozporu se závaznými závěry civilních soudů odmítá věcně posoudit celý nárok žalobkyně. Dosud nerozhodla o částce činicí rozdíl mezi částkou požadovanou (1 717 169,72 Kč) a částkou přiznanou dle § 14 odst. 3 zákona o veřejném zdravotním pojištění (204 380,04 Kč); b)   žalovaná správní rozhodnutí nezasílala právnímu zástupci žalobkyně, ale pouze její zákonné zástupkyni. 9. Žalovaná ve vyjádření z 15. 1. 2024 navrhla, aby soud žalobu zamítl. 10. Dne 27. 3. 2024 se ve věci konalo jednání před soudem, při kterém žalobkyně i žalovaná setrvaly na své argumentaci z písemných podání. U tohoto jednání soud rozhodl o žalobě prvním rozsudkem, a to stejnými výroky, jak v nynějším rozsudku (viz shora; z hlediska obsahu srov. níže). Zjednodušeně řečeno, soud měl za to, že žalovaná nemohla vypořádat žádost žalobkyně odkazem na jiné rozhodnutí, v němž VZP neřešila žalobkyní uplatněný nárok v celém jeho rozsahu. 11. Ke kasační stížnosti NSS rozsudkem 8 Ads 112/2024 zrušil první rozsudek zdejšího soudu. V řízení o žalobě je pasivně legitimovanou revizní komise Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky (podrobněji rozsudek rozšířeného senátu NSS z 1. 10. 2025, čj. 8 Ads 164/2022-97, bod 50). Pokud soud nejednal s osobou pověřenou předsedou revizní komise, zatížil řízení vadou, která mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku. 12. Po vrácení spisů z NSS soud tuto vadu odstranil. Žalovaná, zastoupená její předsedkyní, pověřila zaměstnankyni VZP zastupováním v tomto soudním řízení. 13. Žalovaná se plně ztotožnila s obsahem předchozích vyjádření VZP v tomto řízení (vyjádření z 12. 12. 2025). 14. Žalobkyně ve vyjádření z 5. 1. 2026 upozornila, že stejná osoba v soudních řízení zastupuje jak žalovanou, tak VZP. Domnívá se, že stejná osoba jedná za prvoinstanční i druhoinstanční orgán. To dokládá její podezření, že řízení neprobíhalo objektivně. Ve zbytku žalobkyně odkázala na předcházející řízení před soudem. III. Právní hodnocení 15. Soud rozhodoval bez jednání, neboť byly naplněny podmínky § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.). Přitom opět přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.), jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti. Vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalované (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). 16. Při hodnocení jednotlivých námitek by za standardních okolností musel vycházet z právních závěrů NSS, jimiž je kasačně vázán. Nelze ovšem pominout, že NSS vůbec neřešil otázky, které souvisejí s věcným posouzením žalobních výtek. Proto se soud – nad rámec závěrů o pasivní legitimaci – nemohl inspirovat jeho závěry. Soud ovšem současně zdůrazňuje, že při opakovaném posouzení věci je vázán svým předcházejícím rozhodnutím v mezích důvodů, které v řízení před NSS obstály, nebo se jimi NSS nezabýval (viz rozsudek NSS z 20. 5. 2024, čj. 9 As 66/2023-72, JRD Hlubočepy, body 22). Od těchto závěrů se při novém posouzení věci nemůže odchýlit, ledaže by došlo ke změnám skutkových okolností či právního stavu. Nic takového žalobkyně ani žalovaná netvrdí. V tomto ohledu proto soud musí již na tomto místě plně odkázat strany sporu na odůvodnění prvního rozsudku z 27. 3. 2024, které odpovídá na žalobní výtky. Touto technikou odůvodnění v pořadí již druhého rozsudku v téže věci soud racionalizuje nejen vlastní rozhodovací činnost, ale i důvody, které v něm sděluje účastníkům sporu. Bylo by totiž zbytečné opětovně opakovat již jednou vyřčené a účastníkům sdělené závěry. Ostatně soud obdobným způsobem vystavěl mj. rozsudky z 28. 8. 2024, čj. 14 A 64/2022-157, a z 15. 10. 2024, čj. 14 Af 31/2020-92, které obstály v řízení o kasační stížnosti (viz rozsudky NSS z 30. 10. 2024, čj. 7 As 220/2024-48, Základní umělecká škola Folklorika, resp. z 11. 4. 2025, čj. 8 Afs 231/2024-65, SPRINKLER GROUP). 17. Soud nad rámec nezbytně nutného odůvodnění alespoň shrne, že se v prvním rozsudku zaměřil zejména na to, zda správní orgány mohly zastavit řízení o žádosti žalobkyně z 3. 6. 2019. 18. Žalobkyně zahájila dvě řízení, ve kterých se po VZP domáhala náhrady nákladů léčby, jež v roce 2018 vynaložila ve Francii. Žádostí z 28. 3. 2021 se náhrady domáhala přímo po VZP. Stejné částky se také domáhala původně civilní žalobou z 3. 6. 2019. Civilní soud však tuto žádost postoupil k vyřízení VZP. Právě tato žádost z 3. 6. 2019 je předmětem tohoto řízení. VZP řízení o této žádosti zastavila, neboť měla za to, že o věci bylo již rozhodnuto. Žalovaná v tomto ohledu poukázala na rozhodnutí o žádosti žalobkyně z 28. 3. 2021 a rozhodnutí z 25. 4. 2018 o neudělení povolení žalobkyni podle čl. 20 nařízení 883/2004. Žalovaná měla za to, že nárok žalobkyně již plně vypořádala. Soud s tím nesouhlasí. 19. V řízení o žádosti z 28. 3. 2021 VZP o věci rozhodla tak, že žalobkyni nahradila podle § 14 odst. 3 zákona o veřejném zdravotním pojištění částku 204 380,04 Kč. Žalobkyně přitom v této žádosti, respektive v průvodním dopise, který je součástí správního spisu, výslovně nežádala žalovanou o proplacení částky dle § 14 odst. 3 zákona o veřejném zdravotním pojištění. Žádala o uhrazení celé částky (1 717 169,72 Kč), kterou na léčbu ve Francii vynaložila. Přitom odkazovala na nedostupnost lékařské služby v ČR. Z obsahu podání je tak možné dovodit, že žalobkyně se dovolávala čl. 20 nařízení 883/2004. Zda žalovaná pochybila, pokud žádost posoudila výlučně dle § 14 odst. 3 zákona o veřejném zdravotním pojištění, však není podstatné. V každém případě totiž faktem zůstává, že o částce činicí rozdíl mezi 1 717 169,72 Kč a 204 380,04 Kč žalovaná nijak věcně nerozhodla. Soud zdůrazňuje, že správní orgány v řízení o žádosti z 28. 3. 2021 nijak nerozhodly stran částky přesahující žalobkyni přiznanou částku 204 380,04 Kč. V rozhodnutí z 14. 6. 2021, resp. z 2. 12. 2021 se nezabývaly možností úhrady nákladů podle čl. 20 nařízení 883/2004 a žádost žalobkyně v této části ani nezamítly. V tomto ohledu tedy nejde ve vztahu k nyní posuzované žádosti z 3. 6. 2019 o věc rozhodnutou. O částce činicí rozdíl mezi 1 717 169,72 Kč a 204 380,04 Kč žalovaná nijak dosud nerozhodla a nevyčerpala tak předmět řízení. Odkazem na toto řízení tedy žalovaná nemohla řízení o žádosti žalobkyně o zaplacení částky 1 717 169,72 Kč zastavit jako věc již rozhodnutou. 20. Žalovaná dále odkazovala na rozhodnutí o neudělení povolení dle čl. 20 nařízení 883/2004. To je však řízení s odlišným předmětem od řízení o vlastní náhradě pojištěncem v zahraničí přímo hrazených nákladů. V daném případě žalobkyně čerpala zdravotní péči ve Francii přinejmenším částečně před tím, než správní orgány rozhodly o její žádosti o povolení podle čl. 20 nařízení. Jde tedy potenciálně o situaci popsanou v judikatuře SDEU, dle níž z důvodů souvisejících s jejím zdravotním stavem nebo potřebou neodkladné péče v nemocničním zařízení nemohla pojištěná osoba čekat na rozhodnutí žalované o žádosti o povolení. Za těchto okolností žalovaná musí posoudit, zda skutečně šlo o takovou situaci a poté případně, zda žalobkyně splňuje podmínky pro úhradu plánovaného léčení příslušnou institucí dle čl. 20 odst. 2 druhé věty nařízení 883/2004. Toto žalovaná v napadeném rozhodnutí neučinila. 21. Soud vnímá, že zde nastala zvláštní situace. VZP i žalovaná již jednou rozhodly o splnění podmínek čl. 20 odst. 2 druhé věty nařízení 883/2004. Z rozhodnutí z 25. 4. 2018 a 19. 9. 2018 mohou v nynějším řízení vycházet. V nich obsažené důvody však musí učinit integrální součástí rozhodnutí v této věci. Tato řízení totiž mají odlišný předmět. Správní orgány v tomto řízení nerozhodují o udělení povolení dle čl. 20 téhož nařízení, ale o úhradě nákladů vynaložených pojištěncem v zahraničí v režimu téhož ustanovení. Pokud se pojištěnec náhrady nákladů domáhá dle čl. 20 nařízení, musí žalovaná učinit úvahy o splnění podmínek tohoto ustanovení součástí jejího rozhodnutí v této věci. To je důležité mimo jiné z toho důvodu, že pokud žádost zamítne, teprve poté se pojištěnec může proti těmto důvodům věcně bránit u správního soudu. 22. Žalovaná tedy nemohla zastavit řízení o žádosti o proplacení nákladů hrazených v zahraničí s tím, že o věci již bylo rozhodnuto, resp. že žalobkyni neudělila souhlas dle čl. 20 nařízení. Soud shrnuje, že o nároku žalobkyně na uhrazení nákladů léčby podstoupené v roce 2018 ve Francii ve výši 1 717 169,72 Kč žalovaná dosud plně nerozhodla. 23. Jde-li o hodnocení námitek co do procesních vad rozhodnutí, soud v podrobnostech odkazuje na body 29 až 34 prvního rozsudku. Napadené rozhodnutí soud neshledal nepřezkoumatelným z toho důvodu, že se žalovaná neměla vypořádat s výtkou nelogičnosti nepřiznání nároku na proplacení léčby za situace, v níž jí navazující léčbu ve Francii v dalších letech proplatila. Nutno také zopakovat, že žalovaná pochybila, pokud písemnosti doručovala zákonným zástupcům žalobkyně, nikoli jejímu právnímu zástupci. 24. K nové námitce žalobkyně z vyjádření z 5. 1. 2026 zbývá dodat, že nic nebrání žalované, aby k zastupování před soudy pověřila zaměstnankyni VZP. Tento postup nečiní řízení před správními orgány neobjektivním. IV. Závěr a náklady řízení 25. Soud shledal žalobu důvodnou. Proto napadené rozhodnutí dle § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že stejnou vadou trpí i prvoinstanční rozhodnutí, tak soud zrušil i toto (§ 78 odst. 3 s. ř. s.). 26. V dalším řízení žalovanou dle § 78 odst. 5 s. ř. s. vážou právní názory soudu. Žalovaná bude muset věcně posoudit žádost z 3. 6. 2019 v celém rozsahu uplatněného nároku. Posoudí, zda s přihlédnutím k individuálním okolnostem souvisejícím se zdravotním stavem, žalobkyně nemohla čekat na rozhodnutí žalované o žádosti o udělení souhlasu s úhradou nákladů na plánované zdravotní služby v zahraničí. Pokud zjistí, že čekat nemohla, tak posoudí, zda u žalobkyně byly splněny podmínky pro úhradu plánovaného léčení dle čl. 20 odst. 2 druhé věty nařízení 883/2004. V dalším řízení žalovaná nezanedbá povinnost komunikovat s právním zástupcem žalobkyně. Soud nepominul, že žalovaná již rozhodla (srov. řízení o žalobě žalobkyně pod sp. zn. 18 Ad 4/2025). 27. Žalobkyně opět měla ve věci plný úspěch. Soud jí přiznal náhradu důvodně vynaložených nákladů soudního řízení. Náklady řízení tvoří soudní poplatek ve výši 3 000 Kč a náklady na zastoupení za tři úkony právní služby [převzetí a přípravu zastoupení, sepsání žaloby a účast na jednání dle § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu ve znění do konce roku 2025], včetně režijního paušálu dle § 13 odst. 4. (celkem 10 200 Kč). Ve znění advokátního tarifu účinném od začátku roku 2025 je třeba hodnotit vyjádření žalobkyně v řízení o kasační stížnosti a její vyjádření adresované soudu po vrácení věci z NSS. Žádost o prodloužení lhůty k vyjádření soud nepovažoval za úkon, který by měl být samostatně honorován. K těmto úkonům soud také připočet režijní paušál (celkem 10 140 Kč). Zástupce žalobkyně je plátcem DPH. Proto do nákladů řízení náleží též částka odpovídající sazbě daně ve výši 4 272 Kč (po zaokrouhlení). Konečná výše náhrady nákladů, kterou je žalovaná povinna nahradit, je 27 612 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u NSS, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje NSS. Kasační stížnost je nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno NSS; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem NSS [§ 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.]. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá NSS. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet NSS lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Nesplní-li povinná (žalovaná) dobrovolně, co jí ukládá výrok II vykonatelného rozhodnutí, může oprávněná (žalobkyně) podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.   Praha 21. ledna 2026   Martin Lachmann v. r. předseda senátu                             Shodu s prvopisem potvrzuje K. Š. [1] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 z 29. 4. 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení. Úř. věst. L 166, s. 1-123. [2] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009 ze dne 16. 9. 2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení. Úř. věst. L 284, s. 1-42.