Protože rozhodnutí o zastavení řízení o žádosti o mezinárodní ochranu z důvodu její nepřípustnosti podle § 25 písm. i) zákona o azylu (stejně jako rozhodnutí o přemístění) nepředstavuje meritorní posouzení podané žádosti, nemůže mít toto rozhodnutí žádný vliv na právní postavení žadatele o mezinárodní ochranu.

17 A 132/2025-23 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudkyně Pavly Klusáčkové a soudce Vadima Hlavatého ve věci   žalobce:         proti žalovanému:     M. A., státní příslušnost X t. č. bytem X zastoupen Organizací pro pomoc uprchlíkům, z.s. se sídlem Praha 9, Poděbradská 173/5     Ministerstvo vnitra se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného správního orgánu takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci v období od 28. 2. 2025 do 21. 8. 2025 odepřel postavení žadatele o mezinárodní ochranu, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby žalobce v uvedeném období evidoval jako žadatele o udělení mezinárodní ochrany. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.   Odůvodnění:   I. Základ sporu 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal ochrany před nezákonným zásahem a žádal, aby soud určil, že zásah žalovaného spočívající v tom, že mu v období od 28. 2. 2025 do 21. 8. 2025 odepřel postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany, byl nezákonný. Zároveň žalobce žádal, aby soud žalovanému zakázal pokračovat v porušování jeho práv a přikázal mu, aby žalobce v uvedeném období evidoval jako žadatele o udělení mezinárodní ochrany. II. Obsah žaloby 2. Podstata žaloby spočívá v tvrzení žalobce, podle kterého je nutno zákon č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), vykládat v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady č. 604/2013 (dále jen „dublinské nařízení“) tak, že žadatelem o mezinárodní ochranu je cizinec, který podal žádost o mezinárodní ochranu, o níž dosud nebylo meritorně rozhodnuto, bez ohledu na to, jestli se zrovna nachází na území příslušného členského státu. Současně je nutné, aby mu byl umožněn výkon práv souvisejících s tímto postavením. 3. Ke skutkové stránce věci žalobce v podané žalobě uvedl, že dne 24. 12. 2024 vycestoval z X na základě italského víza. Po krátkém pobytu v Itálii přijel do České republiky, kde podal žádost o mezinárodní ochranu dne 9. 1. 2025. Žalovaný vydal dne 25. 2. 2025 rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany, kterým podle § 25 písm. i) zákona o azylu zastavil řízení, protože žádost byla podle § 10a odst. 1 písm. b) tohoto zákona nepřípustná a podle čl. 3 dublinského nařízení je příslušným státem pro posouzení žádosti Itálie. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 28. 2. 2025. 4. Itálie přípisem ze dne 17. 2. 2025 uznala svoji příslušnost pro posouzení žádosti. Nicméně současně informovala, že nemůže být transfer do Itálie realizován pro nedostatečnou kapacitu italských azylových zařízení. V zákonné 6měsíční lhůtě nebyl transfer do Itálie realizován. Dne 7. 8. 2025 žalovaný žalobce e-mailem informoval, že transfer nebude možné provést a žalobce má v České republice znovu podat žádost o mezinárodní ochranu. 5. V období čekání na realizaci transferu (28. 2. – 7. 8. 2025) žalovaný nepovažoval žalobce za žadatele o mezinárodní ochranu. Žalobce nebyl držitelem průkazu žadatele o mezinárodní ochranu, žalovaný mu pouze opakovaně prodlužoval výjezdní příkaz. Dne 21. 8. 2025 žalobce podle pokynu žalovaného znovu podal žádost o mezinárodní ochranu v České republice. 6. Žalobce považoval postup žalovaného za nezákonný zásah, v jehož důsledku byl zkrácen na svých právech. 7. V podané žalobě žalobce předně připomenul definici žadatele o udělení mezinárodní ochrany dle § 2 odst. 1 písm. b) zákona o azylu, dle čl. 2 písm. c) nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 604/2013 (dále jen „dublinské nařízení“) a čl. 2 písm. c) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU (dále jen „procedurální směrnice“) s tím, že jednotná definice žadatele ve všech unijních azylových předpisech je cílená vzhledem ke kontextu vytváření společného evropského azylového systému. Jeho cílem je dosažení situace, kdy s žadateli o mezinárodní ochranu a osobami s udělenou ochranou bude zacházeno stejně napříč jednotlivými členskými státy EU. 8. Žalobce měl za to, že žalovaný si definici uvedenou v zákoně o azylu vykládá tak, že rozhodnutí o zastavení řízení podle § 25 písm. i) zákona o azylu považuje za pravomocné rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany. Žalobce s tímto výkladem nesouhlasil a měl za to, že rozhodnutí o zastavení řízení podle § 25 písm. i) ve spojení s § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu nelze považovat za pravomocné rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany. Nejedná se totiž o rozhodnutí, kterým by byla jeho žádost meritorně posouzena. 9. Tvrdil, že osoby podle čl. 18 odst. 1 písm. a) a b) dublinského nařízení jsou žadatelé o mezinárodní ochranu, neboť se jedná o osoby, které podaly na území členských států žádost o mezinárodní ochranu a žádný členský stát o ní dosud meritorně nerozhodl. Žadatelem o mezinárodní ochranu je cizinec v takovém případě na území všech členských států, nikoli pouze na území příslušného členského státu. K tomu žalobce poukázal zejména na rozsudek Soudního dvora (dále jen „SDEU“) ve věci C-179/11 Cimade a GISTI a rozsudek ve spojených věcech C-322/19 a C-385/19. 10. Závěrem žaloby žalobce připomenul dopady do své osobní sféry, zejména nemožnost pracovat a opatřovat si prostředky na své živobytí, nemožnost účastnit se veřejného zdravotního pojištění, neposkytnutí bezplatného ubytování a stravy v azylovém zařízení. III. Vyjádření žalovaného k podané žalobě 11. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě navrhl, aby soud žalobu zamítl. 12. Uvedl, že není jeho vinou, že Itálie žalobce z kapacitních důvodů nepřijala a že řízení, které mělo pouze určit příslušnost k posouzení žalobcovy žádosti, mělo žalobcem tvrzený procesní charakter. 13. Žalovaný žádost žalobce o mezinárodní ochranu řešil v souladu s platnou právní úpravou, tedy řízení na podkladě příslušné právní úpravy zastavil. Sám žalobce zavdal pro tento postup impuls, když namísto v Itálii žádal o mezinárodní ochranu ve státě, který nebyl pro řešení jeho žádosti příslušný. Teprve poté, co se Česká republika příslušnou stala, tj. po uplynutí šesti měsíců ode dne, kdy Itálie svoji příslušnost k posouzení žalobcovy žádosti přijala, mohl žalobce iniciativně sám podat řádnou žádost, kterou také dne 21. 8. 2025, ovšem až na základě pokynu žalovaného, podal. Proto mu jím zmiňovaná půlroční lhůta běží až od tohoto dne. Žalovaný se tedy domníval, že postupoval správně a zákonně a že o nezákonný zásah proto nemůže jít. 14. Nad rámec výše uvedeného žalovaný sdělil, že pokud chce žalobce v České republice řešit především své ekonomické problémy, což z podané žaloby primárně vyplývá, nic mu nebrání požádat o příslušné pobytové oprávnění, na základě kterého by v České republice pracovat mohl s okamžitou platností. Pokud však hledá útočiště před azylově relevantním nebezpečím, je v rámci pomoci poskytované v azylových řízeních hmotně zabezpečen, jinými slovy je o žalobce po dobu prvních šesti měsíců řízení o udělení mezinárodní ochrany ze strany České republiky adekvátně „postaráno“. IV. Posouzení žaloby Městským soudem v Praze 15. Soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), bez jednání, neboť účastníci řízení nevyjádřili s takovým projednáním věci nesouhlas. Současně soud shledal, že žalovaný v dané věci vedl správní spis, ze kterého vyplývají všechny pro posouzení věci rozhodné skutečnosti. 16. Soud vyšel z následně uvedené právní úpravy: 17. Soud o podané žalobě uvážil následovně: 18. Podstata sporu mezi účastníky řízení spočívá v posouzení, zda žalobci náleželo postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany v období od zastavení řízení o jeho prvé žádosti o udělení mezinárodní ochrany podle § 25 písm. i) zákona o azylu z důvodu nepřípustnosti této žádosti dle § 10a odst. 1 písm. b) tohoto zákona do okamžiku podání nové žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany. 19. Podle § 2 odst. 1 písm. b) věty první zákona o azylu se žadatelem o mezinárodní ochranu rozumí cizinec, který podal v České republice žádost o udělení mezinárodní ochrany, o níž dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. Soud připomíná, že obdobná definice je uvedena i v čl. 2 písm. c) dublinského nařízení, v čl. 2 písm. c) procedurální směrnice a v čl. 2 písm. b) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU ze dne 26. června 2013, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu (dále jen „přijímací směrnice“). Z výše uvedeného vyplývá, že výsledek řízení je odvislý od úvahy, zda rozhodnutí o zastavení řízení, které neřeší věcnou důvodnost žádosti, lze považovat za pravomocné rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany, a tedy zda může vést k zániku právního postavení žadatele, či nikoliv. 20. Uvedenou problematikou se však již zabýval SDEU v rozsudku ve věci C-179/11. V tomto rozsudku SDEU předně dospěl k závěru, že „směrnice 2003/09 musí být vykládána v tom smyslu, že členský stát, kterému byla podána žádost o azyl, je povinen poskytnout minimální podmínky přijetí žadatelů o azyl stanovené směrnicí 2003/09 i tomu žadateli o azyl, v jehož případě se rozhodne na základě nařízení č. 343/2003 vyzvat jiný členský stát, aby převzal nebo přijal tohoto žadatele zpět jakožto členský stát příslušný k posouzení jeho žádosti o azyl“. Dále se SDEU zabýval otázkou, v jakém okamžiku končí povinnost členského státu, kterému byla předložena žádost o azyl, poskytnout minimální podmínky přijetí stanovené směrnicí 2003/09 žadateli o azyl, v jehož případě se podle nařízení č. 343/2003 rozhodne vyzvat jiný členský stát, aby žadatele převzal nebo přijal zpět jakožto členský stát příslušný k posouzení jeho žádosti o azyl. V rámci posouzení této otázky SDEU uvedl „že podle čl. 2 písm. c) směrnice 2003/9 a čl. 2 písm. d) nařízení č. 343/2003 je žadatelem nebo žadatelem o azyl státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, kteří podali žádost o azyl, o které ještě nebylo s konečnou platností rozhodnuto. Žadatel si tedy zachovává své postavení žadatele o azyl ve smyslu této směrnice, dokud nebylo přijato konečné rozhodnutí. (poznámka: podtržení provedl zdejší soud). Dle SDEU „pouhá žádost členského státu, u kterého byla žádost o azyl podána, o převzetí tohoto žadatele jiným členským státem, neukončuje posuzování žádosti o azyl dožadujícím členským státem. I v případě, že dožádaný členský stát s tímto převzetím souhlasí, nic to nemění na tom, že podle tohoto čl. 19 odst. 4 má odpovědnost za posouzení žádosti o azyl členský stát, u kterého byla podána, pokud nebylo přemístění uskutečněno ve lhůtě šesti měsíců“. SDEU rovněž konstatoval, že „ani rozhodnutí členského státu vyzvat jiný členský stát, který považuje za příslušný k posouzení žádosti o azyl, aby žadatele převzal, ani vyhovění této žádosti dožádaným členským státem není konečným rozhodnutím ve smyslu směrnice 2003/9. Z toho vyplývá, že pouze skutečné přemístění žadatele o azyl dožadujícím členským státem ukončí posuzování žádosti o azyl tímto státem, jakož i jeho s tím spojenou povinnost poskytovat minimální podmínky přijetí.“. Následně SDEU uzavřel, „že povinnost členského státu, kterému byla předložena na hranici nebo na jeho vnitrostátním území žádost o azyl, poskytnout minimální podmínky stanovené směrnicí 2003/09 žadateli o azyl, v jehož případě se podle nařízení č. 343/2003 rozhodne vyzvat jiný členský stát, aby žadatele o azyl převzal nebo přijal zpět, neboť je členským státem příslušným k posouzení jeho žádosti o azyl, končí pouze skutečným přemístěním žadatele o azyl dožadujícím členským státem.“. 21. I když si je soud vědom skutečnosti, že uvedené závěry byly SDEU vysloveny ve vztahu k předchozí právní úpravě obsažené zejména ve směrnici 2003/9[1] a v nařízení 343/2003[2], má soud za to, že tyto závěry lze i nadále plně aplikovat. Je tomu tak proto, že nová právní úprava obsažená v dublinském nařízení, procedurální směrnici a přijímací směrnici vychází z předchozí právní úpravy, přičemž obě právní úpravy vycházejí ze stejného základu a sledují i stejný cíl (stanovit normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu). 22. K závěrům, které byly vysloveny ve věci C-179/11, se SDEU přihlásil i ve spojených věcech C-322/19 a C-385/19, ve kterých již plně aplikoval novou právní úpravu, tj. dublinské nařízení, procedurální směrnici a přijímací směrnici. V tomto případě SDEU mj. řešil otázku, zda musí být čl. 15 přijímací směrnice vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která žadateli o mezinárodní ochranu ve smyslu čl. 2 písm. b) této směrnice nepřiznává přístup na trh práce pouze z toho důvodu, že na základě dublinského nařízení bylo rozhodnuto o jeho přemístění. V rámci vypořádání této námitky SDEU uvedl, že čl. 2 písm. b) přijímací směrnice nerozlišuje podle toho, zda je s žadatelem vedeno řízení o přemístění do jiného členského státu podle dublinského nařízení, či nikoliv. Toto ustanovení totiž stanoví, že si žadatel zachovává své postavení, dokud „nebylo pravomocně rozhodnuto“ o jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Rozhodnutí o přemístění nepředstavuje rozhodnutí, jímž by bylo pravomocně rozhodnuto o žádosti o mezinárodní ochranu, takže přijetí takového rozhodnutí nemůže dotčenou osobu zbavit postavení „žadatele“ ve smyslu čl. 2 písm. b) přijímací směrnice. Na položenou předběžnou otázku pak SDEU odpověděl tak, že „čl. 15 směrnice 2013/33 musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která žadateli o mezinárodní ochranu nepřiznává přístup na trh práce pouze z toho důvodu, že na základě nařízení Dublin III bylo rozhodnuto o jeho přemístění“. 23. Aplikuje-li soud výše uvedená východiska na projednávaný případ, nelze než dospět k závěru, že žadatel o mezinárodní ochranu si své postavení zachovává od okamžiku podání žádosti až do faktického přemístění (k čemuž však v projednávaném případě nedošlo). Rozhodnutí o zastavení řízení o žádosti o mezinárodní ochranu z důvodu nepřípustnosti této žádosti podle § 25 písm. i) zákona o azylu, obdobně jako rozhodnutí o přemístění, nemůže na postavení žadatele o mezinárodní ochranu nic změnit, neboť se nejedná o meritorní rozhodnutí ve věci žádosti o mezinárodní ochranu.   24. Soud dále zdůrazňuje, že odepření postavení žadatele o mezinárodní ochranu mělo za následek, že žalobce nemohl využít práv podle přijímací směrnice, zejména práva na ubytování, zdravotní péči a přístup na trh práce. Tyto dopady jsou v rozporu s cílem uvedené směrnice, který spočívá v zajištění důstojné životní úrovně žadatelů. V. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení 25. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, a proto v prvním výroku určil podle § 87 odst. 2 s. ř. s., že zásah žalovaného byl nezákonný. 26. Vzhledem k tomu, že v projednávaném případě trvají důsledky nezákonného zásahu žalovaného, soud podle § 87 odst. 2 s. ř. s. přistoupil k tomu, že zakázal žalovanému pokračovat v porušování práv žalobce a přikázal mu obnovit stav před zásahem, tj. aby evidoval žalobce jako žadatele o mezinárodní ochranu za období od 28. 2. 2025 do 21. 8. 2025. V projednávané věci žalovaný po pravomocném zastavení řízení podle § 25 písm. i) zákona o azylu nepřiznal žalobci postavení žadatele, ač se nejednalo o meritorní rozhodnutí o žádosti a povinnost zachovat žalobci status žadatele trvala až do skutečného přemístění, k němuž nedošlo. Nezákonný zásah se proto promítl do právní sféry žalobce po celé vymezené období a jeho důsledky (zejména ve vztahu k právům podle přijímací směrnice, včetně např. přístupu na trh práce) je třeba odstranit ex tunc právě evidencí žalobce jako žadatele o mezinárodní ochranu v uvedeném čase. Samotná deklarace nezákonnosti zásahu by tak bez souvisejícího zákazu a příkazu nevedla k úplné nápravě a neposkytla by žalobci efektivní ochranu. Z uvedeno důvodu proto soud přistoupil i k uložení zákazu žalovanému pokračovat v porušování práv žalobce a příkazu, aby žalobce v uvedeném období evidoval jako žadatele o udělení mezinárodní ochrany. 27. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl plný úspěch žalobce. Žalobce byl zastoupen Organizací pro pomoc uprchlíkům, z.s., jíž dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2008, č. j. 4 Azs 51/2008-79, právo na odměnu za zastupování nenáleží. Žalobci by bylo možné přiznat toliko náhradu účelně vynaložených nákladů vzniklých v řízení, které však netvrdil, ani nedoložil. Od soudního poplatku přitom byl osvobozen ex lege dle § 11 odst. 2 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.   Praha dne 23. ledna 2026       Milan Tauber v.r. předseda senátu Shodu s prvopisem potvrzuje M. S.   [1] Směrnice Rady 2003/9/ES ze dne 27. ledna 2003, kterou se stanoví minimální normy pro přijímání žadatelů o azyl. [2] Nařízení Rady (ES) č. 343/2003 ze dne 18. února 2003, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země v některém z členských států.