ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Kotrčové a soudkyň JUDr. Andrey Venclíkové a Mgr. Daniely Večerkové ve věci žalobkyně: xxx xxx, a.s., IČO xxx sídlem xxx, xxx Praha zastoupená advokátem proti žalovanému: xxx xxx xxx, narozený xxx v ČR naposledy bytem xxx, Praha zastoupený opatrovníkem xxx o 46 187,04 Kč s příslušenstvím k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 1. 2026, č. j. 18 C 110/2025-136, takto: I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku 8 300,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta xxx. Odůvodnění: 1. Shora uvedeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 46 187,04 Kč spolu s úrokem ve výši 18,96 % ročně a zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně, z částky 46 187,04 Kč od 6. 4. 2022 do zaplacení (výrok I.) a zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 13 052,60 Kč (výrok II.). 2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení uvedené částky jako dluhu ze smlouvy o vydání kreditní karty, kterou s žalovaným dne 20. 2. 2018 uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, společnost xxx xxx xxx and xxx, a.s. Žalovaný řádně nesplácel vyčerpané prostředky, právní předchůdkyně žalobkyně proto od smlouvy odstoupila, prohlásila dluh za splatný ke dni 5. 4. 2022 a pohledávku za žalovaným postoupila na žalobkyni smlouvou ze dne xxx. 3. Žalovanému byl z důvodu neznámého pobytu ustanoven pro toto řízení opatrovník. Ten navrhl zamítnutí žaloby, neboť nebylo dostatečně prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného. Dále z žaloby nevyplývá, z jakých jednotlivých položek je tvořena žalovaná dlužná částka, jak byla vypočtena, ani za jaké období měla postupně vznikat. Pokud jde o poplatky, není uvedena jejich přesná výše, účel, ani položka sazebníku, podle které byly účtovány. Rovněž úroky nejsou řádně specifikovány. Není ani zřejmé, kdy a jak mělo dojít k porušení smluvních povinností žalovaným natolik závažným způsobem, aby byly splněny podmínky pro zesplatnění úvěru. 4. Soud I. stupně z provedených listinných důkazů zjistil, že žalovaný dne 20. 2. 2018 požádal právní předchůdkyni žalobkyně xxx xxx xxx xxx.) o uzavření smlouvy o vydání kreditní karty xxx xxx a o poskytnutí úvěrového limitu 75 000 Kč čerpatelného prostřednictvím této karty. V žádosti uvedl, že je svobodný, má vysokoškolské vzdělání, žije sám v nájmu a pracuje jako vedoucí pracovník u xxx xxx xxx xxx s.r.o. s čistým měsíčním příjmem 104 250 Kč a měsíčními výdaji celkem 18 000 Kč (13 000 Kč bydlení, 4 000 Kč domácnost, 1 000 Kč ostatní pravidelné výdaje). Bylo sjednáno, že minimální měsíční splátka činí 5 % z celkové dlužné částky, nejméně však 300 Kč, a že neuhrazení splatného dluhu je porušením smlouvy, které věřitele opravňuje mimo jiné prohlásit celou pohledávku za splatnou. Sjednána byla výpůjční úroková sazba 18,96 % ročně (1,58 % měsíčně) a RPSN 22,23 % ročně. Poplatky byly určeny sazebníkem (viz bod 7. odůvodnění napadeného rozsudku). 5. Ohledně posouzení úvěruschopnosti soud I. stupně vzal za prokázané, že žalovaný předložil bance potvrzení zaměstnavatele o průměrném čistém měsíčním příjmu za posledních 12 měsíců ve výši 104 250 Kč a banka též vycházela z výpisů z jeho účtu, který měl u ní vedený. Z nich soud zjistil, že v prosinci 2017 byly připsány částky 33 863 Kč od zaměstnavatele a 12 000 Kč od xxx xxx , zatímco odcházely pravidelné platby 13 000 Kč nájemné, 500 Kč plyn, 712 Kč internet, 900 Kč elektřina a dále platby v kasinu v souhrnu 15 000 Kč; v lednu 2018 byly připsány částky 35 531 Kč od zaměstnavatele a 32 500 Kč od xxx xxx, odcházely pravidelné platby 13 000 Kč nájemné, 500 Kč plyn, 720 Kč internet, 900 Kč elektřina a platby v kasinu v souhrnu 5 000 Kč; v únoru 2018 byly připsány částky 13 000 Kč z jiného účtu žalovaného a 32 208 Kč od zaměstnavatele, odcházely pravidelné platby 13 000 Kč nájemné, 500 Kč plyn, 716 Kč internet, 900 Kč elektřina a platby v kasinu v souhrnu 5 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně ověřila, že v bankovním registru ani v registru SOLUS nebyl u žalovaného evidován negativní záznam. 6. K čerpání a následnému plnění smlouvy soud I. stupně zjistil, že žalovaný v průběhu března 2018 vyčerpal prostřednictvím kreditní karty celkem 73 459 Kč a že mu byl měsíčně účtován poplatek 40 Kč za správu účtu. Na měsíčních výpisech byly uváděny aktuální splátky i naúčtovaný debetní úrok a úrok z prodlení. Žalovaný splátky nehradil řádně a včas, v srpnu 2019 překročil sjednaný úvěrový rámec a následně začal hradit splátky v nedostatečné výši. V návaznosti na to mu byly účtovány další poplatky, a to v dubnu, červenci, srpnu, září a listopadu 2019 poplatky 150 Kč za výzvu k úhradě a dále v únoru, dubnu a srpnu 2020 a v únoru, květnu a červenci až září 2021 poplatky za výzvu k úhradě ve výši 800 Kč. 7. Ohledně zesplatnění soud I. stupně zjistil, že dopisem ze dne 1. 3. 2022, zaslaným na českou i indickou adresu žalovaného, právní předchůdkyně žalobkyně vyrozuměla žalovaného o odstoupení od smlouvy a splatnosti dluhu pro porušování povinností. Ke dni 25. 2. 2022 činila celková dlužná částka 45 325,18 Kč, z toho po splatnosti 20 587 Kč. Dále soud zjistil, že pohledávka byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 15. 12. 2022 a že postoupení bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 5. 1. 2023 zaslaným na českou i indickou adresu. Následně byl žalovaný vyzván k úhradě předžalobní upomínkou ze dne 14. 5. 2024. 8. Po právní stránce soud I. stupně uzavřel, že pravomoc českých soudů je dána podle nařízení (EU) č. 1215/2012 (Brusel I bis) s ohledem na poslední známé bydliště žalovaného v České republice a nemožnost zjistit jeho aktuální bydliště, a rozhodné právo určil podle nařízení (ES) č. 593/2008 (Řím I) tak, že je jím právo české s ohledem na bydliště žalovaného v České republice v době uzavření smlouvy. 9. Aktivní legitimaci žalobkyně soud dovodil z postoupení pohledávky podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Věc posoudil jako smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. o. z. a současně podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Vyložil povinnost poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost podle § 86 odst. 1 tohoto zákona a uzavřel, že v daném případě byla splněna, neboť ověřené příjmy a výdaje žalovaného odpovídaly schopnosti hradit splátky i v maximální výši 3 750 Kč (5 % z úvěrového rámce) a zjištěné platby v kasinu nebyly v rozsahu, který by tuto schopnost zpochybňoval. Smlouvu tedy posoudil jako platně uzavřenou. 10. Dále soud uzavřel, že žalovanému byly prostředky z úvěrového rámce poskytnuty, žalovaný je však řádně a včas nesplácel, věřitel proto využil smluvně předvídaného postupu k zesplatnění a žalobkyně doložila skladbu dluhu z výpisů, včetně poplatků účtovaných podle sazebníku. Nárok na zákonný úrok z prodlení soud posoudil podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. 11. Žalobě tedy soud I. stupně zcela vyhověl a přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). 12. Žalovaný prostřednictvím opatrovníka podal proti rozsudku včasné odvolání. V něm namítl, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného, když nevěnovala pozornost tomu, že na účet žalovaného byla od jeho zaměstnavatele zasílána podstatně nižší částka, než byl jeho deklarovaný průměrný měsíční příjem. Také měla být vzata v úvahu skutečnost, že žalovaný má platby v kasinu. Podle žalovaného je tak smlouva neplatná podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Je též nepřípustné, že úroky a úroky z prodlení jsou požadovány i z dlužných poplatků, úroků a úroků z prodlení, které se staly podle vyjádření žalobkyně součástí jistiny. 13. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání setrvala na tom, že její právní předchůdkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného řádně. Zdůraznila, že žalovaný úvěrový rámec opakovaně čerpal a splácel, takže případná následná platební neschopnost podle ní vznikla až později v důsledku okolností, které při sjednání úvěru nebylo možné předvídat. I pro případ pochybení při posouzení úvěruschopnosti žalobkyně namítala, že neplatnost smlouvy by nenastala automaticky a bylo by třeba postavit najisto, že byly dány důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet. K námitce úročení úroků a poplatků žalobkyně předně namítla její opožděnost po koncentraci řízení. Současně poukázala na smluvní ujednání a produktové podmínky, které upravovaly měsíční připisování úroků a poplatků k dlužné částce jako součásti jistiny i sjednání úroku z prodlení. Zdůraznila, že takové ujednání není v rozporu s § 1806 o. z. Žalobkyně navrhla potvrzení napadeného rozsudku a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení. 14. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek, včetně řízení, které mu předcházelo, dle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. 15. Soud I. stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, dospěl ke správným skutkovým zjištěním (body 5. až 10. napadeného rozsudku), na něž odvolací soud pro stručnost odkazuje. Správně též věc posoudil po právní stránce, včetně posouzení své mezinárodní příslušnosti a aplikace českého práva. Ve svém pečlivém odůvodnění se řádně vypořádal se všemi námitkami vznesenými žalovaným. 16. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy posoudila úvěruschopnost žalovaného v rozsahu odpovídajícím požadavku odborné péče. Pro posouzení této otázky je rozhodný stav v době uzavření smlouvy. Podle judikatury Nejvyššího soudu není určující samotná okolnost, že se spotřebitel později dostal do platebních obtíží, nýbrž to, zda z tehdy dostupných informací vyplývaly konkrétní a rozpoznatelné skutečnosti odůvodňující pochybnost o jeho schopnosti úvěr splácet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2026, sp. zn. 33 Cdo 1375/2025 a rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 1. 2026, sp. zn. 33 Cdo 1056/2025). 17. V projednávané věci poskytovatelka úvěru nevycházela pouze z tvrzení žalovaného, ale z potvrzení zaměstnavatele o průměrném měsíčním příjmu a z výpisů z jeho bankovního účtu. Skutečnost, že na účet žalovaného přicházely nižší částky, sama o sobě ještě nečiní potvrzení zaměstnavatele nevěrohodným. Stejně tak platby v kasinu nelze s ohledem na jejich výši v poměrech dané věci považovat za natolik významnou výdajovou položku, aby samy o sobě představovaly zjevný varovný signál o neschopnosti úvěr splácet. Bylo též ověřeno, že v bankovním registru ani v registru SOLUS nebyl u žalovaného evidován negativní záznam. 18. Odvolací soud proto sdílí závěr soudu I. stupně, že z podkladů, které měla právní předchůdkyně žalobkyně v době uzavření smlouvy k dispozici, nevyplývaly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného dostát sjednaným splátkám. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného tak byla splněna. 19. Odvolací námitka žalovaného, podle níž žalobkyni nenáleží smluvený úrok a úrok z prodlení i z částky vzniklé přirůstáním dosud neuhrazených úroků a poplatků k jistině, není důvodná. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným bylo sjednáno, že v případě prodlení se splněním jakéhokoli peněžitého dluhu ze smlouvy o úvěru je žalovaný povinen hradit vedle smluveného úroku také úrok z prodlení v zákonné výši. Toto ujednání je v souladu s 1806 o. z., který výslovně připouští, aby byly úroky z úroků požadovány, bylo-li to ujednáno. Judikatura Nejvyššího soudu dovodila, že dohoda o přirůstání úroků k jistině je přípustná a ani ve vztahu ke spotřebiteli není bez dalšího nepřiměřená či neplatná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1125/2018). Soud prvního stupně proto nepochybil, přiznal-li žalobkyni nárok na smluvený úrok a úrok z prodlení i z jistiny navýšené o kapitalizované úroky a poplatky. 20. Odvolací soud tedy uzavírá, že soud I. stupně rozhodl správně, když žalobě zcela vyhověl. Proto byl napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. potvrzen, včetně správného výroku o nákladech řízení. 21. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně byla v odvolacím řízení zcela úspěšná. Náklady jsou tvořeny odměnou advokáta vypočtenou podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.“), a to za dva úkony právní služby podle § 11 odst. 1 a. t. po 2 980 Kč dle § 8 odst. 1, § 7 a. t. (vyjádření k odvolání, účast u jednání), dvě paušální náhrady nákladů po 450 Kč dle § 13 a. t. a 21% DPH ve výši 1 440,60 Kč. Náklady řízení celkem činí 8 300,60 Kč. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu I. stupně ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení, jen za podmínek stanovených v § 237 o. s. ř. Praha 30. dubna 2026 JUDr. Ivana Kotrčová v. r. předsedkyně senátu