ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Kotrčové a soudkyň JUDr. Andrey Venclíkové a Mgr. Daniely Večerkové ve věci žalobkyně: K. F., narozená xx. xx. xxxx bytem xxxxx xxxx, xxxxx xxxxx, Ruská federace zastoupená advokátem B. V. sídlem xxxx xxx, xxxxx Praha proti žalované: j. š., IČO xxxxxxxx sídlem xxxxx xxxx, xxxx Praha zastoupená advokátem F. M. sídlem xxx xxx, xxxx Brno o 2 553,60 EUR s příslušenstvím k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 8. 2025, č. j. 35 C 209/2023-68, takto: I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. o věci samé potvrzuje, ve výroku II. o nákladech řízení se mění jen tak, že výše náhrady těchto nákladů činí 37 110 Kč, jinak se i v tomto výroku potvrzuje. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku 9 801 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta B. V.. Odůvodnění: 1. Shora uvedeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 2 553,60 EUR se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,75 % ročně od 9. 2. 2022 do zaplacení (výrok I.) a nahradit náklady řízení v částce 30 849 Kč (výrok II.). 2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení uvedené částky jako vrácení části splátky uhrazené na základě smlouvy o poskytnutí vzdělávacích služeb uzavřené mezi účastnicemi dne xx. xx. xxxx. Žalobkyně na základě této smlouvy měla žalované uhradit ve dvou splátkách celkem částku 8 396 EUR, z níž první splátku ve výši 4 198 EUR uhradila po podpisu smlouvy. Vzhledem k tomu, že žalobkyni byla zamítnuta žádost o udělení víza za účelem studia v České republice, žalobkyně oznámila žalované přípisem ze dne xx. xx. xxxx odstoupení od smlouvy. Současně požádala o vrácení zaplacených peněžních prostředků po odečtení výdajů. Žalovaná však žalobkyni informovala, že jí vrátí pouze částku 1 178 EUR, neboť ze zaplacené zálohy odečetla nevratnou zálohu 500 EUR a dále 2 040 EUR na ubytování ve xxxxx xxxxx a 480 EUR na pojištění. Žalobkyni byla ve skutečnosti vrácena částka 1 144,40 EUR. Žalobkyně se tak domáhala rozdílu mezi uhrazenou částkou a vrácenou částkou, od něhož odečetla ještě registrační poplatek 500 EUR. 3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Namítala, že uzavřená smlouva nemá povahu spotřebitelské smlouvy. Proto žalobkyni neposkytla poučení spotřebitele. Podle jejího názoru je třeba právní jednání žalobkyně z xx. xx. xxxx posoudit jako výpověď dle všeobecných podmínek, nikoli odstoupení od smlouvy. Vedle registračního poplatku proto měla právo odečíst si též výdaje na ubytování a pojištění. Přeplatek 1 178 EUR poukázala žalobkyni bankovním převodem dne xx. xx. xxxx. Dále namítla, že případný protiprávní stav si vytvořila sama žalobkyně tím, že si nedokázala zajistit udělení víza a neměla zájem se účastnit kurzu distanční formou, přestože se k takovému postupu pro případ neudělení víza výslovně zavázala. Podle žalované je proto na místě aplikovat druhou větu § 6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). 4. Po provedeném dokazování měl soud I. stupně za prokázané, že dne xx. xx. xxxx účastnice uzavřely tzv. na dálku smlouvu o poskytnutí vzdělávacích služeb. Její součástí byly všeobecné podmínky, z nichž soud I. stupně učinil skutková zjištění, na něž odvolací soud pro stručnost odkazuje (viz bod 12. odůvodnění napadeného rozsudku). Žalovaná se ve smlouvě zavázala zajistit pro žalobkyni účast na jí zvoleném kurzu výuky českého jazyka v termínu od xx. xx. xxxx do xx. xx. xxxx, a to formou prezenční výuky. Žalobkyně uhradila první splátku ve výši 4 198 Kč. Přípisem ze dne xx. xx. xxxx žalobkyně oznámila žalované ukončení předmětné smlouvy a současně žalovanou požádala o vrácení zaplacených peněžních prostředků po odečtení výdajů. Předžalobní výzvou ze dne 7. 2. 2022 žalobkyně vyzvala žalovanou k neprodlenému vrácení části zaplacené splátky ve výši 3 698 EUR. Soud I. stupně dále učinil skutková zjištění ohledně tvrzených výdajů žalované, na něž odvolací soud rovněž pro stručnost odkazuje (viz body 14. až 17. odůvodnění napadeného rozsudku). 5. Zjištěný skutkový stav soud posoudil podle české právní úpravy, konkrétně podle § 2001 a § 2004 o. z. o odstoupení od smlouvy, dále podle ustanovení o spotřebitelských smlouvách § 1820 a násl. o. z., ustanovení o bezdůvodném obohacení § 2991 a násl. o. z. Nárok na úrok z prodlení posoudil podle § 1970 o. z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 6. K poukazu žalované na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3805/2018, ohledně povahy předmětné smlouvy, soud vyložil, že jeho závěry již byly překonány novější judikaturou Ústavního soudu, přičemž odkázal na nález ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. IV. ÚS 2093/24. 7. Soud I. stupně uzavřel, že daná smlouva má spotřebitelskou povahu, a proto je na ni třeba aplikovat příslušná ustanovení o závazcích ze smluv uzavíraných se spotřebitelem. Jelikož žalovaná nesplnila svou zákonnou povinnost dle § 1820 odst. 1 písm. i) o. z. poskytnout žalobkyni poučení o podmínkách, lhůtě a postupu pro uplatnění práva na odstoupení od předmětné smlouvy, jakož i vzorový formulář pro odstoupení, vzniklo žalobkyni právo odstoupit od předmětné smlouvy ve lhůtě 1 roku a 14 dnů od jejího uzavření (§ 1829 odst. 1 a odst. 4, § 2001 o. z.), tj. do xx. xx. xxxx. 8. Přípis žalobkyně ze dne xx. xx. xxxx soud považoval za včasné, platné a účinné odstoupení od předmětné smlouvy. Akcentoval, že žalobkyně v něm vyjádřila jednoznačnou vůli předmětnou smlouvu jednostranně ukončit z důvodu nemožnosti získat vízum. Okolnost, že žalobkyně nepoužila výslovnou formulaci, že od smlouvy odstupuje, soud přičetl na vrub skutečnosti, že podle všeobecných podmínek bylo ukončení smlouvy možné pouze výpovědí a o právu na odstoupení žalobkyně poučena nebyla. 9. Nárok žalobkyně na vrácení uhrazené částky soud posoudil podle zásad o vypořádání bezdůvodného obohacení, když odstoupením od smlouvy byla smlouva zrušena od počátku. Požadavku žalované na aplikaci § 6 odst. 2 o. z. nepřisvědčil s odůvodněním, že nemůže jít k tíži žalobkyně okolnost, že žalovaná nedodržela povinnost stanovenou v § 1820 odst. 1 písm. i) o. z. a žalobkyně pouze využila svého zákonného práva pro uvedené porušení od smlouvy odstoupit. Skutečnost, že žalobkyně neměla zájem se účastnit kurzu distanční formou, nemělo vliv na porušení zákonné povinnosti žalované. 10. Soud neshledal důvodným nárok žalované na částku 2 520 EUR, neboť tento nárok nesplňuje podmínku vzájemného plnění podle § 2993 o. z., když plnění v uvedené částce bylo poskytnuto třetím osobám a nejednalo se o plnění poskytnuté žalobkyni. 11. Soud uzavřel, že žalobkyni náleží nárok na vydání bezdůvodného obohacení v žalované částce včetně požadovaného zákonného úroku z prodlení. Žalobě tedy zcela vyhověl. 12. Náhradu nákladů řízení soud přiznal podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) zcela úspěšné žalobkyni. Jejich výši vypočetl ze zaplaceného soudního poplatku a odměny za právní zastoupení určené podle vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.“), přičemž za tarifní hodnotu považoval částku 62 180,16 Kč vypočtenou podle kurzu 24,350 Kč/EUR). 13. Proti rozsudku soudu I. stupně podala žalovaná včasné odvolání. Předně namítala, že se nejedná o spotřebitelskou smlouvu, neboť jde o smlouvu o vzdělávacích službách s nutností zajišťovat výuku a ubytovací kapacity, a to s dostatečným předstihem. Současně poukázala na okolnost, že smluvní dokumentace a všeobecné podmínky poskytuje klientům s předstihem (včetně verze v ruském jazyce). Přípis z xx. xx. xxxx je nutno vykládat jako výpověď smlouvy podle čl. 5.3 a 5.4 všeobecných podmínek, nikoli jako odstoupení bez udání důvodu. Tomu odpovídá též požadavek žalobkyně na vrácení částky po odečtení nákladů obsažený v přípise. Při nejasnosti použitého výrazu je třeba ho vyložit podle § 557 o. z. k tíži toho, kdo jej použil první, tj. žalobkyně. Žalovaná tak nadále uplatňuje požadavek na odečtení celkové částky 3 020 EUR, čímž měl vzniknout přeplatek žalobkyně 1 178 EUR a ten jí byl vyplacen. Žalovaná zdůraznila, že částku 2 520 EUR vynaložila v důsledku plnění předmětné smlouvy uzavřené se žalobkyní. Tyto platby byly nezbytné pro zajištění podmínek studia žalobkyně v České republice, tedy výlučně ve prospěch žalobkyně, byť je žalobkyně přímo neobdržela. V důsledku zrušení smlouvy tyto náklady byly vynaloženy marně. Je proto nutné je považovat za součást vzájemného plnění, navíc žalovaná byla oprávněna si platby započíst přímo na základě smlouvy. Dále žalovaná argumentovala tím, že smlouva byla zčásti smlouvou o ubytování a podle § 1837 písm. j) o. z. spotřebitel nemůže od smlouvy o ubytování odstoupit, o čemž nemusí být poučen. Přinejmenším ohledně nákladů na ubytování je proto důvodný požadavek žalované na vrácení si vzájemného plnění podle § 2993 o. z. Žalovaná navrhla rozsudek soudu I. stupně zrušit a vrátit věc tomuto soudu k dalšímu řízení, případně jej změnit tak, aby žaloba byla zamítnuta. 14. Žalobkyně navrhla potvrzení napadeného rozsudku. Zdůraznila, že se jedná o spotřebitelský vztah. Ohledně otázky, zda přípisem z xx. xx. xxxx bylo míněno odstoupení od smlouvy, poukázala na skutečnost, že smlouva byla uzavřena v ruském jazyce, v ruském jazyce byly i všeobecné podmínky a přípis z xx. xx. xxxx. Žalobkyně poukázala na okolnost, že výraz použitý pro ukončení smlouvy ve smluvní dokumentaci i jejím přípise, má v ruském jazyce význam zrušení smlouvy jako celku, a to bez diferenciace mezi výpovědí a odstoupením. Navíc to byla žalovaná, kdo předmětný výraz použil jako první, a to ve všeobecných podmínkách. Žalovaná nemůže těžit ze své nepoctivosti, když nedala žalobkyni poučení o možnosti odstoupit od smlouvy a nyní by podle ní mělo jít k tíži žalobkyně, že žádala o vrácení částky po odečtení nákladů podle smlouvy. K námitce, že spotřebitel nemůže odstoupit od smlouvy o ubytování žalobkyně uvedla, že předmětem smlouvy bylo poskytování vzdělávacích služeb a ubytování bylo jen vedlejším organizačně navázaným plněním v rámci balíčku služeb. Namítala též, že ubytovatel je společností personálně propojenou s žalovanou a žalovaná nedoložila titul a výpočet tvrzené smluvní pokuty. 15. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek, včetně řízení, které mu předcházelo, dle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalované není opodstatněno. 16. Soud I. stupně správně mlčky dovodil svou mezinárodní příslušnost a správně aplikoval českou právní úpravu. Žalobkyně má státní příslušnost Ruské federace. Ve vztahu mezi Českou republikou a Ruskou federací platí Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných a trestních (Moskva, 1982, v ČR publikováno pod č. 95/1983 Sb.). Tato smlouva nemá vlastní ustanovení o pravomoci ve věcech majetkových, nejde-li o spor vážící se k nemovitosti. Mezinárodní příslušnost českého soudu v této věci tak vyplývá z čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis), podle kterého může být osoba, která má bydliště, resp. sídlo, v některém členském státě, žalována v tomto členském státě, a to bez ohledu na svou státní příslušnost. Českým právem se vztah účastnic s ohledem na jejich ujednání ve smlouvě řídí podle článku 3 odst. 1 nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), podle kterého se smlouva řídí právem, které si strany zvolí, přičemž volba českého práva není v rozporu s článkem 6 odst. 2 tohoto nařízení, který chrání spotřebitele. 17. Pokud jde o povahu smluvního vztahu, odvolací soud odkazuje na podrobný výklad aplikovaných ustanovení o. z. a judikatury, obsažený v bodech 22. až 27., 35., 36. odůvodnění napadeného rozsudku, na něž pro stručnost odkazuje. 18. Odvolací soud dodává, že po vyhlášení rozsudku soudem I. stupně byl vydán rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2026, sp. zn. 31 Cdo 1737/2025, v němž se Nejvyšší soud přihlásil k závěrům judikatury Soudního dvora EU a Ústavního soudu a odklání se od své předchozí judikatury, na niž poukazovala žalovaná. V bodě 41. odůvodnění uvádí: „Jak ovšem vyplývá z předestřené judikatury Soudního dvora, veřejnoprávní povaha činnosti nebo veřejně prospěšný účel nehrají zásadní roli při vymezení spotřebitelské smlouvy, respektive práva na ochranu spotřebitele. Platí sice, že veřejné vzdělávání, které je zcela nebo z převážné části financováno ze státního rozpočtu, nelze považovat za službu ve smyslu směrnic, ale odlišně je třeba nahlížet na vzdělávání, jehož cena je převážně hrazena studenty (žáky či jejich rodiči) v podobě školného. Poskytování tohoto typu vzdělání, bez ohledu na to, zda je poskytováno školami veřejnými či soukromými, je třeba považovat za službu, jelikož sleduje cíl, který spočívá v nabízení služeb za úplatu.“ 19. V souzené věci je žalobkyně podnikatelským subjektem, který poskytuje vzdělávací služby za úplatu. Předmětná smlouva je tedy smlouvou spotřebitelskou, z čehož vyplývá, jak správně dovodil soud I. stupně, že žalovaná byla povinna poučit žalobkyni o možnosti odstoupit od smlouvy do 14 dnů od jejího uzavření, a pokud tak neučinila, lhůta pro odstoupení se prodloužila o jeden rok. 20. Odvolací soud se neztotožňuje s námitkou žalované, že přípis žalobkyně z xx. xx. xxxx je výpovědí, a tudíž na něj nelze nahlížet jako na odstoupení od smlouvy. Odvolací soud považuje za zásadní, že žalobkyně smlouvu ukončila v době, kdy nebyla poučena o svém právu od smlouvy odstoupit. Je proto pochopitelné, že při formulaci přípisu vycházela z podmínek a terminologie formulovaných ve smlouvě. Žalovaná nemůže na úkor žalobkyně těžit z porušení své zákonné poučovací povinnosti. 21. K námitce žalované, že se jednalo zčásti o smlouvu o ubytování, od níž podle § 1837 písm. j) o. z. spotřebitel nemůže odstoupit, odvolací soud uvádí, že pro posouzení rozsahu odstoupení je stěžejní, že ubytování v daném případě nebylo sjednáno jako samostatná či hlavní služba, ale jen jako související doplňkové plnění sloužící k realizaci hlavního účelu smlouvy, tj. absolvování vzdělávání. Výjimku z práva odstoupit od smlouvy podle § 1837 písm. j) o. z. nelze vykládat tak, že by automaticky vylučovala odstoupení od jakékoli smlouvy (nebo její části), která vedle hlavního předmětu obsahuje i ujednání o ubytování. Takový výklad by vedl k nepřijatelnému oslabení spotřebitelské ochrany. Odstoupení od vzdělávací smlouvy tak zahrnuje i zánik vedlejších závazků, které byly k hlavnímu plnění přičleněny. 22. Požadavek žalované na uhrazení nákladů vzniklých v souvislosti se zajištěním ubytování žalobkyně, které se fakticky ani zčásti nerealizovalo, nemůže být důvodný, neboť žalobkyni se žádného plnění nedostalo. Žalované tyto náklady vznikly v důsledku smluvního ujednání mezi ní a ubytovatelem a současně v důsledku porušení smlouvy nesplněním poučovací povinnosti žalované vůči žalobkyni. Není zde proto žádný právní důvod pro přenesení těchto nákladů na žalobkyni. 23. Uvedené závěry odvolacího soudu jsou v souladu s evropským právem, konkrétně čl. 15 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU, který stanoví, že jestliže spotřebitel uplatní své právo odstoupit od smlouvy uzavřené na dálku nebo smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory, jsou veškeré související smlouvy automaticky ukončeny bez jakýchkoli jiných nákladů pro spotřebitele, s výjimkou nákladů uvedených v čl. 13 odst. 2 a v čl. 14 této směrnice. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že náklady požadované žalovanou do těchto výjimek nespadají. 24. Odstoupením od smlouvy tedy zanikla smlouva jako celek a žalované tak vznikla povinnost vrátit žalobkyni veškeré plnění podle § 2993 o. z., přičemž žalobkyni se žádného plnění nedostalo, a tudíž požadavek žalované na vzájemné vypořádání jejích nákladů není oprávněný. 25. Nárok žalobkyně na vrácení částky 2 553,60 EUR je tedy zcela po právu. Pro úplnost odvolací soud dodává, že soud I. stupně při zohlednění částečného plnění žalované správně vyšel z částky 1 144,40 EUR, kterou žalobkyně skutečně obdržela po odečtení bankovních poplatků. 26. Odvolací tedy uzavírá, že soud I. stupně dospěl ke správnému závěru o povinnosti žalované vrátit žalobkyni požadovanou částku, a to včetně zákonného úroku z prodlení. 27. Soud I. stupně správně přiznal žalobkyni podle § 142 odst. 1 o. s. ř. náhradu nákladů sestávajících ze zaplaceného soudního poplatku a odměny advokáta podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“). Nesprávně však určil tarifní hodnotu. Podle § 8 odst. 1 a. t. je nutno odměnu stanovit podle tarifní hodnoty ke dni provedení úkonu advokáta, což znamená, že je třeba vypočítat tarifní hodnotu pro každý jednotlivý úkon zvlášť podle aktuálního kurzu ČNB. 28. Žalobkyni tedy náleží náleží odměna a režijní paušály v Kč za jednotlivé úkony před soudem I. stupně následovně: DatumÚkonKurz CZK/EURTarifní hodnotaOdměna Paušál 27.12.2021Převzetí a příprava zastoupení 25,140 64 197,50 3 700 300 02.11.2023Žaloba 24,625 62 882,40 3 620 300 03.06.2024Vyjádření 24,720 63 124,99 3 660 300 13.08.2024Jednání soudu 25,200 64 350,72 3 700 300 19.12.2024Vyjádření 25,120 64 146,43 3 700 300 07.01.2025Jednání soudu 25,135 64 184,74 3 700 450 07.08.2025Jednání soudu 24,525 62 627,04 3 620 450 29. Odměna spolu s režijními paušály činí 28 100 Kč, včetně 21 % DPH činí 34 001 Kč. Spolu se soudním poplatkem 3 109 Kč činí celkové náklady za řízení před soudem I. stupně 37 110 Kč. 30. Odvolací soud tedy napadený rozsudek ve výroku I. potvrdil jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. a ve výroku II. jej změnil podle § 220 o. s. ř. jen co do určené výše nákladů řízení, jinak jej rovněž potvrdil. 31. Náklady odvolacího řízení byly podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznány zcela úspěšné žalobkyni. Náklady tvoří odměna za právní zastoupení advokátem určená podle § 8 odst. 1, § 7 a. t. přepočtem dle kurzu ČNB ke dni provedení úkonu, a to za vyjádření k odvolání z 30. 12. 2025 v částce 3 580 Kč (kurz 24,250 Kč/EUR, tarifní hodnota 61 924,80 Kč) a za účast u jednání dne 5. 3. 2026 v částce 3 620 Kč (kurz 24,390 Kč/EUR, tarifní hodnota 62 282,30 Kč) a dva režijní paušály podle § 13 a. t. po 450 Kč. Dále žalobkyni náleží 21 % DPH v částce 1 701 Kč. Náklady řízení celkem činí 9 801 Kč. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu I. stupně ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení, jen za podmínek stanovených v § 237 o. s. ř. Praha 5. března 2026 JUDr. Ivana Kotrčová v. r. předsedkyně senátu