USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Kotrčové a soudkyň Mgr. Daniely Večerkové a JUDr. Andrey Venclíkové ve věci manželů: 1) xxx xxx xxx, narozený xxx bytem xxx, Praha zastoupený advokátem 2) xxx xxx xxx, narozený xxx bytem xxx, byt č. xxx, xxx, xxxRuská federace zastoupený advokátem xxx o rozvod manželství a vypořádání společného jmění manželů k odvolání manželů proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. 1. 2026, č. j. 80 C 276/2025-20 takto: Usnesení soudu I. stupně se mění tak, že se řízení nezastavuje. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud I. stupně rozhodl, že se řízení zastavuje (výrok I.), žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a partnerovi 1 se po právní moci tohoto usnesení vrací část zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 9 (výrok III.). 2. Zastavení řízení zdůvodnil soud I. stupně nedostatkem pravomoci českých soudů. Soud uvedl, že partneři se žalobou domáhají rozvodu jejich partnerství a schválení dohody o vypořádání společného jmění partnerů, přičemž jde o otázku, kterou neupravuje dvojstranná Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních (vyhláška č. 95/1983 Sb. ze dne 16. 5. 1983, dále jen „Dvoustranná smlouva“). Soud proto postupoval podle zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen „z.m.p.s.“). Podle § 67 odst. 1 z.m.p.s. přísluší českým soudům rozhodovat o zrušení, neplatnosti a neexistenci registrovaného partnerství nebo obdobného poměru, jestliže registrované partnerství bylo uzavřeno v České republice nebo alespoň jeden z partnerů je státním občanem České republiky a má obvyklý pobyt v České republice. Protože v daném případě partnerství nebylo uzavřeno v České republice, ale v Portugalsku, partner 2 pobývá na území Ruské federace a partner 1 sice má obvyklý pobyt v České republice, avšak není jejím občanem, není pravomoc českých soudů dána. Mezinárodní pravomoc českých soudů nemůže být založena ani v otázce vypořádání společného jmění partnerů, protože ta by byla dána podle § 6 z.m.p.s. v případě, kdy by se místně příslušný soud podle procesních předpisů pro řízení nacházel na území České republiky. Ustanovení § 88 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) stanovuje v otázce vypořádání společného jmění výlučnou místní příslušnost toho soudu, který rozhodoval o rozvodu, proto není možné dovodit mezinárodní pravomoc českých soudů ani v této otázce. S ohledem na tyto skutečnosti soud řízení zastavil podle § 104 odst. 1 o.s.ř. pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. Výrok o nákladech řízení byl v části zrušení registrovaného partnerství odůvodněn ustanovením § 23 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z.ř.s.“) a v části vypořádání společného jmění partnerů ustanovením § 146 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Výrok o vrácení části zaplaceného soudního poplatku byl odůvodněn ustanovením § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, podle něhož soud vrátí z účtu soudu zaplacený poplatek za řízení snížený o 20 %, nejméně však o 1 000 Kč, bylo-li řízení zastaveno před prvním jednáním. 3. Proti usnesení podali včasné odvolání oba účastníci řízení (odvolacím soudem dále označováni jako „manželé“). 4. Manžel 1) ve svém odvolání uvedl, že portugalské právo nerozlišuje osoby do podkategorií, i stejnopohlavní svazek dvou osob je považován za manželství v plném smyslu slova, což dokládá i „záznam sňatku“ založený ve spise. Slovo „sňatek“ je synonymem pro akt uzavření manželství. Z tohoto důvodu není na místě aplikace § 67 odst. 1 z.m.p.s., ale je nutné použít § 47 odst. 2 z.m.p.s. Ustanovení § 67 odst. 1 z.m.p.s. může být navíc protiústavní. Manžel 1) navrhl, aby soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil k urychlenému projednání. 5. Manžel 2) ve svém odvolání uvedl, že napadené usnesení vychází z nesprávné právní kvalifikace posuzovaného rodinněprávního vztahu. Odvolatel a jeho partner uzavřeli dne 4. 4. 2019 v Portugalsku sňatek, nejde tedy o registrované partnerství ani obdobný poměr ve smyslu § 67 z.m.p.s. Jejich poslední společné bydliště se nacházelo v České republice, na adrese xxx, Praha. V Portugalsku má stejnopohlavní sňatek plně stejnou právní povahu jako manželství osob různého pohlaví. To, že české vnitrostátní právo vymezuje manželství jako svazek muže a ženy a pro osoby stejného pohlaví upravuje institut registrovaného partnerství, nemůže samo o sobě odůvodnit překvalifikaci manželství platně uzavřeného v jiném státě při posuzování procesní otázky pravomoci. Soud je povinen posuzovat procesní úkony podle jejich obsahu, nikoli podle formálního pojmenování. Pokud měl soud o obsahu pochybnosti, měl vyzvat odvolatele a druhého z manželů k upřesnění či doplnění podání, nikoli bez dalšího řízení zastavit. Příslušnost soudů ve věcech rozvodu manželství v rámci EU stanoví nařízení Rady (EU) 2019/1111 ze dne 25. června 2019 o příslušnosti, uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské odpovědnosti a o mezinárodních únosech dětí („nařízení Brusel II ter“), vnitrostátní úprava nastupuje až subsidiárně, není-li dána příslušnost podle tohoto nařízení. Tomu odpovídá i § 2 z.m.p.s., soud proto neměl vycházet z § 67 z.m.p.s., ale primárně posoudit příslušnost podle nařízení Brusel II ter, konkrétně dle čl. 3 tohoto nařízení. I pokud by soud setrval na názoru, že české hmotné právo pro účely vnitrostátní kvalifikace pracuje s odlišnými instituty, nelze přehlédnout aktuální unijní judikaturu, použít lze závěry rozsudku Soudního dvora EU C-713/23, Wojewoda Mazowiecki, ze dne 25. 11. 2025. Tento rozsudek akcentuje význam právní jistoty a respektu k osobnímu stavu, který byl platně založen v jiném členském státě. Proto je na místě, aby se soud nejprve věcně vypořádal s otázkou existence a povahy manželského vztahu doloženého oddacím listem, a teprve následně posoudil příslušnost podle relevantní právní úpravy, nikoli aby bez dalšího vycházel z § 67 z.m.p.s. Neobstojí ani závěr, že mezinárodní pravomoc nemůže být založena ani pro vypořádání společného jmění, neboť vychází z nesprávného předpokladu, že není možné vést řízení o rozvodu. Soudem rozhodujícím o rozvodu bude právě český soud, který o rozvodu rozhodne, proto bude dána i mezinárodní příslušnost k vypořádání společného jmění. Manžel 2) proto navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil, a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. 6. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a aniž za tímto účelem nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.), dospěl k závěru, že odvolání jsou důvodná. 7. V dané věci jde o řízení s cizím prvkem, když oba účastníci řízení jsou státními příslušníky Ruské federace, jeden s bydlištěm v České republice a druhý s bydlištěm v Ruské federaci. Bylo proto na místě zabývat se otázkou mezinárodní příslušnosti (pravomoci) českých soudů k projednání a rozhodnutí této věci. 8. Předně však bylo třeba vyjasnit otázku, co je předmětem tohoto řízení – zda zrušení partnerství osob stejného pohlaví a vypořádání společného jmění partnerů nebo rozvod manželství a vypořádání společného jmění manželů. 9. Návrh na zahájení řízení ze dne 15. 9. 2025 nebyl v tomto směru dostatečně určitý, když na jedné straně používá označení účastníků „Partner 1“ a „Partner 2“ a opakovaně označuje vztah účastníků slovy „partnerství“, zároveň ovšem navrhuje, aby toto partnerství bylo „rozvedeno“, nikoli zrušeno. Pojem „rozvod partnerství“ je užit rovněž v písemném „připojení se k návrhu“ ze dne 2. 9. 2025. 10. Z následných podání účastníků (podání manžela 1) ze dne 5. 1. 2026, odvolání obou účastníků proti napadenému usnesení) je však již nepochybné, že se účastníci domáhají rozvodu manželství. Tomu ostatně odpovídá i k návrhu připojená příloha, a sice Záznam sňatku č. 2271 v roce 2019, vystavený Matričním úřadem v xxx, dle níž účastníci neuzavřeli partnerství, ale sňatek. 11. Manželství a registrované partnerství obecně představují rozdílné instituty (a to nejen v právu českém, ale i v právních řádech států, které manželství osob stejného pohlaví upravují vedle registrovaných partnerství) (srov. Monika PAUKNEROVÁ, Magdalena PFEIFFER, Naděžda ROZEHNALOVÁ, Marta ZAVADILOVÁ aj., Zákon o mezinárodním právu soukromém. Komentář. 2. vydání. Wolters Kluwer (ČR), komentář k § 67). 12. Podaný návrh na zahájení řízení je tedy dle svého obsahu návrhem na rozvod manželství manželů stejného pohlaví a na vypořádání společného jmění těchto manželů. 13. Skutečnost, že česká právní úprava (§ 655 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) definuje manželství jako trvalý svazek muže a ženy vzniklý způsobem stanoveným tímto zákonem, neumožňuje soudu, aby v rozporu s dispoziční zásadou a s obsahem návrhu na zahájení řízení rozhodl namísto o rozvodu manželství o zrušení partnerství. 14. Tento závěr podporuje i rozsudek Soudního dvora EU ze dne 25. 11. 2025 ve věci C-713/23, Jakub Cupriak-Trojan, Mateusz Trojan proti Wojewoda Mazowiecki, z nějž vyplývá, že článek 20 a čl. 21 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU) ve spojení s článkem 7 a čl. 21 odst. 1 Listiny základních práv EU brání právní úpravě členského státu, která z důvodu, že právo tohoto členského státu nepovoluje manželství mezi osobami stejného pohlaví, neumožňuje uznat manželství uzavřené legálně mezi dvěma státními příslušníky stejného pohlaví při výkonu svobody pohybu a pobytu v jiném členském státě, ve kterém si vytvořili nebo upevnili rodinný život. 15. Odvolací soud se proto dále zabýval posouzením mezinárodní příslušnosti (pravomoci) českých soudů ve vztahu k řízení o rozvod manželství manželů stejného pohlaví a vypořádání společného jmění těchto manželů. 16. Podle § 2 z.m.p.s. se tento zákon použije v mezích ustanovení vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána (dále jen „mezinárodní smlouva“), a přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie. 17. Odvolací soud se zabýval nejprve tím, zda se pro určení mezinárodní příslušnosti použije shora již uvedená Dvoustranná Smlouva, neboť ustanovení této Dvoustranné Smlouvy se s ohledem na čl. 351 SFEU mají použít přednostně před ustanoveními práva EU, včetně Nařízení Brusel II ter. 18. Dvoustranná smlouva v části II („Rodinné věci“) obsahuje pravidla určení mezinárodní příslušnosti jak pro osobní a majetkové vztahy manželů (čl. 25), tak pro rozvod manželství (čl. 27). Při aplikaci těchto pravidel by mezinárodní příslušnost českých soudů nebyla dána (na základě čl. 27 odst. 1 věta první Dvoustranné smlouvy by byla dána mezinárodní příslušnost soudů Ruské federace pro rozvod manželství, na základě čl. 25 odst. 2, odst. 5 by byla dána mezinárodní příslušnost soudů Ruské federace pro vypořádání společného jmění manželů). 19. Odvolací soud však dospěl k závěru, že na daný případ Dvoustrannou smlouvu aplikovat nelze. K datu jejího sjednání neeexistovalo manželství osob stejného pohlaví ani registrované partnerství ani v právních řádech smluvních stran (ČSSR a SSSR), ani v právních řádech jiných států (první zemí, která zavedla registrované partnerství osob stejného pohlaví, bylo v r. 1989 Dánsko, první zemí, která uzákonila manželství stejnopohlavních párů, bylo v roce 2015 Irsko). Smluvní strany Dvoustranné smlouvy proto v rámci úpravy mezinárodní příslušnosti k rozhodování ve věcech rozvodu manželství a majetkových vztahů manželů nemohly zamýšlet jakkoli upravit vztahy manželů (ani partnerů) stejného pohlaví. 20. Odvolací soud proto mezinárodní příslušnost v dané věci posoudil dle ustanovení práva EU - Nařízení Brusel II ter. 21. Podle čl. 3 Nařízení Brusel II ter jsou ve věcech týkajících se rozvodu příslušné soudy členského státu, a) na jehož území: i) mají manželé obvyklý pobyt, ii) měli manželé poslední obvyklý pobyt, pokud zde jeden z nich ještě bydlí, iii) má odpůrce obvyklý pobyt, iv) v případě společného návrhu má alespoň jeden z manželů obvyklý pobyt, v) má navrhovatel obvyklý pobyt, pokud zde pobýval nejméně jeden rok bezprostředně před podáním návrhu, nebo vi) má navrhovatel obvyklý pobyt, pokud zde pobýval nejméně šest měsíců bezprostředně před podáním návrhu, a zároveň je státním příslušníkem tohoto členského státu; nebo b) jehož státními příslušníky jsou oba manželé. 22. V posuzovaném případě je tedy pravomoc českých soudů k řízení o rozvod manželství dána na základě čl. 3 písm. a) odrážka první, odrážka čtvrtá (když jde v daném případě o společný návrh, protože se manžel 2) k návrhu manžela 1) připojil) a odrážka pátá. 23. Odvolací soud podotýká, že dle pravidel stanovených v Nařízení Brusel II ter nejsou v daném případě k rozvodu manželství účastníků mezinárodně příslušné soudy žádného jiného členského státu EU, než právě České republiky. 24. Ve věci vypořádání společného jmění manželů je potom mezinárodní příslušnost českých soudů dána na základě čl. 5 odst. 1 Nařízení Rady (EU) 2016/1103 ze dne 24. června 2016, provádějícího posílenou spolupráci v oblasti příslušnosti, rozhodného práva a uznávání a výkonu rozhodutí ve věcech majetkových poměrů v manželství, neboť návrh byl podán v souvislosti s řízením o rozvod manželství zahájeným u soudů České republiky. 25. S ohledem na shora uvedené odvolací soud napadené usnesení změnil podle § 220 odst. 1 o.s.ř. tak, že se řízení nezastavuje. 26. Toto rozhodnutí nepředjímá řešení otázky rozhodného práva, kterou se bude muset v dalším řízení zabývat soud I. stupně. 27. O nákladech řízení, včetně tohoto řízení odvolacího, rozhodne soud I. stupně v rozhodnutí, jímž se řízení bude končit. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, jen za podmínek stanovených v ust. § 237 o.s.ř. Praha 9. února 2026 JUDr. Ivana Kotrčová v. r. předsedkyně senátu