USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Kotrčové a soudkyň Mgr. Daniely Večerkové a JUDr. Andrey Venclíkové ve věci žalobců: a) M. Š, narozený xxx bytem xxx, xxx b) M. R., narozená xxx bytem xxx, xxx oba zastoupeni advokátem xxx proti žalované: xxx xxx, xxx sídlem xxx xxx xxx, xxx xxx xxx, xxx, xxx xxx, Spojené státy americké jednající v ČR prostřednictvím xxx xxx xxx, odštěpný závod, IČO xxx sídlem xxx, Praha zastoupená advokátem xxx o zaplacení 1 200 EUR s příslušenstvím k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 10. 2025, č. j. 7 C 211/2025-34 takto: Rozsudek soudu I. stupně se mění tak, že odvolací soud schvaluje smír účastníků tohoto znění: Žalovaná se zavazuje uhradit žalobci a) částku ve výši 600 EUR a náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 8 570,06 Kč a žalobkyni b) částku ve výši 600 EUR a náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 8 570,06 Kč, to vše k rukám právního zástupce žalobců do 15 dnů od právní moci usnesení, kterým je schválen tento smír. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci a) částku 600 EUR se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 12 % ročně od 4. 7. 2025 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni b) částku 600 EUR se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 12 % ročně od 4. 7. 2025 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení ve výši 20 730, 80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobců xxx R. J., advokáta (výrok III.). 2. Takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobci domáhali náhrady dle čl. 7 odst. 1 písm. c) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 (dále jen „Nařízení“) za zrušení letu provozovaného žalovanou dne xxx, když žalobci měli potvrzenou rezervaci na let z xxx xxx přes xxx do xxx (lety č. xxx + xxx) a let xxx byl zrušen. 3. Soud I. stupně vzal za prokázané, že žalobci měli na den xxx potvrzenou rezervaci na let z xxx xxx přes xxx do xxx, přičemž tento let se skládal ze dvou navazujících letů, a to letu xxx z xxx xxx do xxx operovaného (fakticky zajišťovaného a provozovaného) žalovanou a letu xxx z xxx do xxx operovaného (fakticky zajišťovaného a provozovaného) leteckým přepravcem xxx xxx se sídlem v xxx (Belgie), tedy leteckým přepravcem S. Let xxx byl zrušen. Vzdálenost z xxx xxx do xxx činí xxx km. Smlouvu o letecké přepravě (rezervaci letu) žalobci uzavřeli se žalovanou. Žalobci nárok na kompenzaci uplatnili u žalované, která nárok dne 3. 7. 2025 odmítla. 4. Soud I. stupně dovodil svou příslušnost (pravomoc) s ohledem na čl. 7 odst. 1 písm. b) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudního rozhodnutí v občanských a obchodních věcech („Nařízení Brusel I bis“) s uvedením, že sídlo žalované se nachází v jeho obvodu. S odkazy na judikaturu Soudního dvora EU („SDEU“) i Nejvyššího soudu ČR poukázal soud I. stupně na to, že let s jedním nebo více navazujícími lety, které jsou předmětem jediné rezervace, představuje pro účely nároku cestujících na náhradu podle Nařízení jeden celek, s tím důsledkem, že se použitelnost Nařízení posoudí se zřetelem k původnímu místu odletu a cílovému místu určení (viz rozsudek ze dne 31. května 2018, Wegener, C-537/17), a že náhradu za zpoždění letu je povinen platit každý provozující letecký dopravce, který se podílí na uskutečnění alespoň jednoho z přímo navazujících letů, bez ohledu na to, zda let, který uskutečnil, je příčinou významného zpoždění, které cestující utrpěl na příletu do cílového místa určení (viz rozsudek ze dne 11. července 2019, České aerolinie, C-502/18). Předmětné Nařízení je aplikovatelné na danou věc dle svého čl. 3 odst. 1 písm. b), neboť šlo o let z letiště umístěného na území třetí země na letiště na území xxx a provozující letecký přepravce (nejméně xxx xxx) je provozujícím leteckým přepravcem xxx ve smyslu čl. 2 písm. b) Nařízení, a jako přepravce xxx prováděl let podle smlouvy (rezervace) v zastoupení jiné právnické osoby (žalované), která uzavřela smlouvu o letecké přepravě s žalobci na let z xxx xxx do xxx přes xxx. Protože let xxx operovaný žalovanou byl zrušen a letecká (ortodromická) vzdálenost mezi xxx xxx a xxx přesahuje xxx km, mají žalobci (každý z nich) podle čl. 7 Nařízení nárok na kompenzaci ve výši 600 EUR za zrušený let. Dle judikatury SDEU mohou žalobci tento nárok podle Nařízení uplatňovat na kterémkoliv provozujícím leteckém přepravci dotčeného letu, tedy i na žalované, která fakticky zajišťovala pouze první část letu. Je tomu tak i proto, že cestujícím v letecké přepravě judikatura SDEU konstantně přiznává širokou možnost uplatnění jejich práv z uskutečněné letecké přepravy. Případné vzájemné nároky s ohledem na zavinění na zpoždění, resp. zrušení jednoho z více navazujících letů si mohou letečtí přepravci vypořádat mezi sebou. Soud I. stupně proto shledal žalobu důvodnou a plně jí vyhověl. 5. O nákladech řízení rozhodl soud I. stupně dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a procesně úspěšným žalobcům přiznal náhradu nákladů ve výši 20 730, 80 Kč. 6. Proti rozsudku podala včasné odvolání žalovaná. Uvedla, že soud I. stupně nesprávně posoudil aplikovatelnost Nařízení na projednávanou věc a pasivní věcnou legitimaci žalované. Let byl provozován z letiště umístěného na území třetí země na letiště umístěné na území členského státu, přičemž žalovaná není dopravcem xxx. Z rozsudků SDEU ve věci C-537/17 (Wegener) ani ve věci C-502/18 (České aerolinie) neplyne vodítko ohledně aplikovatelnosti Nařízení na tento případ, když lety posuzované v těchto rozsudcích byly operovány z letiště umístěného na území členského státu, proto s ohledem na čl. 3 odst. 1 písm. a) Nařízení nebylo pochyb o aplikovatelnosti Nařízení. Nyní posuzovaný let však byl operován z xxx xxx do xxx, tedy ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. b) Nařízení šlo o let „z letiště umístěného na území třetí země na letiště umístěné na území členského státu“. V takovém případě se Nařízení může aplikovat jen za předpokladu, že provozující letecký dopravce je dopravcem xxx. Žalovaná nesouhlasí s tím, že pro účely čl. 3 odst. 1 písm. b) Nařízení lze za provozujícího leteckého dopravce považovat více dopravců. V případě, kdy je let jako celek provozován více dopravci (a ne všichni jsou dopravcem xxx), nemůže k naplnění uvedené podmínky dojít. Opačný výklad by vedl k nepřípustné extenzivní aplikaci Nařízení. Pokud by odvolací soud dospěl k závěru o aplikovatelnosti Nařízení na posuzovanou věc, namítá žalovaná nedostatek své pasivní věcné legitimace. Z citovaných rozsudků se otázce pasivní věcné legitimace věnoval pouze rozsudek „České aerolinie“, z něj však nevyplývá, že by „každý provozující letecký dopravce“ měl být povinen k náhradě. SDEU v uvedeném rozsudku dospěl k závěru, že cestující může uplatnit svůj nárok na náhradu podle Nařízení „vůči leteckému dopravci xxx, který provozoval první úsek letu“. Z judikatury tedy nevyplývá pasivní věcná legitimace dopravce se sídlem ve třetí zemi. I v dalších rozhodnutích SDEU byla dovozena výlučně pasivní věcná legitimace dopravce xxx. Stejný závěr vyplývá i z rozsudku Nejv. soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2426/2021. Pokud se má Nařízení na věc aplikovat, musí být pro uplatnění náhrady za zpožděný let pasivně věcně legitimován jedině dopravce xxx (cílem Nařízení bylo zajistit, aby cestující mohl v takovémto případě uplatnit nárok na náhradu alespoň u leteckého dopravce xxx, přestože s ním není v přímém smluvním vztahu a tento nezpůsobil zpoždění letu). Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne a přizná žalované náhradu nákladů řízení. 7. Žalobci uvedli, že žalovaná pomíjí závěry rozhodnutí SDEU ve věci C-367/20, dle nichž let s mezipřistáním, jehož jeden úsek je prováděn takovým dopravcem, jako je xxx, u něhož je prokázáno, že má platné provozní povolení udělené členským státem, musí být považován za let uskutečněný provozujícím leteckým dopravcem xxx ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. b) Nařízení, bez ohledu na skutečnost, že tento let s mezipřistáním byl rovněž zčásti uskutečněn dopravcem, který není dopravcem xxx. Uvedené rozhodnutí se týkalo aplikace Nařízení na let z New Yorku přes Amsterdam do Hamburku, přičemž zpožděn byl let dopravce ze třetí země (Delta Air Lines) z New Yorku do Amsterdamu a SDEU aplikaci Nařízení dovodil. Let s mezipřistáním má být dle ustálené judikatury považován za jeden celek, dle výše citovaného judikátu SDEU je však k aplikaci Nařízení dostačující, aby byl jeden z dopravců provozujících různé části letu dopravcem xxx. K pasivní věcné legitimaci žalované žalobci rovněž odkazují na rozhodnutí SDEU ve věci C-367/20, dle nějž „každý provozující letecký dopravce, který se podílí na uskutečnění alespoň jednoho z těchto přímo navazujících letů, je povinen k této náhradě…“. V daném případě byl zrušen úsek letu provozovaný žalovanou, proto by byl paradoxní výklad, že by žalovaná nenesla žádnou odpovědnost a odpovědnost by nesl jen dopravce, který nepochybil (xxx xxx). Důvodem pro přijetí Nařízení a výkladu SDEU je zajištění vysoké ochrany cestujících, cestující si proto může vybrat, po kterém z provozujících dopravců letu s mezipřistáním bude žádat vyplacení kompenzace. Žalobci proto trvají na žalobě v plném rozsahu. 8. Žalovaná následně odvolacímu soudu sdělila, že dne 12. 2. 2026 vydal Městský soud v Praze rozsudek v obdobné věci vedené pod sp. zn. 25 Co 12/2026, žalovaná nemůže vyloučit, že proti uvedenému rozsudku podá dovolání, proto navrhuje odročení jednání v této věci, případně přerušení tohoto odvolacího řízení do doby skončení přezkumu rozsudku v obdobné věci Nejvyšším soudem. 9. Žalobci uvedli, že Městský soud v Praze rozsudkem č.j. 25 Co 12/2026-50 ze dne 12. 2. 2026 v obdobné věci shledal pasivní věcnou legitimaci žalované, žalobci s odročením jednání nesouhlasí a navrhují smírné řešení, dle nějž by se žalovaná zavázala k úhradě žalované jistiny a 65 % nákladů řízení žalobců. 10. V průběhu jednání před odvolacím soudem uzavřeli účastníci o předmětu řízení i o nákladech řízení před soudy obou stupňů smír, dle nějž se žalovaná zavázala zaplatit každému ze žalobců částku 600 EUR a náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 8 570,06 Kč, to vše k rukám právního zástupce žalobců do 15 dnů od právní moci usnesení o schválení tohoto smíru. 11. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání při nařízeném jednání napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že zde nejsou důvody, které by bránily schválení smíru. 12. Mezinárodní příslušnost českých soudů je ve věci dána, nikoli na základě sídla žalované (jež se nachází v USA), ani na základě čl. 7 odst. 1 písm. b) Nařízení Brusel I bis (toto ustanovení nelze použít na žalovaného, který nemá bydliště v žádném členském státě EU - viz čl. 6 odst. 1 Nařízení Brusel I bis ve spojení s rozsudkem SDEU ze dne 7. 3. 2018 ve spojených věcech C-274/16, C-447/16 a C-448/16, konkrétně závěry týkající se věci C-447/16), ale vyplývá z § 6 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém ve spojení s § 86 odst. 3 o. s. ř., s ohledem na umístění organizační složky žalované v ČR (v obvodu působnosti Obvodního soudu pro Prahu 6). 13. Podle § 99 odst. 1 věta první o.s.ř. připouští-li to povaha věci, mohou účastníci skončit řízení soudním smírem. Podle § 99 odst. 2 o. s. ř. soud rozhodne o tom, zda smír schvaluje; neschválí jej, je-li v rozporu s právními předpisy. V takovém případě soud po právní moci usnesení pokračuje v řízení. Podle § 211 o. s. ř. pro řízení u odvolacího soudu platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného. 14. Vzhledem k tomu, že spor v dané věci vyplývá z dvoustranného závazkového vztahu účastníků založeného smlouvou o přepravě, povaha věci připouští, aby se účastníci dohodli na vypořádání svých vzájemných práv a povinností a odstranili tak svým dispozičním úkonem vzniklý spor. Uzavřený smír neshledal odvolací soud v rozporu s právními předpisy, proto jej podle § 99 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř. schválil, a změnil tím podle § 220 odst. 2 o. s. ř. napadený rozsudek. 15. O náhradě nákladů řízení odvolací soud nerozhodoval, neboť ujednání o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů je součástí schváleného smíru. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení, jen za podmínek stanovených v ust. § 237 o. s. ř. Schválený smír má účinky pravomocného rozsudku. Rozsudkem může soud zrušit usnesení o schválení smíru, je-li smír podle hmotného práva neplatný. Návrh lze podat do tří let od právní moci usnesení o schválení smíru. Praha 26. února 2026 JUDr. Ivana Kotrčová v. r. předsedkyně senátu