USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Kotrčové a soudkyň Mgr. Daniely Večerkové a JUDr. Andrey Venclíkové ve věci žalobkyně: xxx xxx xxx s.r.o., IČO xxx sídlem xxx, xxx zastoupený advokátem xxx proti žalovanému: I. T., narozený xxx naposledy bytem v ČR xxx, Praha o 8 929,07 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 2. 2026, č.j. 43 C 229/2025 - 45 takto: I. Usnesení soudu I. stupně se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud I. stupně rozhodl, že se řízení zastavuje (výrok I.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) 2. Své rozhodnutí zdůvodnil soud I. stupně nedostatkem své mezinárodní příslušnosti, když předmětem řízení je spor ze smlouvy o podnájmu nemovitosti uzavřené mezi žalobkyní jako nájemcem a žalovaným jako podnájemcem, žalovaný je státním příslušníkem Ukrajiny, který nemá od r. 2023 na území ČR povolen žádný druh pobytu, na poslední známé adrese pobytu si poštu nepřebírá, na území ČR nemá ani žádnou adresu, na niž by mu bylo možno doručovat fikcí. Jeho současné místo pobytu není soudu, cizinecké policii, ani žalobkyni známé. Soud otázku mezinárodní příslušnosti posuzoval podle dvoustranné mezinárodní smlouvy mezi Českou republikou a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech, publikovanou pod č. 123/2002 Sb.m.s. (dále jen „Smlouva mezi ČR a Ukrajinou“) ve znění Protokolu č. 77/2008 Sb. m. s., a uvedl, že podle čl. 48 odst. 5 Smlouvy mezi ČR a Ukrajinou má pravomoc k řízení o sporu ze smluvního závazku justiční orgán té smluvní strany, na jejímž území má odpůrce bydliště, pobyt, sídlo anebo se zde nalézá sporný nemovitý majetek. že žalovaný již v době zahájení řízení nebydlel na výše uvedené adrese a ani na území ČR. Protože žalovaný jako cizí státní příslušník neměl k datu podání žaloby, tj. ke dni 19. 9. 2025, na území České republiky faktické bydliště, není příslušnost českých soudů dána, mezinárodně příslušnými soudy jsou soudy místa bydliště žalovaného dle čl. 48 odst. 5 Smlouvy mezi ČR a Ukrajinou, neboť předmětem řízení je závazek ze smlouvy, nikoliv závazek týkající se sporného nemovitého majetku ve smyslu článku 48 odst. 3 smlouvy. Soud proto rozhodl o zastavení řízení podle § 104 odst. 1 věta prvá zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 146 odst. 2 věty první o.s.ř., neboť žalobkyně z procesního hlediska zavinila zastavení řízení, avšak žalovanému žádné náklady řízení nevznikly. O vrácení zaplaceného soudního poplatku soud nerozhodoval podle § 10 odst. 3 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, a contrario, neboť nepřevyšoval částku 1 000 Kč. 3. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně včasné odvolání. Uvedla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť na věc dopadá úprava výlučné mezinárodní příslušnosti podle čl. 24 bod 1) nařízení Brusel I bis, která má přednost před dvoustrannou Smlouvou mezi ČR a Ukrajinou. Výlučná příslušnost podle čl. 24 nemůže být vyloučena jiným pravidlem mezinárodní příslušnosti a bydliště žalovaného je proto irelevantní, neboť výlučnou příslušnost mají soudy členského státu, v němž se nachází nemovitost, tedy v daném případě předmětný byt. Spor je veden z titulu podnájemní smlouvy, dle ustálené judikatury Soudního dvora EU (např. ve věci C-241/83 Dansommer a C-280/90 Hacker) je však na místě jej zařadit pod pojem „nájem nemovitosti“. Výlučné pravidlo se neuplatní pouze tehdy, jestliže cíl smlouvy je jiný než užívání nemovitosti, není však racionální důvod rozlišovat mezi nájmem a podnájmem, když oba instituty sledují totožný cíl. Tomu odpovídá i rozhodovací praxe českých soudů, které v obdobných věcech projednávaly a rozhodovaly spory proti žalovaným ukrajinské státní příslušnosti (žalobkyně uvedla čísla jednací č.j. xxx, č. j. 70 C 244/2025-26, č. j. 11 C 228/2024-41, ovšem bez uvedení soudů, které vydaly tato rozhodnutí). Dále žalobkyně odkázala na usnesení Nejv. soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Nd 208/2018, dle něhož „řízení týkající se neuhrazené platby za podnájem lze podřadit pod řízení, jehož předmětem je nájem nemovitosti ve smyslu čl. 24 odst. 1 nařízení Brusel I bis; bez ohledu na bydliště stran mají k projednání věci výlučnou příslušnost soudy členského státu, v němž se nemovotost nachází. V řízení o zaplacení neuhrazené platby za podnájem není dána výlučná místní příslušnost podle § 88 písm. b) o.s.ř.“ Z těchto důvodů žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil, a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. 4. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil. 5. Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu I. stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a aniž za tímto účelem nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.), dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 6. V dané věci, kdy žalovaný je státním příslušníkem Ukrajiny, je třeba otázku mezinárodní příslušnosti přednostně posuzovat dle shora uvedené dvoustranné Smlouvy mezi ČR a Ukrajinou. Ustanovení této mezinárodní smlouvy mají dle čl. 10 Ústavy ČR přednost před zákonem (tedy i před zákonem č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém) a s ohledem na čl. 351 Smlouvy o fungování Evropské unie má použití této dvoustranné smlouvy přednost i před Nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech („Nařízení Brusel I bis“), jehož se dovolává žalobkyně. Rozsáhlá argumentace žalobkyně o tom, že nájmem nemovitosti ve smyslu čl. 24 odst. 1 Nařízení Brusel I bis je nutno rozumět i podnájem, proto není v tomto případě relevantní, neboť uvedené Nařízení se v dané věci vůbec nepoužije. Vycházet v tomto případě nelze ani z rozhodnutí Nejv. soudu sp. zn. 22 Nd 208/2018, neboť to bylo vydáno ve sporu, v němž byl žalovaným italský státní příslušník, proto posouzení mezinárodní příslušnosti podle Smlouvy mezi ČR a Ukrajinou nepřipadalo v úvahu. 7. Smlouva mezi ČR a Ukrajinou upravuje mezinárodní příslušnost pro veškeré spory ze smluvních závazkových vztahů (tedy i pro spory z nájemních či podnájemních smluv) v čl. 48 odst. 5. Dle tohoto ustanovení má pravomoc k řízení o sporu ze smluvního závazku justiční orgán té smluvní strany, na jejímž území má odpůrce bydliště, pobyt, sídlo anebo se zde nalézá sporný nemovitý majetek. 8. Odvolací soud souhlasí se soudem I. stupně, že v daném případě, kdy spor je veden o finanční plnění z podnájemní smlouvy (nejde o spor o byt jako takový), není zde „sporný nemovitý majetek“, proto nemůže být dána mezinárodní příslušnost českých soudů na základě polohy podnajatého bytu. 9. Mezinárodní příslušnost českých soudů v této věci by byla dána jen tehdy, pokud by žalovaný měl v České republice bydliště, pobyt nebo sídlo. 10. K závěrům soudu I. stupně ohledně bydliště žalovaného odvolací soud uvádí, že bydliště účastníka v České republice nelze ztotožňovat s jeho povolením k pobytu v České republice. V daném případě z listin připojených k žalobě lze dovodit, že žalovaný bydlel v ČR i po datu 31. 10. 2023 (po ukončení svého povolení k pobytu v České republice), až do 14. 3. 2024, neboť až k tomuto dni ukončil dohodou předmětnou podnájemní smlouvu (viz žalobkyní předložená „Dohoda o ukončení podnájmu a narovnání právních vztahů“). 11. Dle odvolacího soudu jsou zde však průkazné indicie, že po ukončení předmětného podnájmu (a tedy i k datu zahájení řízení 19. 9. 2025) má žalovaný bydliště na Ukrajině. K tomuto závěru vede zejména skutečnost, že v dohodě o ukončení podnájmu žalovaný jako svou adresu pobytu uvedl adresu „xxx, xxx, Ukrajina“, ve spojení s tím, že soudu se nepodařilo zjistit žádnou jinou adresu žalovaného v České republice (i sama žalobkyně uvedla, že předžalobní upomínku žalovanému zasílala na Ukrajinu), žalovaný nemá v ČR povolen pobyt, neprochází registrem ČSSZ ani Úřadu práce ČR, a (jak zjistil odvolací soud) jeho české telefonní číslo uvedené ve smlouvě o podnájmu a jejích dodatcích je mimo provoz. 12. Též bylo zjištěno z Registru ekonomických subjektů (ARES) a nahlédnutím do veřejného rejstříku, že žalovaný neprochází těmito rejstříky, nemá tedy na území ČR sídlo jako podnikatel. 13. S ohledem na vše shora uvedené je správný závěr, že v dané věci není dle čl. 48 odst. 5 Smlouvy mezi ČR a Ukrajinou dána mezinárodní příslušnost (pravomoc) českých soudů, a řízení nezbylo než zastavit pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení dle § 104 odst. 1 o. s. ř. 14. Odvolací soud proto napadené usnesení potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné, včetně zcela správného výroku o nákladech řízení. 15. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., když v odvolacím řízení byla žalobkyně neúspěšná, žalovanému však žádné náklady odvolacího řízení nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, jen za podmínek stanovených v ust. § 237 o. s. ř. Praha 2. března 2026 JUDr. Ivana Kotrčová v. r. předsedkyně senátu