ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Kotrčové a soudkyň JUDr. Andrey Venclíkové a Mgr. Daniely Večerkové ve věci žalobce: A. J., narozený xxx bytem xxx, xxx zastoupený xxx proti žalovaným: 1. A. B., narozená xxx bytem xxx, Praha 2. P. B., narozený xxx bytem xxx, Praha oba zastoupeni advokátem xxx o 386 566 Kč s příslušenstvím k odvolání žalovaných proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 9. 2025, č. j. 6 C 148/2024-685, ve znění opravných usnesení ze dne 24. 10. 2025, č. j. 6 C 148/2024-692, a ze dne 8. 1. 2026, č. j. 6 C 148/2024-707, takto: I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. o věci samé a v nákladových výrocích III., IV. a V. potvrzuje. II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 26 535,41 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky xxx. Odůvodnění: 1. Shora uvedeným rozsudkem, ve znění opravných usnesení, soud I. stupně uložil žalovaným zaplatit žalobci částku 275 167 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od 16. 3. 2024 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 111 399 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od 16. 3. 2024 do zaplacení (výrok II.), uložil žalovaným zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 72 710,69 Kč (výrok III.), na nákladech řízení státu uložil žalovaným zaplatit částku 696,38 Kč (výrok IV.) a žalobci částku 284,40 Kč (výrok V.). 2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 386 566 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazených zápůjček. Žalobce tvrdil, že účastníci byli přátelé, nějaký čas společně bydleli v Holandsku a žalovaní se v roce 2022 odstěhovali do Austrálie. Tam se jim však nedařilo a v roce 2023 se chtěli vrátit do České republiky, na což neměli dostatek finančních prostředků. Žalobce jim proto postupně poskytl několik zápůjček na zajištění návratu, bydlení v České republice a další výdaje. Platby byly realizovány ze společných finančních prostředků žalobce a jeho manželky získaných z prodeje jejich domu v Nizozemsku. Finanční prostředky byly uloženy na účtu dcery manželky žalobce. Žalovaní ani na výzvy žádné finanční prostředky nevrátili. 3. Žalovaní se žalobou nesouhlasili. Připustili sice, že většinu nárokovaných plateb obdrželi, nicméně u jedné nárokované částky tvrdili dar, u jedné tvrdili, že část šla na nákup i ve prospěch žalobce a u některých zcela popřeli jejich přijetí. Ve vztahu ke všem namítali zejména nedostatek aktivní legitimace žalobce, neboť žalobce tvrdil, že se jednalo o prostředky ze společného jmění manželů (dále jen „SJM“), avšak prostředky byly na účtu dcery manželky žalobce a některé platby také realizovala manželka žalobce, nikoli on sám. Pro případ existence žalovaných pohledávek vznesli žalovaní vůči nim v rámci obrany námitku započtení. Takto započítali cenu stavebních prací, které žalovaný č. 2 odvedl na domě manželů J. v Holandsku, cenu stavebních prací, které žalovaný č. 2 odvedl na domě v L. a dále částky uhrazené žalobci za vozidlo V. bez jakéhokoli protiplnění. 4. Žalobce k započítaným pohledávkám uvedl, že žalovaným poskytl bezplatné ubytování v Nizozemsku výměnou za pomoc při rekonstrukci domu, práce v L. měly být vykonány jako splátka dluhu vůči žalobci ze zápůjček, avšak nedošlo k dohodě o ceně prací. Vozidlo Volvo měli žalovaní podle dohody užívat, hradit leasingové splátky a po jejich doplacení měl na ně žalobce vozidlo převést. Žalovaní však uhradili jen pět měsíčních splátek, ačkoli vozidlo užívali podstatně déle. K převodu proto nedošlo. 5. Soud I. stupně dovodil svou mezinárodní příslušnost (pravomoc) podle čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání výkonu soudních rozhodnutí (Brusel I bis), neboť žalovaní, kteří jsou slovenskými státními příslušníky, měli ke dni zahájení řízení bydliště v České republice. Současně poukázal na své dříve vydané usnesení v této věci, jímž byla pravomocně zamítnuta námitka mezinárodní nepříslušnosti vznesená žalovanými. 6. Po provedeném dokazování měl soud I. stupně za prokázané, že mezi žalobcem, jeho manželkou a žalovanými existoval v minulosti blízký (přátelský) vztah. Žalovaný č. 2 opakovaně žádal žalobce o poskytnutí finančních prostředků s tím, že půjde o zápůjčky. Žalobce a jeho manželka S. J. neměli upravenou formu manželského majetkového režimu. Soud tak vyšel z toho, že měli společné jmění manželů v zákonném režimu. V České republice neměli vlastní bankovní účet. Finanční prostředky z prodeje jejich domu v zahraničí proto byly převedeny na účet dcery manželky žalobce, paní K. A. Soud přijal vysvětlení, že tento postup souvisel se zadlužením manželů a snahou nemít prostředky snadno dostupné věřitelům. K. A. s prostředky nakládala podle pokynů žalobce a jeho manželky, která na rozdíl od žalobce měla k tomuto účtu přístup prostřednictvím platební karty. Soud dále zjistil, že žalovaní byli s tímto mechanismem poskytování peněz srozuměni (věděli, odkud prostředky fakticky pocházejí) a že mezi žalovanými a K. A. neexistovala samostatná dohoda o zápůjčkách či jiném právním důvodu plnění. 7. Soud považoval za prokázaná následující plnění: a) zaslání částky 60 000 Kč dne 26. 8. 2023 na letenky manželkou žalobce přes xxx xxx za poplatek 1 090 Kč (celkem 61 090 Kč), b) náklady na zajištění podnájemního bydlení žalovaných v České republice v celkové částce 165 964 Kč, z čehož žalobce uhradil dne 22. 9. 2023 rezervační poplatek 12 000 Kč, dále z účtu K. A. byla uhrazena jistota 40 000 Kč a podnájemné za období od 23. 9. 2023 do 31. 1. 2024 po 26 527 Kč měsíčně, c) splátka úvěru žalovaného č. 2 ve výši 850 EUR poukázaná z účtu K. A. dne 2. 10. 2023, přičemž podle kurzu k uvedenému dni tato částka odpovídala 20 791 Kč, d) nákup náhradních dílů na vozidlo xxx používané žalovanými, přičemž na žádost žalovaného takto žalobce uhradil dne 5. 10. 2023 faktury na částky 4 904 Kč a 8 961 Kč (celkem 13 864 Kč), e) úhrada matrací v částce 8 457 Kč, kterou zaplatila manželka žalobce při jejich převzetí dne 14. 9. 2023 a manželé J. matrace převezli do bytu žalovaných. U všech těchto položek soud vycházel mimo jiné z účastnického výslechu žalovaného č. 2, který potvrdil, že žádal žalobce o zapůjčení těchto částek a že je žalobce, resp. manželé J. skutečně poskytli. 8. Ohledně žalobcem tvrzené částky 6 000 Kč na nákup kuchyňského stolu a židlí, měl soud za prokázané, že žalobce předal v říjnu 2023 žalovaným v hotovosti pouze částku 5 000 Kč, jak potvrdili sami žalovaní. Současně neměl za prokázané tvrzení žalovaných, že se jednalo o dar. 9. Za zcela neprokázanou měl soud I. stupně zápůjčku v hotovosti v částce 10 000 Kč. Dále měl za neprokázanou zápůjčku v částce 106 399 Kč na nákup nářadí. Z celkové částky 106 399 Kč žalovaný č. 2 zcela popřel poskytnutí částky 16 399 Kč a v řízení nebylo prokázáno, že by se jednalo o platbu v jeho prospěch. Ohledně zbývající tvrzené částky 90 000 Kč bylo zjištěno, že částka 89 419 Kč byla použita na nákup nářadí, z něhož však u žalovaného č. 2 zůstala pouze část, nepodařilo se zjistil, co konkrétně sada nářadí obsahovala a co má který z účastníků ve svém držení. 10. K otázce splatnosti soud zjistil, že konkrétní termín vrácení sjednán nebyl. K vyhrocení vztahů došlo na počátku února 2024 a žalobce žalované vyzval k úhradě se splatností do 15. 3. 2024. Žalovaní neplnili. 11. K tvrzeným pohledávkám žalovaných, které v rámci obrany započetli proti pohledávkám žalobce, soud zjistil, že ohledně prací na domě manželů J. v Nizozemsku nebyla uzavřena žádná písemná dohoda, neexistují záznamy o přesném rozsahu prací a ani času. Současně žalovaní nepopírali, že v domě J. déle než šest měsíců bydleli a ničeho za to nehradili. Ohledně prací na domě v L., který je ve vlastnictví K. A., nebyla uzavřena žádná dohoda, není znám rozsah prací provedených žalovaným č. 2, přičemž vyšlo najevo, že žalovaný č. 2 práce nedokončil. Ohledně vozidla Volvo soud neměl za prokázáno, že by došlo k uzavření kupní smlouvy, jak tvrdili žalovaní. Současně nebyla prokázána úhrada částky 10 000 EUR žalovanými, kteří později sami uvedli, že zaplatili pouze 5 184 EUR. Bylo též prokázáno, že žalovaní toto vozidlo užívali od února 2021 do června 2022. 12. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), konkrétně § 2390, § 2391 a § 2393 o zápůjčce, § 2991 o bezdůvodném obohacení, § 1970 o úroku z prodlení, § 1982 a § 1987 o započtení. Použití české hmotněprávní úpravy soud dovodil z čl. 4 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I). 13. Nároky uvedené v bodě 7. tohoto odůvodnění soud posoudil jako zápůjčky, jejichž splatnost nastala v souladu s § 2393 po jejich vypovězení. Nárok na zaplacení prokázané částky 5 000 Kč soud posoudil jako bezdůvodné obohacení vzniklé na straně žalovaných. 14. Ohledně nároků uplatněných žalovanými v rámci obrany soud uzavřel, že nesplňují podmínku jistoty a určitosti ve smyslu § 1987 o. z., tudíž nejsou způsobilé k započtení. Současně vyložil, že tyto pohledávky nemají souvislost s nároky uplatněnými žalobcem, navíc v případě prací na domě v L. by se mohlo jednat nanejvýš o nároky z titulu bezdůvodného obohacení, avšak nikoli na straně žalobce. Soud I. stupně své úvahy k těmto nárokům žalovaných podrobně vysvětlil v bodech 43. až 45. odůvodnění napadeného rozsudku, na něž odvolací soud pro stručnost odkazuje. 15. Soud tedy žalobě vyhověl ohledně částky 270 167 Kč z titulu zápůjček a ohledně částky 5 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, tedy celkem částky 275 167 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení. Co do zbývající částky 111 399 Kč s požadovaným úrokem z prodlení žalobu zamítl. 16. O nákladech řízení mezi účastníky navzájem soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a přiznal jejich poměrnou náhradu převážně úspěšnému žalobci. Povinnost k náhradě nákladů státu uložil účastníkům v závislosti na výsledku řízení podle § 148 odst. 1 o. s. ř. 17. Proti rozsudku podali žalovaní včasné odvolání, které doplnili vyjádřením ze dne 16. 4. 2026 reagujícím na vyjádření žalobce. Soudu I. stupně vytkli nesprávné hodnocení důkazů, nesprávné hmotněprávní posouzení věci a nesprávné rozhodnutí. Žalovaní ve vztahu ke všem nárokům rozsáhle namítali především nedostatek aktivní legitimace žalobce v tomto sporu. Poukázali na okolnost, že se dle tvrzení žalobce mělo jednat o prostředky ze SJM manželů J., avšak tito měli oddělený majetkový režim, jak mělo vyplynout z výpovědi S. J., která uvedla, že manželé spolu nehospodaří a nikdy nehospodařili. Žalovaní z toho dovozují, že žalobce by byl aktivně legitimován jedině v případě, že by se jednalo o jeho výlučné prostředky. Podle žalovaných také nebylo prokázáno, že prostředky na účtu K. A. byly výlučnými prostředky žalobce. Z provedených důkazů nevyplývá žádná kauzální spojitost mezi údajným prodejem domu žalobce v Nizozemsku (který ani nebyl v řízení žádným způsobem prokázán), převodem údajně souvisejících peněžních prostředků výlučně žalobcem na bankovní účet K. A., to vše za údajným účelem poskytnout peněžní prostředky žalovanému. Nebylo také prokázáno údajné zadlužení žalobce. Žalovaným nikdy nebylo sděleno, že by peněžní prostředky, které žalovaný obdržel od K. A. z jejího bankovního účtu, byly výlučnými prostředky žalobce. V této souvislosti poukázali na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2627/2016. Žalobce také neposkytl žádný důkaz o tom, že by byla mezi ním a K. A. uzavřena dohoda o správě či úschově údajných výlučných prostředků žalobce na jejím účtu. Žalovaní poukázali na povahu smlouvy o zápůjčce jako tzv. reálného kontraktu, k jehož uzavření je nezbytné předání peněz. Předání peněz žalovaným od žalobce však nebylo prokázáno. Je proto lhostejné, zda žalovaný s peněžními prostředky zaslanými od K. A. případně dále nakládal. Žalovaní také poukázali na výpověď žalobce, který uvedl, že neměl přehled o tom, kolik peněžních prostředků je na účtu K. A. Podle žalovaných to svědčí o účelovosti jeho tvrzení, neboť s ohledem na rozsah údajně deponovaných finančních prostředků by si žalobce nepochybně byl vědom přesných detailů o jejich výši. Podle žalovaných by také muselo dojít ke smísení finančních prostředků na účtu K. A. a není možné rozlišit, zda prostředky na jejím účtu jsou výlučně její, nebo výlučně žalobce, nebo výlučně manželky žalobce. Žádné oddělení takových výlučných prostředků neproběhlo. Žalovaní též poukázali na výpověď K. A., která uvedla, že se na ni žalovaný nikdy neobracel s tím, proč zrovna ona mu posílá peněžní prostředky. Z toho dovozují, že žalovaný byl a musel být přesvědčen, že je to právě K. A., kdo posílá peněžní prostředky a s kým žalovaný vstupuje do případného vztahu. Ohledně částky 61 090 Kč žalovaní namítali nedostatečnou průkaznost nečitelného důkazu o odeslání peněž ze společnosti xxx xxx. Nebylo také prokázáno, že žalovaný obdržel kód k vybrání těchto finančních prostředků. Dle žalovaných je také nekoherentní výpověď S. J., která původně vypověděla, že tuto částku zaplatila v M. B. v hotovosti a teprve po návodné otázce soudu označila uvedenou společnost. Ohledně částky 12 000 Kč žalovaní namítali, že žalobce nepředložil žádný důkaz o tom, že by pronajímatel převzal tyto prostředky právě od žalobce. Navíc žalobce neprokázal, že se jednalo o jeho výlučné prostředky. Ohledně plateb podnájemného žalobce neprokázal, že platby byly realizovány na jeho pokyn. Okolnost, že žalobce zařizoval pronájem bytu nikterak nesvědčí o jakémkoli jeho domnělém nároku vůči žalovaným. Ohledně částky 850 EUR žalobce neoznačil, o jaký konkrétní dluh se mělo jednat. Ohledně částky 13 865 Kč žalovaní poukázali na nečitelnost faktur za nářadí, dále na výpověď S. J., že peněžní prostředky na součástky poskytla ona. Ohledně částky 8 457 Kč poukázali rovněž na nečitelnost faktury, z níž není možné seznat, zda a kdo ji platil. Dále podle žalovaných žalobce nikterak neprokázal, že by se matrace měly nacházet u žalovaného. K částce 5 000 Kč podle žalovaných nebylo prokázáno, že se jedná o zápůjčku. Jednalo se ve skutečnosti o dar, což lze dovodit z reakce žalobce na dotaz soudu, kolik dal žalovanému na ten stůl, když žalobce přirozeně reagoval sdělením poskytnuté částky, nikoli slovy „zapůjčil“ či „půjčil“. Vzhledem k tomu, že k předání uvedené částky došlo při oslavě narozenin žalované, byl na straně žalobce nepochybně přítomen darovací úmysl (animus donandi). Ohledně interpretace právního jednání žalovaní poukázali na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 33 Odo 515/2001). Žalovaní navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek ve vyhovujícím výroku změnil a žalobu i v této části zamítl, dále aby žalobci byla uložena povinnost k náhradě nákladů žalovaným a státu. 18. Žalobce ve vyjádření k odvolání souhlasil se závěry napadeného rozsudku. K otázce své aktivní legitimace uvedl, že poskytnuté finanční prostředky pocházely ze SJM žalobce a jeho manželky, přičemž tito nikdy neuzavřeli žádnou smlouvu o odděleném režimu. Jediný příjem rodiny byl výdělek žalobce, který vydělával peníze, a manželka s nimi hospodařila. Manželka se také starala o veškeré finanční transakce. Po návratu do České republiky byly veškeré finanční prostředky manželů soustředěny na účtu K. A., která s nimi nakládala podle jejich pokynů. Žádný jiný účet manželé J. neměli. Peníze, které žalobce vydělal, dostával v hotovosti. Manželka na území ČR nepracovala. Pokud žalovaný sjednával se žalobcem zápůjčku, pak ji žalobce projednal s manželkou a s jejím souhlasem peníze žalovaným půjčoval. Protože šlo o přátele, neuzavírali písemné smlouvy. Žalobce poukázal na výpověď žalovaného, který nepopřel, že jednotlivé finanční prostředky obdržel. Skutečnost, že peníze budou poukazovány z účtu paní A., byla žalovaným známa, a to jednak proto, že věděli, že peníze z prodeje domu manželů J. jsou deponovány na účtu K. A., dále proto, že peníze takto opakovaně přijímali. K. A. potvrdila, že peníze žalovaným zasílala na výslovný pokyn žalobce nebo žalobce a jeho manželky. Žalovaní prostředky bez výhrad přijímali a nikdy je nevrátili. Osoba K. A. jim byla dobře známa. Když byli žalovaní vyzváni k vrácení poskytnutých prostředků, nepopírali, že je obdrželi, ale snažili se proti nárokům žalobce započítat své nároky. V době uplatnění pohledávky tedy nepochybovali o tom, že zápůjčky obdrželi od žalobce. Ohledně částky 61 090 Kč žalobce uvedl, že výpověď jeho manželky nebyla nepravdivá. Platbu musela provést tak, že peníze v hotovosti složila na pobočce xxx tak, aby mohly být vyplaceny v Austrálii žalovanému. Ohledně částky 12 000 Kč uvedl, že ji platil v hotovosti z prostředků SJM v době, kdy žalovaní ještě byli v Austrálii, provedení dalších plateb bylo doloženo e-mailovou komunikací mezi žalovaným, pronajímatelem a K. A. K částce 850 EUR žalobce uvedl, že žalovaný nepopíral, že ho požádal o zápůjčku na splátku jeho úvěru. Žalobce nechal peníze přeposlat z prostředků SJM deponovaných na účtu K. A. K částce 13 965 Kč žalobce znovu popsal okolnosti poskytnutí zápůjčky a poukázal na to, že vše potvrdil žalovaný ve své výpovědi a též v dopise z 20. 6. 2024. K částce 8 457 Kč žalobce uvedl, že sám žalovaný nepopřel, že matrace žalovaní obdrželi a zaplatili je manželé J. Je proto lhostejné, zda se u žalovaných stále nacházejí. K částce 5 000 Kč žalobce uvedl, že žalovaný její přijetí potvrdil. Žalovaní však neprokázali, že se jednalo o dar. Žalobce navrhl, aby byl rozsudek soudu I. stupně v napadené části potvrzen a byly mu přiznány náklady odvolacího řízení. 19. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek, včetně řízení, které mu předcházelo, dle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. 20. Soud I. stupně správně podle shora citovaných evropských nařízení dospěl k závěru, že je ve věci mezinárodně příslušným a že rozhodným právem v této věci je právo české. Odvolací soud dodává, že pro nárok z bezdůvodného obohacení vyplývá aplikace české právní úpravy z čl. 10 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007, o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II), neboť v době vzniku bezdůvodného obohacení měli účastníci bydliště v České republice, kde také ke vzniku bezdůvodného obohacení došlo. 21. Ve věci bylo provedeno obsáhlé dokazování. Soud I. stupně pečlivě hodnotil všechny provedené důkazy a učinil z nich odpovídající skutkové závěry, jimž odvolací soud nemá co vytknout. Pokud jde o skutková zjištění učiněná z jednotlivých důkazů, odvolací soud pro stručnost plně odkazuje na body 5. až 25. pečlivého odůvodnění napadeného rozsudku. 22. S odvolacími námitkami žalovaných se odvolací soud neztotožnil. 23. Námitku nedostatku aktivní legitimace žalobce žalovaní vystavěli především na předpokladu, že žalobce a jeho manželka měli režim oddělených jmění. K tomuto závěru žalovaní dospěli na základě toho, že manželka žalobce ve své výpovědi uvedla, že manželé spolu nežijí a nehospodaří. Odvolací soud ponechává stranou, že paní S. J. vypověděla, že s manželem nežijí od 15. 11. 2024, což je více než půl roku po období rozhodném pro souzenou věc. Podstatná je totiž skutečnost, že manželé J. nikdy neuzavřeli smlouvu o majetkovém režimu. Taková smlouva by navíc podle § 716 odst. 2 o. z. musela mít formu veřejné listiny. Z toho důvodu je zcela nerozhodné, zda spolu manželé žili a hospodařili. Jejich SJM podléhalo zákonnému režimu dle § 709 a násl. o. z. Pro úplnost odvolací soud dodává, že v řízení ani nevyšlo najevo, že by režim oddělených jmění byl založen rozhodnutím soudu. 24. Podle § 713 odst. 2 o. z. povinnosti a práva spojená se společným jměním nebo jeho součástmi náleží oběma manželům společně a nerozdílně. Podle § 713 odst. 3 o. z. z právních jednání týkajících se společného jmění nebo jeho součásti jsou manželé zavázáni a oprávněni společně a nerozdílně. Podle § 1977 o. z. je-li dlužník zavázán plnit několika věřitelům oprávněným vůči němu společně a nerozdílně, může kterýkoli z nich žádat celé plnění. Dlužník splní v celém rozsahu tomu, kdo o plnění požádal první. 25. Z uvedeného vyplývá, že kterýkoli z manželů J. mohl z jejich společného jmění poskytnout žalovaným finanční prostředky, přičemž vymáhat takto poskytnuté prostředky může rovněž kterýkoli z nich (bez ohledu na to, který z manželů je poskytl). Žalobce je tedy aktivně legitimován k vymáhání finančních prostředků poskytnutých žalovaným ze SJM manželů J. 26. Veškeré opakované poukazy žalovaných na to, že žalobce neprokázal, že se jednalo o jeho výlučné prostředky, jsou tak bezpředmětné, stejně tak jako závěry, které z tohoto předpokladu žalovaní vyvozovali. 27. Pokud jde o skutečnost, že na účtu K. A. se v dané době nacházely finanční prostředky manželů Janečkových, které jak soud I. stupně zjistil, pocházely z prodeje jejich domu v Nizozemsku, byla prokázána nejen výpovědí žalobce, S. J. a K. A., ale též listinnými důkazy – potvrzeními o převodu finančních prostředků z účtu manželů J. na účet K. A. z června a srpna 2023. Jednalo se o částky v souhrnu přesahující 100 000 EUR a dále částku takřka 2 mil. Kč (viz bod 8. odůvodnění napadeného rozsudku). Jakkoli se může jevit neobvyklým, že manželé J. uložili své finanční prostředky nikoli na svůj účet, ale na účet dcery paní J., nelze pouze z toho důvodu považovat takovou skutečnost za vyloučenou. Ostatně sám žalovaný vypověděl, že žalobce nevlastnil účet. Argumentaci žalovaných, že žalobce neměl s K. A. uzavřenou žádnou smlouvu o správě finančních prostředků na jejím účtu, odvolací soud nepovažuje za relevantní. Absence takové smlouvy sama o sobě nemůže vést k závěru, že na účtu K. A. nebyly finanční prostředky žalobce a jeho manželky, když sama K. A. tuto skutečnost potvrdila. Není také rozhodné, že žalobce si v rámci své účastnické výpovědi nevybavil, kolik prostředků na účtu K. A. manželé J. měli. Za zcela nerelevantní pak odvolací soud považuje námitku, že žalobce neprokázal poukázání finančních prostředků na účet K. A. za účelem jejich poskytnutí žalovaným. Taková skutečnost v řízení nebyla tvrzena a pro posouzení aktivní legitimace žalobce je zcela nerozhodné, z jakého důvodu se finanční prostředky na účtu K. A. nacházely. 28. Jednotlivé finanční transakce ve prospěch žalovaných byly činěny od srpna 2023, převážně do října 2023. Je zde tedy dána bezprostřední časová souvislost mezi obdobím, kdy finanční prostředky žalobců přišly na účet K. A., a obdobím, kdy byly z tohoto účtu vynaloženy ve prospěch žalovaných. Odvolací soud považuje za zásadní skutečnost, že, jak zjistil soud I. stupně, žalovaný sám u všech těchto částek připustil, že o ně žalobce žádal nebo o nich se žalobcem jednal, a že je obdržel. U všech poukázaných částek z účtu K. A. žalobce, jeho manželka i K. A. výslovně vypověděli, že se jednalo o finanční prostředky žalobce a jeho manželky. Proto ani námitka „smísení“ finančních prostředků na účtu není důvodná. Pokud jde o odvolací argumentaci žalovaných, že ze skutečnosti, že žalovaní se nikdy neobraceli na K. A. s dotazem, proč jim posílá peněžní prostředky, je zřejmé, že žalovaní museli být přesvědčeni, že vstupují do případného vztahu s ní, k tomu odvolací soud uvádí, že tato konstrukce je v zásadním rozporu nejen s dosavadní argumentací žalovaných, ale především s výpovědí samotného žalovaného č. 2., který potvrdil, že o finanční prostředky žádal žalobce a žalobce se svou manželkou je pak žalovaným poskytli. Stejně tak potvrdil, že si byl vědom toho, že prostředky přicházející z účtu K. A. jsou ty, o něž žádal žalobce. 29. Soud I. stupně tedy nepochybil, pokud měl za prokázané i u částek poukazovaných z účtu K. A., že se jednalo o finanční prostředky žalobce a jeho manželky. 30. Je třeba přisvědčit žalovaným, že smlouva o zápůjčce podle § 1390 o. z. je tzv. reálným kontraktem, pro jehož naplnění je nutným předpokladem reálné poskytnutí plnění, tj. přenechání finančních prostředků vydlužiteli. S další odvolací argumentací žalovaných, a to ohledně nenaplněnosti reálnosti kontraktu, pokud prostředky byly poukazovány z účtu K. A., se však odvolací soud neztotožnil. 31. Jak bylo vyloženo výše, odvolací soud přisvědčil závěru soudu I. stupně o tom, že z účtu K. A. byly poukazovány finanční prostředky náležející do SJM manželů J. Je přitom zcela nerozhodné, z jakého účtu nebo čí prostřednictvím zapůjčitel své finanční prostředky přenechá vydlužiteli. V tomto případě se totiž nejednalo o finanční prostředky třetí osoby, ale právě o prostředky žalobce, resp. náležející do SJM žalobce a jeho manželky. 32. Z výše uvedeného důvodu je pro danou věc nepřípadná argumentace usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2627/2016. V tomto rozhodnutí je totiž (podle předchozí právní úpravy zákona č. 40/164 Sb., občanský zákoník) řešen případ, kdy věřitel bez dohody s dlužníkem (dlužník A) mu poskytl plnění z uzavřené smlouvy o půjčce tak, že se sám dohodl se třetí osobou, která byla dlužníkem věřitele z jiného závazku (dlužník B), že splní svůj dluh vůči věřiteli tak, že poukáže odpovídající finanční obnos dlužníkovi A. V tomto případě tedy plnila dlužníkovi A jiná osoba ze svých prostředků. V nyní souzené věci však bylo plněno z prostředků SJM žalobce a jeho manželky. Nadto, podle komentářové literatury ke stávající právní úpravě může zapůjčitel přenechat vydlužiteli předmět zápůjčky přímo, ale může tak učinit i nepřímo tak, že poukáže svého dlužníka, aby předmět zápůjčky poskytl vydlužiteli [srov. HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo (§ 2189–3014). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 32; PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 4]. 33. Odvolací soud tedy shrnuje, že charakter reálnosti uzavřených smluv o zápůjčce byl i v případě prostředků poskytovaných z účtu K. A. naplněn. 34. Pokud jde o finanční částky poskytnuté na letenky prostřednictvím xxx, soud I. stupně popsal svá skutková zjištění učiněná z provedených důkazů o tom, že byly poukázány manželkou žalobce, přičemž se opět jednalo o prostředky SJM manželů J. Je přitom zásadní, že tyto závěry soud učinil nejen z provedených listinných důkazů a výslechu žalobce a jeho manželky, ale že též žalovaný č. 2 přijetí finančních prostředků potvrdil. Odvolací námitka, že předložené listinné důkazy nebyly zcela čitelné a není zřejmé, zda žalovaný obdržel kód k výběru finančních prostředků, je tedy zcela nerelevantní. Pokud jde o údajné rozpory ve výpovědi manželky žalobce ohledně této platby, poukazuje odvolací soud na shora uvedené vysvětlení žalobce v jeho vyjádření k odvolání, které odpovídá skutečnostem zjištěným z provedených důkazů. 35. Rovněž úhrady částek 12 000 Kč (pronajímateli) a částky 13 965 Kč (náhradní díly) provedené žalobcem potvrdil žalovaný č. 2 ve své výpovědi. Především z ní ve spojení s předloženými listinnými důkazy o provedených úhradách soud I. stupně vyšel. Odvolací námitky žalovaných zpochybňující tato skutková zjištění soudu jsou proto zcela nedůvodné. 36. K odvolací námitce týkající se matrací odvolací soud uvádí, že i u této položky soud I. stupně vyšel mimo jiné z výpovědi žalovaného č. 2, který potvrdil, že o poskytnutí finančních prostředků na nákup matrací žalobce požádal a že je manželé J. skutečně uhradili. Okolnost, že platbu provedla manželka žalobce, není pro posouzení aktivní legitimaci žalobce podstatná, neboť se jednalo o prostředky SJM. Pro posouzení zápůjčky je zcela nerelevantní, kde se matrace v současné době nacházejí, neboť na existenci a trvání dluhu nemá vliv, jak vydlužitel naložil s věcí, na jejíž pořízení byly zapůjčené finanční prostředky použity. I tato odvolací námitka je tedy nedůvodná. 37. Poskytnutí částky 850 EUR žalobcem na splátku jeho úvěru žalovaný č. 2 potvrdil. Odvolací námitka, že žalobce nedokázal přesně specifikovat, o jaký úvěr se jednalo, je tak zcela nedůvodná. 38. Pokud jde o odvolací námitku žalovaných, že žádné smlouvy o zápůjčce se žalobcem uzavřeny nebyly, odvolací soud uvádí, že pro uzavření smlouvu o zápůjčce postačuje ústní forma. Skutečnost, že smlouvy o zápůjčkách byly uzavřeny, byla potvrzena výpovědí žalovaného č. 2, navíc vypořádání zápůjček chtěli v minulosti řešit sami žalovaní společně se svými tvrzenými nároky vůči žalobci. 39. Ohledně částky 5 000 Kč odvolací soud odkazuje na zcela správné a přesvědčivé odůvodnění soudu I. stupně, že žalovaní přes opakované poučení soudem podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. neprokázali své tvrzení o darování této částky (viz bod 36. odůvodnění napadeného rozsudku). Odvolací soud nepřisvědčil argumentaci žalovaných, že pokud žalobce neprokázal ohledně této částky existenci zápůjčky, bylo tím prokázáno darování této částky žalovaným, což má plynout též z reakce žalobce v rámci jeho účastnické výpovědi popsané v bodě 17. tohoto odůvodnění. 40. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu nese žalobce ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení důkazní břemeno ohledně poskytnutí plnění, kdežto žalovaní, kteří tvrdí právní důvod, pro nějž si mohou přijaté peněžní prostředky ponechat, nesou důkazní břemeno ohledně existence tohoto právního důvodu, tedy v daném případě tvrzené darovací smlouvy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3865/2022). Nebyla-li proto prokázána ani smlouva o zápůjčce, ani darovací smlouva, je namístě právní závěr, že žalovaní získali majetkový prospěch plněním bez právního důvodu a na jejich straně vzniklo bezdůvodné obohacení, přičemž takové právní posouzení nepředstavuje změnu skutkového základu věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4520/2007). Na uvedeném závěru nic nemění ani odkaz žalovaných na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 33 Odo 515/2001, neboť ten dopadá na skutkově odlišnou situaci, v níž bylo možno z konkrétních zjištěných okolností dovodit konkludentní projev vůle darovat, tedy že předávající dal najevo, že peníze nechce zpět, případně byl srozuměn s tím, že mu vráceny nebudou. V nyní projednávané věci však takové skutkové okolnosti prokázány nebyly, a uvedené rozhodnutí proto nelze na daný případ přiléhavě použít. 41. Nelze ani přeceňovat význam skutečnosti, že žalobce při své účastnické výpovědi neupřesnil slovní výraz v odpovědi na dotaz formulovaný soudem, kdy soud použil obecně užívané slovo „dal“, namísto např. „předal“. Podstatné naopak je, že žalobce úmysl darovat tuto částku jednoznačně popřel. 42. Odvolací soud tedy uzavírá, že soud I. stupně učinil na základě provedených důkazů správné skutkové závěry, jimž není co vytknout. Zcela správné bylo též právní posouzení věci. Ohledně splatnosti částky 5 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení odvolací soud dodává, tento nárok byl dle § 1958 odst. 2 o. z. splatný na výzvu žalobce k plnění, přičemž žalobce požadoval úhradu do 15. 3. 2024. 43. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že neshledal žádná pochybení soudu I. stupně ani mimo rámec uplatněných odvolacích námitek. 44. Odvolací soud tedy rozsudek soudu I. stupně v napadeném výroku I. jakož i v souvisejících nákladových výrocích III., IV. a V., v nichž rovněž neshledal žádná pochybení, potvrdil jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. 45. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř. Jejich náhrada byla přiznána zcela úspěšnému žalobci. Náklady tvoří odměna za právní zastoupení advokátem vypočtená podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.“). Tarifní hodnotu § 8 odst. 1 a. t představuje částka 275 167 Kč dotčená odvoláním, výše odměny je vypočtena podle § 7 a. t. Jedná se o odměnu za 2 úkony právní služby podle § 11 odst. 1 a. t. (vyjádření k odvolání, účast u jednání) po 9 420 Kč, dvě paušální náhrady nákladů po 450 Kč, cestovné za jízdu osobním automobilem z xxx xxx do Prahy a zpět 1 290,09 Kč (140 km, průměrná spotřeba paliva 8,5 l/100 km; cena 39,00 Kč/l; základní náhrada 5,9 Kč/km), náhrada za ztrátu času podle § 14 a. t. za 6 půlhodin v částce 900 Kč, dále 21% DPH v částce 4 557,42 Kč. Náklady celkem činí 26 535,41 Kč. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu I. stupně ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení, jen za podmínek stanovených v § 237 o. s. ř. Praha 23. dubna 2026 JUDr. Ivana Kotrčová v. r. předsedkyně senátu