USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudkyň Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a Mgr. Blanky Fauré v právní věci žalobkyně: xxx xxx, IČO xxx sídlem xxx xxx, xxx xxx – xxx xxx proti žalované: xxx xxx xxx. sídlem xxx xxx, xxx xxx, xxx, xxx xxx, Kyperská republika o návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu na zaplacení částky 41 645 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 5. 2025, č. j. xxx, takto: I. Usnesení soudu I. stupně se ve výrocích I. až IV. potvrzuje. II. Odvolání do výroku V. se odmítá. III. Žadný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Soud I. stupně shora označeným rozhodnutím zastavil řízení (výrok I.), rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena xxx xxx k dalšímu řízení (výrok II.), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.), dále vrátil žalobkyni soudní poplatek a určil lhůtu pro sdělení č. účtu k jeho vrácení (výrok IV. a V.) 2. Takto rozhodl o návrhu na vydání evropského platebního rozkazu, kterým se žalobkyně domáhá zaplacení částky 41 645 Kč s příslušenstvím (zákonným úrokem z prodlení od 25. 4. 2023 do zaplacení) z titulu úhrady za předčasné ukončení smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací (internetového připojení). Nárok odůvodnila tím, že mezi účastnicemi byla sjednána smlouva s minimální dobou trvání 12 měsíců, kterou žalovaná ukončila výpovědí před uplynutím sjednané doby. Ve smlouvě byla sjednána povinnost uhradit při předčasném ukončení částku odpovídající součtu paušálních plateb za zbývající období. Uplatněná částka představuje právě tyto neuhrazené paušály za dobu od skončení smlouvy do konce minimální sjednané doby. Žalobkyně právně kvalifikuje tento nárok jako odstupné (ekvivalent ušlého zisku), nikoli jako sankci za porušení povinnosti, a dovozuje proto pravomoc soudu k projednání věci. 3. Soud I. stupně se nejprve zabýval otázkou své pravomoci. V projednávané věci shledal mezinárodní prvek, neboť žalobkyně má sídlo v České republice a žalovaná na Kypru, přičemž pravomoc soudu se řídí nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (nařízení Brusel I bis). Podle čl. 5 odst. 1 ve spojení s čl. 7 odst. 1 písm. a) a b) tohoto nařízení lze žalovat u soudu místa, kde byl nebo měl být splněn smluvní závazek, přičemž v případě poskytování služeb je tímto místem místo jejich plnění; jelikož služby byly poskytovány v Praze, je dána pravomoc orgánů České republiky. Současně si strany ve Všeobecných obchodních podmínkách sjednaly rozhodné právo České republiky (čl. 17 odst. 5) i pravomoc českých soudů či xxx xxx (čl. 9 odst. 14). 4. Soud I stupně se dále zabýval, zda jsou splněny podmínkami řízení, k nimž přihlíží kdykoli za řízení dle § 103 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přičemž neodstranitelný nedostatek podmínky řízení vede k zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř., a to zejména otázkou, zda je k projednání věci dána pravomoc soudu, nebo Českého telekomunikačního úřadu dle § 129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích (dále jen „ZEK“). Podle ustálené judikatury, zejména usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2014, č. j. Konf 10/2014-12, musí být pro pravomoc ČTÚ splněny kumulativně osobní a věcné předpoklady: na jedné straně osoba vykonávající komunikační činnost (§ 7 odst. 1 ZEK), na druhé účastník či uživatel (§ 2 odst. 1 písm. a) a b) ZEK), a spor se musí týkat povinností uložených tímto zákonem, typicky povinnosti hradit cenu za služby (§ 64 odst. 1 ZEK). 5. Dovodil, že tyto podmínky jsou splněny, neboť žalobkyně je poskytovatelem služeb elektronických komunikací a spor se týká úhrady ceny za tyto služby, nikoli odstupného, jak tvrdí žalobkyně. Při právním posouzení povahy uplatněného nároku soud vycházel zejména z judikatury Soudního dvora EU, konkrétně z rozsudku ze dne 22. 11. 2018, MEO – Serviços de Comunicações e Multimédia, C-295/17, a z rozsudku ze dne 3. 7. 2019, UniCredit Leasing, C-242/18. Z těchto rozhodnutí vyplývá, že částka požadovaná při předčasném ukončení smlouvy odpovídající součtu sjednaných plateb za zbývající dobu představuje odměnu za poskytnutí služby, neboť protihodnotou je již samotné právo službu využívat, bez ohledu na to, zda je fakticky využita. Soud připomněl, že i žalobkyní citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3608/2018, byl vydán v řízení navazujícím na rozhodnutí ČTÚ. 6. Uzavřel, že uplatněný nárok představuje doplatek ceny za poskytované služby, nikoli smluvní pokutu, odstupné či bezdůvodné obohacení, a spadá tak pod režim § 129 odst. 1 ZEK. Pravomoc k projednání věci proto náleží xxx xxx, nikoli soudu. Nedostatek pravomoci soudu jako neodstranitelný nedostatek podmínky řízení vedl k zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. a k postoupení věci ČTÚ. 7. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 146 odst. 2 věty první o. s. ř., když zastavení řízení procesně zavinila žalobkyně; žalované však žádné náklady nevznikly. O vrácení soudního poplatku bylo rozhodnuto dle § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, přičemž žalobkyni bude po snížení vrácena částka 1 083 Kč, jelikož řízení bylo zastaveno před prvním jednáním. 8. Proti tomuto rozhodnutí podala včasné a přípustné odvolání žalobkyně, ve kterém namítá nesprávné právní posouzení povahy uplatněného nároku, z čehož soud I. stupně dovodil nedostatek pravomoci a věc postoupil xxx xxx. Podle žalobkyně jde o nárok na úhradu za předčasné ukončení smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací sjednaný smluvně pro případ předčasného ukončení závazku, nikoli o doplatek ceny za služby, jak uzavřel nalézací soud. Poukazuje na nesprávnou aplikaci judikatury Soudního dvora EU, zejména rozsudku ze dne 22. 11. 2018, MEO – Serviços de Comunicações e Multimédia, C-295/17, který podle jejího názoru nelze na věc použít, jelikož byl vydán výlučně v kontextu výkladu směrnice o DPH (čl. 2 odst. 1 písm. c)) a řeší otázku, zda je plnění zdanitelným poskytnutím služby za úplatu. Závěry o povaze úhrady za předčasné ukončení smlouvy jako odměny za službu jsou tak podle žalobkyně relevantní pouze ve veřejnoprávní (daňové) rovině, nikoli pro soukromoprávní posouzení nároku, přičemž zdůrazňuje zásadu oddělenosti soukromého a veřejného práva dle § 1 odst. 1 občanského zákoníku. Nadto má za to, že nárok nemá základ v právu EU, ale v autonomii vůle stran, a proto není dán důvod pro aplikaci uvedené judikatury. Obdobně považuje za nepřípadný i rozsudek SDEU ze dne 3. 7. 2019, UniCredit Leasing, C-242/18, neboť ten se týká plnění po dobu trvání smlouvy, zatímco v projednávané věci byla úhrada vyúčtována až po zániku smlouvy, kdy již služby nebyly poskytovány. 9. Současně vytýká soudu, že nezohlednil judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudek ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3608/2018, a nevysvětlil, proč se od jeho závěrů odchýlil. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud posoudil obdobný nárok a uzavřel, že úhrada za předčasné ukončení smlouvy není cenou za služby, neboť po ukončení smlouvy již žádné služby poskytovány nejsou, ani smluvní pokutou, ale představuje finanční vypořádání (odstupné) za předčasné ukončení smluvního vztahu, reflektující ušlý zisk poskytovatele. Žalobkyně má za to, že skutková i právní situace je v obou případech shodná a závěr soudu je s tímto judikátem v rozporu. Z uvedeného dovozuje, že uplatněný nárok je samostatným smluvním nárokem (odstupným) založených autonomií vůle stran, nikoli povinností uloženou zákonem č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích (ZEK). Nejde tedy o spor o úhradu ceny za služby ve smyslu § 129 odst. 1 ZEK, a pravomoc k jeho projednání tak nenáleží xxx xxx, nýbrž soudům podle § 7 odst. 1 o. s. ř. Nesprávný právní závěr o povaze nároku proto vedl k nesprávnému zastavení řízení. Navrhuje, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. 10. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila. 11. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně podle ustanovení § 212, § 212a o. s. ř., aniž ve věci nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 12. Podle § 129 odst. 1 ZEK, věta prvá, Úřad rozhoduje spory mezi osobou vykonávající komunikační činnost (§ 7) na straně jedné, a účastníkem, popřípadě uživatelem na straně druhé, na základě návrhu kterékoliv ze stran sporu, pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě. 13. Podle § 2 odst. 3 písm. a) ZEK se službou elektronických komunikací dále rozumí služba obvykle poskytovaná za úplatu prostřednictvím sítí elektronických komunikací, která s výjimkou služeb poskytujících obsah přenášený prostřednictvím sítí a služeb elektronických komunikací nebo vykonávajících redakční dohled nad tímto obsahem zahrnuje tyto druhy služeb: službu přístupu k internetu, interpersonální komunikační službu, služby spočívající zcela nebo převážně v přenosu signálů, například přenosové služby používané pro poskytování služby komunikace mezi stroji a pro rozhlasové a televizní vysílání. 14. K otázce, ve kterých případech je xxx xxx podle § 129 odst. 1 ZEK, příslušný vydat rozhodnutí, se judikatura ustálila v názoru, že při posuzování pravomoci k rozhodování sporů na úseku elektronických komunikací, jejichž předmětem je právě nárok na smluvní pokutu, je nutné se zabývat povinností, která byla porušena. Vztah mezi porušenou povinností a nárokem na smluvní pokutu je totiž vztahem mezi příčinou a následkem, který nelze je posuzovat odděleně. Pokud se jedná o porušení povinnosti vyplývající ze smlouvy mezi osobou vykonávající komunikační činnost a účastníkem, ve kterém si tyto subjekty dohodly smluvní pokutu pro případ, že účastník neuhradí cenu za poskytnutou službu, pak je k rozhodování o smluvní pokutě příslušný Úřad. 15. Z obsahu xxx xxx xxx xxx xxx ze dne xxx č. xxx vyplývá, že byla sjednána na dobu neurčitou s minimální dobou užívání služeb v délce 12 měsíců. Pro případ předčasného ukončení smlouvy před uplynutím této minimální doby trvání bylo mezi stranami ujednáno zvláštní finanční plnění. Konkrétně platí, že pokud dojde k zániku závazku ze smlouvy výpovědí nebo dohodou před uplynutím sjednané doby, je zákazník jako podnikající právnická osoba povinen uhradit poskytovateli úhradu za předčasné ukončení smlouvy ve výši odpovídající součtu všech paušálních měsíčních plateb za zúčtovací období, která zbývají do konce sjednané minimální doby trvání, a to do 30 dnů od doručení písemné výzvy poskytovatele. Smlouva zakládá povinnost zákazníka při předčasném ukončení závazku uhradit poskytovateli částku ekonomicky odpovídající nevyčerpané části smluvního plnění (resp. zbývajícím paušálním platbám), přičemž výše a režim této úhrady se liší podle povahy zákazníka. 16. Z obsahu spisu vyplývá, že v posuzovaném případě byl žalované vyúčtován poplatek z důvodu nedodržení minimální doby užívání služby, neboť žalovaná ukončila smlouvu dříve (xxx), ačkoli tato měla trvat minimálně rok, tj. do xxx. 17. V rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 4820/2014 ze dne 30. 3. 2016 Nejvyšší soud uzavřel: „Smlouvou o poskytování veřejných telekomunikačních služeb stanovený poplatek za nedodržení sjednané minimální doby užívání služby elektronických komunikací představuje sankci za porušení povinnosti účastníka na základě zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně souvisejích zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů, a pravomoc o této sankci rozhodnout má podle ustanovení § 129 odst. 1 uvedeného zákona xxx xxx.“. 18. Odvolací soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na zaplacení poplatku za předčasné ukončení smlouvy představuje sankci za porušení povinnosti, spočívající v nedodržení sjednané minimální doby užívání; tedy sankci za porušení povinnosti plynoucí ze ZEK. Z tohoto důvodu je dána pravomoc xxx xxx k rozhodování o její oprávněnosti. 19. Pokud žalobkyně odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3608/2018 ze dne 29. 5. 2019, opomíjí, že obecné soudy rozhodovaly o žalobě, jíž se žalobce domáhal nahrazení rozhodnutí ze dne 8. 3. 2016, č. j. xxx/xxx, kterým předseda rady xxx xxx zamítl rozklad a potvrdil rozhodnutí ze dne 4. 8. 2015, č. j. xxx/xxx, jímž xxx xxx, xxx xxx xxx xxx, vyhověl námitce žalovaného proti vyřízení reklamace vyúčtování ceny za veřejně dostupnou službu elektronických komunikací u účastnické stanice. Předmětem řízení před správními úřady byla sice úhrada spotřebitele za předčasné ukončení smlouvy a rozsudky obecných soudů v dané věci byly Nejvyšším soudem zrušeny, avšak nestalo se tak z důvodu nedostatku podmínek řízení, ale nesprávné aplikace judikatury při posouzení limitace úhrady za předčasné ukončení smlouvy podle § 63 odst. 1 písm. p) zákona č. 127/2005 Sb., ve znění účinném od 8. 8. 2013. 20. Z uvedených důvodů hodnotil odvolací soud usnesení soudu I. stupně jako správné a jako takové je dle § 219 o. s. ř. ve výrocích I., II. a též v akcesorických výrocích III. (o nákladech řízení) a IV. (o vrácení soudního poplatku) potvrdil. 21. Výrokem V. vyzval soud I. stupně žalobkyni ke sdělení čísla účtu pro vrácení soudního poplatku. V této části se jedná o rozhodnutí, kterým se upravuje vedení řízení a do kterého není odvolání přípustné (§ 202 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Za této situace odvolací soud podle § 218 písm. c/ o. s. ř. odvolání do výroku V. jako nepřípustné odmítl. 22. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 o. s. ř., za situace, kdy žalované žádné náklady odvolacího řízení nevznikly. Poučení: Proti tomuto usnesení je přípustné dovolání, které se podává do 2 měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím soudu I. stupně, za podmínek ust. § 237, § 239 a násl. o. s. ř. Praha 5. června 2026 JUDr. Marcela Kučerová v. r. předsedkyně senátu