USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudkyň Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a Mgr. Blanky Fauré v právní věci žalobce: R. S., narozený xx. xx. xxxx bytem xxx xx, xxx xxx, Spolková republika Německo zastoupený advokátem M. A. sídlem xxxxx xxx, xxxxx Praha proti žalované: V. S., narozený xx. xx. xxxx bytem xxxxx xxxxx, xxxxx xxxx zastoupen xxxxx xxxxx P. Š. sídlem xxxx xxxx, xxxx Praha o zrušení vyživovací povinnosti o odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 7. 2025, č. j. 24 C 369/2024-68, takto: I. Odvolání žalovaného do výroku II. se odmítá. II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku o věci samé (I.) a nákladovém výroku (III.) zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací soudu I. stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. V záhlaví uvedeném rozhodnutím soud I. stupně zrušil vyživovací povinnost žalobce vůči žalovanému s účinností od 1. 7. 2025 do budoucna (výrok I.), zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zrušení vyživovací povinnosti vůči žalovnému od 1. 11. 2024 do 3. 6. 2025 a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). 2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal s účinností od 1. 11. 2024 zrušení vyživovací povinnosti vůči žalovanému s odůvodněním, že žalovaný – jeho syn – po dosažení zletilosti nesplňuje podmínky soustavné přípravy na budoucí povolání a je schopen se sám živit, takže jeho vyživovací povinnost, naposledy upravená rozsudkem příslušného obvodního soudu č. j. 0 P 713/2016 ze dne 2. 4. 2024 částkou 380 EUR měsíčně, má zaniknout. Uváděl, že žalovaný opakovaně nedokončil základní vzdělání, účastní se kurzů pouze jednou měsíčně a není objektivně prokázáno, že by jeho zdravotní stav bránil vykonávání alespoň jednoduché či příležitostné manuální práce, aniž by zpochybnil zdravotní stav žalovaného. Dále poukazoval na to, že nemá poznatky o tom, že by žalovaný byl na mentální úrovni 12letého dítěte, a že Úřad práce v Praze eviduje desíky pracovních míst pro ZTP a osoby bez jakéhokoli vzdělání. 3. Žalovaný s návrh nesouhlasil. Argumentoval především invaliditou I. stupně, která byla zjištěna ve smyslu § 39 odst. 2 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., svým kombinovaným mentálním a fyzickým postižením a nízkou pracovní schopností, jež podle něj omezuje možnost samostatného živobytí. Uvedl, že poté, co nedokončil základní vzdělání, se o to bezúspěšně poukusil v kurzech, které absolvoval ve školním roce 22/23, 23/24, 24/25. V průběhu kurzů se s podporou prarodičů téměř denně učil, absolvoval konzultace a vyplňoval množství online testů. Tyto kurzy jsou jedinou možností, jak ukončit v dospělosti základní vzdělání. Tvrdil, že soustavnou přípravou na povolání je také jeho účast v kurzech k ukončení základního vzdělání, byť probíhají v omezeném režimu, s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 21 Cdo 3204/2011). Zároveň zdůraznil, že jeho zdravotní stav má povahu trvalé překážky, jež mu objektivně brání v uplatnění na trhu práce, a poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2306/12 o nemožnosti přičítat zdravotní handicap dítěti k tíži. 4. Soud I. stupně nejprve posoudil svou pravomoc podle čl. 3 písm. b) Nařízení Rady (ES) č. 4/2009 a uzavřel, že je dána, protože žalovaný má obvyklý pobyt v České republice. 5. Vyšel ze zjištěného skutkového stavu (uvedeného v bodě 5.–19. napadeného rozhodnutí), a skutečnosti, že vyživovací povinnost žalobce k žalovanému naposledy stanovil Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 2. 4. 2024, č. j. 0 P 713/2016-340, částkou ve výši 380 EUR měsíčně. 6. Po provedeném dokazování účastníky předloženými listinami a výpovědí žalovaného po skutkové stránce uzavřel, že žalovaný navštěvoval tři po sobě jdoucí kurzy k získání základního vzdělání, avšak všechny neúspěšně. První kurz navštěvoval jednou týdně, další dva jednou měsíčně, přičemž domácí příprava probíhala s pomocí prarodičů v rozsahu několika hodin týdně, zatímco vlastní příprava žalovaného byla ojedinělá. Průběžné zkoušky ani závěrečné testy žalovaný úspěšně nesložil, byť deklaroval svůj zájem se o ukončení povinné školní docházky pokusit znovu. Žalovaný je od 4. 3. 2025 invalidní v prvním stupni s poklesem pracovní schopnosti o 35 %, přičemž trpí hraniční intelektovou výkonností na hranici lehké mentální retardace, nezralou závislou osobností a významnými ortopedickými vadami, včetně reziduální pedes equinovari a obezitou ovlivňující pohyblivost. Tyto skutečnosti jeho možnosti pracovního uplatnění omezují, nikoli však absolutně vylučují. Invalidní důchod mu přiznán nebyl z důvodu nesplnění podmínky potřebné doby pojištění (§ 38 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb.). 7. Soud I. stupně po citaci § 910 a § 911 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“), hodnotil studium žalovaného ve světle judikatury Ústavního soudu týkající se soustavnosti a cílevědomosti přípravy na povolání (sp. zn. II. ÚS 2623/09, II. ÚS 3113/10, II. ÚS 2121/14, IV. ÚS 1247/13, II. ÚS 1487/23). Připomněl, že vyživovací povinnost rodičů není vázána na věk, ale na schopnost dítěte se živit (§ 911 o. z.) a že studium dítěte musí být účelné, soustavné, s reálnou vidinou výsledku. Vyživovací povinnost neslouží k „nekonečnému“ studiu bez reálných vyhlídek na dokončení (srov. sp. zn. II. ÚS 2121/14). 8. Uzavřel, že ačkoliv je dosažení základního vzdělání účelným cílem, žalovaný ani při třech pokusech a po dlouhodobé, celkem 13leté cestě za základním vzděláním nedosáhl dostatečné míry samostatné přípravy. Jeho studium neneslo znaky soustavnosti ani cílevědomosti. Jakkoli je jeho zdravotní stav významně omezen, zdravotní znevýhodnění neodůvodňuje tak nízkou intenzitu přípravy, zejména s ohledem na to, že žalovaný nevykonává žádnou pracovní činnost a má čas se učit více, než odpovídá několika hodinám týdně. Nebylo ani prokázáno, že jeho stav je natolik těžký, aby znemožňoval výkon jakékoli výdělečné činnosti, nebo aby se žalovaný nemohl v budoucnu uplatnit v rámci jednoduchých pracovních pozic. Neztotožnil se ani s tvrzením, že by žalovaný byl objektivně neuplatnitelný na trhu práce, protože jeho postižení nedosahuje intenzity plné invalidity, kterou předpokládá judikatura jako důvod trvalé závislosti dítěte na výživě (sp. zn. I. ÚS 2306/12). Z tohoto důvodu nelze od rodiče spravedlivě požadovat, aby nesl vyživovací povinnost po neurčitou dobu či doživotně. 9. Soud I. stupně dospěl k závěru, že žalovaný není osobou neschopnou se sám živit ve smyslu § 911 OZ po skončení školního roku 2024/2025. Vyživovací povinnost žalobce zanikla ex lege skončením soustavné přípravy na povolání, byť byla neúspěšná, a deklaroval její zrušení od 1. 7. 2025, tedy od konce posledního školního roku, v němž se žalovaný pokusil o dosažení základního vzdělání. Ve zbytku, tj. za období od 1. 11. 2024 až 30. 6. 2025, soud žalobu zamítl, protože tehdy žalovaný ještě do kurzu docházel a jeho příprava formálně probíhala. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. 10. Proti tomuto rozhodnutí podal včasné a přípustné odvolání žalovaný. Nejprve zdůraznil, že mu v řízení měl být ustanoven opatrovník a měla mu být poskytnuta bezplatná právní pomoc, protože jeho duševní schopnosti, zejména IQ xx, jsou tak nízké, že není schopen plně chápat průběh soudního jednání ani právní význam svých úkonů. Upozorňuje, že jeho zastupování dědečkem z ekonomických důvodů nemůže odpovídat standardu právní pomoci, který mají české soudy poskytovat sociálně znevýhodněným osobám. 11. K věci samé namítá, že soud I. stupně nesprávně vyhodnotil, že je žalovaný schopen se sám živit, a zároveň chybně posoudil dostatečnost jeho přípravy na budoucí povolání. Podle žalovaného se soud soustředil na to, kolik hodin se učí nebo s jakou intenzitou se připravuje na dokončení základní školy, přestože tato otázka není stěžejní. Podstatné je, zda je žalovaný schopen si prostředky na živobytí opatřit sám, a nikoli pouze to, zda studuje v určité intenzitě. Namítá také, že soud měl s ohledem na jeho duševní stav ustanovit soudního znalce, který by objektivně posoudil, zda je žalovaný schopen práce a jaké jsou limity jeho fyzického a psychického fungování. V tomto nalézací soud vycházel pouze z jeho výpovědi a na skutečnosti, že některé věci netvrdil. S ohledem na jeho duševní limitaci je však nerealistické očekávat, že by sám byl schopen formulovat kvalifikovaná tvrzení o svém zdravotním stavu či právní argumentaci. Žalovaný popisuje svou složenou kombinaci fyzického a duševního postižení, které podle jeho názoru zásadně omezuje možnost pracovního uplatnění. Zdůrazňuje, že invalidní důchod mu nebyl přiznán nikoli proto, že by byl schopen pracovat, ale proto, že nesplnil podmínku potřebné doby pojištění, neboť nikdy nebyl schopen odpracovat, byť jediný den. Uvádí, že jeho dva pokusy si najít práci byly neúspěšné a poukazuje na to, že práci pro něj hledali i jeho prarodiče. Díky postižení dolních končetin není schopen delší dobu stát, takže nemůže vykonávat práce ve fastfoodu nebo jiné služby, kam se hlásil a kde tato podmínka byla vždy rozhodující. Kancelářskou nebo obdobnou práci pak nezvládne kvůli svému mentálnímu handicapu. Při osobních pohovorech jej zaměstnavatelé odmítají okamžitě, jakmile vidí jeho stav. 12. K závěrům nalézacího soudu o jeho studiu uvádí, že se sice připravuje na dokončení základní školy, ale soud zcela ignoroval zásadní otázku, kolik hodin je schopen vzhledem ke svému zdravotnímu stavu studovat. Tvrdí, že studiu věnuje maximum toho, čeho je fyzicky a psychicky schopen, což by měl také posoudit znalec. Má za to, že skutečnost, že dvakrát nezvládl závěrečné zkoušky, nevylučuje, že by je po delší a odborně vedené přípravě nemohl dokončit. 13. Argumentuje také ekonomickými poměry otce, jehož starobní důchod ve výši přes 2 434 EUR měsíčně výrazně převyšuje průměrný německý důchod. Žalovaný namítá, že soud nesprávně hodnotil ekonomickou situaci žalobce a že, i kdyby měl žalobce zvýšené výdaje na léky, stále disponuje výrazně nadprůměrným příjmem. Podle žalovaného je nepochopitelné, aby při tak vysokých příjmech otec nemusel přispívat na výživu postiženého syna, zatímco náklady na zdravotní pomůcky, školní potřeby, jízdné a běžnou obživu nesou pouze matka a prarodiče. Navrhuje, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně zrušil a vrátil k dalšímu řízení. 14. Žalobce ve svém vyjádření k odvolání žalovaného zdůraznil, že žalovaný v odvolání pouze opakuje a dále rozšiřuje tvrzení, která nebyla před soudem I. stupně jednak tvrzena, jednak ani prokázána, a tím neunesl své důkazní břemeno. Závěry soudu I. stupně o tom, že žalovaný je schopen se sám živit, má za správné a opřené o zjištění, která žalovaný sám nijak nezpochybnil. K tvrzení žalovaného o nedokončení základní školy žalobce výslovně uvádí, že nedokončené základní vzdělání nemá samo o sobě žádnou vypovídací hodnotu o schopnosti výdělečné činnosti. Připomíná, že zákon, s odkazem na § 911 OZ, výslovně nepožaduje dosažení určitého stupně vzdělání, ale pouze skutečnost, zda je potomek schopen se živit sám, a tato schopnost není automaticky vyloučena nižším vzděláním. Podle žalobce existuje na trhu práce celá řada pomocných či manuálních profesí, které nevyžadují dokončené základní vzdělání, což žalobce již poukazoval v řízení před soudem I. stupně. 15. K tvrzení žalovaného, že má IQ přibližně xx, žalobce uvádí, že jde o tvrzení neprokázané, opírající se pouze o jedno jediné psychologické vyšetření bez jakéhokoli dalšího odborného zajištění. Žalovaný dle žalobce nepředložil žádný znalecký posudek ani odbornou zdravotní zprávu, která by prokazovala, že by tato diagnostika zakládala neschopnost pracovního uplatnění či potřebu zvláštní procesní ochrany. Upozorňuje, že pouhý nízký intelekt nemůže vést k závěru o neschopnosti samostatné existence a ani nemůže být důvodem pro to, aby soud přistupoval k žalovanému jinak než k ostatním svéprávným zletilým osobám. I tvrzení o zdravotním postižení dolních končetin žalovaného zůstala v rovině ničím nepodložených spekulací, přestože nepopírá, že žalovaný zdravotní problémy má. Zdůrazňuje však, že i kdyby měl žalovaný omezení schopnosti dlouhodobě stát, neznamená to v žádném případě vyloučení možnosti pracovního uplatnění, protože existuje mnoho profesí vykonávaných vsedě, v klidovém režimu nebo s možností střídání pracovních poloh. Poukazuje také na to, že žalovaný nepobírá invalidní důchod, a tudíž podle posouzení příslušného orgánu veřejné správy jeho zdravotní stav nenaplňuje znaky dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, který by vylučoval výkon výdělečné činnosti (§ 39 zákona č. 155/1995 Sb.). K námitce, že soud měl z vlastní iniciativy ustanovit znalce, uvádí, že soud není povinen nahrazovat procesní aktivitu účastníků, domýšlet jejich tvrzení či za ně navrhovat důkazy. Odvolatel takový důkaz během řízení nikdy nenavrhl a neuvedl ani žádné konkrétní důvody, proč by měl znalec být ustanoven. Poukazuje na to, že žalovaný se snaží až v odvolacím řízení dodatečně vytvářet skutkové i právní důvody, které měl uvádět již před soudem I. stupně. Takový postup je podle něj v rozporu se zásadou koncentrace řízení a zásadou projednací, jež ukládají účastníkům povinnost přednést veškerá skutková tvrzení a důkazy včas. Odvolací soud tedy podle žalobce nemůže přihlížet k opožděným tvrzením odvolatele jen proto, že před soudem I. stupně neplnil své povinnosti. Navrhuje, aby odvolací soud napadené rozhodnutí potvrdil a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení. 16. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné. 17. Podle § 910 odst. 1 o. z. mají předci a potomci vzájemnou vyživovací povinnost 18. Podle § 911 o. z. lze výživné přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit. 19. Podle § 913 odst. 1 o. z. pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. 20. Podle § 914 o. z., je-li více osob povinných, které mají vůči oprávněnému stejné postavení, odpovídá rozsah vyživovací povinnost každé z nich poměru jejích majetkových poměrů, schopností a možností k majetkovým poměrům, schopnostem a možnostem ostatních. 21. Z obsahu rozhodnutí a provedeného dokazování, jakož i z poučení žalovaného (resp. jeho obecného zmocněnce) podle § 118 a odst. 1, 3 o. s. ř. při jednání dne 10. 6. 2025, po kterém následovalo poučení o koncentraci řízení ve smyslu § 118b o. s. ř., je zřejmé, že soud I. stupně svou pozornost zaměřil pouze na skutečnost, zda je snaha žalovaného ukončit základní vzdělání absolvováním posledního ročníku 9. třídy, o což se žalovaný bezúspěšně pokouší již od roku 2022, soustavnou a cílevědomou přípravou na povolání. Uzavřel, že s ohledem na rozsah a obsah přípravy a formu studia, které již probíhá pouze formou distanční s konzultací jednou měsíčně, nelze předpokládat, že by žalovaný mohl s vyšší mírou pravděpodobnosti při dalších pokusech studium úspěšně dokončit, a to za situace, když se mu to již třikrát nepovedlo, aniž by takové studium neslo znaky soustavnosti a cílevědomosti. S tímto závěrem se odvolací soud ztotožňuje. 22. Nicméně má za to, že žalovaný nebyl řádně poučen a soud I. stupně zcela opominul věnovat se další argumentační rovině žalovaného, která obsahuje posouzení jeho mentálního a fyzického handicapu, který soud I. stupně sice konstatoval, ale žádné závěry z něho nevyvodil, aniž by v tomto smyslu žalovaného poučil dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. Soud I. stupně převzal pouze argumentaci žalobce, že žalovaný může pracovat v jednoduchých profesích, kde není vyžadováno ukončené základní vzdělání, byť žalovaný tvrdil, že se o získání zaměstnání v provozovnách rychlého občerstvení dvakrát ucházel, avšak nebyl přijat, nicméně vyloučil, že by byl schopen udržet pracovní tempo, které vyžaduje stát celou směnu s ohledem na svůj zdravotní handicap (reziduální pedes eguinovari na obou nohách). Z tvrzení žalovaného také vyplývá, že se ucházel o místo v keramickém kurzu, kam přijat nebyl. Vypomáhá jen prarodičům v sauně a jeho obecný zmocněnec – dědeček, potvrdil, že i při této výpomoci musí být kontrolován, neboť není sto vše dělat tak, aby provoz nebyl finančně ztrátový (zápisy ručníků, pití, vracení přesného obnosu peněz). Nadto z přehledu předloženého žalobcem o zveřejněných volných pracovních místech na webu Úřadu práce, ze kterého vyvozuje, že žalovaný může být zaměstnán i se sníženou pracovní kapacitou o 35 % (I. stupeň invalidity) a mentální retardací, je zřejmé, že jde o místa na pozici úklidu či řízení v oblasti obchodu, markrtingu a příbuzných oblastech. Je nutno uvést, že z daného přehledu vůbec nevyplývá, o jakou formu zaměstnání jde (HPP, DPP, DPČ), a zda je možné tyto práce vykonávat na snížený pracovní úvazek o 35 %, s fyzickým a mentálním handikapem, který žalovaný má, a jakého příjmu by žalovaný na těchto pracovních pozicích dosahoval. 23. Vyživovací povinnost rodičů k dětem totiž není podmíněna věkem ani ukončením určitého stupně vzdělání, nýbrž pouze schopností sám se živit, což je pojem, který musí soud vyložit jednotlivě podle specifik každého konkrétního případu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2155/09). 24. Samo kritérium neschopnosti sám se živit je třeba definovat tak, že oprávněný nedisponuje žádným vlastním příjmem, nebo disponuje příjmem tak nízkým, že nepostačuje krýt jeho potřeby, anebo výnosy z majetku, který mu patří (eventuálně jej spravuje), nedostačují pro úhradu jeho osobních potřeb (srov. např. HOLUB, M. a kol. Zákon o rodině s komentářem. Praha: Leges, 2011, str. 314 an. či rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2121/14). 25. Dítě je schopno se samo živit v okamžiku, kdy „je schopno samostatně uspokojovat všechny své potřeby, a to jak hmotné, kulturní a další, včetně potřeby bytové – dítě má tedy určitý trvalý příjem finančních prostředků, z něhož své potřeby hradí“ (sp. zn. II. ÚS 3113/10). Musí se tak jednat o příjem, z něhož dítě může své potřeby hradit pravidelně a dlouhodobě; nepochybně tak nelze do relevantních (zohledňovaných) příjmů dítěte započítávat jednorázové dary, nepravidelná (prospěchová) stipendia či přechodný (sezónní) příjem dítěte. Lze souhlasit s tím, že opačný výklad by mohl mít za důsledek ztrátu motivace pro aktivity dítěte (viz Občanský zákoník. Komentář. Svazek II. § 655-975, rodinné právo. Wolters Kluwer (ČR). Praha.2023. Autoři: Michaela ZUKLÍNOVÁ, David ELISCHER, Hana NOVÁ, Dita FRINTOVÁ, Ondřej FRINTA, Ondřej MOCEK, Jan DVOŘÁK, Josef FIALA aj. ISBN: 978-80-7676-464-4). 26. Soud I. stupně se tedy v dalším řízení ohledně zrušení vyživovací povinnosti od 1. 7. 2025 do budoucna bude zabývat kritériem schopnosti žalovaného „sám se živit“ optikou shora uvedených jidikatorních závěrů, přičemž přihlédne i k odvolacím námitkám žalovaného, které v tomto směru vznesl. 27. Odvolací soud k danému upozorňuje na závěry Ústavního soudu vyjádřené v nálezu sp. zn. I. ÚS 1996/12 a I. ÚS 2306/12, které řešily otázku „možnosti se sám živit“ u těžce handicapovaných dětí ve vztahu k odpovědnosti rodiče za výživu takového dítěte. Ústavní soud v těchto rozhodnutích upozornil, že objektivní nemožnost dítěte živit se samostatně z důvodu těžkého zdravotního postižení nemůže být přičítána k tíži tohoto dítěte v tom smyslu, že by po přiznání sociálních dávek již nemělo mít právo podílet se na životní úrovni svých rodičů, a že by nemělo mít právo na výživné ze strany rodiče. Takto znevýhodněné dítě si své postižení nezpůsobilo, a naopak potřebuje pomoc po všech stránkách, aby jeho život byl co nejvíce snesitelný v rámci již tak značně omezených možností. Důsledky (i majetkové, tj. vyživovací povinnost) takového postižení dítěte proto musí jít hlavně k tíži toho, kdo (jako racionální bytost) dítě na svět – dobrovolně a při vědomí všech možných důsledků – přivedl, tedy rodiče, pokud to samozřejmě jejich majetkové možnosti objektivně umožňují. Konstrukce sociálních plateb objektivně nemůže zohledňovat veškeré individuální poměry oprávněného příjemce. Tedy, že výše vyplácených částek se může odvíjet od řady kritérií a podmínek, které netkví přísně v individuálních poměrech oprávněného příjemce, především je závislá na ekonomické situaci státu a jeho rozpočtu. Není ani důvodu pro názor, že stát prostřednictvím sociálních dávek jedince částečně či zcela (v případě důchodů) „vyjímá“ z přirozených rodinných vazeb závislosti a odpovědnosti, tedy v materiální rovině ze vzájemné vyživovací povinnosti rodičů a dětí. Odvolacímu soudu je zřejmé, že se dané nálezy vztahovaly na děti těžce handicapované, avšak není důvod, aby je soud I. stupně přiměřeně neaplikoval i na případ žalobce, který od narození nese handicap mentálního i fyzického postižení. 28. Z výše uvedených důvodů odvolací soud napadené rozhodnutí podle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí. Při rozhodování o nákladech řízení neopomene rozhodnout i o nákladech odvolacího řízení. 29. Odvolání žalovaného do výroku II. bylo postupem podle § 218 písm. b) o. s. ř. odmítnuto, neboť podat odvolání může jen ten účastník, kterému nebylo napadeným rozhodnutím plně vyhověno, popřípadě komu byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech a tu lze odstranit zrušením nebo změnou rozhodnutí soudu I. stupně. V daném případě bylo tímto výrokem deklarováno právo žalovaného na výživné v období od 1. 11. 2024 do 30. 6. 2025, a bylo tak rozhodnuto v jeho prospěch. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné (ust. § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Praha 9. března 2026 JUDr. Marcela Kučerová v. r. předsedkyně senátu