USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudkyň Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a Mgr. Blanky Fauré ve věci žalobkyně: xxx xxx xxx, a.s., IČO xxx sídlem xxx, Praha zastoupená xxx advokátem xxx proti žalované: xxx xxx xxx xxx, reg. č. xxx sídlem xxx, Spojené království Velké Británie a Severního Irska o neúčinnost právního jednání, k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. srpna 2025, č. j. 80 C 230/2025-15, takto: I. Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Shora označeným usnesením soud I. stupně podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil řízení (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). 2. Takto soud I. stupně rozhodl o žalobě došlé soudu dne 4. 8. 2025, jíž se žalobkyně domáhala určení, že právní jednání, spočívající v uzavření dvou smluv o převodu vlastnictví k nemovitostem (v k. ú. xxx a v k. ú. xxx, obec Praha) mezi panem J. H., nar. xxx, bytem xxx, Praha xxx - xxx, jako prodávajícím a žalovanou jako kupující, není vůči žalobkyni právně účinné. 3. Žalobkyně tvrdila, že pan J. H., nar. xxx, bytem xxx, Praha xxx - xxx, poskytl žalobkyni finanční záruku až do výše 10 000 000 GBP odpovídající veškerým dluhům úvěrového dlužníka žalobkyně (xxx xxx xxx s.r.o., IČO xxx), sídlem xxx, Praha ), že jsou splněny podmínky pro plnění z této záruky a že předmětné právní jednání naplňuje některou ze skutkových podstat zkrácení věřitele ve smyslu § 590 o. z. 4. Soud I. stupně posoudil pravomoc českých soudů k rozhodnutí v této věci s mezinárodním prvkem, daným umístěním sídla žalované ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska, podle § 6 odst.1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém („Z.m.p.s.“) podle něhož „pravomoc českých soudů je dána, jestliže je podle procesních předpisů pro řízení místně příslušný soud na území České republiky, pokud z ustanovení tohoto zákona nebo jiného právního předpisu nevyplývá něco jiného“. 5. Dospěl k závěru, že nelze určit místně příslušný soud podle kritérií obsažených v § 84 až § 89a o. s. ř., když sídlo žalované se nenachází České republice (§ 85 odst. 3 o. s. ř.) a předmětem řízení nejsou majetková práva (§ 86 odst. 2 o. s. ř.), tedy není dána mezinárodní příslušnost českých soudů podle § 6 Z.m.p.s. 6. Soud I. stupně dále uzavřel, že mezinárodní příslušnost českých soudů k projednání a rozhodnutí věci nelze vyvodit ani z jiných ustanovení Z.m.p.s., speciálně z ustanovení § 68, podle něhož „rozhodovat o právech k nemovitým věcem, které jsou na území České republiky, přísluší výlučně českým soudům nebo jiným příslušným českým orgánům veřejné moci“. 7. Tyto závěry soudu I. stupně se opírají o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2826/2015, v němž byla řešena otázka zásadního právního významu, zda je dána pravomoc českých soudů k projednání a rozhodnutí sporu o neúčinnost kupní smlouvy, jejímž předmětem je nemovitost nacházející se na území České republiky, jestliže žalovaný (beneficient z napadeného úkonu) má bydliště ve Spolkové republice Německo. 8. Soud I. stupně v souladu se závěry vyslovenými v citovaném rozhodnutí dovolacího soudu vycházel z toho, že předmětem řízení zahájeného žalobou o neúčinnost právního jednání nejsou samotné věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty a ani určení práva k nim, nýbrž určení, že právní jednání, kterým tyto věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty ušly z dlužníkova majetku, je vůči věřiteli právně neúčinný. Uzavřel, že z uvedených důvodů není ani rozhodné, jaký druh majetku byl předmětem napadeného právního jednání, tedy není ani rozhodné, že šlo o převod vlastnictví k nemovitosti na území České republiky. 9. Vzhledem k dovozenému nedostatku podmínky řízení, spočívající v tom, že věc nespadá do pravomoci českých soudů, soud I. stupně řízení zastavil podle § 104 odst. 1 o. s. ř. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 146 odst. 2, věty prvé o. s. ř., když žalované, která by vzhledem k zavinění žalobkyně na zastavení řízení měla na náhradu nákladů řízení právo, náklady nevznikly. Soudní poplatek za žalobu nebyl prozatím vybrán. 10. Toto usnesení napadla žalobkyně včasným a přípustným odvoláním. Namítala nesprávné právní posouzení mezinárodní příslušnosti českých soudů k projednání a rozhodnutí věcí (§ 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř.). 11. Žalobkyně prosazovala názor, že předmětem řízení je v daném případě právo k nemovitosti ve smyslu § 88 písm. b) o. s. ř., že toto ustanovení českých procesních předpisů zakládá místní příslušnost soudu na území České republiky jako soudu polohy nemovitosti, která byla předmětem napadeného právního jednání, tedy je ve smyslu § 6 Z.m.p.s. dána pravomoc českých soudů k projednání a rozhodnutí věci. 12. Žalobkyně odkazovala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 58/2005, s tím, že závěry tohoto rozhodnutí (které žalobkyně citovala tak, že „Právem k nemovitosti ve smyslu § 88 písm. b) o.s.ř. je nutno rozumět nejen věcné právo, ale i právo závazkové. Předmětem daného řízení je posouzení, zda úmyslem dlužníka žalobkyně při uzavírání kupní smlouvy ohledně nemovitosti bylo zkrátit žalobkyni jako svou věřitelku a zda tento úmysl byl žalované znám.“) jsou v soudní praxi ustálené. 13. Žalobkyně dále uvedla, že rovněž Krajský soud v Praze v usnesení ze dne 31. 10. 2023 hodnotil spor o právní neúčinnost kupní smlouvy, jejímž předmětem jsou nemovitosti, tak, že „jde o spor, k jehož projednání je podle § 88 písm. g) o.s.ř. výlučně místně příslušný okresní soud, v jehož obvodu nemovitosti jsou“. 14. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně změnil tak, že se řízení nezastavuje. 15. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadené usnesení včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 5, 6 o. s. ř.), a aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.), dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. 16. Jádrem odvolání je polemika se závěrem soudu I. stupně, že české soudy nejsou k projednání a rozhodnutí věci mezinárodně příslušné, neboť skutečnost, že předmětem napadeného právního úkonu je nemovitost na území České republiky, nezakládá výlučnou mezinárodní příslušnost soudů rei sitae. 17. V daném případě soud I. stupně při posouzení mezinárodní příslušnosti českých soudů k projednání a rozhodnutí věci správně aplikoval ustanovení zákona o mezinárodním právu procesním (č. 91/2012 Sb.), neboť vzhledem k faktu, že žalovaná má sídlo (bydliště) mimo EU, se neuplatní evropské právo (konkrétně Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech). 18. Zhodnocení předmětu řízení ve vztahu k úpravě místní příslušnosti v § 84–89a o. s. ř., které jediné je rozhodné skutečnosti z hlediska aplikovaného § 6 odst. 1 Z.m.p.s. (při posouzení, zda je podle procesních předpisů pro řízení místně příslušný soud na území České republiky), provedl soud I. stupně souladně s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu. 19. Odvolací soud schvaluje závěr soudu I. stupně, že právně-teoretické závěry, přijaté ohledně povahy řízení a rozsahu pojmu „právo k nemovité věci“ (v intencích článku 24 Nařízení) v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2826/2015, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 94/2017, s právní větou „K projednání a rozhodnutí sporu o neúčinnost smlouvy, jejímž předmětem je nemovitost nacházející se na území České republiky, není dána příslušnost českých soudů podle Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, jestliže žalovaný má bydliště na území Spolkové republiky Německo“, lze aplikovat i v rámci výkladu § 6 odst. 1 Z.m.p.s. , resp. § 88 písm. b) o.s .ř . 20. Rozhodnutí soudu I. stupně je tedy správné, pokud vychází ze zásad, že 1/ předmětem řízení zahájeného žalobou o neúčinnost právního úkonu nejsou samotné věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty a ani určení práva k nim, nýbrž určení, že právní jednání, kterým tyto věci ušly z dlužníkova majetku, je vůči věřiteli právně neúčinné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2015 sp. zn. 21 Cdo 616/2014), že 2/ účelem žaloby je, aby vůči věřiteli zanikly účinky dispozičního úkonu dlužníka učiněného v úmyslu zkrátit práva věřitele a že 3/ výlučná příslušnost členského státu, na jehož území se nemovitost nachází, se z těchto důvodů na žalobu o určení neúčinnosti právního jednání nevztahuje. Projednání tohoto typu žaloby nadto nevyžaduje posouzení skutkových okolností ani použití pravidel či postupů locus rei sitae způsobem, který by odůvodňoval přiznání příslušnosti soudu státu, na jehož území se nemovitost nachází. 21. Odvolací námitky žalobkyně nebyly způsobilé uvedené správné právní závěry soudu I. stupně zvrátit. 22. V žalobkyní odkazovaném usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 58/2005 byl jako otázka zásadního právního významu řešen výklad ustanovení § 28d odst. 1 (transformačního) zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, která k dané věci mezinárodní příslušnosti českých soudů k řízení o neúčinnost právního jednání nemá žádný vztah; nadto nelze přehlédnout, že žalobkyní uváděnou citaci (viz výše) rozhodnutí vůbec neobsahuje. 23. Žalobkyní citované rozhodnutí Krajského soudu v Praze z roku 2023 neměl odvolací soud k dispozici, nebylo tedy možné prověřit správnost citace; z textu rozhodnutí, uvedeného v odvolání, v němž je citováno ustanovení § 88 písm. g) o. s. ř. (podle něhož „je dána výlučná místní příslušnost soudu, u něhož probíhá řízení, jde-li o žalobu podle § 91a o.s.ř.“) by se však podávalo, že soud řešil otázku místní příslušnosti k projednání žaloby, která měla povahu tzv. hlavní intervence ve smyslu § 91a o. s. ř., což v daném případě nenastalo. 24. Vzhledem k tomu, že projednání tohoto sporu před českými soudy brání – z výše uvedených důvodů, nedostatek jejich pravomoci, je správný závěr soudu I. stupně, že nejsou splněny podmínek řízení. Odvolací soud proto usnesení soudu I. stupně, jímž bylo řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastaveno, jako věcně správné podle § 219 o. s. ř. potvrdil. 25. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 odst. 1 o. s. ř., když procesně úspěšné žalované v této fázi řízení (podle obsahu spisu) náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni, a to pouze z důvodu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o. s. ř.). Praha 26. ledna 2026 JUDr. Marcela Kučerová v. r. předsedkyně senátu