USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Blanky Chlostové a soudců JUDr. Zuzany Hanákové, LL.M. a JUDr. Michala Holuba a ve věci žalobkyně: U.D., IČO: xxxxxx, sídlem xxxx xxxx, xxxxx Brno, zastoupené advokátem J. Z., sídlem xxxx xxxx, xxxxx Brno, proti žalovanému: E. I. E., nar. xx. xx. xxxx, naposledy bytem v ČR xxxxx xxx, xxxxx Praha tč.xxxxx xxxx xxx xxxx, xxxxx xxx, xxxxx xxxxx, st. příslušnost Nigérie o zaplacení 62 130,24 Kč s příslušenstvím, 37 442 Kč s příslušenstvím, 27 442 Kč s příslušenstvím, 12 129 Kč s příslušenstvím a 47 442 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7. 5. 2025, č. j. 25 C 164/2024-145 takto: Rozsudek soudu I. stupně se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění 1. V záhlaví uvedeným rozsudkem soud I. stupně zastavil řízení co do částky 12 129 Kč s úrokem z prodlení od 11. 11. 2023 do zaplacení ve výši 15 % ročně (výrok I), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 4 629 Kč od 1. 10. 2023 do 10. 11. 2023 a z částky 7 500 Kč od 4. 10. 2023 do 10. 11. 2023 (výrok II), zamítl žalobu původně projednávanou pod sp. zn. 25 C 164/2024, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 62 130,24 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně, a to z částky 2 541,02 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení, z částek 369 Kč, 459 Kč, 2 414 Kč a 14 200 Kč od 1. 5. 2024 do zaplacení, z částky 3 000 Kč od 18. 5. 2024 do zaplacení, z částky 17 705,22 Kč od 23. 5. 2024 do zaplacení, z částky 4 000 Kč od 31. 5. 2024 do zaplacení a z částek 369 Kč, 459 Kč, 2 414 Kč a 14 200 Kč od 1. 6. 2024 do zaplacení (výrok III). Zamítl žalobu původně projednávanou pod sp. zn. 43 C 300/2024, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 47 442 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně, a to z částky 8 000 Kč od 18. 7. 2024 do zaplacení, z částky 10 000 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení, z částek 369 Kč, 459 Kč, 2 414 Kč a 14 200 Kč od 1. 8. 2024 do zaplacení a z částky 12 000 Kč od 17. 8. 2024 do zaplacení (výrok IV). Zamítl žalobu původně projednávaná pod sp. zn. 43 C 46/2025, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 27 442 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně, a to z částky 4 000 Kč od 19. 6. 2024 do zaplacení a z částky 6 000 Kč od 29. 6. 2024 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně, a to z částek 369 Kč, 459 Kč, 2 414 Kč a 14 200 Kč od 1. 7. 2024 do zaplacení (výrok V). Nakonec zamítl žalobu původně projednávanou pod sp. zn. 22 C 90/2025, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 37 442 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně, a to z částky 10 000 Kč od 30. 8. 2024 do zaplacení, z částek 369 Kč, 459 Kč, 2 414 Kč a 14 200 Kč od 1. 9. 2024 do zaplacení a z částky 10 000 Kč od 14. 9. 2024 do zaplacení (výrok VI). Zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VII). 2. Takto rozhodl o žalobě, ve které žalobkyně tvrdila, že mezi ní jako nájemkyní a žalovaným jako podnájemcem byla dne xx. xx. xxxx uzavřena podnájemní smlouva č. xxxxxx, ve znění postupných dodatků, na jejímž základě přenechala žalovanému k dočasnému užívání byt č. xxxxx na adrese xxxxx xxxxx, Praha , zapsaný na LV č. xxxx pro k. ú. xxxxx. Byt žalobkyně sama užívala na základě nájemní smlouvy č. xxxxxx uzavřené s vlastníkem bytu dne xx. xx. xxxx, která jí výslovně umožňovala předmět nájmu dále podnajímat třetím osobám. Nájemní vztah byl sjednán na dobu od 15. 1. 2020 do 31. 12. 2023 a dodatkem č. 5 ze dne 25. 9. 2023 prodloužen do 31. 12. 2026. Podnájemní smlouva byla původně uzavřena na dobu od 15. 4. 2021 do 30. 4. 2022 s měsíčním podnájemným 9 000 Kč, zálohami na služby 2 414 Kč a poplatky 698 Kč, přičemž následně byla dodatky opakovaně prodlužována a upravována tak, že od 1. 5. 2022 činilo podnájemné 11 500 Kč, od 1. 5. 2023 částku 13 000 Kč, od 1. 1. 2024 částku 14 000 Kč a od dubna 2024 částku 14 200 Kč. Smlouva byla uzavřena elektronicky prostřednictvím platformy xxxxx, kdy žalovaný dne 16. 4. 2021 v 07:58:37 xxx podepsal dokument obsahující text podnájemní smlouvy i všeobecné obchodní podmínky (dále jen „VOP“), což dle žalobkyně splňuje požadavky § 561 odst. 1 o. z. a čl. 25 nařízení eIDAS na platnost elektronického podpisu. Převzetí bytu bylo následně potvrzeno i vlastnoručními podpisy stran na předávacím protokolu ze dne 15. 4. 2021. Podle čl. V odst. 5.3 VOP byl žalovaný povinen hradit veškeré platby bezhotovostně vždy do posledního dne měsíce předcházejícího měsíci, za který byly splatné, a v případě prodlení mu podle čl. IX odst. 9.1 VOP vznikala smluvní pokuta 300 Kč za každý i jen započatý den prodlení v rozmezí 5. až 19. dne. 3. Na základě uvedené smlouvy žalobkyně podala proti žalovanému několik návrhů. Návrhem doručeným soudu dne 24. 10. 2023, vedeným pod sp. zn. 25 C 300/2023, se domáhala zaplacení částky 12 129 Kč s příslušenstvím, tvořené částkou 4 629 Kč jako neuhrazenou částí podnájemného za říjen 2023, splatného dne 30. 9. 2023, a částkou 7 500 Kč jako smluvní pokutou uloženou žalovanému dne 2. 10. 2023 za prodlení s úhradou podnájemného splatného dne 30. 9. 2023, přičemž sama pokuta byla splatná dne 3. 10. 2023. Dále tvrdila, že dle „obratové historie“ činil ke dni 7. 10. 2023 dluh žalovaného 34 695,71 Kč, z čehož část 22 566,71 Kč uplatnila v samostatném řízení vedeném pod sp. zn. xxxxx jako dříve splatné pohledávky, zatímco částka 12 129 Kč představovala nově splatné nároky uplatněné v řízení pod sp. zn. 25 C 300/2023. Dále žalobkyně uvedla, že žalovaný dne 19. 10. 2023 uhradil 19 000 Kč, které byly podle § 1932 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) započteny na nejdříve splatné dluhy uplatněné v řízení sp. zn. xxxxx a nikoli na nároky uplatněné ve věci sp. zn. 25 C 300/2023. Po následné úhradě žalovaného ve výši 14 000 Kč doručené na účet žalobkyně dne 10. 11. 2023 vzala žalobu částečně zpět co do částky 12 129 Kč a odpovídající části úroku z prodlení, a nadále požadovala jen úrok z prodlení z částek 4 629 Kč od 1. 10. 2023 do 10. 11. 2023 a 7 500 Kč od 4. 10. 2023 do 10. 11. 2023. 4. Návrhem doručeným soudu dne 26. 6. 2024, vedeným u soudu I. stupně pod sp. zn. 25 C 164/2024, se žalobkyně domáhala zaplacení částky 62 130,24 Kč, která představovala další pohledávky z podnájemního vztahu ke dni 31. 5. 2024. Tato částka se skládala z 2 541,02 Kč jako dosud neuhrazené části smluvní pokuty 3 000 Kč uložené dne 29. 4. 2024 za prodlení s úhradou podnájemného za duben 2024, dále z plateb za květen 2024 splatných dne 30. 4. 2024, tj. 369 Kč (pojištění a asistence), 459 Kč (internet), 2 414 Kč (zálohy na služby) a 14 200 Kč (podnájemné), a ze dvou smluvních pokut za květen 2024 ve výši 3 000 Kč a 4 000 Kč, uložených za počáteční a pokračující prodlení s úhradou podnájemného podle čl. IX odst. 9.1 VOP. Dále žalobkyně uplatnila částku 17 705,22 Kč jako nedoplatek z vyúčtování služeb za období 1. 1. 2023–31. 12. 2023 splatný dne 22. 5. 2024 a obdobné platby za červen 2024 splatné dne 31. 5. 2024 ve výši 369 Kč, 459 Kč, 2 414 Kč a 14 200 Kč. Žalobkyně zároveň tvrdila, že platbu žalovaného 17 500 Kč ze dne 17. 5. 2024 započetla podle § 1932 odst. 2 o. z. nejprve na dlužné podnájemné za duben 2024 ve výši 14 041,02 Kč, dále na smluvní pokutu 3 000 Kč uloženou dne 19. 4. 2024 (jež není předmětem tohoto řízení), a konečně na smluvní pokutu 3 000 Kč uloženou dne 29. 4. 2024, která je předmětem řízení v rozsahu zbývajícího dluhu 2 541,02 Kč. Sjednané smluvní pokuty považuje žalobkyně za přiměřené s tím, že úprava podnájmu je na rozdíl od nájmu bytu dispozitivní a umožňuje širší smluvní volnost stran, včetně sjednání smluvních pokut, jak vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu (sp. zn. 26 Cdo 1524/2019, 26 Cdo 2018/2023, 26 Cdo 1002/2023). 5. Žalobkyně na základě téže podnájemní smlouvy uplatnila proti žalovanému další nároky samostatnými návrhy, a to dne 22. 8. 2024 návrhem vedeným pod sp. zn. 43 C 300/2024 na zaplacení 47 442 Kč s příslušenstvím ke dni 16. 8. 2024, dne 23. 7. 2024 návrhem vedeným pod sp. zn. 43 C 46/2025 na zaplacení 27 442 Kč s příslušenstvím ke dni 16. 7. 2024 a dne 20. 9. 2024 návrhem vedeným pod sp. zn. 22 C 90/2025 na zaplacení 37 442 Kč s příslušenstvím ke dni 13. 9. 2024. Všechna shora uvedená řízení byla usnesením soudu I. stupně ze dne 25. 4. 2025, č. j. 25 C 164/2024-131 spojena ke společnému řízení vedenému pod sp. zn. 25 C 164/2024. 6. S ohledem na částečné zpětvzetí žaloby soud I. stupně řízení částečně zastavil co do částky 12 129 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 11. 11. 2023 do zaplacení (původně žaloba samostatně vedená pod sp. zn. 25 C 300/2023). 7. Žalovaný se k podaným žalobám nevyjádřil. 8. S ohledem na to, že žalovaný je státním příslušníkem Nigérie a podle sdělení Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 10. 5. 2024 má na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt do 17. 7. 2026 a od 4. 6. 2021 je hlášen na adrese xxxxx xxxxx, Praha, posoudil soud I. stupně svou mezinárodní příslušnost podle § 6 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, a dospěl k závěru, že vzhledem k místu pobytu žalovaného je Obvodní soud pro Prahu 8 jeho obecným soudem, a je proto dána pravomoc českých soudů k projednání věci. 9. Ani jeden z účastníků se k nařízenému ústnímu jednání soudu I. stupně nedostavil, soud I. stupně proto jednal v jejich nepřítomnosti podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). 10. Z provedeného dokazování soud I. stupně zjistil následující skutečnosti. Vlastníkem předmětné bytové jednotky č. xxxxx v k. ú. xxxx je L. R.. Z nájemní smlouvy ze dne xx. xx. xxxx dovodil, že tento vlastník přenechal žalobkyni byt č. xxxx do nájmu na dobu od 15. 1. 2020 do 31. 12. 2023 za nájemné 10 200 Kč měsíčně a zálohy na služby 2 314 Kč, později Dodatkem č. 1 zvýšené na 2 414 Kč. Převzetí bytu žalobkyní bylo stvrzeno předávacím protokolem z téhož dne. Žalobkyně předložila rovněž listinu označenou jako podnájemní smlouva ze dne 15. 4. 2021 na dobu od 15. 4. 2021 do 30. 4. 2022 s měsíčním plněním 12 112 Kč (9 000 Kč podnájemné, 2 414 Kč zálohy na služby, 698 Kč doplňkové služby), avšak tato listina ani VOP neobsahovaly podpisy stran. Z předávacího protokolu ze dne 15. 4. 2021 soud zjistil, že žalovaný převzal od žalobkyně bytovou jednotku č. xxx o velikosti 1+1 a rozloze 37 m˛. Z obratové historie soud zjistil, že žalovaný žalobkyni uhradil: 3. 1. 2023 částku 13 000 Kč, 10. 1. 2023 částku 15 000 Kč, 8. 2. 2023 částku 14 007 Kč, 3. 4. 2023 částku 12 000 Kč, 12. 4. 2023 částku 14 007 Kč, 19. 4. 2023 částku 5 000 Kč, 12. 5. 2023 částku 14 007 Kč, 2. 6. 2023 částku 4 000 Kč, 16. 6. 2023 částku 14 007 Kč, 21. 7. 2023 částku 14 007 Kč, 20. 9. 2023 částku 19 000 Kč, 19. 10. 2023 částku 19 000 Kč, 10. 11. 2023 částku 14 000 Kč, 27. 11. 2023 částku 10 000 Kč, 5. 12. 2023 částku 15 000 Kč, 15. 12. 2023 částku 5 000 Kč, 10. 1. 2024 částku 16 000 Kč, 12. 2. 2024 částku 17 000 Kč, 20. 3. 2024 částku 15 000 Kč, 26. 3. 2024 částku 3 000 Kč, 17. 4. 2024 částku 17 005 Kč, a 17. 5. 2024 částku 17 500 Kč. Soud dále zjistil, že žalobkyně žalovanému účtovala i smluvní pokuty, a to: 1 500 Kč (29. 3. 2023), 200 Kč (21. 6. 2023), 500 Kč (18. 7. 2023), 1 000 Kč (27. 7. 2023), 1 000 Kč (18. 8. 2023), 2 000 Kč (30. 8. 2023), 7 500 Kč (3. 10. 2023), 2 000 Kč (22. 3. 2024), 3 000 Kč (19. 4. 2024), 3 000 Kč (29. 4. 2024), 3 000 Kč (17. 5. 2024), 4 000 Kč (30. 5. 2024), 4 000 Kč (18. 6. 2024), 6 000 Kč (28. 6. 2024), 8 000 Kč (17. 7. 2024), 10 000 Kč (29. 7. 2024), 12 000 Kč (16. 8. 2024), 10 000 Kč (29. 8. 2024), 10 000 Kč (13. 9. 2024), 10 000 Kč (24. 9. 2024) a 10 000 Kč (2. 10. 2024), přičemž z obratové historie plyne, že žalobkyně na část smluvních pokut započítala úhradu podnájemného a plateb za služby. 11. Z úřední činnosti pak soud I. stupně zjistil, že žalobkyně podala u téhož soudu žalobu vedenou pod sp. zn. 25 C 229/2024, kterou se domáhala zaplacení podnájemného za měsíc duben 2024 ve výši 14 200 Kč, splatného dne 31. 3. 2024 a že platbu žalovaného ze dne 17. 4. 2024 ve výši 17 500 Kč žalobkyně započetla zčásti na dříve splatné pohledávky mimo toto řízení (v rozsahu 17 341,02 Kč) a zčásti na dlužné podnájemné uplatněné v tomto řízení (v rozsahu 15 898 Kč), přičemž o tomto nároku bylo rozhodnuto rozsudkem pro zmeškání ze dne 24. 1. 2025, č. j. 25 C 229/2024-127. 12. Soud I. stupně též z dodatku č. 1 ze dne 21. 3. 2022 zjistil ujednání o prodloužení podnájmu do 30. 4. 2023 a navýšení podnájemného od 1. 5. 2022 na 11 500 Kč a úhrady za doplňkovou službu na 369 Kč měsíčně. Z dodatku č. 2 zjistil, že od 1. 2. 2023 se měly zálohy na služby zvýšit na 2 871 Kč, což s podnájemným činilo měsíční platbu 14 371 Kč. Z dodatku č. 3 zjistil prodloužení podnájmu do 31. 12. 2023 a změnu podnájemného od 1. 5. 2023 na 13 000 Kč. Z dodatku č. 4 zjistil sjednání konce podnájmu ke dni 31. 3. 2024 a podnájemného od 1. 1. 2024 na částku ve výši 14 000 Kč. A z dodatku č. 5 prodloužení podnájmu do 30. 4. 2024 a stanovení výše podnájemného na 14 000 Kč s účinností od 1. 4. 2024. 13. Rozhodné právo určil soud I. stupně podle zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, a uzavřel, že závazkový vztah účastníků se podle § 87 odst. 1 a § 91 odst. 2 tohoto zákona řídí českým právem jako právem státu s nejužší souvislostí se smluvním vztahem, které upravuje jak jeho vznik, tak i následky jeho porušení. 14. Soud prvního stupně posoudil zjištěný skutkový stav s odkazem na ust. § 559, § 562, § 1725, § 1731 odst. 1, § 1740 odst. 1, § 2274, § 2275 odst. 1 a 2, § 2277, § 2254 odst. 1 a 2, § 2048 odst. 1, § 580 odst. 1, § 1810, § 1813, § 1814 odst. 1, § 1815 a § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a dovodil, že žalobkyně byla nájemkyní předmětného bytu na základě nájemní smlouvy uzavřené s vlastníkem a tento byt následně předala do užívání žalovanému, který jej prokazatelně převzal a za jeho užívání hradil platby. Poté se zabýval otázkou, zda mezi účastníky byla platně uzavřena podnájemní smlouva v podobě předložené žalobkyní, avšak uzavřel, že předložené důkazy neprokazují, že by žalovaný smlouvu či její dodatky elektronicky podepsal, ani že by použitý elektronický způsob umožňoval zachycení obsahu právního jednání a spolehlivé určení jednající osoby; samotné platby, SMS kódy, registrace nebo kliknutí na elektronické rozhraní proto nelze pokládat za projev vůle žalovaného k uzavření smlouvy. Protože podnájemní smlouva ani VOP neobsahují podpisy stran a další důkazy neprokazují jasný a srozumitelný projev vůle žalovaného, soud uzavřel, že existence smlouvy v tvrzeném znění prokázána nebyla. Soud dále posuzoval, zda smlouva mohla vzniknout konkludentně, avšak tuto možnost rovněž vyloučil, neboť z přehledu plateb nevyplývá, že by žalovaný hradil částky odpovídající podnájemnému a dalším plněním sjednaným ve tvrzené smlouvě: místo částek 18 398 Kč a 12 112 Kč uhradil v období duben–září 2021 postupně 5 806 Kč, 17 000 Kč, 11 000 Kč, 12 212 Kč, 12 000 Kč, 12 112 Kč a teprve dne 6. 9. 2021 částku 12 221 Kč. Jelikož struktura a výše plateb neodpovídala částkám vyplývajícím z předložené listiny, soud uzavřel, že konkludentní uzavření podnájemní smlouvy ve znění obsahujícím smluvní pokuty prokázáno nebylo. 15. Soud I. stupně dále uvedl, že i kdyby byla podnájemní smlouva se žalovaným prokazatelně uzavřena ve znění předloženém žalobkyní, byla by taková ujednání neplatná, neboť žalobkyně vystupovala jako podnikatelka a žalovaný jako spotřebitel, a smlouva by tak podléhala ochraně slabší strany vyplývající z § 1810 a násl. o. z. a ze směrnice Rady 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Podle ustálené judikatury Soudního dvora EU (dále jen „SDEU“) je vnitrostátní soud povinen z úřední povinnosti přezkoumat nepřiměřenost smluvních ujednání a zneužívající klauzule spotřebitele nezavazují, přičemž je nesmí moderovat ani nahrazovat obsahově mírnějším ujednáním. S ohledem na tuto úpravu a na povahu smluvních pokut sjednaných ve prospěch žalobkyně soud dovodil, že by tato ujednání byla absolutně neplatná podle § 580 odst. 1 o. z. 16. Soud I. stupně posoudil smluvní pokuty sjednané ve VOP jako ujednání, jejichž zkoumání je povinen provést z úřední povinnosti, a uzavřel, že jejich výše – představující 300 Kč denně od 5. do 19. dne prodlení (tj. až 9 000 Kč měsíčně) a 1 000 Kč denně od 20. dne prodlení (tj. až 30 000 Kč měsíčně) – je v hrubém nepoměru k hodnotě a významu povinností podnájemce, a proto jde o ujednání odporující dobrým mravům a absolutně neplatné podle § 580 odst. 1 o. z., současně i o zneužívající klauzuli podle § 1814 odst. 1 písm. l) o. z. ve světle směrnice 93/13/EHS a judikatury SDEU. Dále konstatoval, že žalobkyně svým procesním postupem vzbuzuje pochybnosti, neboť své nároky úmyslně rozčlenila do několika řízení, čímž ztížila kontrolu, jakým způsobem započítává jednotlivé platby žalovaného. Předložené obratové bilance neumožňují zjistit, na které pohledávky byly platby skutečně započteny, a lze z nich pouze dovodit, že část plateb byla použita na úhradu smluvních pokut, na něž podle názoru soudu žalobkyně neměla nárok. Soud připomněl, že určení, na který dluh se započítává konkrétní platba, přísluší primárně dlužníkovi a jinak je třeba použít § 1932 odst. 2 a § 1933 odst. 1 o. z. Kromě toho soud uvedl, že u nároků uplatněných v řízeních sp. zn. 43 C 300/2024, 43 C 46/2025 a 22 C 90/2025 ze žalobních tvrzení nevyplývá, z jakých dílčích plnění se žalované částky skládají, jak byly vypočteny, ani jak byly započteny platby žalovaného, a žalobkyně tak neunesla břemeno tvrzení ohledně vzniku a výše jednotlivých uplatněných nároků, zejména pokud měla jejich součástí být smluvní pokuta, jejíž vznik a předpoklady pro její uplatnění neprokázala. 17. Soud I. stupně dospěl k závěru, že žaloba je sice projednatelná, neboť z ní vyplývá, čeho se žalobkyně domáhá, avšak její skutková tvrzení jsou neúplná a bylo by třeba postupovat podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Protože se však žalobkyně k jednání dne 30. 4. 2025 nedostavila, připravila se o možnost být poučena o potřebě doplnění tvrzení a označení důkazů, a soud tak mohl jednat v její nepřítomnosti podle § 101 odst. 3 o. s. ř. 18. Soud I. stupně proto uzavřel, že za stávajícího skutkového i procesního stavu nezbylo než žaloby žalobkyně zamítnout, neboť bez její součinnosti, zejména bez doplnění tvrzení ohledně zápočtů plateb žalovaného, za situace, kdy předkládané obratové historie byly nedostatečné nebylo možné spolehlivě vyčíslit případný nárok žalobkyně na podnájemné ani na náhradu za užívání bytu žalovaným. 19. O náhradě nákladů řízení pak rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve prospěch žalovaného, kterému však žádné náklady řízení nevznikly. 20. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, v němž nesouhlasila se závěrem, že neprokázala uzavření podnájemní smlouvy. Tvrdila, že smlouva byla platně uzavřena elektronicky prostřednictvím platformy xxxxx, podepsána z e-mailu xxxx xxxx a telefonního čísla uvedeného žalovaným, opatřena kvalifikovaným časovým razítkem a zabezpečena proti dodatečným změnám, a tudíž splňuje požadavky § 561 o. z. a nařízení eIDAS. Odkazovala přitom na rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 54 Co 217/2024, podle něhož je i prostý elektronický podpis způsobilý k platnému právnímu jednání, a zdůrazňuje, že následné chování žalovaného – zejména osobně podepsaný předávací protokol a opakované úhrady – potvrzují existenci podnájemní smlouvy. Namítala také, že požadavek soudu na ověřování identity podepisující osoby je nepřiměřený a vedl by k faktickému znemožnění elektronického uzavírání smluv. 21. K otázce smluvních pokut žalobkyně uvedla, že byly platně sjednány ve VOP, které tvořily nedílnou součást podnájemní smlouvy, a skutečnost, že pokuty nebyly ukládány pravidelně, nezakládá neexistenci ujednání. Odkazovala přitom na judikaturu Nejvyššího soudu, zejména 26 Cdo 2018/2023 a 26 Cdo 1002/2023, podle níž jsou v podnájemních vztazích smluvní pokuty přípustné, neboť podnájemce – na rozdíl od nájemce – nepožívá zvýšené zákonné ochrany a úprava podnájmu je výrazně dispozitivní. 22. Žalobkyně dále odmítla právní názor soudu I. stupně, podle něhož se na vztah mezi účastníky uplatní ochrana spotřebitele. Tvrdila, že nájem ani podnájem není spotřebitelskou smlouvou, neboť nepředstavuje poskytování služby, nýbrž pasivní přenechání věci k užívání, jak dovodil SDEU (věci C-9/12, CORMAN-COLLINS, a C-533/07, Falco Privatstiftung) a jak opakovaně judikoval Nejvyšší soud (např. 26 Cdo 4307/2017). Z toho dovozovala, že závěry soudu I. stupně o zneužívajícím charakteru smluvních pokut podle § 1810 a násl. o. z. jsou nesprávné a spotřebitelský režim se na podnájemní smlouvu nepoužije. 23. K závěru o nepřiměřenosti smluvních pokut žalobkyně uvedla že soud I. stupně neprovedl dostatečné odůvodnění, opřel se pouze o teoretickou maximální možnou výši pokut, aniž hodnotil reálné uložené částky, a zcela pominul moderaci, kterou žalobkyně sama prováděla, neboť pokuty ukládala v nižší výši, než jakou VOP umožňovaly. 24. Dále žalobkyně namítala, že i kdyby byla smlouva shledána neplatnou, měl soud aplikovat úpravu bezdůvodného obohacení, neboť žalovaný byt užíval a uhradil řadu plateb, a samotný soud v bodě 30 odůvodnění připustil, že šlo o úplatný podnájemní vztah. Namísto toho soud žalobu zamítl, aniž by posoudil nárok alespoň v tomto režimu. 25. S ohledem na uvedené žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání. 26. Žalovaný se k odvolání nijak nevyjádřil. 27. Odvolací soud přezkoumal z podnětu včasného a přípustného odvolání podaného žalobkyní napadený rozsudek i řízení, které mu předcházelo (§ 214 odst. l, § 212, § 212a o. s. ř.) a dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky pro potvrzení či změnu rozsudku. 28. Soud I. stupně správně dovodil svoji mezinárodní příslušnost (pravomoc) k projednání věci, i když ta vyplývá z čl. 24 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění) (dále jen „nařízení Brusel I bis“), nikoliv ze zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (k tomu srov. § 2 citovaného zákona a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Nd 208/2018). Zároveň soud I. stupně správně dovodil, že rozhodným právem v projednávané věci je české právo, jak plyne z čl. XI VOP [a subsidiárně z čl. 4 odst. 1 písm. c) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I)]. 29. Soud I. stupně v odst. 14 napadeného rozsudku uvedl, že z hlediska pobytu žalovaného vycházel ze sdělení Ministerstva vnitra ČR ze dne 10. 5. 2024, podle kterého žalovaný má v České republice povolen dlouhodobý pobyt do 17. 7. 2026 a od 4. 6. 2021 a je hlášen na adrese xxxxx xxxxx, Praha , přičemž změnu adresy nenahlásil. Odvolací soud v této souvislosti zjistil, že pobyt žalovaného na uvedené adrese byl ukončen ke dni 10. 12. 2024 (viz Potvrzení o provedení lustrace v informačním systému základních registrů ze dne 3. 12. 2025 na č. l. 185 spisu). Dále odvolací soud zjistil, že v období od 10. 12. 2024 do 27. 10. 2025 neměl žalovaný v ČR povolen žádný pobyt, že dne 27. 10. 2025 podal žádost o udělení mezinárodní ochrany, že od 27. 10. 2025 do 3. 12. 2025 se žalovaný nacházel v xxxx xxxx xxxx a od 3. 12. 2025 se nachází v xxxx xxxx xxxx (viz sdělení Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 19. 1. 2026 na č. l. 192 spisu a ze dne 29. 12. 2025 na č. l. 188 spisu). 30. Z obsahu spisu pak vyplývá, že první ústní jednání bylo nařízeno dne 9. 12. 2024 na den 24. 1. 2025 (č. l. 64 rub), ve spisu se však nenachází doručenka prokazující doručení předvolání na jednání žalovanému. Při jednání dne 21. 1. 2025 (č. l. 117 – 118 spisu) bylo jednáno v nepřítomnosti žalovaného podle § 101 odst. 3 o. s. ř. a jednání bylo odročeno na den 30. 4. 2025, žalovaný byl předvoláván k tomuto jednání dne 28. 1. 2025 z adresy xxxx xxxx, xxxx Praha (č. l. 116 rub), tj. v době, kdy neměl v ČR povolen žádný pobyt a evidovanou žádnou adresu. Usnesení ze dne 25. 4. 2025, č. j. 25 C 164/2024 o spojení všech věcí ke společnému projednání bylo rovněž žalovanému doručováno dne 5. 9. 2025 vhozením do schránky na adrese xxxx xxxx, xxxxx Praha (č. l. 133 rub), tj. rovněž. v době, kdy neměl v ČR povolen žádný pobyt a evidovanou žádnou adresu, uvedené usnesení tak nemohlo nabýt právní moci. Stejně tak napadený rozsudek byl žalovanému doručován dne 13. 6. 2025 vhozením do schránky na stejné adresu, tj. rovněž v době, kdy neměl v ČR povolen žádný pobyt a evidovanou žádnou adresu. 31. Podle ust. § 46a odst. 1 o. s. ř. adresátu se doručuje na adresu pro doručování, lze mu rovněž doručit na kterémkoliv jiném místě, na němž bude zastižen. 32. Podle ust. § 46b písm. a) o. s. ř. je adresou pro doručování u fyzické osoby adresa evidovaná v informačním systému evidence obyvatel, na kterou jí mají být doručovány písemnosti, není-li taková adresa evidována, adresa místa trvalého pobytu vedená podle zvláštního právního předpisu nebo adresa místa pobytu cizince na území České republiky podle druhu pobytu cizince. 33. Podle ust. § 49 odst. 4 o. s. ř. nevyzvedne-li si adresát písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla připravena k vyzvednutí, považuje se písemnost posledním dnem této lhůty za doručenou, i když se adresát o uložení nedozvěděl. Doručující orgán po marném uplynutí této lhůty vhodí písemnost do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky, ledaže soud i bez návrhu vyloučí vhození písemnosti do schránky. Není-li takové schránky, písemnost se vrátí odesílajícímu soudu a vyvěsí se o tom sdělení na úřední desce soudu. 34. Soud I. stupně jednal při prvním jednání ve věci dne 24. 1. 2025, aniž by měl vykázáno doručení předvolání na jednání žalovanému, a to v nepřítomnosti žalovaného, zároveň žalovanému doručoval usnesení o spojení věcí dne 5. 9. 2025, tj. v době, kdy žalovaný neměl evidovaný žádný pobyt v ČR, usnesení o spojení věci tak, nebylo žalovanému řádně doručeno a nemohlo nabýt právní moci, stejně tak napadený rozsudek byl žalovanému doručován dne 13. 6. 2025 vhozením do schránky, tj. v době, kdy neměl v ČR povolen žádný pobyt a evidovanou žádnou adresu. Žalovaný se o jednání souduI. stupně ani o vydání napadeného rozhodnutí vůbec nedozvěděl. V řízení tak došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť nebylo vůbec známo stanovisko žalovaného, který se o jednání nedozvěděl a nebylo mu možné doručovat podle shora uvedených ustanovení o doručování soudních písemností. 35. K závěru soudu I. stupně o tom, že tvrzení žalobkyně jsou neúplná, nicméně odvolací soud uvádí, že z obsahu spisu vyplývá, že charakter a výše pohledávek, jejichž zaplacení se žalobkyně domáhala původně samostatně žalobou vedenou pod sp. zn. 25 C 164/2024 o zaplacení částky 62 130,24 Kč je zřejmá z odst. 4 tohoto usnesení. Charakter a výše pohledávek, jejichž zaplacení se žalobkyně domáhala původně samostatně žalobou vedenou pod sp. zn. 25 C 300/2023 o zaplacení částky v původní výši 12 129 Kč s příslušenstvím je pak patrný z odst. 3 tohoto usnesení. 36. Ve vztahu k pohledávce uplatněné žalobou o zaplacení částky 47 442 Kč s příslušenstvím vedené původně samostatně pod sp. zn. 43 C 300/2024 poukazuje odvolací soud na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2013 sp. zn. 23 Cdo 496/2013, ve kterém Nejvyšší soud uvedl, že: „Na skutečnosti vyplývající z listin účastník může sice odkázat, aniž by je blíže popsal, ale jen tehdy, když tyto listiny jsou ohledně skutkových okolností jednoznačné a nelze na jejich základě učinit vícero alternativních skutkových závěrů. V žádném případě nelze připustit, aby žalobce předložil soudu celou řadu listin a v žalobě (či jejím doplňku) souhrnně a nekonkrétně, bez vztahu k jednotlivým rozhodným tvrzením odkázal na tyto listiny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1326/2005, www.nsoud.cz).“ Obdobný závěr vyplývá např. z usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2268/2011, ze dne 23. 5. 2012, ve kterém Nejvyšší soud uvádí, že závěr, podle něhož vylíčení rozhodujících skutečností může mít zprostředkovaně původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (co by důkazní materiál) připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže, je výjimkou ze zásady, že vylíčení rozhodujících skutečností má obsahovat samotná žaloba (§ 79 odst. 1 o. s. ř.) a jako výjimka by měl být aplikován restriktivně. Bylo by v rozporu se zásadou rovnosti účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), aby soud svou činností (analýzou předložených listin) v podstatě plnil (a nahrazoval) procesní aktivitu žalobce, jde-li o splnění požadavků kladených na žalobu ustanovením § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. 37. Ve věci o zaplacení částky 47 442 Kč s příslušenstvím vedené původně samostatně pod sp. zn. 43 C 300/2024, žalobkyně v žalobě svoji pohledávku nijak nekonkretizovala, pouze v této souvislosti odkázala na listiny xxxx xxxx_xxxxx, rozepsaný přehled xxxx xxxx xxxxx a přehled uložených xxxx xxxx_xxxxx. Z uvedeného nicméně nelze dovodit čeho konkrétně a na základě jakých konkrétních skutečností se žalobkyně na žalovaném domáhá, závěr soudu I. stupně, že žalobkyně je povinna v uvedeném směru řádně doplnit svoje žalobní tvrzení, tak, aby bylo možné rozklíčovat, z čeho se předmětná pohledávka skládá, tak je správný. 38. Stejné závěry pak platí pro pohledávky uplatněné původně samostatně žalobou vedenou původně samostatně pod sp. zn. 43 C 46/2025 o zaplacení částky 27 442 Kč s příslušenstvím, ve které žalobkyně v žalobě svoji pohledávku nijak nekonkretizovala, pouze v této souvislosti odkázala také jen na listiny xxxxx xxxxx_xxxxx, rozepsaný přehled xxxx xxxx xxxxx a přehled uložených xxxxx xxxx_xxxxx a pro pohledávky uplatněné žalobou vedenou původně samostatně pod sp. zn. 43 C 90/2025 o zaplacení částky 37 442 Kč s příslušenstvím, ve které žalobkyně v žalobě svoji pohledávku nijak nekonkretizovala, pouze v této souvislosti odkázala také jen na listiny xxxxx xxxx_xxxxx, rozepsaný přehled xxxx xxxx_xxxxx a přehled uložených xxxx xxxxx_xxxxx. 39. Vzhledem ke skutečnosti, že v řízení se nicméně prozatím vyskytly závažnější procesní vady a ani usnesení spojení věcí ke společnému projednání není prozatím pravomocné, nelze nyní nedoplnění potřebných žalobních tvrzení přičítat k tíži žalobkyně. 40. Prozatím je také nepřezkoumatelný závěr soudu I. stupně o tom, zda byla mezi účastníky uzavřena podnájemní smlouva či nikoliv, když v odstavci 30 napadeného rozsudku soud I. stupně uvádí, že s ohledem na žalovaným podepsaný předávací protokol, není pochyb o tom, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva, na základě které byl žalovanému přenechán předmětný byt k užívání, přičemž z tvrzení žalobkyně i předložených důkazů vyplývá, že žalovaný skutečně hradil za užívání předmětného bytu žalobci úplatu. V odstavci 30 napadeného rozsudku však soud I. stupně uvádí, že samotný formulář smlouvy neobsahuje skutečný podpis žalobkyně ani žalovaného a ani z ostatních důkazů nelze dovodit uzavření smlouvy. V daném případě tak absentuje jasný, vážný a srozumitelný projev vůle směřující k uzavření smlouvy, nadto nelze spolehlivě určit, že by se jednalo o projev vůle žalovaného, neboť je třeba si uvědomit, že osobní údaje žalovaného zná více osob. 41. Žalobkyně k podpisu smlouvy v podání z 16. 1. 2025 (č. l. 85 -86) tvrdila, že za účelem podpisu smlouvy zaslala žalobkyně žalovanému na email žalovaného odkaz pro elektronický podpis prostřednictvím platformy xxxxx a po rozkliknutí odkazu byla žalovanému zobrazena podnájemní smlouva včetně VOP, přičemž pro její podpis zadal žalovaný do příslušených polí svoje jméno, příjmení a vložil svůj podpis, kdy podpisové pole se mělo žalovanému zobrazit na samém konci dokumentu, což podle žalobkyně mělo znamenat, že žalovaný nemohl text podnájemní smlouvy ani VOP nijak přeskočit. Po kliknutí na pole „dokončit“, což měl žalovaný učinit 16. 4. 2024 v čase 07:58.37 UTC došlo k „zakonzervování“ podnájemní smlouvy a její znění již nebylo možné měnit. 42. Podle ust. § 561 odst. 1 o. z. k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat. 43. Dle ust. § 562 odst. 1 o. z. písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. 44. V rozsudku ze dne 10. 9. 2024, č. j. 54 Co 217/2024-259, na který odkazoval žalobce v odvolání, Městský soud v Praze vyjádřil názor, že: „. . . podle § 561 odst. 1 o. z. k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího . . . Občanský zákoník v § 561 odst. 1 větě třetí o. z. v dané souvislosti odkazuje na jiný právní předpis, který stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost podepsat. Tímto právním předpisem je míněno nařízení eIDAS, které je přímo použitelným právním předpisem EU. Zmíněné nařízení rozlišuje několik druhů elektronických podpisů, a to tzv. kvalifikovaný elektronický podpis (čl. 3 odst. 12 eIDAS), zaručený elektronický podpis (čl. 3 odst. 11 eIDAS) a (prostý) elektronický podpis (čl. 3 odst. 10 eIDAS), přičemž mimo jiné upravuje též účinky naposledy zmíněného (prostého) elektronického podpisu tak, že v čl. 25 odst. 1 mu zaručuje jak funkci právní relevance (elektronickému podpisu nesmějí být upírány právní účinky), tak funkci důkazní (nesmí být odmítán jako důkaz). Na vnitrostátní úrovni je zmíněné nařízení eIDAS prováděno dvěma zákony, jimiž jsou zákon č. 297/2016 Sb. a zákon č. 250/2017 Sb., přičemž § 7 zákona č. 297/2016 Sb. výslovně stanoví, že k podepisování elektronickým podpisem lze použít i tzv. prostý elektronický podpis, který je zmíněným nařízením eIDAS definován jako „data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena a která podepisující osoba používá k podepsání“. Dle doktrinálního výkladu definice prostého elektronického podpisu splňuje například uvedení jména a příjmení na konci e-mailu, naskenování vlastnoručního podpisu a jeho připojení k dokumentu, označení souhlasového políčka, samotné použití e-mailové adresy, pokud z jejího znění lze identifikovat podepisující osobu (k tomu srovnej například Škrabka, J. et al. Proměny soukromého práva v době COVID – 19. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2023, s. 161-163), včetně webové služby DocuSign (k tomu srovnej JUDr. Robert Pelikán, Ph. D.: Digitální právní jednání, Právní rozhledy č. 15-16/2023, s. 515 . . . Zmíněný druh podpisu je tedy zákonodárcem pro případ soukromoprávních jednání shledán jako přípustný a platný. Platí sice, že u prostého elektronického podpisu je třeba pozitivně prokazovat jednak identitu podepisující osoby, jednak skutečnost, že podepisující osoba projevila svoji vůli, ovšem tuto povinnost žalující strana beze zbytku splnila. V praxi se totiž zpravidla s dokumentem pojí i další přímé a nepřímé důkazy, především následné chování stran při plnění závazku, z něhož obvykle půjde poměrně spolehlivě dovodit, že jeho vzniku předcházel předmětný dokument a zřejmě i co bylo jeho obsahem (k tomu srovnej např. Dohnal, J., Galvas, M, Oliva, J, Janoušek, J, Koubek, J, Macková, P. Obchodní smlouvy. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2024 s. 24-26).“ 45. V daném případě je tedy nejprve potřeba zjistit k uzavření smlouvy stanovisko žalovaného. Z hlediska důkazního břemene je nicméně na žalobkyni, aby prokázala, že pomocí aplikace xxxxx podepsal podnájemní smlouvu žalovaný a že tím projevil svoji vůli podepsat smlouvu v žalobkyní předkládaném obsahu. Je však zároveň na místě přihlédnout i k dalším nepřímým důkazům, jako jsou podpis předávacího protokolu žalovaným a platby žalovaného, které učinil žalovaný v době poté, co mělo dojít k podpisu podnájemní smlouvy. 46. Uvedená skutečnost pak má nicméně i zásadní význam pro posouzení sjednané smluvní pokuty, když jak z VOP plyne, byla upravena právě ve VOP a nikoliv přímo v samotné smlouvě. Podnájemní smlouva k tomu na konci uvádí, že podnajímající stvrzuje, že převzal VOP. Na žalobkyni tudíž také leží břemeno tvrzení, jak konkrétně měl žalovaný projevit svoji vůli být vázán VOP a zároveň i odpovídající důkazní břemeno. 47. Ve vztahu k aplikaci ustanovení týkajících se ochrany spotřebitele pak poukazuje odvolací soud na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2024, sp. zn. 26 Cdo 2018/2023, v němž Nejvyšší soud v odstavci 16 uvedl, že: „U podnájemního vztahu, jehož účelem je užívání bytu podnájemcem, mají strany podnájemní smlouvy při úpravě svých práv a povinností smluvní volnost . . . Stejně jako u jiných dohod a smluv, i v tomto případě smluvní volnost stran podléhá korektivu dobrých mravů, jenž pro právní jednání obecně vyplývá z § 1 odst. 2 a § 547 o. z., právní jednání, které by se příčilo dobrým mravům, je neplatné (§ 580 odst. 1 a § 588 o. z.). Protože úprava smlouvy o podnájmu je dispozitivní (§ 1 odst. 2 o. z.), je také třeba se zabývat tím, zda smlouva byla uzavřena mezi podnikatelem a nepodnikatelem, zda subjekty smlouvy měly rovné postavení, tedy zda se nejednalo o spotřebitelskou smlouvu. Úprava závazků ze smluv uzavíraných se spotřebitelem je zvláštní úpravou k obecné úpravě závazků, spotřebitele chrání zvláštní relativně kogentní úprava a není žádný rozumný důvod, proč by se neměla aplikovat i na smlouvu o podnájmu (u nájmu bytu se neuplatní– viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2021, sp. zn. 26 Cdo 1273/2021). Podnájemce jako spotřebitel je tak chráněn proti nepřiměřeným ujednáním.“ 48. Z uvedeného vyplývá, že aby mohl soud I. stupně učinit závěr, že v případě, pokud dojde k závěru, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy, aby se zabýval i otázkou, zda se jednalo o spotřebitelskou smlouvu, jak již soud učinil v odstavci 33 napadeného rozsudku. Nejprve však musí uvést, na základě jakých konkrétních skutečností dospěl k závěru, že žalobkyně vystupovala žalovanému jako podnikatel ve smyslu ust. § 420 o. z. a žalovaný vůči ní jako spotřebitel ve smyslu ust. § 419 o. z., a zda strany tvrzené smlouvy měly rovné postavení. 49. Vzhledem ke skutečnosti, že prozatím se žalovaný nedozvěděl ani o nařízeném ústním jednání, ani o spojení věci, odvolacímu soudu nezbylo než napadený rozsudek zrušit podle ust. § 219a odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. a podle ust. § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. věc vrátit soudu I. stupně k dalšímu řízení, a to včetně výroku I o částečném zastavení řízení. K částečnému zpětvzetí žaloby totiž došlo podáním žalobkyně ze dne 1. 11. 2024, soud I. stupně o něm rozhodl až dne 30. 4. 2025. Vzhledem ke skutečnosti, že o tomto nároku na zaplacení částky 12 129 Kč s příslušenstvím již bylo samostatně jednáno a rozhodnuto později zrušeným rozsudkem ze dne 26. 6. 2024, č. j. 25 C 300/2023-55, byl k částečnému zastavení řízení nutný souhlas žalovaného ve smyslu ust. § 96 odst. 3 o. s. ř. Ten však žalovaný nemohl soudu I. stupně dát, když mu v době od 10. 12. 2024 nebylo možné v ČR doručovat soudní písemnosti a ani o ústním jednání nařízeném na den 30. 4. 2025 se nijak nedozvěděl. 50. V dalším řízení bude na soudu I. stupně, aby poučil žalobkyni ve vztahu k pohledávkám vedeným původně samostatně pod sp. zn. 43 C 300/2024 o zaplacení 47 442 Kč s příslušenstvím, pod sp. zn. 43 C 46/2025 o zaplacení částky 27 442 Kč s příslušenstvím a pod sp. zn. 43 C 90/2025 o zaplacení částky 37 442 Kč dle ust. § 118 odst. 1 a 3 o. s. ř., aby řádně doplnila tvrzení, jakých konkrétních pohledávek, na základě jakých konkrétních skutečností se po žalovaném těmito původně samostatnými žalobami domáhala, a aby uvedla přesný mechanismus výpočtu, jak k jednotlivým vyčísleným částkám dospěla, konkrétně, aby uvedla, jaké konkrétní pohledávky mají tyto částky na základě jakých konkrétních skutečností představovat, a aby veškerá doplňující tvrzení doložila odpovídajícími důkazy, s tím, že v případě, že nesplní uvedené procesní povinnosti, bude ve vztahu k těmto částkám v řízení neúspěšná. 51. Soud I. stupně se rovněž řádně vypořádá s námitkou žalobkyně, že žalovaný měl podnájemní smlouvu a VOP uzavřít elektronicky prostřednictvím platformy xxxxx, v uvedeném směru zejména poučí žalobkyni podle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby doplnila tvrzení, jak konkrétně měl žalovaný projevit svoji vůli být vázán VOP a zároveň, aby k prokázání doplňujícího tvrzení označila veškeré důkazy. 52. Dojde-li soud I. stupně k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena tvrzená podnájemní smlouva, bude se zabývat otázkou, zda žalobkyně uzavřela smlouvu v pozici podnikatele ve smyslu ust. § 420 o. s. a žalovaný v pozici spotřebitele ve smyslu ust. § 419 o. z., zda měly strany rovné postavení a s přihlédnutím k závěrům Nejvyššího soudu vyjádřeným v odstavci 16 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2024, sp. zn. 26 Cdo 2018/2023, případně vysvětlí na základě jakých konkrétních skutečností k takovému závěru dospěl. 53. Dospěje-li soud I. stupně k závěru, že se jednalo o spotřebitelský vztah, posoudí smluvní pokutu podle uts. § 1813-1815 o. z., v jiném případě zváží platnost uvedeného ustanovení o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů, případně přihlédne i k ust. § 2051 o. z. ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 27 Cdo 1354/2023). 54. V případě, že soud I. stupně dospěje k závěru, že mezi účastníky nebyla uzavřena podnájemní smlouva, posoudí, zda na straně žalovaného nedošlo užíváním bytu k bezdůvodnému obohacení ve smyslu ust. § 2991 an. o. z. 55. V novém rozhodnutí ve věci soud I. stupně také neopomene rozhodnout i o všech nákladech řízení (§ 224 odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Praha 26. ledna 2026 JUDr. Blanka Chlostová v. r. předsedkyně senátu