ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudkyň Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a Mgr. Blanky Fauré v právní věci žalobkyně: V., IČO xxx sídlem O., Praha proti žalovanému: G. Y. T., narozený xxx bytem S., V., Bulharská republika zastoupený opatrovníkem T. P. sídlem P., Praha pro 57 608,37 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. 9. 2025, č. j. 12 C 79/2024-129, takto: I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem obvodní soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 57.608,37 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a náklady řízení ve výši 3.781 Kč (výrok II.). 2. Takto soud rozhodl o návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 31. 5. 2025, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení v záhlaví uvedené částky s odůvodněním, že žalovaný nebyl v období od 4. 7. do 8. 7. 2021 pojištěncem V., zneužil však průkaz zdravotního pojištění (EHIC) a v uvedeném období neoprávněně čerpal na území Německa zdravotní služby v žalované výši, které žalobkyně uhradila jednotlivým poskytovatelům zdravotních služeb prostřednictvím Kanceláře zdravotního pojištění, a to podle čl. 36 odst. 1 a 2 Nařízení (EHS) č. 1408/71, čímž jí vznikla škoda. 3. Soudu se nepodařilo zjistit bydliště žalovaného, a proto mu ustanovil opatrovníka z řad advokátů. Opatrovník navrhl zamítnutí žaloby a namítl, že není zřejmé, zda zdravotní služby čerpal skutečně žalovaný a zda tyto služby byly uhrazeny. Dále uvedl, že není prokázáno, že žalovaný zdravotní průkaz nevrátil. Rozporoval také předložené listiny, neboť nejsou schopny prokázat pravdivost tvrzení žalobkyně, vzhledem k tomu, že je sama vytvořila. 4. Soud I. stupně po provedeném dokazování zjistil, že žalovaný byl na území České republiky účasten zdravotního pojištění z titulu svého zaměstnaneckého poměru, který byl ukončen ke dni 25. 1. 2021 a tohoto dne také zaniklo zdravotní pojištění. V období od 4. 7. 2021 do 8. 7. 2021 mu byla poskytnuta zdravotní péče na území Německa, a to na základě předložení stále platného Evropského průkazu zdravotního pojištění, ačkoliv v daném období již účastníkem zdravotního pojištění v České republice nebyl. Žalobkyně uhradila za péči čerpanou žalovaným na území Německa částku 57.608,37 Kč. Neexistence pojištění byla prokázána dotazy na zjištění dob trvání pojištění. Žalobkyně vyúčtovala žalovanému náklady za neoprávněně čerpanou zdravotní péči fakturou č. 30, která byla žalovanému doručena dne 23. 1. 2023. Žalovaný ničeho neuhradil. 5. Po právní stránce soud I. stupně odkázal na § 3 odst. 1, 2 a § 12 písm. j) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, dále jen „zákon č. 48/1997 Sb.“, § 2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a na rozhodnutí Správní komise pro koordinaci systému sociálního zabezpečení č. S9 ze dne 20. června 2013, o postupech poskytování náhrad za účelem provádění článků 35 a 41 nařízení (ES) č. 883/2004, podle kterého žádost o úhradu nelze zamítnout z důvodu, že příslušná osoba již není pojištěna u instituce, která evropský průkaz zdravotního pojištění či dokument prokazující nárok vydala, pokud byly dávky příjemci poskytnuty v době platnosti použitého dokumentu. 6. Obvodní soud dovodil svou pravomoc ve věci rozhodnout a shledal, že žalovaný porušil povinnost ve lhůtě stanovené § 12 odst. 1 písm. j) bod 12. zákona 48/1997 Sb. (tj. do 2. 2. 2021) vrátit žalobkyni průkaz pojištěnce, neboť ke dni 25. 1. 2021 zanikl jeho pracovní poměr a tím zaniklo i jeho zdravotní pojištění (§ 3 odst. 2 zákona č. 48/1997Sb). Žalovaný předložil neoprávněně držený průkaz pojištěnce zdravotnickým zařízením ve třetím státě (v Německu) za účelem čerpání bezplatné zdravotní péče. V době, kdy byla žalovanému zdravotní péče poskytována, tedy od 4. 7. 2021 do 8. 7. 2021, nebyl zdravotně pojištěn ani v domovském státě v Bulharsku, ani ve státě čerpání služeb, Německu. Tím, že žalovaný předložil zdravotní průkaz cizího státu, nebyla jeho účast na zdravotním pojištění zdravotnickým zařízením automaticky ověřována. I kdyby byl průkaz EHIC na jméno žalovaného zneužit třetí osobou, nemá tato skutečnost vliv na odpovědnost žalovaného, neboť bylo jeho povinností nejenom průkaz po skončení pojištění v zákonem stanovené lhůtě vrátit, ale i v zákonem stanovené lhůtě oznámit jeho ztrátu či poškození, žádné takovéto oznámení však žalovaný neučinil. Za této situace nezbylo žalobkyni než v souladu s nařízením evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 (článek 35) a ve smyslu prováděcího nařízení č. 987/2009 náklady vynaložené na zdravotní péči žalovaného uhradit. K námitce neurčitosti poskytnuté zdravotní péče, a tedy výše škody, soud poukázal na rozhodnutí Správní komise pro koordinaci systému sociálního zabezpečení č. S9 ze dne 20. června 2013, podle jehož článku 3 „Jak vysvětluje judikatura Evropského soudního dvora (viz rozsudek ze dne 12. dubna 2005 ve věci C-145/03 „Dědici po Annette Keller proti Instituto Nacional de la Seguridad Social (INSS) a Instituto Nacional de Gestión Sanitaria (Ingesa)“, Sbírka rozhodnutí 2005 Strana I-02529.) dlužná instituce nesmí přezkoumávat, zda je pohledávka v souladu s ustanoveními článku 19 a čl. 27 odst. 1 nařízení (ES) č. 883/2004, neexistuje-li důvodné podezření, že došlo ke zneužívajícímu jednání. Dlužná instituce je následně povinna přijmout informace, z nichž pohledávka vychází, a uhradit ji.“, z něhož vyplývá povinnost žalobkyně částku uhradit. Uhrazením nákladů tak žalobkyni vznikla škoda ve výši žalované částky. 7. K námitce validity důkazů obvodní soud uzavřel, že v souladu s výše citovanými nařízeními, jsou mezi styčnými institucemi a následně mezi institucí a pojišťovnou veškeré doklady předávány na jednotných elektronických formulářích, spisy ke každému případu jsou vedeny pouze elektronicky v jednotném systému. Pouhá skutečnost, že listiny ze systému vytiskla žalovaná, není bez dalšího relevantní námitkou, která by mohla předložené důkazy zpochybnit. 8. Nalézací soud žalobě v plném rozsahu vyhověl včetně zákonného úroku z prodlení dle § 1970 o. z., přičemž výši úroku stanovil dle nařízení vlády (č. 351/2013 Sb. pozn. odvolacího soudu). O náhradě nákladů řízení účastníků (výrok II.) rozhodl soud podle § 142 odst. 1 a § 151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb. 9. Proti tomuto rozsudku podal opatrovník žalovaného včasné a přípustné odvolání. Žalovaný brojí proti oběma výrokům rozsudku a odkazuje na odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. b), e) a g) občanského soudního řádu. Tvrdí, že soud I. stupně nesprávně vyhodnotil provedené důkazy, opřel se o listiny, které neprokazují tvrzené skutečnosti, dospěl k nesprávným skutkový zjištěním a svůj závěr vystavěl na chybném právním posouzení věci. Má za to, že žalobkyně neprokázala existenci a výši tvrzené škody, když soud I. stupně přisvědčil jejím tvrzením na základě interních listin žalobkyně založených na č. l. 5 a 10 soudního spisu. Tyto listiny však představují pouze interní evidenci samotné žalobkyně, přičemž jejich pravdivost nelze ověřit a nelze je považovat za důkazní materiál způsobilý prokázat vznik nebo výši škody. Žalovaný zdůrazňuje, že soud pochybil, pokud takové listiny vyhodnotil jako důkazní prostředky, aniž by žalobkyně doložila jejich věrohodnost. To se týká i kopie údajného vyúčtování zahraniční instituce AOK založené na č. l. 11. Listina není podepsaná, datovaná a není zřejmé, kdo ji vystavil. Nelze ověřit její původ ani to, zda ji skutečně vystavila uvedená zahraniční instituce. Upozorňuje, že vzhledem k vznesené námitce měl soud uložit žalobkyni povinnost prokázat pravost listiny, což neučinil. Obdobné výhrady žalovaný uplatňuje i vůči listině na č. l. 6, kterou mělo být vyúčtování Kanceláře zdravotního pojištění. Jedinými listinami, které mají podle žalovaného faktickou vypovídací hodnotu, jsou výpisy z účtu žalobkyně na č. l. 8 a 9, které prokazují úhradu částky 37.048,26 Kč na účet Kanceláře zdravotního pojištění. Tyto výpisy však nedokládají, že byla poskytnuta konkrétní zdravotní péče, v jakém rozsahu byla údajně poskytnuta ani komu byla poskytnuta. Rovněž neprokazují příčinnou souvislost mezi údajně poskytnutou péčí a porušením povinnosti žalovaným odevzdat po skončení zdravotního pojištění průkaz pojištěnce. Žalovaný upozorňuje, že jediným dokumentem, o nějž se soud opřel při posuzování totožnosti osoby, které byla péče poskytnuta, je prostá kopie průkazu pojištěnce. Z této kopie však není zřejmé, kdo ji pořídil a za jakých okolností. Nelze proto bez dalšího uzavřít, že se touto kartou skutečně prokazovala osoba, které byla v zahraničí poskytnuta zdravotní péče. Soud I. stupně tak podle žalovaného nesprávně dovodil existenci kauzálního nexu mezi údajným jednáním žalovaného a vznikem škody. Rovněž namítá, že žalobkyně ani neprokázala úhradu celé žalované částky 57.608,37 Kč. Prokázána je pouze úhrada 37.048,26 Kč. S takovým rozporem s tvrzením žalobkyně se nalézací soud nijak nevypořádal. Podle žalovaného jsou tak skutkové závěry soudu v rozporu s provedenými důkazy a jsou výsledkem nesprávného hodnocení důkazů ve smyslu § 120 o. s. ř. a neaplikace § 565 a 566 zákona č. 99/1963 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). 10. Namítá také nedostatek aktivní legitimace žalobkyně. Podle článků 66 a 67 Nařízení (ES) č. 987/2009 je k úhradě zahraničních nároků určena Kancelář zdravotního pojištění, na niž následně přechází regresní nárok vůči pojištěnci až poté, co celou částku skutečně uhradí. Protože žalobkyně prokázala pouze částečnou úhradu částky 37.048,26 Kč, nemůže být aktivně legitimována domáhat se celé částky 57.608,37 Kč. Aktivní legitimace existuje pouze v rozsahu skutečně uhrazené částky. Navrhuje, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalobu zamítne a žalobkyni zaváže k úhradě nákladů řízení státu v souvislosti se zastoupením žalovaného ustanoveným opatrovníkem. 11. Žalobkyně se zcela ztotožnila s napadeným rozsudkem a považuje jej za věcně i právně správný a přesvědčivý. K jednotlivým odvolacím námitkám žalovaného předně odmítla jeho tvrzení, že řada důkazů byla vytvořena samotnou žalobkyní. Připomíná, že podle civilního procesu může být důkazem jakýkoli prostředek způsobilý zjistit stav věci. V projednávaném případě byly jí předložené listiny provázané a ve vzájemné souvislosti podávaly spolehlivý obraz o skutkovém stavu. Žalovaný podle žalobkyně nebyl nijak omezen v tom, aby svá tvrzení podpořil vlastními důkazy či polemikou podloženou relevantními dokumenty. Zůstal však pasivní a předkládal nepodložená, často pouze hypotetická tvrzení, aniž by je podložil důkazy, které by věrohodně zpochybnily žalobní nárok. K tvrzení, že vyúčtování nákladů za poskytnuté věcné dávky ze dne 23. 11. 2022, založené na č. l. 6 spisu, není datované ani podepsané, žalobkyně toto označuje za nedorozumění. Podle ní je z listiny jednoznačně patrné, že obsahuje datum 23. 11. 2022 a rovněž vlastnoruční podpis zaměstnankyně Kanceláře zdravotního pojištění, včetně jejího telefonického a e-mailového kontaktu a otisku razítka Kanceláře zdravotního pojištění. K sporované výši uhrazené částky uvádí, že žalovaný své tvrzení znovu opakuje, aniž by mělo oporu ve spisu. Z potvrzení o provedení platby ze dne 8. 12. 2022 je zřejmé, že byla odeslána částka 37.048.000,26 Kč. Žalobkyně na tuto skutečnost upozorňovala již ve svém vyjádření z 25. 7. 2025, žalovaný však její vysvětlení zcela ignoroval a nadále pracuje s chybným údajem. Z přehledů z aplikace AP Kanceláře zdravotního pojištění je patrný celý vývoj pohledávky – od jejího uplatnění zahraniční institucí přes uhrazení žalobkyní až po konečné vyrovnání a ukončení případu. Z těchto materiálů i dalších dokumentů, včetně podkladu N080E, jednoznačně plyne, že žalobkyně byla povinna ve smyslu evropských nařízení pohledávku uhradit na účet Kanceláře zdravotního pojištění, která následně uhradila částku zahraniční instituci. Platba byla spárována dne 21. 12. 2022, čímž byla záležitost administrativně uzavřena. Žalobkyně odmítá tvrzení žalovaného, že by nejprve měla platit Kanceláři zdravotního pojištění a teprve poté by došlo k přechodu regresního nároku, neboť to nevyplývá z žádného důkazu. K námitce nedostatku aktivní legitimace žalobkyně odkazuje na své předchozí vyjádření ze dne 25. 7. 2025 a na jemu připojené přílohy. Zdůrazňuje, že výše uhrazené částky je již vysvětlena v bodě 3 tohoto vyjádření. Navrhuje proto, aby odvolací soud rozsudek potvrdil a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni i náklady odvolacího řízení. 12. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo postupem podle § 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a neshledal odvolání důvodným. 13. V průběhu odvolacího jednání opatrovník uvedl, že netrvá na námitce vůči vyúčtování Kanceláře zdravotního pojištění a ani nesporuje výpis z účtu na č. l. 6 spisu, kdy přehlédl částku, když byla dokládána souhrnně hrazená částka 30.000.000 Kč, jejíž součástí je i částka vymáhaná v daném řízení. 14. Žalovaná v rámci vyjádření popsala postup hrazení neoprávněně čerpané péče. 15. Obvodní soud správně dovodil svou mezinárodní příslušnost pro rozhodnutí v této věci s mezinárodním prvkem (žalovaný je státním příslušníkem Bulharské republiky s neznámým bydlištěm), a to dle čl. 7 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (tzv. Brusel I. bis), rozhodným právem je právo české dle čl. 4 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. 7. 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (tzv. Řím II.). 16. Soudem I. stupně obstaraná skutková zjištění jsou dostatečným podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu. Soud I. stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu a zjistil všechny rozhodné skutečnosti, ze skutkových zjištění soudu I. stupně pak vychází i odvolací soud. Rovněž po právní stránce obvodní soud věc posoudil zcela správně, a i v tomto směru lze na odůvodnění plně odkázat. 17. Dle § 2910 věta druhá o. z. povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva. 18. Odvolací soud souhlasí s tím, že žalovaný porušil povinnost stanovenou zákonem (nevrátil průkaz zdravotního pojištění), přičemž tato povinnost je stanovena na ochranu práv žalobkyně před neoprávněným čerpáním služeb na účet zdravotní pojišťovny; tento průkaz žalovaný zneužil právě k čerpání uvedených služeb a způsobil tím žalobkyni škodu v žalované výši porušením ochranného účelu normy. V tomto směru lze odkázat rovněž na ust. § 6 odst. 1, 2 o. z. a § 8 o. z. upravující povinnost jednat poctivě a zákaz zjevného zneužití práva. 19. Pokud snad opatrovník uvažoval o možnosti, že průkaz zneužil někdo jiný, jedná se jen o pouhou spekulaci neodpovídající zjištěným skutečnostem. Navíc žalovaný nikdy neurgoval žalobkyni, že by průkaz neobdržel, nikdy neoznámil ztrátu průkazu. I kdyby průkaz použila třetí osoba, tak mezi vzniklou škodou a porušením povinnosti vrátit průkaz nebo alespoň oznámit jeho ztrátu je stále zachována příčinná souvislost. Daná námitka tak nemůže zvrátit závěr soudu o vzniku odpovědnosti žalovaného za škodu. 20. Dále je nutno zdůraznit, že obvodní soud nečerpal svá skutková zjištění jen z interních dokumentů žalobkyně, ale též z dokumentů předložených žalobkyni k proplacení zdravotní péče poskytnuté žalovanému. Navíc nelze odmítat zjištění vyplývající z listinného důkazu jen proto, že se jedná o listinu soukromoprávního charakteru. 21. Podle § 565 věta prvá o. z. je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její pravost a správnost. 22. Podle § 125 o. s. ř. za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků. Pokud není způsob provedení důkazu předepsán, určí jej soud. 23. Listiny jsou jedním z důkazních prostředků sloužících ke zjištění stavu věci, jejichž demonstrativní výčet je uveden v § 125 o. s. ř. U soukromých listin je třeba rozeznávat jejich pravost (tedy skutečnost, že soukromá listina pochází od toho, kdo je v ní uveden jako vystavitel) a správnost (pravdivost), srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99. Žalovaný v tomto případě nezpochybňoval pravost soukromých listin, ani jejich pravdivost a ani to, že z nich soudem I. stupně zjištěné skutečnosti skutečně vyplývají (tzv. průkaznost důkazu). Napadal jen skutečnost, že jediným zdrojem skutkových zjištění soudu byly soukromé listiny. Tato námitka však není způsobilá zvrátit zjištěný skutkový stav, neboť není vyloučeno, aby závěr o skutkovém stavu byl založen jen na provádění listinných důkazů. Soudem zjištěná skutková zjištění vyplývají z jednotlivých důkazních prostředků, soud nezjistil v jednotlivých skutkových zjištěních žádné rozpory, všechny provedené důkazy zhodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, a uzavřel, že jednotlivé listinné důkazy se vzájemně doplňují a tvoří se ve svém celku kompaktní obraz o zjišťovaném skutkovém stavu. Závěr prvostupňového soudu o skutkovém stavu je tak řádným výsledkem dokazování. 24. K námitce nedostatečných zjištění k výši dlužné částky odvolací soud uvádí, že tato byla zjištěna nejen z interních dokumentů žalobkyně, ale i oficiálních formulářů, z níž je výše částky za hospitalizaci žalovaného jenoznačně uvedena a odpovídá žalované částce. 25. K procesní legitimaci žalobkyně, kterou opatrovník v rámci odvolání taktéž sporuje, odvolací soud v návaznosti na závěry napadeného rozhodnutí upřesňuje, že povinnost české zdravotní pojišťovny zaplatit za zdravotní péči poskytnutou v jiném členském státě EU osobě vedené jako pojištěnec vyplývá z Nařízení (ES) č. 883/2004, zejména čl. 19, 20 a čl. 5 písm. a) a Nařízení (ES) č. 987/2009, zejména čl. 66 a 67. Při aplikaci Nařízení č. 987/2009 jsou za Českou republiku kompetentní Kancelář zdravotního pojištění a příslušná zdravotní pojišťovna. Zahraniční nositel pojištění (v daném případě AOK) vystaví Kanceláři zdravotního pojištění vyúčtování, které je povinna uhradit. Poté uplatní regres po pojišťovně, která osobu evidovala jako pojištěnce. Pokud osoba použije průkaz neoprávněně, zdravotní pojišťovna následně uplatní regresní nárok, jak v daném případě učinila. 26. Z výše uvedených důvodů odvolací soud napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil, a to včetně akcesorického výroku o nákladech řízení, proti němuž žádné konkrétní námitky vzneseny nebyly a odvolací soud žádné pochybení neshledal (výrok I.). 27. O nákladech odvolacího řízení mezi účastníky odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyni vznikly v odvolacím řízení náklady za 3 učiněné úkony podle § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. (sepis vyjádření k odvolání, příprava na jednání, účast u jednání odvolacího soudu dne 21. 1. 2026) ve výši po 300 Kč dle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. (výrok II.). 28. O nákladech opatrovníka rozhodne soud I. stupně samostatným usnesením. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 3, ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení, jen za podmínek stanovených v § 237 o. s. ř. Praha 21. ledna 2026 JUDr. Marcela Kučerová v. r. předsedkyně senátu