USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudkyň Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a Mgr. Blanky Fauré ve věci žalobkyně: E. G., narozená xx. xx. xxxx bytem xxxxx xxxx, Praha zastoupená M. K. bytem xxxxx, Praha proti žalovanému: M. B., narozený xx. xx. xxxx bytem xxxx xxxx, Pafos zastoupený advokátkou P. F. sídlem xxxxx xxxx, Praha o vypořádání společného jmění manželů, k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. října 2025, č.j. 15 C 163/2024–67 takto: I. Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Shora označeným usnesením soud I. stupně podle § 104 odst. 1 o.s.ř. zastavil řízení (výrok I.), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému k rukám jeho právní zástupkyně náhradu nákladů řízení ve výši 9 982,50 Kč, do tří dnů od právní moci usnesení (výrok II.) a dále rozhodl, že se žalobkyni po právní moci usnesení vrací soudní poplatek ve výši 2 000 Kč (výrok III.). 2. Takto soud I. stupně rozhodl o žalobě došlé soudu dne 4.8.2025, v níž žalobkyně tvrdila, že žalovaný je jejím bývalým manželem, že manželství, uzavřené i rozvedené v Ruské federaci, trvalo od xx.xx.xxxx do xx.xx.xxxx, že do společného jmění manželů ke dni jeho zániku náležely pozemky č. xxx a č. xxx v xxxx xxx, obec Praha, který nabyli žalobkyně a žalovaný za trvání manželství ze společných prostředků, přičemž jako vlastník pozemků byl v katastru nemovitostí zapsán pouze žalovaný. Žalovaný po zániku společného jmění pozemky prodal (xx.xx.xxxx) za částku 13 500 000 Kč. Žalobkyně dále tvrdila, že do společného jmění manželů účastníků náležel i zůstatek na účtu č. xxxxxxxxxx, vedený u Reiffeisenbank, a.s., Praha, xxxxx xxxxx, na jméno žalovaného. Žalobkyně dále tvrdila, že žalovaný „neprojevil nikdy vůli vypořádat společné jmění manželů, které se nachází mimo území Ruské federace. Domáhala se uložení povinnosti žalovanému zaplatit jí částku, odpovídající 60% z částky 13 500 000 Kč a 60% ze zjištěného zůstatku na označeném bankovním účtu ke dni zániku společného jmění manželů, když navrženým odklonem od zásady rovnosti podílů ve prospěch žalobkyně je vyjádřen převážný podíl žalovaného na rozvratu manželství. 3. Mezinárodní příslušnosti českých soudů k projednání a rozhodnutí věci účastníků, z nichž žádný není státním příslušníkem České republiky, se žalobkyně dovolávala na základě tvrzení, že posledním společným bydlištěm manželů byl byt na adrese xxxxx xxx, Praha. Žalovaný toto tvrzení sporoval; uvedl, že účastníci žili společně v České republice v letech 2002 až 2004 a poté zde neměli povolení k pobytu ani se zde fakticky nezdržovali. Od roku 2004 žili účastníci společně na území Ruské federace, přičemž žalobkyně zde žila až do roku 2024, kdy získala povolení k pobytu v České republice. 4. V rámci přípravy jednání podle § 114 odst. 1 o.s.ř. soud I. stupně zjistil, že manželství účastníků zaniklo rozvodem 16.11.2021 na základě rozsudku smírčího soudce ze 14.10.2021, soudní obvod č. xxx v xxxxx. Podle osvědčení o rozvodu manželství, vydaného oddělením matričního úřadu xxxxx xxxx xxxxx z 23.8.2024, jsou oba účastníci státními občany Ruské federace. Oba účastníci jsou rovněž státními příslušníky Kyperské republiky (v případě žalobkyně jde o nesporné tvrzení účastníků, v případě žalovaného tuto skutečnost potvrzuje sdělení Ředitelství služby cizinecké policie; podle sdělení Ministerstva vnitra je žalovaný rovněž státním občanem Izraele bez povolení k dlouhodobému pobytu na území ČR). Společně s přípisem ze dne 9.8.2025 žalobkyně doložila, že společné jmění manželů bylo vypořádáno dne 27.9.2021 usnesením xxxxx xxxxx xxx xxxxxx. Žalovaný měl v ČR povolen pobyt do 31.8.2004, později se zde zdržoval pouze po dobu několika dnů v roce 2021, jako turista kyperské státní příslušnosti, s trvalým pobytem na adrese xxxxxxx xxxxx xxxxx, xxxxx xxxxxx, Ruská federace. Žalovaná v únoru 2019 označovala jako své bydliště adresu v Ruské federaci (xxxxx xxxxxx, ze dne xx.xx.xxxx). 5. Soud I. stupně v rámci se zkoumání podmínek řízení (pravomoci soudu České republiky) podle § 103 o.s.ř. vyšel ze skutkového závěru, že oba účastníci jsou státními občany Ruské federace, ke dni zániku manželství v roce 2021 měli společné bydliště v Ruské federaci, že žalovaný má od roku 2022 trvalé bydliště na Kypru a žalobkyně od roku 2024 bydlí v České republice na základě povolení k pobytu. 6. Po právní stránce uzavřel, že otázku pravomoci soudu upravuje s ohledem na státní občanství účastníků k Ruské federaci Smlouva uzavřená mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik, o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních ze dne 12. 8. 1982, jež byla publikována vyhláškou ministerstva zahraničních věcí č. 95/1983 Sb. (dále „Smlouva“), a jíž jsou Česká republika a Ruská federace jako nástupnické státy smluvních stran vázány a která má podle článku 62 odst. 1 Nařízení Rady (EU) č. 1103/2016 ze dne 24. června 2016, provádějícího posílenou spolupráci v oblasti příslušnosti, rozhodného práva a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech majetkových poměrů v manželství ( dále jen „Nařízení č. 1103/2016“) aplikační přednost před ustanoveními tohoto Nařízení. Manželské majetkové vztahy se proto budou podle článku 25 odst. 1, odst. 5 Smlouvy řídit právním řádem toho státu, jehož občany účastníci řízení jsou, tedy právním řádem Ruské federace, přičemž je dána pravomoc soudu smluvní strany, jejíž právní řád má být použit, tedy pravomoc soudů Ruské federace. 7. Pokud se žalobkyně dovolávala státního občanství obou účastníků ke Kyperské republice a aplikace Nařízení č. 1103/2016, soud I. stupně uzavřel, že nejsou splněny ani podmínky pro dovození mezinárodní příslušnosti českých soudů podle článku 6 citovaného Nařízení; bývalí manželé neměli na území České republiky poslední obvyklý pobyt, tedy není ani rozhodné, že zde má obvyklý pobyt žalobkyně ( příslušnost podle článku 6 písm. b/), žalovaný neměl na území České republiky v době zahájení řízení obvyklý pobyt ( příslušnost podle článku 6 písm. c/); bývalí manželé nejsou státními příslušníky ČR (příslušnost podle článku 6 písm. d/). Pravidlo příslušnosti podle společné státní příslušnosti bývalých manželů k členskému státu EU v době zahájení řízení (článek 6 písm. d/ Nařízení č. 1103/2016) by případně vedlo k určení pravomoci soudů Kyperské republiky. 8. Soud I. stupně uvedl, že vypořádání majetkových vztahů bývalých manželů má být řešeno komplexně, u jednoho soudu, podle jednoho rozhodného práva. Pokud žalobkyně (v rozporu s okruhem tvrzení, uvedených žalobě) v přípisu z 9.8.2025 posuzuje předmět řízení tak, že se nejedná o vypořádání společného jmění manželů, nýbrž pouze o zaplacení částky, jejíž výše má být v řízení zjištěna, uvedl, že k řízení o peněžité plnění by podle Nařízení Rady EU byl mezinárodně příslušný soud obvyklého pobytu žalovaného, tedy opět nikoli soud České republiky. 9. Vzhledem k dovozenému nedostatku podmínky řízení, spočívající v tom, že věc nespadá do pravomoci českých soudů, soud I. stupně řízení zastavil podle § 104 odst. 1 o.s.ř. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 146 odst. 2, věty prvé o.s.ř., v neprospěch žalobkyně, vzhledem k jejímu zavinění žalobkyně na zastavení řízení podáním žaloby k mezinárodně nepříslušnému soudu. 10. Toto usnesení napadla žalobkyně včasným a přípustným odvoláním. Namítala nesprávné právní posouzení mezinárodní příslušnosti českých soudů k projednání a rozhodnutí věcí (§ 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř.). 11. Vytýkala soudu I. stupně, že vycházel z nesprávného skutkového závěru o vypořádání společného jmění manželů účastníků rozhodnutím vydaným v Ruské federaci; předložené listiny naopak prokazují pouze dílčí vypořádání, a to majetku na území Ruské federace. Dále namítala nesprávnost skutkového závěru ohledně posledního společného bydliště účastníků mimo území České republiky s tím, že soud I. stupně převzal nepodložené tvrzení žalovaného o tom, že společně v České republice žili pouze do roku 2004; podle názoru žalobkyně soud I. stupně neprovedl řádně dokazování a ignoroval doklady, které jsou součástí spisu. a. Žalobkyně dále namítala, že soud I. stupně nesprávně právně posoudil otázku aplikovatelné normy, upravující mezinárodní soudní příslušnost ve vztahu k účastníkům řízení jako osobám s více státními příslušnostmi, přičemž přehlédl, že v takových případech je pro určení mezinárodní příslušnosti soudů rozhodnou skutečností faktický pobyt účastníků. V daném případě mají oba účastníci obvyklý pobyt na území členských států EU. Soud I. stupně proto chybně upřednostnil Smlouvu o právní pomoci, uzavřenou mezi ČSSR a SSSR (č. 95/1983 Sb.), ačkoli jde o spor osob s více státními příslušnostmi (včetně občanství členského státu EU), s obvyklým pobytem v EU, což zakládá povinnost primárně aplikovat unijní právo. 12. Žalobkyně nesouhlasila se závěrem soudu I. stupně, že ani na základě aplikace Nařízení č. 1103/2016 nelze dovodit mezinárodní příslušnost českých soudů k projednání a rozhodnutí věci; namítala, je příslušnost vyplývá z čl. 6 písm. b) Nařízení, neboť žalobkyně měla v České republice v době zahájení řízení obvyklý pobyt. 13. Žalobkyně dále namítala, že vzhledem k tomu, že zahájila řízení proti žalovanému ve věcech manželského majetkového práva rovněž v Kyperské republice, bylo na českém soudu, aby ověřil, zda „kyperské“ řízení představuje pro dané řízení překážku věci zahájení a případně postupoval podle čl. 17 Nařízení. Dále vytýkala soudu I. stupně, že nevzal v úvahu čl. 37 Nařízení č. 1104/2016 (posílená spolupráce ve věcech majetkových důsledků registrovaného partnerství), jenž podle názoru žalobkyně dopadá i na výklad Nařízení č. 1103/2016 a umožňuje vést souběžná řízení o vypořádání majetkových vztahů při zániku partnerství při odlišném okruhu majetku. 14. Žalovaná konečně uvedla, že kombinace (jí tvrzených) procesních pochybení soudu I. stupně, tj. opakované procesní vady, předchozí pokus o účelové postoupení věci jinému soudu a nekritické přejímání tvrzení žalovaného zakládají důvodné pochybnosti o nestrannosti soudu I. stupně, s tím, že žádá její vyhodnocení a přezkum ze strany odvolacího soudu. 15. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně změnil tak, že se řízení nezastavuje. 16. Žalovaný ve vyjádření k odvolání navrhl potvrzení rozhodnutí soudu I. stupně a vyvracel odvolací námitky žalobkyně. V podrobnostech uvedl, že soud I. stupně řádně odůvodnil své závěry; skutečnost, že se přiklonil ke skutkové verzi žalovaného ohledně posledního společného bydliště účastníků, resp. jejich bydlišť po roce 2004, je logickým důsledkem toho, že účastníci uváděli protikladné skutkové verze a soud na základě zhodnocení ve spise shromážděných listin přijal jednu z nich. Soud I. stupně přitom správně neprováděl dokazování, když ve fázi zkoumání podmínek řízení probíhá pouze šetření, nikoli dokazování ve smyslu § 120 o. s. ř. Soud I. stupně dospěl ke správnému závěru, že odvolatelka neprokázala, že účastníci měli poslední společné bydliště v České republice. Toto tvrzení naopak vyvrací soudem I. stupně pořízené záznamy z evidence obyvatel, záznamy o krátkodobých pobytech žalovaného v České republice, z nichž vyplývá, že zde měl žalovaný trvalý pobyt povolen naposledy v roce 2004, i bankovní potvrzení z roku 2019, kde žalobkyně uváděla ruskou adresu svého trvalého bydliště, na kterou si potvrzení nechala i doručit. Žalovaný poukázal i na rozpory v tvrzení žalobkyně v tomto řízení a v řízení vedeném v Kyperské republice, kde tvrdí, že se v roce 2018 odstěhovala se žalovaným na Kypr. V tomto řízení naopak uvádí, že se žalovaným na Kypru nikdy společně nežili. 17. Správný je i závěr o absenci mezinárodní příslušnosti českých soudů, když manželství účastníků bylo fakticky i právně soustředěno do Ruské federace, účastníci byli převážnou část doby trvání manželství výlučně ruskými občany, veškerá právní jednání související s ukončením manželství účastníků (rozvod, vypořádání SJM) proběhla v Ruské federaci a žalobkyně nikdy nezpochybnila mezinárodní příslušnost ruských soudů. Pokud by bylo pro určení mezinárodní příslušnosti soudu v této věci primární občanství účastníků ke členskému státu EU a bylo by pravdivé tvrzení, že jejich posledním společným bydlištěm byla adresa na území členského státu EU, jistě by byla žalobkyně tuto skutečnost namítla již před ruskými soudy a dovolávala se aplikace komunitárního práva. 18. Žalovaný dále vyvracel právní názor odvolatelky o primátu občanství členského státu EU při posouzení mezinárodní příslušnosti českých soudů k projednání a rozhodnutí věci, s tím, že pro posuzování mezinárodní příslušnosti je podstatné ruské občanství účastníků, získané narozením a jejich faktické vazby k Ruské federaci, nikoli později získané kyperské občanství. Pro posouzení mezinárodní příslušnosti českých soudů je přednostně použitelná Smlouva (vyhlášená pod č. 95/1983 Sb.), protože oba účastníci jsou ruskými občany, manželské a majetkové poměry se po celou dobu manželství soustředily v Ruské federaci, unijní právo nemá přednost před dřívějšími dvoustrannými smlouvami tohoto typu, pokud není v rozporu s jejich účelem. Avšak ani aplikace Nařízení č. 1103/2016 by nevedla k dovození mezinárodní příslušnosti českých soudů; příslušnost soudů některého z členských států EU bylo možné odvodit jen podle článku 6 písm. c) Nařízení, tedy podle obvyklého pobytu žalovaného, což je Kyperská republika. Žalobkyně se sice dovolává Nařízení č. 1103/2016, přehlíží však, že jedním z důvodů přijetí úpravy, uvedených v preambuli Nařízení, je záměr dosáhnout toho, aby majetkové poměry manželů byly řešeny předvídatelně, jako celek, tedy jedním právem a jedním soudem. 19. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 5, 6 o. s. ř.), a aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.), dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. 20. Jádrem odvolání je polemika se závěrem soudu I. stupně, že české soudy nejsou k projednání a rozhodnutí věci mezinárodně příslušné, neboť nejsou splněny podmínky mezinárodní příslušnosti podle článku 25 Smlouvy (mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik, o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních), založená na tvrzení žalobkyně, že kromě občanství Ruské federace jsou účastníci rovněž občany Kyperské republiky ( členského státu EU) a na území (byť různých) členských států EU měli ( a nadále mají) trvalý pobyt. 21. Soudu I. stupně však nelze nic vytknout, pokud otázku mezinárodní příslušnosti českých soudů k projednání a rozhodnutí této věci posuzoval na základě aplikace článku 25 Smlouvy. 22. Žalobkyně namítá, že účastníci jsou vedle občanství Ruské federace rovněž občany (jiného) státu EU. Pro posouzení mezinárodní příslušnosti soudů v evropském prostoru, ať již na základě Nařízení č. 1215/2012 ( o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech), na základě Nařízení 1111/2019 (o příslušnosti, uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské odpovědnosti a o mezinárodních únosech dětí ), resp. Nařízení č. 1103/2016 (provádějící posílenou spolupráci v oblasti příslušnosti, rozhodného práva a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech majetkových poměrů v manželství), je však primárním faktorem bydliště ( sídlo) žalovaného, nikoli státní občanství. 23. Soud I. stupně správně zkoumal svou příslušnost podle evropského předpisu, v daném případě podle Nařízení č. 1103/2016. Při posouzení možnosti aplikovat Nařízení na danou věc vyšel z článku 62 Nařízení ( Vztah ke stávajícím mezinárodním úmluvám) podle něhož „tímto nařízením není dotčeno uplatňování dvoustranných či vícestranných úmluv, jejichž smluvními stranami jsou v okamžiku přijetí tohoto nařízení nebo rozhodnutí podle čl. 331 odst. 1 druhého nebo třetího pododstavce Smlouvy o fungování EU jeden nebo více členských států a které se týkají otázek upravených tímto nařízením, aniž jsou dotčeny povinnosti členských států podle článku 351 Smlouvy o fungování EU ( odst. I.); bez ohledu na odstavec 1 má toto nařízení ve vzájemných vztazích členských států přednost před úmluvami uzavřenými mezi nimi, a to v rozsahu, ve kterém se tyto úmluvy týkají otázek upravených tímto nařízením ( odst. 2)“. 24. Vzhledem k tomu, že vyloučení aplikace Nařízení podle článku 62 v dané věci závisí na posouzení, zda situace účastníků odpovídá předpokladům pro aplikaci některé z dvoustranných mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána, bylo nutno zabývat se otázkou hraničních určovatelů (rozhodných skutečností), podmiňujících aplikaci dvoustranné mezinárodní smlouvy. Vzhledem k (souběžnému) občanství účastníků k Ruské federaci a vzhledem k faktu, že pro aplikaci Smlouvy (č. 95/1983 Sb.) je rozhodnou skutečností státní občanství účastníků řízení, soud I. stupně se správně, s ohledem na vícenásobné občanství účastníků, zabýval otázkou tzv. efektivního občanství ve vztahu k souzené věci. 25. Podle žalobních tvrzení je předmětem řízení vypořádání manželských majetkových vztahů vyplývajících z existence manželství účastníků. Podle zjištění soudu I. stupně bylo manželství uzavřeno na území Ruské federace cca 26 let před získáním občanství jiného státu, rozvedeno na území Ruské federace v roce 2021 za situace bipatridity účastníků (od roku 2019), přičemž na území Ruské federace v tu dobu účastníci bydleli a (minimálně částečně) zde vypořádali své manželské majetkové vztahy za ingerence soudu Ruské federace. Soud I. stupně při plném respektování obecných zásad Unie, i konkrétně ve spojení s principem aplikovaného Nařízení č. 1103/2016, vyjádřeným v bodu 43 preambule Nařízení ( „Z důvodu právní jistoty a s cílem zamezit fragmentaci majetkových poměrů v manželství by se právem rozhodným pro majetkové poměry v manželství měly řídit tyto poměry jako celek, tedy veškerý majetek, na který se tyto poměry vztahují, bez ohledu na povahu majetku a bez ohledu na to, zda se nachází v jiném členském státě nebo ve třetím státě“), na základě uvedených skutečností logicky správně dovodil, že majetkové poměry účastníků v manželství měly reálnou úzkou vazbu ke třetímu státu, v daném případě k Ruské federaci. Takto bylo ve vztahu k souzené věci dovozeno tzv. efektivní občanství účastníků k Ruské federaci; při posouzení mezinárodní příslušnosti soudů k projednání a rozhodnutí dané věci manželského majetkového práva je nutno vycházet ze státní příslušnosti účastníků k Ruské federaci. Vzhledem k tomu, že mezinárodní příslušnost českých soudů k řešení sporů s účastí občanů Ruské federace je upravena dvoustrannou mezinárodní smlouvou, jíž je Česká republika vázána, a která má podle článku 62 Nařízení č. 1103/2016 aplikační přednost před pravidly příslušnosti upravenými citovaným Nařízením, soud I. stupně postupoval správně, pokud i v situaci dané vícečetným státním občanstvím účastníků posoudil mezinárodní příslušnost českých soudů podle Smlouvy (č. 95/1983 Sb.) a podle článku 25 Smlouvy dovodil mezinárodní nepříslušnost českých soudů. 26. Se soudem I. stupně lze souhlasit i v tom, pokud nad rámec uvedeného zásadního závěru pro řešení otázky mezinárodní příslušnosti dovodil, že ani aplikace Nařízení č. 1103/2016 by nevedla k určení mezinárodní příslušnosti českých soudů. Skutková zjištění soudu I. stupně ohledně místa posledního společného bydliště manželů i ohledně místa bydliště žalovaného v době zahájení řízení mimo území České republiky jsou dostatečně podložena obsahem spisu (zprávami Ředitelství cizinecké policie). Zjištěné skutečnosti neodpovídají žádnému z pravidel příslušnosti podle článku 6 Nařízení č. 1103/2016; pokud žalovaná s odkazem na místo svého trvalého pobytu v České republice v době zahájení řízení dovozuje příslušnost českých soudů na základě článku 6 písm. b) Nařízení, přehlíží, že toto pravidlo stanoví vedle podmínky bydliště jednoho z manželů na území členského státu podmínku existence posledního společného bydliště na území tohoto členského státu, což v daném případě nebylo splněno. 27. Pokud zde není mezinárodní příslušnost českých soudů k projednání a rozhodnutí věci, vyplývající z Nařízení č. 1103/2016, nelze soudu I. stupně důvodně vytýkat, že nepostupoval podle článku 17 (resp. jakéhokoli jiného ustanovení, s výjimkou ustanovení článku 62) tohoto Nařízení. 28. Důvodná není ani námitka, podle níž lze z postupu soudu I. stupně usoudit na podjatost soudce, který ve věci v prvním stupni rozhoduje. Zásadním důvodem pro tento závěr je výslovné znění § 14 odst. 4 o.s.ř., podle něhož důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. 29. Vzhledem k tomu, že projednání tohoto sporu před českými soudy brání – z výše uvedených důvodů, nedostatek jejich pravomoci, je správný závěr soudu I. stupně, že nejsou splněny podmínky řízení. Odvolací soud proto usnesení soudu I. stupně, jímž bylo řízení podle § 104 odst. 1 o.s.ř. zastaveno, jako věcně správné podle § 219 o.s.ř. potvrdil. 30. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř.; ačkoli žalobkyně podáním žaloby u mezinárodně nepříslušného soudu z procesního hlediska zavinila zastavení řízení, odvolací soud přihlédl ke skutečnosti, že předmětem řízení je vypořádání manželských majetkových vztahů, tedy řízení typu iudicium duplex, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni, a to pouze z důvodu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Praha 20. únor 2026 JUDr. Marcela Kučerová v.r. předsedkyně senátu