ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Freiberta a soudkyň JUDr. Heleny Karetové a Mgr. Alice Žáčkové ve věci žalobkyně: xxx xxx xxx, IČO xxx sídlem xxx, xxx Praha - xxx proti žalovanému: D. C., narozený xxx bytem xxx, xxx xxx, Spolková republika Německo zastoupený opatrovnicí xxx o zaplacení 16 725,95 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 28. ledna 2026, č. j. 12 C 59/2025-106, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 16 725,95 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 16 725,95 Kč od 12. 12. 2023 do zaplacení (výrok I.) a současně žalovanému uložil povinnost k náhradě nákladů řízení žalobkyně ve výši 2 550 Kč (výrok II.). 2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 16 725,95 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody s odůvodněním, že žalovaný byl na území České republiky zaměstnaný v období od 1. 10. 2018 do 28. 2. 2019. Od 1. 3. 2019 žalovaný nesplňoval žádnou z podmínek účasti v systému veřejného zdravotního pojištění. Žalovaný byl při zániku pojištění povinen vrátit průkaz zdravotního pojištění (dále jen „EHIC“) ve lhůtě do 8 dnů. Tuto povinnost však žalovaný nesplnil, naopak doklad po ukončení pojištění v České republice zneužil při neoprávněném čerpání zdravotní péče na účet žalobkyně na území Německa, a to dne 20. 11. 2020 v částce 16 725,95 Kč. Tuto částku uhradila žalobkyně xxx xxx xxx (dále jen „xxx“) dne 19. 10. 2023, čímž žalobkyni vznikla škoda. Žalobkyně se pokoušela o přeúčtování neoprávněně čerpané zdravotní péče do Německa, zahraniční instituce však nepotvrdila doby pojištění žalovaného; poskytla však žalobkyni adresu žalovaného v Německu. Žalobkyně na tuto adresu žalovaného opakovaně upomínala k úhradě, doručení se však nezdařilo. 3. Žalovaný prostřednictvím opatrovnice navrhl zamítnutí žaloby s tím, že z obsahu spisu lze mít za to, že částka, která je předmětem sporu v této věci, by mohla být s odkazem na ustanovení Čl. 67 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009 ze dne 16. 9. 2009 (dále jen „Nařízení“) prekludována a neměla být žalobkyní hrazena. To dle žalovaného plyne z velkého časového rozestupu mezi daty, ke kterým byly jednotlivé pohledávky zaznamenány v účetnictví věřitelské instituce (7. 1. 2021) a datem vyúčtování pohledávky ze strany xxx žalobkyni (19. 9. 2023). Jde o významnou časovou prodlevu, přičemž ve spise nejsou doklady, který by ji vysvětlily. 4. Soud prvního stupně po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalovaný byl na území České republiky účasten zdravotního pojištění v období do 1. 10. 2018 do 28. 2. 2020. Dne 20. 11. 2020 mu byla poskytnuta zdravotní péče na území Spolkové republiky Německo, a to na základě předložení formálně platného EHIC, nicméně v daném období již žalobce účasten zdravotního pojištění v České republice nebyl. V účetnictví německé věřitelské organizace byla pohledávka zaznamenána 7. 1. 2021. Německá věřitelská instituce uplatnila u českého styčného místa (xxx) pohledávku v částce 16 725,95 Kč za zdravotní službu poskytnutou žalovanému dne 15. 2. 2021. Žalobkyně nejprve tuto pohledávku zpochybnila a vyžádala doklad, na základě kterého byla zdravotní služba žalovanému poskytnuta. Vzhledem k nečitelnosti zaslaného průkazu vyžádala žalobkyně čitelnější kopii EHIC. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě nákladů za neoprávněné čerpání zdravotních služeb ve výši 16 725,95 Kč, a to výzvou, ze dne 13. 11. 2023, jejíž součástí byla faktura se splatností do 11. 12. 2023, a pro případ, že v době čerpání byl pojištěn, k zaslání dokladu potvrzujícího tuto skutečnost. Tato výzva byla žalovanému doručena nejpozději dne 5. 12. 2023. 5. S ohledem na mezinárodní prvek (žalovaný má bydliště na území Spolkové republiky Německo) se soud prvního stupně nejdříve zabýval tím, zda je k rozhodnutí ve věci mezinárodně příslušný, a dále určením rozhodného práva. Svou mezinárodní příslušnost shledal na základě aplikace ustanovení Čl. 7 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“), dle něhož osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události. Při určení rozhodného práva vycházel z ustanovení Čl. 10 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007, o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (dále jen „nařízení Řím II“), dle kterého se právní vztah řídí právem země, kde škoda vznikla, v daném případě tedy českým právem. Při právním posouzení merita věci pak soud prvního stupně postupoval zejména podle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZVZP“), a zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Soud prvního stupně konstatoval, že žalovaný měl v návaznosti na zánik účasti na veřejném zdravotním pojištění podle ustanovení § 12 odst. 1 písm. j) ZVZP povinnost ve lhůtě 8 dnů vrátit žalobkyni EHIC. Žalovaný však tuto svou povinnost porušil a EHIC nevrátil. Žalovaný pak dne 20. 11. 2020 neoprávněně předložil EHIC zdravotnickým zařízením na území Spolkové republiky Německo za účelem čerpání bezplatné zdravotní péče. Soud prvního stupně tak uzavřel, že se žalovaný dopustil protiprávního jednání, jímž způsobil žalobkyni ve smyslu ustanovení § 2910 o. z. škodu ve výši 16 725,95 Kč, když po předložení průkazu zdravotního pojištění vydaného žalobkyní neoprávněně čerpal zdravotní služby ve Spolkové republice Německo na účet žalobkyně, ačkoliv měl zákonnou povinnost tento průkaz žalobkyni po zániku zdravotního pojištění vrátit. Námitku ohledně prekluze pohledávky ve smyslu ustanovení Čl. 67 odst. 1 a 4 Nařízení soud prvního stupně nepovažoval za důvodnou, neboť věřitelská instituce uplatnila pohledávku spočívající v nákladech na poskytnout zdravotní službu žalovaného ve výši 16 725,95 Kč u českého styčného místa již dne 15. 2. 2021, tedy v blízké časové návaznosti na den, ke kterému byla pohledávka zaznamenána v účetnictví věřitelské instituce (7. 1. 2021). Časová prodleva mezi tímto uplatněním a úhradou žalobkyně byla dána, jak vyplývá z tabulek, zpochybněním úhrady, žádostí o doložení průkazu, na základě kterého k poskytnutí bezplatné zdravotní služby došlo, a s ohledem na nečitelnost dokladu EHIC též opětovnou žádostí o jeho čitelnější kopii. Soud prvního stupně tak neměl pochyb o tom, že zahraniční věřitelská instituce uplatnila pohledávku ve výši 16 725,95 Kč u českého styčného místa v rámci lhůty stanovené v ustanovení Čl. 67 odst. 1 a 4 Nařízení, a tudíž včas. Žalobkyni tak vznikla povinnost úhradu provést a dnem úhrady jí vznikla škoda. Splatnost žalované částky pak soud prvního stupně určil podle ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. s tím, že ve výzvě k úhradě, jejíž součástí byla faktura, byla určena splatnost 11. 12. 2023. Vzhledem k tomu, že žalovaný k výzvě žalobkyně částku 16 725,95 Kč neuhradil, dostal se s plněním svého dluhu podle ustanovení § 1968 o. z. dne 12. 12. 2023 do prodlení, a proto soud prvního stupně přiznal žalobkyni rovněž úrok z prodlení podle ustanovení § 1970 o. z. ve spojení s ustanovením § 2 nařízení č. 351/2013 Sb. O náhradě nákladů rozhodl soud prvního stupně podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalobkyni přiznal náhradu nákladů sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů řízení ve výši 1 550 Kč uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky č. 254/2015 Sb. (po 100 Kč za sepis výzvy k plnění a za sepis žaloby, a po 450 Kč za sepis repliky, přípravu na jednání a účast na jednání). 6. Proti tomuto rozsudku v celém jeho rozsahu brojil žalovaný prostřednictvím opatrovnice odvoláním. Namítal, že soud prvního stupně zamítl jako nadbytečný důkazní návrh, aby si soud vyžádal sdělení od xxx ohledně toho, kdy věřitelská instituce uplatnila předmětnou pohledávku u styčného místa dlužného státu. Přitom se dle žalovaného jedná o zjištění zásadní pro posouzení prekluze žalovaného nároku. Žalovaný v návaznosti na tuto skutečnost namítal, že závěr soudu prvního stupně ohledně prokázání uplatnění pohledávky u styčného místa dne 15. 2 2021 je předčasný. Uvedl, že printscreen sám o sobě nedokládá, že jde o zachycení skutečného okamžiku uplatnění pohledávky u styčného místa dlužného státu ve smyslu ustanovení Čl. 67 odst. 1 Nařízení, dále že není zřejmé, zda uvedené datum představuje podání věřitelskou institucí, či pouze interní procesní krok v systému, a že z něj proto nelze bez dalšího dovodit, že byly splněny podmínky včasného uplatnění pohledávky. Pokud by bylo zjištěno, že pohledávka byla u styčného místa uplatněna opožděně, pak žalobkyně neměla povinnost ji hradit, a v takovém případě by se nejednalo o škodu způsobenou žalovaným. Závěrem pak odvolacímu soudu navrhl, aby napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá a žalovanému bude přiznána náhradu nákladů řízení, případně aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 7. Žalobkyně se k odvolání vyjádřila tak, že soud prvního stupně nevycházel pouze z printscreenů, naopak důkazy hodnotil ve vzájemné souvislosti. Námitka stran včasnosti uplatnění pohledávky tak byla dle žalobkyně soudem prvního stupně dostatečně vypořádána. Interní záznamy žalobkyně korespondují s údaji na podkladech, které žalobkyně obdržela v rámci přeshraničního styku, i s údaji z evidence obyvatel, registrů či od zaměstnavatelů. Úhradu za péči neoprávněně čerpanou žalovaným neprovedla dobrovolně, nýbrž na základě své povinnosti plynoucí z evropských předpisů. Žalobkyně proto odvolacímu soudu navrhla, aby napadené rozhodnutí potvrdil a přiznal jí náhradu nákladů odvolacího řízení. 8. Po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 202 o. s. ř. a contrario), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.) a včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal odvolací soud ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné. 9. Nejprve odvolací soud považuje za potřebné připomenout, že tu jde o věc s cizím prvkem (žalovaný má bydliště na území Spolkové republiky Německo). Soud prvního stupně správně dovodil svou mezinárodní příslušnost pro rozhodnutí v této věci podle ustanovení Čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I. bis a rozhodným právem správně určil právo české, byť v tomto kontextu zjevně chybou v psaní označil Čl. 10 odst. 1 (týkající se bezdůvodného obohacení) namísto Čl. 4 odst. 1 nařízení Řím II. 10. Dále odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav, ze kterého při svém rozhodnutí vycházel a na jehož základě mohl rozhodnout i odvolací soud. I přesto však odvolací soud doplnil dokazování (§ 213 odst. 4 a § 213a odst. 1 o. s. ř.) o sdělení xxx, jehož provedení bylo ze strany žalované navrženo, avšak soudem prvního stupně byl tento důkazní návrh pro nadbytečnost zamítnut, nicméně žalobkyně tuto listinu předložila v rámci odvolacího řízení. Odvolací soud pak dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. 11. Ze sdělení xxx ze dne 10. 4. 2026 bylo zjištěno, že pohledávka pod variabilním symbolem xxx znějící na částku 16 725,95 Kč za poskytnuté věcné dávky žalovanému byla zaznamenána v účetnictví věřitelské instituce dne 7. 1. 2021 a u xxx byla uplatněna dne 8. 2. 2021. 12. Odvolací soud se tak i po doplnění dokazování zcela ztotožňuje jak se skutkovými, tak i s právními závěry soudu prvního stupně a na jeho odůvodnění rozhodnutí odkazuje. Ve stručnosti odvolací soudu pouze doplňuje následující. 13. Podle ustanovení § 2910 věty druhé o. z. povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva. 14. Odvolací soud nemá žádné pochybnosti o tom, že žalovaný porušil povinnost podle ustanovení § 12 odst. 1 písm. j) ZVZP, když po zániku zdravotního pojištění nevrátil žalobkyni průkaz EHIC. Tato povinnost je přitom stanovena právě k ochraně práv žalobkyně před neoprávněným čerpáním zdravotních služeb na její účet. Žalovaný se následně tímto průkazem neoprávněně prokázal při čerpání zdravotních služeb ve Spolkové republice Německo, a v příčinné souvislosti se zjištěným porušením této zákonné povinnosti tak žalobkyni způsobil škodu spočívající v nákladech za poskytnutou zdravotní péči přeúčtovaných žalobkyni ze strany německé věřitelské instituce. Za této situace soud prvního stupně správně dovodil odpovědnost žalovaného podle shora citovaného ustanovení § 2910 o. z. 15. Soud prvního stupně se pak správně vypořádal i s námitkou prekluze uplatnění pohledávky ve smyslu ustanovení Čl. 67 odst. 1 Nařízení, kdy dle žalované měl být aplikován odst. 4 cit. ust. Podle ustanovení Čl. 67 odst. 1 Nařízení se pohledávky na základě skutečných výdajů uplatňují u styčného místa dlužného členského státu ve lhůtě 12 měsíců po skončení kalendářního pololetí, během něhož byly tyto pohledávky zaznamenány v účetnictví věřitelské instituce. Pohledávka byla zaznamenána v účetnictví německé věřitelské instituce dne 7. 1. 2021. Německá věřitelská instituce uplatnila u českého styčného místa (xxx) pohledávku za zdravotní službu poskytnutou žalovanému v částce 16 725,95 Kč dne 8. 2. 2021, tedy ve lhůtě vyžadované Nařízením. Za této situace byla žalobkyně povinna náklady na zdravotní péči poskytnutou na základě předložení platného EHIC německé věřitelské instituci uhradit (srov. Čl. 2 odst. 2 rozhodnutí Správní komise pro koordinaci systémů sociálního zabezpečení rozhodnutí č. S9 ze dne 20. června 2013, o postupech poskytování náhrad za účelem provádění článků 35 a 41 nařízení (ES) č. 883/2004). Námitka žalovaného proto není důvodná. 16. Jiné vady napadeného rozsudku ani předcházejícího řízení žalovaný v podaném odvolání nenamítal a ani ze spisu se nepodávají. 17. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.), a to včetně správného akcesorického nákladového výroku. 18. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Také v odvolacím řízení byla žalobkyně zcela procesně úspěšná, odvolací soud jí proto přiznal náhradu nákladů ve výši 900 Kč. Výše náhrady odpovídá dvěma úkonům (vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu) po 450 Kč podle ustanovení § 2 odst. 3 ve spojení s § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025). Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Praha 17. června 2026 Mgr. Pavel Freibert v. r. předseda senátu