ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Freiberta a soudkyň JUDr. Heleny Karetové a Mgr. Alice Žáčkové ve věci žalobkyně: xxx xxx, IČO xxx sídlem xxx xxx, xxx Praha proti žalovanému: J. G., narozený xxx bytem xxx, xxx xxx, Polská republika zastoupený opatrovnicí xxx. K. H., advokátkou sídlem xxx xxx, xxx Praha o zaplacení 16 602,16 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 11. března 2026, č. j. 12 C 128/2024-126, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 16 602,16 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 16 602,16 Kč od 1. 10. 2024 do zaplacení (výrok I.) a současně také povinnost k náhradě nákladů řízení žalobkyně ve výši 1 650 Kč (výrok II.). 2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 16 602,16 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody s odůvodněním, že žalovaný byl na území České republiky zaměstnaný v období od xxx do xxx a od xxx do xxx. V období od xxx do xxx žalovaný nesplňoval žádnou z podmínek účasti v systému veřejného zdravotního pojištění. Žalovaný byl při zániku pojištění povinen vrátit průkaz zdravotního pojištění (dále jen „EHIC“) ve lhůtě do 8 dnů. Tuto povinnost však žalovaný nesplnil, naopak zneužil doklad o pojištění po ukončení pojištění v České republice při neoprávněném čerpání zdravotní péče na účet žalobkyně na území Polské republiky, a to ve dnech od xxx do xxx v částce 2 383,66 Kč a ve dnech od xxx do xxx v částce 14 218,50 Kč. Uvedené částky uhradila žalobkyně xxx xxx xxx (dále jen xxx), k čemuž byla povinna, ačkoli nešlo o jejího pojištěnce; tím žalobkyni vznikla škoda. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu, avšak neúspěšně. 3. Žalovaný prostřednictvím opatrovnice navrhl zamítnutí žaloby s tím, že z obsahu spisu lze mít za to, že částka, která je předmětem sporu v této věci, by mohla být s odkazem na ustanovení Čl. 67 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009 ze dne 16. 9. 2009 (dále jen „Nařízení“) prekludována a neměla být žalobkyní hrazena. To dle žalovaného plyne z velkého časového rozestupu mezi daty, ke kterým byly jednotlivé pohledávky zaznamenány v účetnictví věřitelské instituce (xxx, resp. xxx), a daty vyúčtování pohledávky ze strany xxx žalobkyni (xxx či xxx, resp. xxx). Jde o významnou časovou prodlevu, přičemž ve spise dle žalovaného nebyly doklady, který by ji vysvětlily. 4. Soud prvního stupně po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalovaný byl na území České republiky účasten zdravotního pojištění v období od xxx do xxx, od xxx do xxx a od xxx do xxx. Ve dnech od xxx do xxx a od xxx do xxx mu byla poskytnuta zdravotní péče na území Polské republiky, nicméně v daném období účasten zdravotního pojištění v České republice nebyl. V účetnictví věřitelské organizace (xxx xxx xxx) byla pohledávka zaznamenána ve dnech xxx a xxx. Polská věřitelská instituce uplatnila u českého styčného místa pohledávku za poskytnutou zdravotní službu žalovanému dne xxx v částce 984,64 Kč a dne xxx v částce 15 617,52 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě nákladů za neoprávněné čerpání zdravotních služeb v souhrnné výši 16 602,16 Kč, a to výzvou, ze dne xxx, ve které byla určena splatnost do xxx, a pro případ, že v době čerpání byl pojištěn, k zaslání dokladu potvrzujícího tuto skutečnost. Tato výzva byla žalovanému doručena dne xxx. 5. S ohledem na mezinárodní prvek (žalovaný má bydliště na území Polska) se soud prvního stupně nejdříve zabýval tím, zda je k rozhodnutí ve věci mezinárodně příslušný a dále určením rozhodného práva. Svou mezinárodní příslušnost shledal na základě aplikace ustanovení Čl. 7 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“), dle něhož osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události. Při určení rozhodného práva vycházel z ustanovení Čl. 10 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007, o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (dále jen „nařízení Řím II“), dle kterého se právní vztah řídí právem země, kde škoda vznikla, v daném případě tedy českým právem. Při právním posouzení merita věci pak soud prvního stupně postupoval zejména podle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZVZP“), a zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Soud prvního stupně konstatoval, že žalovaný měl v návaznosti na zánik účasti na veřejném zdravotním pojištění podle ustanovení § 12 odst. 1 písm. j) ZVZP povinnost ve lhůtě 8 dnů vrátit žalobkyni EHIC. Žalovaný však tuto svou povinnost porušil a EHIC nevrátil. Žalovaný pak ve dnech xxx, xxx, xxx, xxx, xxx a v období od xxx do xxx neoprávněně použil EHIC ve zdravotnickém zařízení na území Polské republiky za účelem čerpání bezplatné zdravotní péče. Soud prvního stupně tak uzavřel, že se žalovaný dopustil protiprávního jednání a způsobil žalobkyni ve smyslu ustanovení § 2910 o. z. škodu ve výši 16 602,16 Kč, když po předložení EHIC vydaného žalobkyní neoprávněně čerpal zdravotní služby v Polské republice na účet žalobkyně, ačkoliv měl zákonnou povinnost EHIC žalobkyni po zániku zdravotního pojištění vrátit. Námitku ohledně prekluze pohledávky ve smyslu ustanovení Čl. 67 odst. 1 a 4 Nařízení soud prvního stupně nepovažoval za důvodnou, neboť věřitelská instituce uplatnila pohledávku spočívající v nákladech za poskytnutou zdravotní službu žalované ve výši 984,84 Kč u českého styčného místa (xxx) dne xxx a pohledávku ve výši 15 617,32 Kč dne xxx, tedy v blízké časové návaznosti na dny, ke kterým byla pohledávka zaznamenána v účetnictví věřitelské instituce (xxx, xxx). Z těchto důvodů soud prvního stupně neměl pochyb o tom, že zahraniční věřitelská instituce uplatnila pohledávky v souhrnné výši 16 602,16 Kč u xxx v rámci lhůty stanovené v ustanovení Čl. 67 odst. 1 a 4 Nařízení, a tudíž včas. Žalobkyni tak vznikla povinnost úhradu provést a dnem úhrady jí vznikla škoda. Splatnost žalované částky pak soud prvního stupně určil podle ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. s tím, že ve výzvě k úhradě byla určena splatnost k xxx. Vzhledem k tomu, že žalovaný ani po výzvě žalobkyně částku 16 602,16 Kč neuhradil, dostal se uplynutím stanovené lhůty dne xxx do prodlení podle ustanovení § 1968 o. z., a proto soud prvního stupně přiznal žalobkyni rovněž úrok z prodlení podle ustanovení § 1970 o. z. ve spojení s ustanovením § 2 nařízení č. 351/2013 Sb. O náhradě nákladů rozhodl soud prvního stupně podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalobkyni přiznal náhradu nákladů sestávajících ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů řízení ve výši 650 Kč uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky č. 254/2015 Sb. (100 Kč za sepis výzvy k plnění, 100 Kč za sepis žaloby a 450 Kč za účast na jednání). 6. Proti tomuto rozsudku v celém jeho rozsahu brojil žalovaný prostřednictvím opatrovnice odvoláním. Namítal, že ze zjištěného skutkového stavu nevyplývá, že žalovaný v celém rozhodném období skutečně nebyl pojištěn v jiném členském státě, že všechny žalované částky byly vůči žalobkyni uplatněny řádně a včas, že právě žalovanému a právě v rozsahu žalované částky byla zdravotní péče poskytnuta za okolností zakládajících odpovědnost za škodu, že šlo o plnění, které byla žalobkyně povinna poskytnout, že žalobkyni vznikla škoda právě v tvrzené výši a v příčinné souvislosti s porušením povinnosti žalovaného vrátit EHIC. Právní posouzení bez zjištění veškerých předpokladů zakládající odpovědnost za škodu proto považoval za předčasné s tím, že samotné nevrácení EHIC neprokazuje všechny předpoklady odpovědnosti za škodu. Závěrem pak odvolacímu soudu navrhl, aby napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá a žalovanému bude přiznána náhradu nákladů řízení, případně aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 7. Žalobkyně se k odvolání vyjádřila tak, že žalobkyně prověřovala možné pojištění žalovaného v době čerpání zdravotních služeb v Polské republice, a to formulářem S040 – Žádost o doby ze dne xxx. Počáteční datum prověřovaného období bylo stanoveno na xxx a prověřována byla doba až do dne podání žádosti, tj. do xxx. Prověřované období tedy zahrnovalo celé období neoprávněně čerpaných zdravotních služeb (od xxx do xxx). Příslušná instituce potvrdila získání pojištění žalovaného v Polské republice pouze v období od xxx do xxx a dále od xxx (formulář S041). Nebylo tedy zjištěno, že by žalovaný byl v době vzniku neoprávněně čerpané zdravotní péče zdravotně pojištěn v jiném státě. Ke včasnosti uplatnění předmětné částky vůči žalobkyni tato uvedla, že věřitelská instituce uplatnila pohledávku spočívající v nákladech za poskytnutou zdravotní službu ve výši 984,84 Kč u xxx dne 8. 7. 2020 a pohledávku ve výši 15 617,32 Kč dne 19. 3. 2020, tedy v blízké časové návaznosti na dobu, kdy byla pohledávka zaznamenána v účetnictví věřitelské instituce (15. 2. 2019, resp. 15. 10. 2019). Žalobkyni tak vznikla povinnost úhradu provést a dnem úhrady jí vznikla škoda. Pokud jde o prokázání čerpání zdravotních služeb ze strany žalovaného, žalobkyně uvedla, že žalovaný měl povinnost vrátit EHIC ve lhůtě do 8 dnů, to však neučinil. Ač si byl žalovaný vědom toho, že jeho zaměstnání v České republice skončilo, předložil neoprávněně držený EHIC zdravotnickému zařízení v jiném členském státě, a to za účelem čerpání bezplatné zdravotní péče. Žalovaný přitom ani nenahlásil případnou ztrátu. Žalobkyně je potom povinna uhradit náklady na péči prokazatelně poskytnutou na základě formálně platného EHIC, a to i v případě, že v době jeho předložení již nešlo o jejího pojištěnce. Fotokopii předloženého EHIC obdržela. K výši škody odkázala na sdělení xxx. Úhradu nákladů za žalovaného již žalobkyně doložila potvrzením o provedení plateb. Žalobkyně proto odvolacímu soudu navrhla, aby napadené rozhodnutí potvrdil a přiznal jí náhradu nákladů odvolacího řízení. 8. Po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 202 o. s. ř. a contrario), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.) a včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal odvolací soud ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné. 9. Nejprve odvolací soud považuje za potřebné připomenout, že tu jde o věc s cizím prvkem (žalovaný má bydliště na území Polské republiky). Soud prvního stupně správně dovodil svou mezinárodní příslušnost pro rozhodnutí v této věci podle ustanovení Čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I. bis, a rozhodným právem správně určil právo české, byť zjevně chybou v psaní označil Čl. 10 odst. 1 (týkající se bezdůvodného obohacení) namísto Čl. 4 odst. 1 nařízení Řím II. 10. Dále odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav, ze kterého při svém rozhodnutí vycházel; na jeho základě pak mohl rozhodnout i odvolací soud, aniž by dokazování opakoval či dále doplňoval. Odvolací soud se tak zcela ztotožňuje jak se skutkovými, tak i s právními závěry soudu prvního stupně a na podrobné odůvodnění jeho rozhodnutí odkazuje. Ve stručnosti pak odvolací soud k námitkám žalobce pouze doplňuje následující. 11. Podle ustanovení § 2910 věty druhé o. z. povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva. 12. Odvolací soud nemá žádné pochybnosti o tom, že žalovaný porušil povinnost podle ustanovení § 12 odst. 1 písm. j) ZVZP, když po zániku zdravotního pojištění nevrátil žalobkyni průkaz EHIC. Tato povinnost je přitom stanovena právě k ochraně práv žalobkyně před neoprávněným čerpáním zdravotních služeb na účet zdravotní pojišťovny. Žalovaný se následně tímto průkazem neoprávněně prokázal při čerpání zdravotních služeb v Polské republice, a v příčinné souvislosti s porušením této zákonné povinnosti tak žalobkyni způsobil škodu spočívající v nákladech za poskytnutou zdravotní péči přeúčtovaných žalobkyni ze strany polské věřitelské instituce. Za této situace soud prvního stupně správně dovodil odpovědnost žalovaného podle shora citovaného ustanovení § 2910 o. z. 13. Soud prvního stupně se pak správně vypořádal i s námitkou prekluze uplatnění pohledávky ve smyslu Čl. 67 odst. 1 Nařízení, kdy dle žalované měl být aplikován odst. 4 cit. ust. Podle ustanovení Čl. 67 odst. 1 Nařízení se pohledávky na základě skutečných výdajů uplatňují u styčného místa dlužného členského státu ve lhůtě 12 měsíců po skončení kalendářního pololetí, během něhož byly tyto pohledávky zaznamenány v účetnictví věřitelské instituce. Jednotlivé pohledávky byly zaznamenány v účetnictví polské věřitelské instituce dne xxx a xxx. Polská věřitelská instituce pak uplatnila u českého styčného místa (xxx) pohledávku za poskytnutou zdravotní službu žalovanému dne xxx v částce 984,64 Kč a dne xxx v částce 15 617,52 Kč, obojí tedy ve lhůtě vyžadované Nařízením. Za této situace byla žalobkyně povinna náklady na zdravotní péči poskytnutou na základě předložení platného EHIC polské věřitelské instituci uhradit (srov. Čl. 2 odst. 2 rozhodnutí Správní komise pro koordinaci systémů sociálního zabezpečení rozhodnutí č. S9 ze dne 20. června 2013, o postupech poskytování náhrad za účelem provádění článků 35 a 41 nařízení (ES) č. 883/2004). Námitka žalovaného proto není důvodná. 14. K dalším námitkám žalovaného (ohledně pojištění v jiném členském státě, poskytnutí zdravotní péče žalovanému, výši škody a její příčinné souvislosti s porušením povinnosti žalovaného vrátit EHIC), je třeba připomenout, že odvolací řízení je vázáno principem neúplné apelace a nelze v něm uplatňovat nové skutečnosti. Tyto otázky nebyly žalovaným zpochybněny ani v rámci vyjádření k žalobě, ani při nařízeném ústním jednání před soudem prvního stupně, v rámci něhož byli účastníci poučeni o koncentraci řízení (§ 119a o. s. ř.). Odvolací soud proto k těmto námitkám žalovaného nemohl přihlédnout, neboť nebyla splněna žádná z podmínek ustanovení § 205a o. s. ř. 15. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.), a to včetně správného akcesorického nákladového výroku. 16. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Také v odvolacím řízení byla žalobkyně zcela procesně úspěšná, a odvolací soud jí proto přiznal náhradu nákladů ve výši 900 Kč. Výše náhrady odpovídá dvěma úkonům (vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu) po 450 Kč podle ustanovení § 2 odst. 3 ve spojení s § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025). Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Praha 17. června 2026 Mgr. Pavel Freibert v. r. předseda senátu