ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Freiberta a soudkyň Mgr. Alice Žáčkové a JUDr. Heleny Karetové ve věci žalobkyně: xxx xxx xxx xxx, IČO: xxx sídlem xxx, xxx Kladno-xxx zastoupená advokátem xxx M. P. sídlem xxx, xxx Praha proti žalované: K. B., narozená xxx, státní občanství Kazachstán pobytem xxx, xxx Praha zastoupená advokátem xxx M. Š. sídlem xxx, xxx Praha o zaplacení 52 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. listopadu 2025, č. j. 26 C 11/2025-87, takto: I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. potvrzuje a ve výroku II. se mění jen tak, že výše nákladů řízení činí částku 35 138,40 Kč, jinak se ve zbytku potvrzuje. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4 392,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta xxx M. Š.. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 52 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 13 000 Kč od 26. 12. 2023 do zaplacení, ve výši 14,75 % ročně z částky 13 000 Kč od 26. 1. 2024 do zaplacení, ve výši 14,75 % ročně z částky 13 000 Kč od 26. 2. 2024 do zaplacení a ve výši 14,75 % ročně z částky 13 000 Kč od 26. 3. 2024 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 29 040 Kč (výrok II.). 2. Rozhodl tak k návrhu žalobkyně na zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím z titulu neuhrazeného podnájemného ze smlouvy o podnájmu v období od xxx do xxx. 3. Žalovaná nárok neuznala. 4. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že xxx B. V. jako vlastnice bytu o velikosti 4+1, umístěného v II. nadzemním podlaží domu na adrese xxx, Praha (dále jen „Byt“), a žalobkyně jako nájemkyně uzavřely nájemní smlouvu na dobu ode dne xxx do xxx s tím, že dodatky ke smlouvě byl nájem prodlužován až do dne xxx. Mezi účastnicemi tohoto řízení pak byla uzavřena smlouvu o podnájmu ze dne xxx (dále jen „Smlouva“), a to na dobu neurčitou od xxx; jejím předmětem byl pokoj o výměře 15 m² v Bytě. Protokol o převzetí pokoje byl datován dnem xxx. K ukončení podnájmu dle Smlouvy mohlo dojít uplynutím doby, výpovědí nebo dohodou. Žalovaná v říjnu 2023 sdělila žalobkyni, že chce byt opustit, najde za sebe náhradu a z bytu se odstěhuje, s čímž žalobkyně souhlasila a poslala žalované pokyny k dalšímu postupu. Žalovaná dne xxx sdělila, že Y. H. by se nastěhovala dne xxx, že nájemné do konce měsíce uhradí, že Y. H. uhradí až nájemné za xxx. Na konci prosince 2023 předala klíče a Y. H. se do pokoje nastěhovala, pročež hradila od ledna do dubna 2024 nájemné po 13 000 Kč měsíčně. Následně pokoj předala novým podnájemcům. Žalovaná vyzvala žalobkyni dne 21. 2. 2024 k vrácení kauce. Ta jí měla být vrácena po vyúčtování, avšak nebyla. Žalobkyně žalované vypověděla podnájem dne 9. 9. 2025 z důvodu neuhrazeného podnájemného za leden až září 2025. 5. Dále vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že svědkyně V. S., dřívější podnájemkyně v Bytě, měla při ukončení podnájemní smlouvy stejný problém jako žalovaná, když M. L., který zastupuje žalobkyni, s ní nekomunikoval, tedy byt předala sama jiné podnájemkyni. Svědek A. V., spolubydlící v Bytě, potvrdil, že v xxx již v pokoji žalované bydlela jiná dívka. Svědkyně Y. H. potvrdila přestěhování do pokoje po žalované před Vánoci, a dále potvrdila, že v bytě žádný jiný volný pokoj nebyl a že podepsala podnájemní smlouvu, avšak k předání pokoje žalobkyní nedošlo. Při ukončení smlouvy zástupci žalobkyně svůj úmysl odstěhovat se sdělila, ten již měl nové podnájemce, jimž sama předala klíče a odstěhovala se. 6. Soud prvního stupně nárok posoudil dle § 2274 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Vzal za prokázané uzavření podnájemního vztahu, nikoli však jeho ukončení, neboť k uzavření dohody nedošlo, žalovaná za sebe pouze našla náhradu. Poté uzavřel, že žalovaná fakticky opustila předmět podnájmu se souhlasem žalobkyně, v následném užívání pokoje jí bylo zamezeno, když ten začala užívat na základě nové smlouvy o podnájmu Y. H., a po ní následně pár z Ukrajiny. Dvojím plněním by se tak žalobkyně bezdůvodně obohatila ve smyslu § 2991 odst. 1, 2 o. z., pročež žalobu zamítl. Poznamenal, že se nezabýval vyúčtováním služeb spojených s podnájem Bytu ani škodou v něm, neboť to nebylo předmětem sporu. 7. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve výši dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif, dále jen „AT“). 8. Rozsudek napadla včasným odvoláním žalobkyně z důvodů dle § 205 odst. 2 písm. e), g) o. s. ř. Nesouhlasila s tím, že podnájemní vztah byl řádně ukončen, když v rozhodnutí absentuje zjištění, jakým způsobem a k jakému dni. Trvala na tom, že žalovaná Byt pouze fakticky opustila, avšak nikoliv s jejím souhlasem a řádným předáním. Nesouhlasila ani se závěrem, že sice podnájem žalované v rozhodném období trval, avšak žalobkyně by se na její úkor obohatila dle § 2991 o. z., pokud by od ní požadovala podnájemné, když dala pokoj do užívání dalším osobám, které jí jménem žalované hradily podnájem. Uvedené shledala v rozporu s výpovědí Y. H., která potvrdila, že se nastěhovala do pokoje po žalované, že žalobkyně s tím souhlasila. Dle § 1763 o. z. tak poskytla postupně uzavřenými smlouvami různým osobám (žalované a Y. H.) právo užívat tutéž věc v tutéž dobu. Mezi ní, žalovanou a Y. H. nebyla uzavřena dohoda, na základě, které by Y. H. vstoupila do právního postavení žalované. Podnájem mezi ní a žalovanou tedy v předmětném období trval, neboť žalovaná podnájem neukončila a k předání bytu se nedostavila, tedy má hradit sjednané podnájemné. Y. H. pak užívala pokoj na základě jiného právního vztahu, tedy později uzavřené smlouvy, dle níž jí platila 13 000 Kč. Pokud pak existuje nárok na vrácení plnění, svědčí Y. H. z titulu vadně poskytnutého plnění, kdy se analogicky použije § 2208 odst. 1 o. z. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil, žalobě vyhověl a přiznal jí náhradu nákladů řízení, případně rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 9. Dále žalobkyně doplnila odvolání podáním sepsaným jejím jednatelem. V něm namítala, že soud prvního stupně opomněl zákon č. 440/2005 Sb., konkrétně § 10, § 12 a § 13. Zopakovala argumentaci o platnosti Smlouvy a trvání podnájemného vztahu. Upozornila na výpovědi svědků, kteří uvedli, že v Bytě byl volný jeden pokoj. Odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3679/2020. Dále namítala, že nebyla před koncentrací poučena o zamítnutí žaloby, když by navrhla svědky, kteří by potvrdili existenci volného pokoje v Bytě. Setrvala na svém procesním návrhu. 10. Žalovaná naopak shledala napadené rozhodnutí po skutkové i právní stránce správným. Navrhla tak jeho potvrzení a žádala přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení. 11. Po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 202 o. s. ř. a contrario), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.) a včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal odvolací soud ve smyslu § 212 a § 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř. napadené rozhodnutí i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné. 12. Odvolací soud nejprve konstatuje, že se jedná o spor s cizím prvkem, neboť žalovaná je cizí státní příslušnicí. Česká republika nemá s Kazachstánem dvojstrannou smlouvu, jež by upravovala mezinárodní příslušnost soudu a rozhodné právo. Je tak třeba postupovat dle zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen „ZMPS“). Pravomoc je s ohledem na článek VIII. písm. d) Smlouvy ze dne xxx dána dle § 85 ZMPS, jež je v souladu i s čl. 24 odst. 1 nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne xxx o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Brusel I bis“). Rozhodným právem je s ohledem na dohodu v čl. VIII. písm. i) Smlouvy ve smyslu § 87 odst. 1 ZMPS a dle čl. 3 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne xxx o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), (dále jen „Řím I“) právo české. Soud prvního stupně tak správně – byť mlčky – dovodil svou mezinárodní příslušnost a rozhodné právo české. 13. Odvolací soud shledal za správná skutková zjištění, že žalobkyně uzavřela s xxx. V. jako vlastnicí Bytu nájemní smlouvu s nájemním poměrem trvajícím od xxx, naposledy prodlouženým do xxx, a že s žalovanou uzavřela dne xxx Smlouvu na dobu neurčitou, když jejím předmětem byl pokoj o výměře 15 m2. 14. Dále posuzoval platnost Smlouvy o podnájmu, jejímiž pojmovými znaky jsou: a) přenechání individuálně určené věci do užívání, b) dočasnost, c) úplatnost a d) vázanost na smlouvu nájemní ve smyslu § 2278 o. z., dle něhož podnájem skončí nejpozději s nájmem. Předmět podnájmu, tedy užívání konkrétního pokoje v Bytě, jenž byl vymezen výměrou, nebylo v průběhu podnájmu sporováno. Pokud by ostatně nebyl předmět podnájmu jednoznačně určen (shody je třeba v úmyslu, tedy v tom, co žalobkyně chce podnajmout a žalovaná chce užívat), absentoval by jeden ze základních pojmových znaků Smlouvy, jež je rozhodný pro posouzení její platnosti. Předmět nájmu prokazuje obsah Smlouvy, v níž je vymezen jako „pokoj o velikosti 15 m2“, nikoli jako například „část bytu dle dohody s ostatními podnájemci“, „celý byt se spolupodnájemníky“. Námitka žalobkyně, že nebyla poučena o zamítnutí žaloby dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. je tak nedůvodná, neboť na posouzení jejího nároku nemá existence jiného volného pokoje v Bytě vliv. Nadto uvedené nebylo potvrzeno svědky, kteří byt s žalobkyní a následně s Y. H. užívali. Podnájemní vztah uzavřený dle Smlouvy na dobu neurčitou vznikl za trvání nájemní smlouvy ve znění dodatku č. xxx ze dne xxx, trval v době prodlouženého nájmu dodatkem č. xxx ze dne xxx a teoreticky mohl trvat i v době trvání nájmu prodlouženého dodatkem č. xxx ze dne xxx do xxx. 15. Žalobkyni dále nelze přisvědčit, že se soud prvního stupně nezabýval tím, zda byl podnájem ukončen. V bodě 13. napadeného rozsudku je uvedeno, že ke skončení podnájmu ve smyslu uzavřené dohody nedošlo, ale že se žalovaná o uvedené, formou dohody, snažila. Odvolací soud k tomu konstatuje, že skončení podnájmu upravuje čl. VII. Smlouvy. Žádný ze sjednaných způsobů ukončení podnájmu skutečně nenastal, když nedošlo (a) k uplynutí doby, na kterou byl podnájem sjednán (podnájem na dobu neurčitou, nájem prokázán do xxx), ani (b) nebyla uzavřena písemná dohoda smluvních stran, ani (c) ze strany žalované nebyla dána písemná výpověď, žalobkyně podala výpověď až v xxx, a ani (d) nebyla podána výpověď bez výpovědní doby. 16. Odvolací soud se tak zabýval otázkou, zda lze mít za platné dvě podnájemní smlouvy uzavřené k témuž předmětu podnájmu ve stejnou dobu, případně, která z nich je platná. Nejvyšší soud dlouhodobě dovozoval absolutní neplatnost v případě dvojího nájmu téže věci pro tzv. počáteční právní nemožnost (viz například usnesení ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2396/2000, rozsudek ze dne 14. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 467/2000). Uvedené závěry jsou aplikovatelné i na podnájem. Ústavní soud tento názor překonal v nálezu ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 4235/18, který byť vychází ze zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), je opět aplikovatelný i na právní úpravu dle o. z. V tamní věci bylo vycházeno z toho, že došlo k uzavření nájemní smlouvy na celý pozemek a následně k uzavření nájemní smlouvy na část téhož pozemku, kdy pronajímatel i oba nájemci byli s právním i faktickým stavem obou právních poměrů seznámeni a jejich výslovné projevy vůle směřovaly k zachování právních účinků obou nájmů současně. Dovodil tak, že „sama existence nájemní smlouvy nebrání tomu, aby vlastník k věci, kterou pronajímá, uzavřel další nájemní smlouvu. Pokud kvůli prvnímu nájmu nebude vlastník schopen plnit své povinnosti podle druhé nájemní smlouvy, je na něm, aby první nájem buď řádně ukončil, nebo nesl právní důsledky spojené s porušením druhé nájemní smlouvy. Nelze přitom vyloučit situace, v nichž bude možné současné řádné plnění v rámci obou nájemních vztahů.“ A dále konstatoval, že „dojde-li k uzavření více nájemních smluv k téže věci (tzv. dvojí nájem), není ústavně konformní výklad, že druhá ze smluv je absolutně neplatná z důvodu počáteční právní nemožnosti plnění, neboť tento závěr je v rozporu s právem na svobodné jednání dle čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a z něj odvozeným principem ochrany autonomie vůle a smluvní svobody ve spojení se zásadou pacta sunt servanda plynoucí z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.“ Uvedené závěry převzal do své judikatury Nejvyšší soud, například v namítaném rozhodnutí ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 31 Cdo 3679/2020, byť se toto rozhodnutí vztahuje k určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu. 17. Dle § 1763 o. z., poskytne-li strana postupně uzavřenými smlouvami různým osobám právo užívat nebo požívat tutéž věc v tutéž dobu, nabývá takové právo osoba, které převodce poskytl věc k užívání nebo požívání nejdříve. Není-li nikdo takový, náleží právo osobě, s níž byla uzavřena smlouva, která nabyla účinnosti jako první, což by byla v daném případě Smlouva s žalovanou. V této věci byly uzavřeny dvě podnájemní smlouvy na stejný předmět nájmu, a to s žalovanou a následně s Y. H.. Pro posouzení je však zásadní úmysl jednajících stran. Úmyslem obou podnájemkyň bylo pronajmout si samostatný pokoj ve sdíleném Bytě, čemuž odpovídá i znění obou smluv, nikoli sdílet pokoj společně, a už vůbec ne užívat jakýkoli jiný prostor v Bytě (vyjma společných prostor užívaných spolu s podnájemci dalších pokojů). Tento úmysl byl žalobkyni znám, což prokazuje vzájemná SMS komunikace. Žalovaná v ní sděluje úmysl odstěhovat se (SMS ze dne xxx), přenechat předmětný pokoj další podnájemkyni (SMS ze dne xxx), na což následuje zpráva žalobkyně o akceptaci tohoto úmyslu (SMS z téhož dne). Žalobkyně poté skutečně uzavřela s Y. H. smlouvu o podnájmu bytu, na níž je vyznačeno datum xxx (smlouva však mohla být uzavřena až po xxx, tedy nejdříve po první SMS zprávě žalované, kdy tato žalobkyni oznamuje, že našla novou podnájemkyni), a předala jí předmět podnájmu (žalovaná jí klíče předala před Vánoci 2023), jak plyne z předávacího protokolu, opět s nesprávně vyznačeným datem xxx. Pro posouzení věci je tak zásadní, že žalobkyně za trvání Smlouvy s žalovanou uzavřela novou podnájemní smlouvu na stejný předmět podnájmu a tento nové podnájemkyni také protokolárně předala, přičemž současně akceptovala, že jde o náhradu za žalovanou. Odstěhování žalované z Bytu a užívání pokoje Y. H. potvrdili také svědci. Tato skutková zjištění tak nesvědčí pro aplikaci uvedeného ustanovení, neboť zde nenastala situace, kdy by žalovaná měla úmysl užívat předmět podnájmu i poté, co Y. H. uzavřela podnájemní smlouvu s žalobkyní a ta začala fakticky vykonávat své podnájemní právo užíváním předmětného pokoje v Bytě. 18. Uzavřením smlouvy s Y. H., předáním předmětu podnájmu nové podnájemnici a jejím faktickým výkonem podnájemního práva, tak žalobkyně jednak fakticky akceptovala jasně deklarovaný záměr žalované Byt opustit a dále jej neužívat, přičemž současně jí – ve vzájemné shodě – i fakticky znemožnila další výkon jejího dřívějšího podnájemního práva. Jinak řečeno, užívání pokoje v Bytě se pro žalovanou stalo za dané situace fakticky nemožným, neboť tam docházelo (na základě dohody všech 3 zúčastněných osob, tj. žalobkyně, žalované a Y. H.) k výkonu podnájemního práva na základě (nové) platné smlouvy o podnájmu ze strany Y. H.. Žalobkyně jako pronajímatelka tak nebyla schopna plnit své povinnosti podle první Smlouvy z důvodu existence a faktického plnění na základě druhé smlouvy o podnájmu. Za této situace odvolací soud uzavírá, že došlo k zániku podnájmu dle Smlouvy uzavřené se žalovanou ze zákona ve smyslu § 2006 odst. 1 o. z., a to nejpozději ke dni xxx, když již byla uzavřena nová smlouva s Y. H. a předmět podnájmu jí byl předán. K okamžiku zániku závazku pro nesplnitelnost dluhu s účinky ex nunc lze odkázat na judikaturu Nejvyššího soudu, například rozhodnutí ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3069/2014. Za situace, kdy závazek zanikl, nemohl žalobkyni vzniknout nárok na další plnění v následujícím období, neboť by se jednalo o plnění na nárok, jehož právní titul odpadl § 2991 odst. 2 o. z., tedy vznik bezdůvodné obohacení. 19. Je třeba poznamenat, že bylo povinností žalobkyně, nadto jako profesionála v oboru pronájmu nemovitostí, reagovat na vzniklou situaci, tedy především nejprve řádně ukončit podnájem žalované, než přistoupila k uzavření další podnájemní smlouvy (viz výše citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4235/18). Žalovaná, jež byla v pozici spotřebitele, měla nájemní poměr za skončený dohodou, pročež nepřistoupila k ukončení podnájmu v písemné formě, stejně tak se proto – logicky – nedomáhala v rozhodné době, o kterou zde jde (za niž je podnájemné požadováno) například práv z vadného plnění, spočívajících v odmítnutí hradit podnájemné ve smyslu § 2208 odst. 1 o. z., resp. že tato práva neuplatnila ve lhůtě dle § 2208 odst. 3 o. z., nýbrž až v souvislosti s požadavkem žalobkyně v tomto řízení. S ohledem na vše výše uvedené žalovaná nevnímala danou situaci jako stav, kdy je jí bráněno ve výkonu podnájemního práva, neboť ona sama jej vykonávat nechtěla a věděla, že toto (dříve její) podnájemní právo je nadále vykonáváno Y. H., tj. osobou, kterou jako náhradu za sebe pro žalobkyni sama vyhledala a s níž žalobkyně skutečně vlastní novou podnájemní smlouvu uzavřela. Je to tedy žalobkyně, kdo musí nést právní následky spojené s porušením svých smluvních povinností, když uvedenou právní situaci umožnila a aktivně se na ní podílela. Nelze odhlédnout ani od toho, že se jednalo o její běžnou praktiku, jak bylo prokázáno například výpovědí svědka A. V., že po Y. H. měli užívat pokoj další podnájemníci, zajištění ze strany žalobkyně, že za předmětný pokoj žalobkyni bylo hrazeno podnájemné a že k „ukončení“ Smlouvy přistoupila až v xxx, tedy po 9 měsících po opuštění podnájmu žalovanou. Takové jednání se jeví v rozporu s § 6 o. z., který zakotvuje princip poctivosti v právních vztazích. Žalovaná nepostupovala sice řádně v souladu se sjednanou podnájemní smlouvou, ale o svém úmyslu ukončit podnájem a odevzdat předmět podnájmu jiné osobě žalobkyni informovala. Z jejich vzájemné komunikace pak vyplývá, že žalobkyně byla s navrženým postupem srozuměna, pročež také přistoupila k uzavření smlouvy s Y. H.. Žalobkyně si tak byla vědoma, že žalovaná považuje podnájemní poměr za skončený, byť nikoli v souladu se zákonem a smluvním ujednáním, dlouho se nedomáhala dalšího („řádného“) ukončení podnájemní smlouvy, přestože řešila s žalovanou otázku vrácení kauce a vyúčtování služeb, což samo o sobě logicky navazuje právě na předchozí ukončení smluvního vztahu (přinejmenším vyúčtování kauce). 20. Pokud pak bylo namítáno, že nebylo přihlédnuto k § 10, § 12, § 13 zákona č. 440/2005 Sb., jímž předseda vlády vyhlásil úplné znění zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, jak vyplývá ze změn provedených zákonem č. 403/1990 Sb., zákonem č. 529/1990 Sb., zákonem č. 229/1991 Sb., zákonem č. 540/1991 Sb., zákonem č. 302/1999 Sb., zákonem č. 522/2002 Sb. a zákonem č. 360/2005 Sb., pak je třeba jen ve stručnosti poznamenat, že tento zákon na věc vůbec nedopadá, neboť nejen že se vztahuje k nebytovým prostorům, ale nadto jeho účinnost zanikla ke dni xxx. 21. Ohledně nákladového výroku odvolací soud konstatuje, že bylo správně rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve prospěch úspěšné žalované, ve výši dle AT. Současně byly správně stanoveny odměny za úkony dle § 11 odst. 1 AT, výše odměny dle § 7, § 8 odst. 1 AT i počet a výše paušálních náhrad dle § 13 odst. 4 AT. Při výpočtu však nebylo zohledněno, že právní zástupce žalované je plátcem DPH, tedy mu vznikl nárok dle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. ještě také na částku 6 098,40 Kč odpovídající této dani. Celkové náklady za řízení před soudem prvního stupně tak činí částku 35 138,40 Kč. 22. Odvolací soud tak napadený rozsudek ve výroku I. ve věci samé jako věcně správný potvrdil dle § 219 o. s. ř., ve výroku o nákladech řízení postupem dle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil jejich výši, jinak jej také potvrdil dle § 219 o. s. ř. 23. O nákladech odvolacího řízení rozhodl dle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná měla i v této fázi řízení plný úspěch. Náklady řízení tvoří odměna ve výši 3 180 Kč dle § 8 odst. 1 AT ve spojení s § 7 bod 5 AT za účast na jednání dne 22. 4. 2026, paušální náhrada ve výši 450 Kč dle § 13 odst. 1, 4 AT, 21% DPH ve výši 762,30 Kč, tj. celkem 4 392,80 Kč. Lhůta pro plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. a místo plnění dle § 149 odst. 1 o. s. ř. Poučení: Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání za podmínek uvedených v § 237 o. s. ř. ve lhůtě dvou měsíců od doručení jeho písemného vyhotovení. Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Pouze proti nákladovému výroku dovolání přípustné není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Praha 22. dubna 2026 Mgr. Pavel Freibert v. r. předseda senátu