ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Kapitánové a soudkyň Mgr. Zdeňky Winklerové a JUDr. Ivety Veselé ve věci žalobkyní: a) I. V., narozená xx. xx. xxxx bytem xxxxx xxx, xxxx Litovel b) I. Ch., narozená xx. x. xxxx bytem xxxxx xxxx, xxxxx Krnov obě zastoupeny advokátem R. J. sídlem xxxxx xxx, xxxx Praha x proti žalované: U. A., I., registrační číslo xxxxx dle obchodního rejstříku sídlem xxxx xxxx, xxx, xxx xxx, xxx xxxx xxxx xxx, Spojené státy americké fakticky sídlem xxxxx xxx xxx, xxxx xxx xxx, xxxx, xxxxx xxxx, Spojené státy americké, jednající v ČR prostřednictvím U. A., I., xxxx xxx, IČO xxxx, IČO xxxx sídlem xxxx xxx, xxxxx Praha x - xxxx zastoupená advokátem J. H. sídlem xxxxx xxx, xxx Praha x - xxxx pro zaplacení 1 200 EUR s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. září 2025, č. j. 13 C 88/2025-29, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyním náhradu nákladů odvolacího ve výši 8 494,20 Kč do tří dnů od právní moci k rukám R. J., advokáta. Odůvodnění 1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobkyni a) 600 EUR se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 24. 6. 2025 do zaplacení (výrok I) a žalobkyni b) 600 EUR se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 24. 6. 2025 do zaplacení (výrok II). Výrokem III žalované uložil zaplatit žalobkyním 22 735,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyň. 2. Takto rozhodl o žalobě doručené soudu dne 24. 6. 2025, kterou se žalobkyně domáhaly náhrady škody dle čl. 6 a čl. 7 odst. 1 písmeno c) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. února 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91 (dále jen „Nařízení č. 261/2004“) za zpožděný let ze dne x. x. xxxx provozovaný žalovanou z Roatánu přes Houston a Frankfurt do Prahy, zpoždění žalobkyň v cílové destinaci činilo 4 hodiny a 46 minut, neboť v důsledku zpoždění letu provozovaného žalovanou zmeškaly návazný let z Frankfurtu do Prahy. 3. Žalovaná požadovala zamítnutí žaloby, protože není splněna ani jedna z podmínek uvedených v čl. 3 odst. 1 Nařízení č. 261/2004, žalobkyně odlétaly z letiště na území třetí země a žalovaná není dopravcem Společenství, tudíž na let žalobkyň nelze aplikovat Nařízení č. 261/2004. 4. Obvodní soud zjistil tento skutkový stav: Žalobkyně si rezervovaly u žalované v rámci jedné rezervace lety č. xx xxxx + xx xx + xx xxxx (xx xxxx), které se konaly dne x. x. xxxx z Roatánu (Honduras) přes Houston (USA) a Frankfurt (Německo) do Prahy (Česko). Operujícím leteckým dopravcem na trase z Roatánu přes Houstonu do Frankfurtu byla žalovaná a z Frankfurtu do Prahy byla od počátku rezervace společnost L. Letecká vzdálenost mezi Roatánem a Prahou činí 9 379 km. Celkové zpoždění letu činilo 4 hodiny a 44 minut. Žalobkyně uplatnily u žalované nárok na kompenzaci, ta však dne 23. 6. 2025 odmítla cokoliv uhradit. 5. Po právní stránce soud prvého stupně aplikoval čl. 2, čl. 3 odst. 1 písm. b), čl. 3 odst. 5, čl. 7 odst. 1 Nařízení č. 261/2004 a odkázal na judikaturu k tomuto nařízení (tj. rozhodnutí SDEU C 402/07, C-432/07, C-502/18, C-367/20 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2426/2022, pozn. odvolacího soudu: správně má být sp. zn. 25 Cdo 2426/2021)). 6. Obvodní soud shrnul, že aby bylo možné aplikovat Nařízení č. 261/2004 na situaci žalobkyň je nutné splnění tří podmínek: 1) musí se jednat o let z letiště umístěného na území třetí země na letiště umístěné na území členského státu, 2) tento let je uskutečněn provozujícím leteckým dopravcem Společenství, tedy v souladu s čl. 2 písm. c) tohoto Nařízení dopravcem s platným provozním povolením uděleným členským státem, a 3) aby dotyčný cestující v třetí zemi odletu neobdržel náhradu nebo odškodnění a nebyla mu poskytnuta pomoc. 7. Let s jedním nebo více navazujícími lety, které jsou předmětem jediné rezervace, představuje pro účely nároku cestujících na náhradu podle Nařízení č. 261/2004 jeden celek. Let žalobkyň, který byl jako celek rezervován u žalované a byl uskutečněn z Roatánu přes Houston a Frankfurt do Prahy jakožto cílového místa určení, tak musí být považován za let uskutečněný z letiště umístěného na území třetí země na letiště umístěné na území členského státu. Přestože žalobkyně uzavřely smlouvu o přepravě s žalovanou, fakticky část letu z Frankfurtu do Prahy provedl letecký dopravce L., který je leteckým dopravcem Společenství. Let byl tak operován dvěma leteckými dopravci, žalovanou a leteckým dopravcem Společenství, u něhož je prokázáno, že má platné provozní povolení udělené členským státem. Co se týče třetí podmínky pro aplikaci Nařízení č. 261/2004, tak nebylo zjištěno, že by žalobkyně obdržely ve třetí zemi náhradu nebo odškodnění a byla jim poskytnuta pomoc. Jelikož u letu žalobkyň došlo ke splnění všech tří podmínek dle čl. 3 odst. 1 písm. b) Nařízení č. 261/2004, spadá tento případ do působnosti tohoto nařízení. 8. Pokud jde o otázku, kdo je povinen platit náhradu v případě významného zpoždění na příletu v případě takového letu s mezipřistáním, tedy o otázku pasivní legitimace, soud v souladu s výše uvedenou judikaturou SDEU uzavřel, že každý provozující letecký dopravce, který se podílí na uskutečnění alespoň jednoho z těchto přímo navazujících letů, je povinen k této náhradě bez ohledu na to, zda let, který uskutečnil, je příčinou významného zpoždění, které cestující utrpěl na příletu do cílového místa určení. Žalovaná, která byla prokazatelně jedním z provozujících leteckých dopravců předmětného letu, je v tomto případě pasivně legitimována a není přitom významné, že let byl rezervován u žalované, když taková podmínka nevyplývá dle soudu ani z Nařízení č. 261/2004 ani z judikatury SDEU. 9. Let žalobkyň byl zpožděn o 4 hodiny a 44 minut, letecká vzdálenost mezi Roatánem a Prahou činí 9 379 km. V souladu s judikaturou SDEU na cestující, jejichž let byl zpožděn, je nutno nahlížet tak, že jim svědčí právo na náhradu podle čl. 5 odst. 1 písm. c) Nařízení č. 261/2004, ve spojení s jeho čl. 7 odst. 1, v případě, kdy při příletu do cílového místa určení utrpěli časovou ztrátu v rozsahu tří hodin nebo více, proto soud žalobě v souladu s čl. 7 odst. 1 písm. c) Nařízení č. 261/2004 vyhověl a každé ze žalobkyň nárok na náhradu ve výši 600 EUR přiznal. Přiznání práva na úrok z prodlení obvodní soud odůvodnil ust. § 1970 o. z., výši tohoto úroku z prodlení nařízením vlády č. 351/2013 Sb. 10. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř. ve prospěch zcela úspěšných žalobců. Jejich náklady tvoří zaplacený soudní poplatek 1 500 Kč a náklady na právní zastoupení ve výši dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „AT“. 11. Tento rozsudek napadla žalovaná odvoláním a domáhá se zamítnutí žaloby. Setrvala na své dosavadní argumentaci o neaplikovatelnosti Nařízení č. 261/2004, protože let byl provozován z letiště umístěného na území 3. země a žalovaná není dopravcem. Společenství. Závěr obvodního soudu nemá oporu v judikatuře, soudem uváděná judikatura SDEU C-502/18 a C-367/20 tuto situaci neřeší, protože se jednalo o let z letiště umístěného v EU (tj. čl. 3 odst. 1 písm. a/ Nařízení č. 261/2004), nebo o let zarezervovaný u dopravce Společenství (tj. čl. 3 odst. 1 písm. b/ Nařízení č. 261/2004), kdy byla aplikovatelnost nařízení zcela zřejmá. Odvolatelka nesouhlasí s extenzivním výkladem, podle kterého by se zapojení dopravce Společenství dostal celý let a všichni dopravci do působnosti nařízení. Takový přístup by reguloval i lety nevztahující se k území EU a nepřípustně by překračoval teritoriální působnost Nařízení č. 261/2004. Z dikce čl. 3 odst. 1 písm. b) Nařízení č. 261/2004 jednoznačně vyplývá, že k naplnění tohoto bodu dochází pouze v případě, kdy let provozuje dopravce Společenství, tedy jedná se o subjekt v jednotném čísle, z čehož žalovaná dovozuje, že pro účely posuzování aplikovatelnosti Nařízení č. 261/2004 nelze brát více dopravců v potaz. Systematický a teleologický výklad tohoto ustanoveni vede žalovanou k závěru, že v případě, kdy se na letu jako celku podílí více dopravců, kdy ne všichni jsou dopravcem Společenství, nemůže k naplnění této podmínky dojít, resp. podmínka je splněna pouze v situaci, kdy je let jako celek provozován leteckým dopravcem Společenství a pokud je u něj učiněna rezervace. Z judikatury SDEU se nepodává pasivní věcná legitimace dopravce se sídlem ve třetí zemi, toliko pasivní věcná legitimace dopravce Společenství. Závěr o absenci věcné pasivní legitimace přijal též Nejvyšší soud v rozhodnutí 25 Cdo 2426/2021 z nějž plyne, že pro uplatnění náhrady za zpožděný let skládající se z letu provozovaného leteckým dopravcem třetí země (jako je žalovaná) a z letu provozovaného leteckým dopravcem Společenství pasivně věcně legitimován jedině dopravce Společenství, a nikoliv letecký dopravce třetí země. Cílem bylo zajistit, aby cestující i v případě, kdy byl let jako celek ovlivněn zpožděním způsobeným leteckým dopravcem třetí země, mohl uplatnit nárok na náhradu alespoň u leteckého dopravce Společenství a to i přesto, že s tímto leteckým dopravcem Společenství není v přímém smluvním vztahu a tento nezpůsobil zpoždění letu. Smyslem a účelem Nařízení č. 261/2004 je poskytnout cestujícím ochranu, pokud cestují po a z území Evropské unie, anebo let zajišťuje dopravce Společenství. Z tohoto důvodu pak nemůže být účel judikatury vykládán jako rozšíření okruhu povinných subjektů o dopravce třetích zemí. Pasivně věcně legitimován by tak mohl být nanejvýš dopravce Společenství. Závěr o pasivní věcné legitimaci žalované je v rozporu se zásadou proporcionality a subsidiarity, a to v rozsahu uložení povinnosti dopravci ze třetí země odpovídat za porušení Nařízení č. 261/2004, aniž by tento dopravce prováděl let spadající do působnosti tohoto nařízení. Žalovaná by neměla odpovídat jen proto, že cestující absolvoval navazující let provozovaný dopravcem Společenství. Při jednání odvolacího soudu odkázala na rozhodnutí SDEU ve věci C-451/20 s důrazem na závěr, že výklad čl. 3 Nařízení č. 261/224 nemá vést k nepřípustnému rozšiřování aplikace tohoto nařízení na situace, které pod jeho působnost nespadají. Pokud odvolací soud s argumentací žalované nesouhlasí, měl by se obrátit s předběžnou otázkou na SDEU. 12. Žalobkyně navrhly potvrzení napadeného rozhodnutí, odkázaly na výrok rozsudku SDEU ve věci sp. zn. C-367/20, z nějž vyplývá, že 1) jeden let s mezipřistáním může mít více provozujících dopravců, 2) k aplikaci Nařízení č. 261/2004 je dostačující, aby byl let provozován z části dopravcem Společenství, 3) spotřebitelé mají možnost volby domáhat se nároku po kterémkoliv z provozujících leteckých dopravců. Žalobkyně zvolily spravedlivě dopravce, který zpoždění v cílové destinaci způsobil. Pokud je pasivně legitimován každý provozující dopravce, z logiky věci je to i dopravce, který není dopravcem Společenství. Výklad žalované považují za zcela absurdní a neudržitelný. Při jednání odvolacího soudu podotkly, že výklad zastávaný žalovanou převzal do svého rozsudku sp. zn. 18 Co 333/2020 a toto rozhodnutí v dovolacím přezkumu neobstálo. Dle žalobkyň je Nařízení na jejich situaci aplikovatelné, vyplývá to z judikatury SDEU a není již ani prostor pro předkládání další předběžné otázky. 13. Městský soud v Praze jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o.s.ř.) – po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, včas a obsahuje zákonem předvídané náležitosti (§ 201, § 202, § 204 odst. 1, § 205 o.s.ř.) – přezkoumal podle ust. § 212, § 212a o.s.ř. napadený rozsudek včetně postupu soudu prvního stupně předcházejícího jeho vydání, a neshledal odvolání opodstatněným. 14. Obvodní soud správně mlčky posoudil svou mezinárodní příslušnost, a to dle čl. 7 odst. 1 písm. a), písm. b) odrážka druhá nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis), když v případě porušení smluvního závazku ze smlouvy o letecké přepravě je dána příslušnost soudu místa na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty, a za takové místo lze v daném případě považovat i sjednané místo příletu, jímž bylo Letiště Václava Havla v Praze (shodně viz např. rozhodnutí SDEU ve věci C-274/16). 15. Soud prvního stupně spolehlivě zjistil skutkový stav projednávané věci, který v podstatě není účastníky napadán a který nedoznal změny ani v rámci odvolacího řízení, proto lze na závěry o skutkovém stavu (bod 4. tohoto odůvodnění) plně odkázat a akcentovat, že žalovaná není dopravcem Společenství a že poslední úsek letu uskutečnila společnost L., která je dopravcem Společenství. V řízení nevyšlo najevo, že by žalobkyně v třetí zemi odletu obdržely náhradu nebo odškodnění a byla mu poskytnuta pomoc. 16. Obvodní soud aplikoval správné právní normy. Časová působnost předpisu je dodržena, neboť Nařízení č. 261/2004 vstoupilo v platnost dne 17. února 2005. Podle Preambule Nařízení č. 261/2004 ochrana poskytnutá cestujícím odlétajícím z letiště umístěného v členském státě by se měla rozšířit na ty cestující, kteří z letiště umístěného ve třetí zemi odlétají na letiště umístěné v členském státě, pokud let provozuje dopravce Společenství (6). 17. Podle čl. 2 Nařízení č. 261/2004 pro účely tohoto nařízení se: a) "leteckým dopravcem" rozumí podnik zabývající se leteckou dopravou s platnou provozní licencí; b) "provozujícím leteckým dopravcem" rozumí letecký dopravce, který provádí nebo zamýšlí provést let podle smlouvy s cestujícím nebo v zastoupení jiné právnické nebo fyzické osoby, která uzavřela smlouvu s tímto cestujícím; c) "dopravcem Společenství" rozumí letecký dopravce s platným provozním povolením uděleným členským státem v souladu s nařízením Rady (EHS) č. 2407/92 ze dne 23. července 1992 o vydávání licencí leteckým dopravcům [5]; h) "cílovým místem určení" rozumí místo určení na letence předložené na přepážce pro registraci k přepravě nebo místo určení posledního letu v případě přímo navazujících letů; jiné dostupné navazující lety nejsou brány v úvahu, jestliže je dodržen původní plánovaný čas příletu. 18. Podle čl. 3 odst. 1 Nařízení č. 261/2004 toto nařízení se vztahuje: a) na cestující odlétající z letiště umístěného na území členského státu, na které se vztahuje Smlouva; b) na cestující odlétající z letiště umístěného na území třetí země na letiště umístněné na území členského státu, na které se vztahuje Smlouva, pokud neobdrželi náhradu nebo odškodnění a nebyla jim poskytnuta pomoc v této třetí zemi a pokud je provozující letecký dopravce dopravcem Společenství. 19. Ze shora popsaného skutkového stavu a citovaných ustanovení je zřejmé, že na posuzovanou věc nelze aplikovat ust. čl. 3 odst. 1 písm. a) Nařízení č. 261/2004, neboť místo odletu bylo v Hondurasu. V úvahu připadá působnost Nařízení č. 261/2004 jen na základě čl. 3 odst. 1 písm. b), jak ostatně uzavřel již obvodní soud. 20. Správně pak obvodní vyložil, že uplatnění čl. 3 odst. 1 písm. b) Nařízení č. 261/2004 předpokládá splnění tří podmínek, a sice aby se zaprvé jednalo o let z letiště umístěného na území třetí země na letiště umístěné na území členského státu, zadruhé aby byl tento let uskutečněn provozujícím leteckým dopravcem Společenství, tedy v souladu s čl. 2 písm. c) tohoto nařízení dopravcem s platným provozním povolením uděleným členským státem, a zatřetí aby dotyčný cestující v třetí zemi odletu neobdržel náhradu nebo odškodnění a nebyla mu poskytnuta pomoc (viz rozsudek Transportes Aéreos Portugueses, C-74/19, bod 33). 21. Pokud jde o první z těchto podmínek, tak o jejím naplnění nebyla ani v odvolacím řízení vznesena v žádná pochybnost. Lze tak shrnout, že let s jedním nebo více navazujícími lety, které jsou předmětem jediné rezervace, představuje pro účely nároku cestujících na náhradu podle Nařízení č. 261/2004 jeden celek s tím důsledkem, že se použitelnost tohoto nařízení posoudí se zřetelem k původnímu místu odletu a cílovému místu určení (viz rozhodnutí SDEU ve věci C-537/17, Wegener, bod 18; ve věci C-191/19, Air Nostrum, bod 26; ve věci C-451/20, Airhelp, bod 25; ve věci C-436/21, flightright, bod 20, ve věci C-502/18, České aerolinie, bod 16), tj. bez ohledu na případná mezipřistání nebo letiště použitá během cesty (shodně např. rozsudek SDEU ve věci C 451/20, Airhelp, bod 30). První podmínka tak zjevně splněna je, že žalobkyně odlétaly z letiště umístěného na území třetí země (Honduras) na letiště umístněné na území členského státu (Česko), na které se vztahuje Smlouva. 22. Sporné nebylo ani splnění třetí podmínky, neboť v řízení nevyšlo najevo, že by žalobkyně v třetí zemi obdrželi jakékoliv odškodnění v souvislosti se zde zkoumaným letem. 23. Pokud jde o druhou z podmínek, tak SDEU při výkladu čl. 3 odst. 1 písm. b) Nařízení č. 261/2004 rozhodl, že let s mezipřistáním, jehož jeden úsek je prováděn takovým dopravcem, u něhož je prokázáno, že má platné provozní povolení udělené členským státem, musí být tudíž považován za let uskutečněný provozujícím leteckým dopravcem Společenství ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. b) Nařízení č. 261/2004 bez ohledu na skutečnost, že tento let s mezipřistáním byl rovněž zčásti uskutečněn dopravcem, který není dopravcem Společenství (viz usnesení SDEU ve věci C-367/20, bod 23). Právě k tomuto závěru se pak přihlásil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 2426/2021, a odvolací soud neshledává žádné argumenty, proč se od těchto závěrů odchýlit (§ 13 o. z.). 24. Odvolací soud zdůrazňuje, že se jedná o zcela obecné závěry o územním a personálním dosahu Nařízení č. 261/2004, kdy při jejich formulaci nebylo podstatné, zda přímo dopravce Společenství uzavřel s cestujícími smlouvu, ale jen to že alespoň jeden úsek letu provozoval dopravce Společenství. Tvrzení žalované, že v uvedeném rozsudku Nejvyšší soud dovodil, že v posuzované situaci je pasivně věcně legitimován jedině dopravce Společenství a nikoliv letecký dopravce třetí země, z uvedeného rozsudku nevyplývá; žaloba totiž směřovala proti leteckému dopravci Společenství, Nejvyšší soud zrušil zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu s odůvodněním, že cestující může uplatnit svůj nárok na náhrad podle Nařízení č. 261/2004 vůči dopravci Společenství; rozhodně však nevyslovil, že tak může učinit jen vůči němu. 25. Podle čl. 2 písm. b) Nařízení č. 261/2004 se „provozujícím leteckým dopravcem“ rozumí „letecký dopravce, který provádí nebo zamýšlí provést let podle smlouvy s cestujícím nebo v zastoupení jiné právnické nebo fyzické osoby, která uzavřela smlouvu s tímto cestujícím“. Tato definice tedy stanoví dvě kumulativní podmínky, aby mohl být letecký dopravce kvalifikován jako „provozující letecký dopravce“, a to uskutečnění příslušného letu a existenci smlouvy uzavřené s cestujícím (rozsudek SDEU ve věci C-532/17, Wirth a další, bod 18, nebo ve věci C 502/18, České aerolinie, bod 23 a citovaná judikatura). Jestliže provozující letecký dopravce nemá smlouvu s dotyčným cestujícím a plní povinnosti podle tohoto nařízení, má se za to, že jedná v zastoupení osoby, jež uzavřela smlouvu s tímto cestujícím (viz rozsudek SDEU ve věci C-502/18). Zkoumaný let tak byl uskutečněn dvěma provozujícími leteckými dopravci, přičemž jeden z nich definici leteckého dopravce Společenství splňuje (L.). 26. Lze tak aprobovat závěr soudu, že dle rozhodnutí SDEU let rezervovaný s mezipřistáním, jehož jeden úsek je prováděn smluvním partnerem – dopravcem Společenství, musí být považován za let uskutečněný provozujícím leteckým dopravcem Společenství ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. b) Nařízení č. 261/2004 bez ohledu na skutečnost, že tento let s mezipřistáním byl rovněž zčásti uskutečněn dopravcem, který není dopravcem Společenství, a který byl stranou smlouvy. Protože dle zjištěného skutkového stavu žalovaná skutečně provedla část letu v rámci přepravní smlouvy uzavřené se žalobkyněmi, zbytek letu jako zástupce žalované uskutečnila společnost L. – dopravce Společenství, čímž je působnost dle č. 3 odst. 1 písm. b) Nařízení č. 261/2004 dána tím, že jedním z provozujících dopravců byl dopravce Společenství. 27. Pokud jde o otázku, kdo je povinen platit náhradu v případě významného zpoždění na příletu v případě letu s mezipřistáním, ze znění čl. 5 odst. 1 písm. c) a čl. 5 odst. 3 Nařízení č. 261/2004 vyplývá, že se nemůže jednat o nikoho jiného než o „provozujícího leteckého dopravce“ ve smyslu čl. 2 písm. b) tohoto nařízení. Soudní dvůr upřesnil, že každý provozující letecký dopravce, který se podílí na uskutečnění alespoň jednoho z těchto přímo navazujících letů, je povinen k této náhradě bez ohledu na to, zda let, který uskutečnil, je příčinou významného zpoždění, které cestující utrpěl na příletu do cílového místa určení (viz rozsudek SDEU ve věci C 502/18, body 20 až 26). Toto řešení je odůvodněno cílem spočívajícím v zajištění vysoké úrovně ochrany cestujících, který je uveden v bodě 1 odůvodnění Nařízení č. 261/2004, aby bylo zaručeno, že přepravovaní cestující obdrží náhradu od provozujícího leteckého dopravce, který s nimi uzavřel smlouvu o přepravě, aniž jsou nuceni ohlížet se na opatření, která tento dopravce přijal k provedení jiných úseků letu s mezipřistáním, který uvedl na trh (viz rozsudek SDEU ve věci C-502/18, bod 30). Protože žalovaná byla jedním z „provozujících leteckých dopravců“, je povinná k náhradě dle čl. 7 odst. 1 Nařízení č. 261/2004, přičemž cestující může mít nárok na náhradu od leteckého dopravce z třetí země, ne jehož úseku i ve zde posuzovaném případě zpoždění vzniklo (viz rozhodnutí SDEU ve věci C-561/20). Dne 25. 9. 2024 Komise zveřejnila pod C/2024/5687 své Pokyny pro výklad k Nařízení č. 261/2004, které pokyny aktualizují předchozí pokyny k právům cestujících v letecké dopravě tak, aby zahrnovaly příslušná soudní rozhodnutí vydaná v období od roku 2016 do zveřejnění těchto pokynů. Jejich cílem je mimo jiné vyjasnit řadu ustanovení obsažených v Nařízení č. 261/2004, zejména s ohledem na judikaturu Soudního dvora, což by mělo umožnit účinnější a důslednější prosazování stávajících pravidel. Pokyny také odkazují na závěr SDEU, že pokud jde o stranu povinnou k náhradě cestujícímu v případě narušení cesty, že každý provozující letecký dopravce, který se podílel na uskutečnění alespoň jednoho z navazujících letů, je povinen tuto náhradu zaplatit bez ohledu na to, zda příčinou narušení cesty byl let provozovaný tímto dopravcem (rozhodnutí SDEU ve věci C-502/18, České aerolinie, body 20 až 26). V případě navazujících letů, které byly předmětem jedné rezervace a byly uskutečněny na základě dohody s leteckým dopravcem Společenství, který uskutečnil první let (úsek), a leteckým dopravcem třetí země, který uskutečnil druhý úsek, může cestující podat žalobu o náhradu vůči leteckému dopravci Společenství, i když příčina zpoždění vznikla v druhém úseku (rozhodnutí SDEU ve věci C-502/18, České aerolinie, bod 33). Podobně v případě navazujících letů ze třetí země do EU s mezipřistáním v EU, které byly rezervovány jako jeden celek, Soudní dvůr rozhodl, že pokud příčina významného zpoždění vznikla při prvním letu, který byl uskutečněn dopravcem ze třetí země, může cestující podat žalobu na náhradu vůči leteckému dopravci Společenství, který uskutečnil druhý let (viz rozhodnutí SDEU ve věci C-367/20, KLM Royal Dutch Airlines, bod 33). 28. Ve věci C-451/20 SDEU rozhodoval o situaci, kdy se letiště odletu i letiště příletu nacházela na území 3. země, čímž se daná kauza zásadně odlišuje od zde posuzovaného případu, kde letiště příletu se nachází na území členského státu EU. Závěry vyplývající z rozsudku věci C-451/20 tak nejsou pro rozhodnutí v této věci relevantní. 29. Odvolací soud neshledal splnění podmínek pro položení (blíže žalovanou nekonkretizované) předběžné otázky k SDEU, neboť výklad čl. 3 odst. 1 písm. b) Nařízení č. 261/2004 byl již ze strany SDEU proveden dostatečně, což se mimo jiné projevilo též tím, že ve věci sp. zn. C 367/20 reagoval již jen formou usnesení s odůvodněním, že o odpovědi na položenou otázku nelze rozumně pochybovat (viz usnesení SDEU ve věci C-367/20, bod 13). 30. K požadavku na restriktivní výklad Nařízení č. 261/2004 odvolací soud dodává, že cílem tohoto nařízení je vysoká úroveň ochrany cestujících. Kromě toho by měl být obecně brán zásadní zřetel na požadavky ochrany spotřebitele (bod 1 preambule Nařízení č. 261/2004). Jednou z hlavních dominant práva EU je harmonizace ochrany spotřebitelů, kdy v souladu s cíli EU je, že ochranné normy ve prospěch spotřebitele nesmí být vykládány restriktivně, ale naopak široce, aby byl zajištěn vysoký standard ochrany. Nadto vnitrostátní soud nesmí aplikovat ani vykládat právo EU v rozporu s výkladem SDEU, SDEU je jediným orgánem oprávněným poskytovat závazný výklad unijního práva, který jsou vnitrostátní soudy povinny respektovat při zajišťování jednotného uplatňování práva EU. 31. K požadavku na dodržení zásady proporcionality a subsidiarity lze připomenout, že v oboru evropského práva zásady subsidiarity a proporcionality (čl. 5 Smlouvy o EU) omezují pravomoci EU. Subsidiarita určuje, že EU koná jen tehdy, je-li to účinnější než na vnitrostátní/místní úrovni, tedy že EU neprovede žádné opatření (kromě oblastí, které spadají do její výlučné kompetence), pokud není efektivnější než opatření provedená na vnitrostátní, regionální či místní úrovni. V tomto smyslu v odůvodnění Nařízení č. 261/2004 je vysvětleno, že Společenství by proto mělo zvýšit úroveň ochrany stanovenou výše uvedeným nařízením v zájmu posílení práv cestujících a zajistit, aby letečtí dopravci působili v harmonizovaných podmínkách a v liberalizovaném trhu. Není pak pochyb, že tohoto cíle nemůže být uspokojivě dosaženo na úrovni členských států a lze jej efektivněji dosáhnout na úrovni EU, což EU umožňuje přijmout opatření v souladu se zásadou subsidiarity stanovenou v článku 5 Smlouvy o EU. Proporcionalita zajišťuje, že rozsah a forma opatření EU nepřekročí to, co je nezbytné k dosažení cílů Smluv. Nařízení č. 261/2004 nepřekračuje rámec toho, co je nezbytné pro dosažení cíle popsaného v nařízení. Kontrolu dodržování uvedených zajišťují vnitrostátní parlamenty a SDEU. Důsledným dodržováním výkladových pravidel zachycených v rozhodnutích SDEU tak český soud uvedené zásady respektuje, nikoliv porušuje. 32. Odvolací soud pak odkazuje na odůvodnění rozsudku SDEU ve věci C-561/20, Q., R., S. proti United Airlines Inc., kde Soudní dvůr vyložil, že Nařízení č. 261/2004 pro účely své použitelnosti zakládá úzkou vazbu na území Unie, použije se na významné zpoždění, k němuž došlo v úseku letu uskutečněného v třetí zemi, jen za omezených a jasně definovaných podmínek, a takový let i cestující na takovém letu si tak zachovávají úzkou vazbu na území Unie i pro úsek letu uskutečněný mimo Unii. Za účelem zajištění vysoké úrovně ochrany cestujících se unijní normotvůrce v zásadě může rozhodnout, že výkon obchodní činnosti na svém území povolí pouze za podmínky, že hospodářské subjekty budou dodržovat kritéria definovaná Unií směřující ke splnění cílů, které si Unie stanovila v oblasti ochrany spotřebitelů, a konkrétně cestujících v letecké dopravě (obdobně viz rozsudek ve věci C-366/10, Air Transport Association of America a další, bod 128 a citovaná judikatura). 33. Odvolací soud dodává, že bylo výlučně rozhodnutím žalované, že jeden úsek letu uskutečnil v jejím zastoupení (viz rozhodnutí SDEU ve věcech C-274/16, C-447/16 a C-448/16, body 62-63) letecký dopravce Společenství, čímž byla založena působnost Nařízení č. 261/2004. 34. Ostatně argumentaci žalované lze vytknout, že je rozporná a sama sebe vyvrací. Na jednu stranu žalovaná uvádí, že „případě, kdy se na letu jako celku podílí více dopravců, kdy ne všichni jsou dopravcem Společenství, nemůže k naplnění této podmínky dojít, resp. podmínka je splněna pouze v situaci, kdy je let jako celek provozován leteckým dopravcem Společenství a pokud je u něj učiněna rezervace“, ale současně dovozuje, že pro uplatnění náhrady za zpožděný let skládající se z letu provozovaného leteckým dopravcem třetí země a z letu provozovaného leteckým dopravcem Společenství, je pasivně věcně legitimován jedině dopravce Společenství, což by nemohla být pravda, pokud by nebylo možno dovodit působnost Nařízení č. 261/2004. 35. Odvolací soud tak ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že působnost Nařízení č. 261/2004 je dána a žalovaná je ve věci pasivně legitimována. Výše nároku pak nebyla mezi účastníky sporná (vyplývá přímo z právního předpisu). 36. Z uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek potvrdil, a to včetně akcesorického výroku, proti němuž žádné námitky vzneseny nebyly a odvolací soud pochybení neshledal (§ 219 o. s. ř.). 37. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1, 2 o. s. ř., náklady žalobkyň 8 494,20 Kč tvoří odměna advokáta za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání ze dne 23. 1. 2026 a účast na jednání odvolacího soudu dne 12. 2. 2026) dle § 11 odst. 1 AT, tarifní hodnotou u nároku každé ze žalobkyň je dle § 8 odst. 1 AT částka 600 EUR (tj. 14 559 Kč ke dni 23. 1. 2026, kdy kurz činil 1 EUR = 24,265 CZK, resp. 14 547 Kč ke dni 12. 2. 2026, kdy platil kurz 1 EUR – 24,245 CZK), takže sazba odměny dle § 7 AT činí u žalobkyně a) 1 700 Kč za 1 úkon a u žalobkyně b) dle § 12 odst. 4 AT 1 360 Kč za úkon (celková odměna se rovná 6 120 Kč, tj. 3 400 + 2 720), 2 x náhrada hotových výdajů zástupce dle § 13 odst. 4 AT po 450 Kč a náhrada za 21% DPH (1 474,20 Kč). 38. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o.s.ř., o místě k plnění bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1. o. s. ř. Poučení: Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání za podmínek stanovených v § 237 o. s. ř. Dovolání se podává do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 6. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Proti výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné. Praha 12. února 2026 JUDr. Blanka Kapitánová v. r. předsedkyně senátu