USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Kapitánové a soudkyň Mgr. Zdeňky Winklerové a JUDr. Ivety Veselé ve věci žalobkyně: P., a.s., IČO xxx sídlem P., Praha zastoupené T. R., advokátem sídlem T., Praha proti žalované: M., reg.č. xxx sídlem S., Rakouská republika zastoupené R. H., advokátem sídlem N., Praha o zaplacení částky ve výši 5 078 741,63 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. září 2025, č. j. 98 C 229/2024-149, takto: Usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že se zamítá námitka mezinárodní nepříslušnosti. O d ů v o d n ě n í : 1. V záhlaví označeným usnesením soud prvního stupně zamítl námitku místní nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 9 vznesenou žalovanou. 2. Své rozhodnutí obvodní soud odůvodnil tak, že žalobkyně se domáhá zaplacení žalované částky z titulu náhrady škody, která jí vznikla tím, že žalovaná jako zhotovitel porušila smlouvu o dílo ze dne 25. 5. 2021 o zhotovení xxx. Žalovaná se ve věci samé vyjádřila dne 17. 2. 2025 a navrhla žalobu zamítnout, protože není jasné, jaké povinnosti ze smlouvy měla žalovaná porušit, přičemž žalobkyně ani neprokázala, že by xxx. 3. Obvodní soud nařídil jednání na den 2. 7. 2025, při kterém provedl i listinné dokazování a poskytl účastníkům poučení dle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), včetně lhůty k doplnění tvrzení a označení důkazů. V koncentrační lhůtě žalovaná spolu s doplněním svých tvrzení a důkazů vznesla námitku nepříslušnosti, neboť o věci má rozhodovat rakouský soud dle čl. 4 odst. 1 a čl. 7 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Brusel I bis“). Z provedeného dokazování smlouvou č. D21-00029 a také č. 10–102763-01, ze dne 25. 5. 2021 obvodní soud zjistil, že účastníci si sjednali v bodě 6.2. smlouvy, že veškeré spory budou rozhodovány podle českého práva, a to u Obvodního soudu pro Prahu 9, v případě sporů, které jsou oprávněny rozhodovat okresní soudy jako soudy prvního stupně. 4. Po právní stránce obvodní soud odkázal na ust. § 105 odst. 1 a § 89a o. s. ř. a uzavřel, že účastníci uzavřeli písemnou, naprosto srozumitelnou, resp. zcela explicitní dohodu o výlučné prorogaci zdejšího soudu – tedy o tom, který soud je místě příslušný, když zdejší soud je v této dohodě určený zcela v souladu se zákonem o soudech a soudcích a dále v řízení není žádná polemika o tom, že oba dva účastníci splňuji podmínku, že jsou podnikatelé (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 547/2017, sp. zn. 29 Odo 524/2002). Podle čl. 25 nařízení Brusel I bis platí, že strany, z nichž alespoň jedna má bydliště na území členského státu, se mohou dohodnout, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu je příslušný soud nebo soudy tohoto členského státu. Pokud se strany nedohodnou jinak, je tato příslušnost výlučná. Nadto žalovaná námitku (jakkoliv nedůvodnou) nevznesla společně s prvním procesním úkonem ve věci (vyjádření dne 17. 2. 2025), tj. vznesla ji opožděně (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1455/2006, Vrchního soudu v Olomouci sp .zn. 10 Cmo 445/95). Obvodní soud tak námitku žalované zamítl. 5. Proti tomuto rozhodnutí podala žalovaná odvolání a navrhla, aby odvolací soud napadené změnil tak, že řízení zastaví, nebo zrušil. Zdůraznila, že namítla mezinárodní nepříslušnost obvodního soudu s poukazem na své sídlo v Rakousku a poukázala na to, že příslušnost českého soudu nelze dovodit ani z čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, protože k tvrzenému škodnímu jednání zdržením se povinnosti konat může docházet v Rakousku. Soud tak rozhodl o jiné námitce, než byla vznesena. Dle žalované je smlouva o dílo absolutně neplatná a z neplatné smlouvy nemohla platně vzniknout dohoda o prorogaci soudu. Odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1926/2020, podle kterého nelze otázku mezinárodní příslušnosti posuzovat toliko v odůvodnění rozhodnutí, a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn 23 Cdo 2750/2022, kterým Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu, který námitku účastníka nesprávně posoudil jako námitku místní příslušnosti namísto námitky mezinárodní nepříslušnosti. Obvodní soud rozhodl o námitce, která vznesena nebyla a ignoroval skutečně vznesenou námitku. 6. Žalobkyně navrhla potvrzení napadeného rozhodnutí, protože Obvodní soud pro Prahu 9 je příslušný k projednání a rozhodnutí sporu. Předmětem řízení je nárok na náhradu škody způsobené prodlením žalované s řádným dokončením a předáním díla. Příslušnost tohoto soudu vyplývá z dohody o prorogaci obsažené ve smlouvě o dílo ze dne 25. 5. 2021, protože uplatněný nárok nepochybně s touto smlouvou souvisí. Dle žalobkyně je smlouva platná. Nadto i kdyby byla smlouva neplatná z důvodů souvisejících se zákonem o registru smluv, nemělo by to vliv na platnost dohody o prorogaci (shodně viz Bouda, P. a kol. Zákon o registru smluv. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, marg. č. 52). Přímo v čl. 55.4 smlouvy o dílo ze dne 25. 5. 2021 bylo ujednáno, že v případě, že některé ujednání Smlouvy je nebo se stane v budoucnu neplatným, neúčinným či nevymahatelným nebo bude-li takovým příslušným orgánem shledáno, zůstávají ostatní ujednání Smlouvy v platnosti a účinnosti, pokud z povahy takového ujednání nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž bylo uzavřeno, nevyplývá, že je nelze oddělit od ostatního obsahu této Smlouvy. Odkázala přitom na čl. 25 nařízení Brusel I bis, podle kterého dohoda o příslušnosti, která je součástí smlouvy, je považována za dohodu nezávislou na ostatních ustanoveních smlouvy. Mimo to by české soudy byly mezinárodně příslušné i bez existence dohody o prorogaci, a to dle čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis, čl. 7 odst. 2 aplikovat nelze, ale i ten by vedl k určení českého soudu jako mezinárodně příslušného. Navíc žalovaná svou námitku uplatnila opožděně a ve smyslu čl. 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis by se Obvodní soud pro Prahu 9 stal příslušným i bez ohledu na dohodu o prorogaci a čl. 7 nařízení Brusel I bis. Z odůvodnění napadeného usnesení je pak zřejmé, že obvodní soud námitku žalované zamítl proto, že účastníci uzavřeli platnou dohodu o prorogaci a navíc byla námitka vznesena opožděně. To, že ve výroku je námitka žalované označena jako námitka místní nepříslušnosti, na správnosti rozhodnut nic nemění. 7. Městský soud v Praze jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, včas a obsahuje zákonem předvídané náležitosti v dostatečném rozsahu (§ 201, § 202, § 204 odst. 1, § 205 o.s.ř.), přezkoumal podle ust. § 212, § 212a o.s.ř. napadené usnesení, včetně postupu soudu prvního stupně předcházejícího jeho vydání, a aniž nařídil jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.), dospěl k následujícím závěrům. 8. V posuzovaném řízení se jedná o věc s mezinárodním prvkem, jenž je představován tím, že žalovaná je právnická osoba s bydlištěm (sídlem) v Rakousku. 9. Podle § 103 o. s. ř. soud kdykoli za řízení přihlíží k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Jednou z podmínek řízení je mimo jiných též mezinárodní příslušnost soudu k projednání a rozhodnutí věci. Odborný spor o to, zda soud musí o námitce mezinárodní příslušnosti rozhodnout ve výroku usnesení, případně zda je proti takovému usnesení odvolání přípustné, byl ukončen usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1926/2020 (zmíněným odvolatelkou). Obvodní soud tak postupoval zcela správně, když o námitce žalované rozhodl ve výroku usnesení, proti němuž je odvolání přípustné. 10. Při zvažování mezinárodní příslušnosti českého soudu je na místě aplikovat nařízení Brusel I bis, které má přednost před použitím vnitrostátní úpravy (viz např. rozsudky ESD C-26/62 Van Gend en Loos či C-106/77 Simmenthal II), přičemž uvedený vztah je výslovně zachycen v ust. § 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, dále jen „ZMPS“). Z hlediska časové působnosti se Brusel I bis podle článku 81 vztahuje na řízení zahájená od 10. ledna 2015. Podmínky časové působnosti úmluvy jsou tak v projednávaném případě naplněny, jelikož řízení bylo zahájeno dne 14. 2. 2024. Naplněna je i podmínka věcné působnosti nařízení Brusel I bis, která se vztahuje obecně na občanské a obchodní věci bez ohledu na druh soudu (srov. článek 1), přičemž úmyslem unijního normotvůrce bylo zavést široké pojetí pojmu „občanské a obchodní věci“ obsaženého v čl. 1 odst. 1 Brusel I bis a přiznat tedy tomuto nařízení širokou působnost. 11. Žalovaná svou námitku odůvodnila tím, že bydliště žalované je v Rakousku, dohoda o prorogaci je neplatná pro neplatnost smlouvy o dílo, v jejímž rámci byla sjednána, a příslušnost českého soudu nevyplývá ani z čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis. Obvodní soud námitku zamítl, protože dohoda o prorogaci je platná, a nadto byla námitka uplatněna opožděně. 12. V posuzovaném případě se nejedná o výlučnou mezinárodní příslušnost dle čl. 24 Brusel I bis (předmět řízení nelze subsumovat pod výčet věcí uvedených v tomto ustanovení). Nepochybně nejsou pro určení mezinárodně příslušného soudu použitelná ustanovení týkající se pojištění (čl. 10 – 16 Brusel I bis) či pracovních smluv (čl. 20 – 23 Brusel I bis). Zjevně neaplikovatelné jsou pak i čl. 8 (nejedná se o žádný případ zde vypočtený) a čl. 9 (týká odpovědnosti za provoz lodi). 13. Podle článku 5 odst. 1 nařízení Brusel I bis mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, žalovány u soudů jiného členského státu pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly. 14. Před aplikací čl. 4 nařízení Brusel I bis (upravující mezinárodní příslušnost dle kritéria bydliště žalované ve prospěch rakouských soudů) tak mají přednost jak čl. 7, tak čl. 25 a čl. 26 nařízení Brusel I bis. Všechny posledně zmiňované články (tj. čl. 7, tak čl. 25 a čl. 26) pak v tomto případě směřují k určení českých soudů jako mezinárodně příslušných. 15. Podle čl. 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný řízení účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 24 výlučně příslušný. 16. Účast žalovaného na řízení podle čl. 26 nařízení Brusel I bis fakticky představuje konkludentní souhlas s příslušností soudu, jemuž byl spor předložen, a tedy ujednání o jeho příslušnosti (např. rozsudek SDEU ze dne 11. 9. 2014 ve věci C-112/13 A proti B a dalším, bod 53). Ke konkludentnímu ujednání o příslušnosti nedojde, vznese-li žalovaný námitku nepříslušnosti (rozsudek SDEU ze dne 20. 5. 2010 ve věci C-111/09 Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group proti Michalu Bilasovi, body 21 22). Úprava okamžiku, kdy má být namítána nepříslušnost soudu, závisí v zásadě na procesních pravidlech každého členského státu. Judikatura SDEU vyslovila, že námitka nepříslušnosti nemůže být vznesena po zaujetí stanoviska, které je podle vnitrostátního práva považováno za první obranu adresovanou soudu, jemuž věc byla předložena (viz např. rozsudek SDEU ze dne 24. 6. 1981 ve věci C-150/80 Elefanten Schuh GmbH proti Pierru Jacqmainovi, bod 16;rozsudek SDEU ze dne 27. 2. 2014 ve věci C-1/13 Cartier parfums lunettes SAS, Axa Corporate Solutions assurances SA proti Ziegler France SA a dalším, bod 36). I podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu přitom platí, že příslušnost soudu podle čl. 26 nařízení Brusel I bis může být založena tím, že se žalovaný vyjádří k žalobě, aniž by nejpozději současně s tímto vyjádřením vznesl námitku nedostatku příslušnosti soudu (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Nd 336/2007, publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 14/2009, srov. např. také usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 4971/2014 nebo sp. zn. 30 Cdo 1362/2015). 17. Žalovaná vznesla námitku mezinárodní příslušnosti skutečně opožděně (17. 7. 2025, viz č.l. 99), jak v podstatě správně vystihl obvodní soud. Příslušnost procesního soudu tak byla založena nejpozději postupem podle čl. 26 nařízení Brusel I bis, tj. tím, že se žalovaná dne 17. 2. 2025 vyjádřila k žalobě, aniž by nejpozději současně s tímto vyjádřením vznesla námitku nedostatku příslušnosti procesního soudu (srov. též Simon, P. In Drápal, L. - Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 2967). Shodně viz usnesení ze dne 25. 8. 2016, sp zn. 29 Nd 130/2016. Zjištění soudu, že žalovaná se vyjádřila k žalobě již dne 17. 2. 2025, aniž vznesla námitku nepříslušnosti soudu, je přitom v souladu s obsahem spisu (č.l. 42) a nebylo ani v odvolacím řízení zpochybněno. Nejpozději tak se stal Obvodní soud pro Prahu 9 místně i mezinárodně příslušným soudem. 18. Pro úplnost odvolací soud dodává, že podřízení se příslušnosti podle čl. 26 nařízení Brusel I bis převáží nad ostatními pravidly soudní příslušnosti (vyjma výlučné dle čl. 24 nařízení Brusel I bis), včetně sjednané příslušnosti podle čl. 25 (viz rozsudek SDEU ze dne 24. 6. 1981 ve věci C-150/80 Elefanten Schuh GmbH proti Pierru Jacqmainovi, body 9 11; usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1860/2015, srov. také SIMON, P. In: DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2965; Bříza, P. Volba práva a volba soudu v mezinárodním obchodě. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 165 s.). Obecně totiž platí, že strany sporu mohou svoji volbu práva, učiněnou na základě čl. 25 nařízení Brusel I bis, kdykoli v průběhu řízení modifikovat, tedy mohou i později založit mezinárodní příslušnost jiného soudu postupem dle čl. 26 nařízení Brusel I bis. Odpověď na otázku, zda má přednost starší, ale explicitní dohoda o příslušnosti (čl. 25 nařízení Brusel I bis) oproti mladší, jen konkludentní dohodě o příslušnosti (čl. 26 nařízení Brusel I bis), má však v poměrech tohoto případu čistě akademickou povahu, neboť v posuzované kauze si oběma způsoby strany zvolily mezinárodní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 9. 19. Již jen nad rámec podstatného pak odvolací soud přisvědčuje též správnosti úvahy, že účastníci provedli volbu sudiště ve smyslu nařízení čl. 25 Brusel I bis, jejíž platnost je nezávislá na platnosti smlouvy o dílo (čl. 25 odst. 5 nařízení Brusel I bis). SDEU přijal ve své rozhodovací praxi doktrínu oddělitelnosti dohody o volbě soudu od smlouvy, v níž je tato dohoda uzavřena. Podle SDEU je třeba činit rozdíl mezi věcnými ustanoveními smlouvy a ujednáním o volbě soudu (srov. rozsudek SDEU z 3. 7. 1997, ve věci C-269/95, Benincasa v. Dentalkit, odst. 24). Judikatura SDEU inklinuje k výkladu preferujícímu autonomii stran a posílení účinnosti dohod o výlučné volbě soudu (viz rozsudek SDEU ze dne 8. února 2024, Inkreal, C-566/22) ve prospěch určení příslušnosti v občanských a obchodních věcech prostřednictvím pravidel pro určení příslušnosti, jež jsou vysoce předvídatelná, a výklad tak sleduje cíl právní jistoty. Možnost smluvních stran dohodnout se na příslušnosti soudů některého členského státu totiž přispívá k zajištění toho, aby žalobce věděl, u kterého soudu může podat žalobu, a aby žalovaný předvídal, u kterého soudu může být žalován. V této souvislosti cíl právní jistoty vyžaduje, aby vnitrostátní soud, jemuž byla věc předložena, mohl snadno rozhodnout o vlastní příslušnosti, aniž by musel zkoumat meritorní stránku věci [obdobně viz rozsudek SDEU ze dne 29. července 2024, FTI Touristik (Mezinárodní prvek), C-774/22]. Podle ustálené judikatury Soudního dvora jak z požadavků jednotného použití unijního práva, tak ze zásady rovnosti vyplývá, že znění ustanovení unijního práva, které výslovně neodkazuje na právo členských států za účelem vymezení svého smyslu a dosahu, musí být v celé Unii zpravidla vykládáno autonomním a jednotným způsobem, který musí odpovídat obvyklému významu tohoto znění v běžném jazyce s přihlédnutím ke kontextu, v němž bylo použito, a cílům sledovaným právní úpravou, jejíž je součástí [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 10. června 2021, Commissioners for Her Majesty’s Revenue and Customs (Nevinný prostředník), C-279/19, EU:C:2021:473, bod 23, a ze dne 4. října 2024, AFAĎA, C-228/23, EU:C:2024:829, bod 39, jakož i citovaná judikatura]. V rámci posuzování platnosti dohody o příslušnosti musí být určitost dohody zkoumána nikoli podle kritérií týkajících se důvodů „věcné neplatnosti“ této dohody, jež jsou vymezeny v právu členských států v souladu s tímto ustanovením, ale na základě samostatných kritérií, která vyplývají z tohoto článku (srov rozsudek SDEU ze dne 27. 2. 2025 ve věci C-537/23). Žádnou konkrétní námitku věcné neplatnosti žalovaná neuvedla, závěr o určitosti a srozumitelnosti ujednání uzavřeného v písemné formě pak nebyl ani v odvolání zpochybněn, stejně jako závěr, že smlouvu o dílo včetně dohody o příslušnosti uzavřeli účastníci v rámci své podnikatelské činnosti. 20. Jen zcela na okraj pak odvolací soud dodává, že nelze aplikovat čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, neboť předmětem tohoto řízení je nárok ze smlouvy. V úvahu by tak (při neexistenci dohody o příslušnosti) přicházela jen aplikace čl. 7 odst. 1 písm. b) druhá odrážka nařízení Brusel I bis. Poskytováním služeb se rozumí výkon určité činnosti (aktivního jednání) za úplatu, charakteristickým závazkem pro smlouvu o dílo je závazek zhotovitele, přičemž žalovaná jako zhotovitel z úplatné smlouvy o dílo své služby měla žalobkyni poskytnout právě na území České republiky. Takže i kdyby nedošlo ke konkludentní dohodě o příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 9 (čl. 26 nařízení Brusel I bis) a současně ani neexistovala platná dohoda o příslušnosti čl. 25 nařízení Brusel I bis, byly by české soudy příslušné věc projednat a rozhodnout. 21. Obvodní soud však výrok svého rozhodnutí nesprávně formuloval, když uvedl, že rozhoduje o místní nepříslušnosti, ačkoliv z odůvodnění je zřejmé, že posuzoval otázku své příslušnosti komplexněji. Odvolací soud dospěl k závěru, že pochybení obvodního soudu je možno v rámci odvolacího řízení napravit, neboť obě strany dostaly příležitost uplatnit svou argumentaci v otázce mezinárodní příslušnosti soudu a klíčový závěr o pozdním uplatnění námitky ani nebyl odvolatelkou napaden. Dvojinstančnost přitom není obecnou zásadou civilního soudního řízení a podle konstantní judikatury je právo na spravedlivý proces naplněno tehdy, je-li věc posouzena alespoň v jednom stupni orgánem, který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009). 22. Odvolací soud tedy nepovažuje formulaci výroku přezkoumávaného usnesení za správnou, neshledává však současně naplnění důvodu pro kasaci rozhodnutí, proto napadené usnesení soudu prvního stupně postupem podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. argumentace a maiori ad minus ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř. změnil tak, že se zamítá námitka mezinárodní příslušnosti. Poučení: Proti tomuto usnesení lze podat dovolání za podmínek stanovených v § 237 o. s. ř. Dovolání se podává do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 9. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Praha 13. ledna 2026 JUDr. Blanka Kapitánová v. r. předsedkyně senátu