USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Kapitánové a soudkyň Mgr. Zdeňky Winklerové a JUDr. Ivety Veselé ve věci nezletilé: A. L., narozená xxx bytem xxx, Praha zastoupená kolizním opatrovníkem Městskou částí Praha – OSPOD sídlem xxx dcery rodičů: O. Z., narozená xxx bytem xxx, Praha zastoupená advokátem V. L., narozený xxx bytem xxx, xxx, Polská republika zastoupený advokátkou o návrhu otce na nařízení předběžného opatření, k odvolání matky proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. listopadu 2025, č. j. 0 Nc 29020/2022-608, takto: I. Usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že návrh otce na uložení zákazu matce vycestovat s nezletilou bez písemného souhlasu otce nebo bez předchozího souhlasu soudu a na uložení povinnosti odevzdat cestovní pas nezletilé do úschovy soudu po dobu trvání předběžného opatření, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odůvodnění 1. V záhlaví označeným usnesením soud prvního stupně postupem dle § 102 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád v platném znění (dále jen „o. s. ř.“) ve smyslu § 76 odst. 1 písm. e) o. s. ř. nařídil předběžné opatření, kterým matce zakázal do doby pravomocného rozhodnutí o změně úpravy styku otce s nezletilou vycestovat s nezletilou mimo území České republiky bez souhlasu otce nezletilé (výrok I) a dále matce uložil na dobu trvání tohoto předběžného opatření odevzdat cestovní doklad nezletilé do úschovy soudu (výrok II). 2. Své rozhodnutí obvodní soud odůvodnil tím, že o úpravě styku otce s nezletilou, která byla rozsudkem Oblastního soudu ve Varšavě ze dne 3. 12. 2020 svěřena do péče matky, rozhodl naposledy Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 28. 1. 2025, č. j. 0 Nc 29020/2022-480, v právní moci 14. 3. 2025. Po dobu prvních 4 měsíců od vykonatelnosti rozsudku styk stanovil formou asistovaného styku, poté již bez odborné asistence, s odůvodněním, že vztah mezi rodiči je narušený, vztah mezi nezletilou a otcem musí být obnovován postupně a citlivě s tím, že jakmile nezletilá vůči otci nabyde potřebné jistoty, nic nebrání tomu, aby jejich kontakt probíhal zcela standardním způsobem. V době rozhodování soudu prvního stupně vedl tento soud jen řízení o návrhu matky ze dne 7. 7. 2025 na změnu styku, aby i nadále probíhal toliko asistovanou formou a nepřímo prostřednictvím videohovorů. Podání návrhu matka zdůvodnila tím, že asistované styky otce s nezletilou dle shora citovaného rozsudku se uskutečnily jen dvakrát, k navázání hlubšího vztahu mezi nimi tedy rozhodně nedošlo. Otec nesouhlasil, má za to, že dosud realizovaná setkání svůj účel splnila a kontakt nezletilé s otcem byl obnoven. Současně se však otec domáhal výkonu rozhodnutí – rozsudku ze dne 28. 1. 2025, č. j. 0 Nc 29020/2022-480, v části týkající se nepřímého styku s nezletilou formou videohovorů - s odůvodněním, že matka na pokusy otce o jejich realizaci nereaguje, čímž dochází k dalšímu odcizování otce a dcery. Návrhem doručeným dne 6. 11. 2025, se otec domáhá nařízení předběžného opatření, neboť je přesvědčen o reálné hrozbě, že se matka s nezletilou odstěhuje do Austrálie, čímž bude kontakt nezletilé s otcem znemožněn. Již v minulosti došlo k tomu, že se matka bez souhlasu otce s nezletilou odstěhovala z Polska do České republiky, čímž nezletilou otci odcizila. Svou obavu odůvodnil tím, že v říjnu 2025 právního zástupce otce kontaktoval právní zástupce matky s žádostí o souhlas otce o vycestování nezletilé s rodinou matky do Austrálie na dobu cca 9-12 měsíců. Otec zjistil, že nezletilá je držitelkou cestovního pasu vydaného Polským konzulátem v xxx dne 19. 2. 2021, ač k jeho vydání otec neudělil souhlas, byť dle polské právní úpravy je souhlas obou rodičů povinný. Otec na matku v Polsku podal trestní oznámení, neboť je zde podezření, že matka k žádosti o vydání pasu pro nezletilou doložila otcův souhlas falešný či pozměněný. Za daných okolností je hrozba odstěhování nezletilé do Austrálie nikoli jen hypotetickou možností, ale zcela reálným scénářem, který by ve svém důsledku vedl k úplnému přerušení kontaktu otce s nezletilou. 3. Kolizní opatrovník shledal návrh otce na nařízení předběžného opatření ze dne 6. 11. 2025 důvodným a plně jej podpořil. 4. Po právní stránce soud poukázal na ust. § 75c, § 76 odst. 1 písm. e) a§ 102 odst. 1, 3 o. s. ř. ve spojení s § 877 odst. 1 a § 889 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a uzavřel, že situace zcela reálně vyžaduje rychlou a účinnou ochranu práv účastníka řízení. 5. Soud má z dosavadního průběhu řízení za osvědčené, že podmínky pro nařízení předběžného opatření splněny jsou, neboť matka prostřednictvím svého právního zástupce skutečně otce informovala o svém úmyslu s nezletilou odcestovat na cca rok do Austrálie. Se stěhováním (byť dočasným) nezletilé do zahraničí otec nesouhlasí. Z dosud shromážděného spisového materiálu současně vyplývá, že styk nezletilé s otcem dle úpravy obsažené v posledním rozsudku realizován nebyl, proto se matka již čtyři měsíce poté, co tento rozsudek nabyl právní moci, domáhá změny stávající úpravy styku, s čímž otec rovněž nesouhlasí. Vztah mezi rodiči je narušený a vyloučit nelze ani ovlivňování nezletilé matkou proti otci. Z hlediska zdravého psychosociální vývoj nezletilé je přitom k nezbytné, aby v jejím životě adekvátním způsobem figurovali otec i matka. Na formování vztahu mezi otcem a nezletilou se však již negativně projevila ta skutečnost, že se matka s nezletilou odstěhovala z původního bydliště rodiny v Polsku do České republiky, což vedlo k přerušení kontaktu otce s nezletilou po dobu zhruba dvou let. Nelze pominout ani tvrzení otce týkající se nesrovnalostí při procesu vydání pasu nezletilé. Proto soud shledal v zájmu nezletilé, aby do doby, nežli bude v řízení o změnu styku pravomocně rozhodnuto, tato setrvala na území České republiky. Protože riziko vycestování nezletilé do zahraničí proti vůli otce skutečně reálné, soud návrhu otce vyhověl. 6. Proti tomuto usnesení podala matka odvolání a navrhla napadené rozhodnutí změnit, nebo zrušit. Tvrdí, že rozhodnutí je nepřiměřené, nepodložené a zásadně zasahuje do běžného života dítěte, zejména co se týče dovolených. Odmítá, že by měla v úmyslu dítě unést nebo vycestovat bez souhlasu otce. Komunikace stran možného ročního pobytu v Austrálii byla pouze sondováním skrze právní zástupce, včetně návrhu finanční spoluúčasti a zachování kontaktu. Nebyl stanoven termín, neexistovaly letenky, ubytování ani žádná příprava. Vízum bez souhlasu otce stejně nelze získat. Matka nesouhlasí s tvrzením, že dítě „odcizila“ otci přesunem z Polska – žádný soud neshledal její jednání protiprávním, naopak bylo prokázáno, že otec s pobytem v ČR souhlasil. Polské rozhodnutí (citované v odvolání) konstatuje, že matka o dceru řádně pečuje a že otec dlouhodobě nerealizoval kontakt s dcerou. Pas byl vydán se souhlasem obou rodičů (2018), matka pouze požádala o aktualizaci fotografie. Otec se na asistované styky v xxx xxx opakovaně nedostavil a absolvoval pouze 2 z 16 stanovených styků. Telefonický kontakt probíhá, matka zajišťuje zpětné hovory, otec je často nepřijímá. Po pokusech o neasistované styky došlo ke zhoršení psychického stavu (úzkost, plačtivost). Školní psycholog doporučil výhradně asistovaný režim, nezletilá chodí na terapii. Podle judikatury (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2471/10) je zákaz vycestování závažný zásah, který je možný jen při důvodné obavě z únosu – ta zde dle matky neexistuje. Předběžné opatření musí být účelné a přiměřené; zde blokuje i běžné krátkodobé cesty. V doplnění odvolání navrhla, aby odvolací soud položil předběžnou otázku k Soudnímu dvoru Evropské unie, zda lze omezit volný pohyb v rámci EU souhlasem nerezidentního rodiče po dobu, kdy mu nezletilý není svěřen do péče. 7. Otec ani kolizní opatrovník se k odvolání matky nevyjádřili. 8. Městský soud v Praze jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) – po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, včas a obsahuje zákonem předvídané náležitosti (§ 201, § 202, § 204 odst. 1, § 205 o. s. ř.) – přezkoumal podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. napadené usnesení, včetně postupu soudu prvního stupně předcházejícího jeho vydání, podle ust. § 212, § 212a odst. 1, 6 o. s. ř. v souladu s ust. § 1 odst. 3 a § 28 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dále jen „z. ř. s.“, aniž nařídil jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.). Odvolání je opodstatněné. 9. Podle čl. XVIII zákona č. 268/2025 Sb., kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, řízení o předběžném opatření podle § 76 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve věcech péče soudu o nezletilé zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, včetně změny nebo zrušení takto nařízeného předběžného opatření, se dokončí podle dosavadních právních předpisů. 10. Soud členského státu nemusí položit předběžnou otázku SDEU, pokud je unijní právo jasné, výklad je jednoznačný (tzv. acte clair), nebo již o dané věci existuje judikatura SDEU (acte éclairé). Povinnost odpadá, pokud otázka není pro rozhodnutí sporu relevantní nebo je zjevně zbytečná. Odvolací soud nepoložil předběžnou otázku SDEU jednak proto, že předběžné opatření zamezovalo jakémukoliv vycestování nezletilé, nikoliv jen na území Evropské unie, tudíž by ani zodpovězení otázky nevyčerpalo celý předmět odvolacího přezkumu a odpověď by tak nebyla pro rozhodnutí dostatečně relevantní. Nadto s ohledem na účinky nařízeného předběžného opatření a předpokládanou dobu k zodpovězení takové otázky v řádech měsíců až let je přerušení řízení o předběžném opatření a vyčkávání na odpověď zcela v rozporu s konceptem nejlepšího zájmu dítěte, v jehož nejlepším zájmu je, aby o jeho možnosti cestovat bylo rozhodnuto bezodkladně. Zejména však má odvolací soud za to že položená otázka a skutečný předmět předběžného opatření se spolu míjejí. Z odůvodnění přezkoumávaného usnesení se totiž podává, že jeho cílem je zamezit mezinárodnímu únosu z členského státu EU do Austrálie, takovéto omezení rezidentního rodiče je plně v souladu s právem Evropské unie, v tomto směru je Evropské právo zcela jasné a není pochyb o tom, že za účelem znemožnění mezinárodního únosu lze uložit rodiči zákaz vycestování i jen v rámci států Evropské unie. Haagská úmluva je totiž závazná pro všechny členské státy EU – srov. čl. 96 nařízení Rady (EU) 2019/1111ze dne 25. 6. 2019, o příslušnosti, uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské odpovědnosti a o mezinárodních únosech dětí (tzv. Brusel II ter). 11. Základním kamenem judikatury týkající se nezletilých dětí (včetně rozhodování o předběžných opatřeních) je zásada nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (publikované pod sdělením federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb.). Zájem dítěte je přitom třeba posuzovat z hledisek objektivních, nikoli z pouhého subjektivního hodnocení výhodnosti či naopak nevýhodnosti pozice toho kterého z obou rodičů. 12. Odvolací soud připomíná, že podle § 75c odst. 4 o.s.ř. je pro předběžné opatření rozhodující stav v době vyhlášení (vydání) usnesení soudu prvního stupně a citované ustanovení se uplatní i pro rozhodování odvolacího soudu o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně ve věcech předběžných opatření upravených v z.ř.s. (viz Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. Cpjn 202/2016). 13. Předně odvolací soud nesouhlasí s tím, že by se jednalo o případ ust. § 102 o. s. ř., neboť řízení o návrhu matky na změnu rozhodnutí o styku a návrh otce na nařízení předběžného opatření v podobě zákazu vycestování nemají dostatečnou souvislost. Ostatně otec ani tato dvě řízení nespojoval, sám nijak trvání požadovaného předběžného opatření časově nelimitoval. To, že si soud neujasnil, o jaký režim předběžného opatření se jedná, pak je zřejmé rovněž z toho, že v záhlaví je uvedeno, že se jedná o návrh na předběžné opatření bez návrhu ve věci samé. Pochybení soudu, kdy spolu svázal dvě nesouvisející řízení, se projevilo tak, že při vyhovění návrhu měl otci uložit, aby ve stanové lhůtě zahájil řízení o věci samé, případně takové řízení zahájit z úřední povinnosti. Neschopnost identifikovat, jaké řízení by mělo být zahájeno, mělo soud vést k zamyšlení, zda je na místě takto široce pojatému návrhu vyhovět, zejména když celé odůvodnění návrhu i předběžného opatření se týká jen omezení vycestování za účelem dlouhodobého pobytu v Austrálii. Správně tak obvodní soud měl postupovat dle § 74 o. s. ř. , avšak tato nesprávnost nemá vliv na výsledek řízení. 14. Praxe se ustálila v tom, že zatímco potřeba zatímní úpravy právních poměrů účastníků musí být prokázána, ohledně ostatních okolností významných pro nařízení předběžného opatření postačí, že budou alespoň osvědčeny, tedy že se s ohledem na okolnosti případu jeví jako pravděpodobné (srov. Drápal, L. Občanský soudní řád I, II. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 419., nebo rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 163/09, či sp. zn. IV ÚS 637/05). Posouzení, zda je dána potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků, závisí na okolnostech konkrétního případu. Při rozhodování o předběžném opatření soud žádné dokazování neprovádí. Předběžným opatřením není prejudikován konečný výsledek sporu, zajišťuje však, aby konečné rozhodnutí mohlo mít případně vůbec reálný význam (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 221/98). 15. Odvolací soud akcentuje že návrh otce na nařízení předběžného opatření (č.l. 595 a násl.) byl odůvodněn výlučně obavou otce z únosu dcery do Austrálie na dobu 9–12 měsíců. Reálnost svých obav dokládal e-mailovou komunikací právních zástupců rodičů a kopií cestovního pasu nezletilé, jehož platnost končí 19. 2. 2026. 16. Odvolací soud za obecně známou skutečnost považuje to, že pro vstup do Austrálie musí mít návštěvník nejen vízum, ale i cestovní pas, jehož platnost je delší než 6 měsíců po ukončení pobytu. Nezletilou by tak na základě cestovního pasu, který matce bylo uloženo složit do úschovy soudu, nebyl povolen vstup do Austrálie (nehledě na absenci víza). 17. Otec tak shora uvedenými listinami osvědčil jen to, že matka požádala o jeho souhlas s vycestováním nezletilé do Austrálie (což je jednání plně souladné s povinnostmi vyplývajícími z rodičovské odpovědnosti) a že na základě cestovních dokladů nezletilé je vyloučeno, aby byl nezletilé v době rozhodování soudu umožněn vstup do Austrálie. Podmínky pro nařízení předběžného opatření tak splněny nebyly. 18. Nad rámec uvedeného lze dodat, že ani odvolacímu soudu není z výroku přezkoumávaného rozhodnutí v kontextu jeho odůvodnění zřejmé, zda mělo skutečně matce znemožnit, aby s ní nezletilá trávila běžnou dovolenou v zahraničí. Z odůvodnění návrhu na nařízení předběžného opatření totiž vyplývá, že jeho jediným účelem bylo zabránit ve vycestování matky s dítětem na dobu v řádech 9–12 měsíců do Austrálie, avšak tomu neodpovídal petit navrhovaného předběžného opatření. Soud není vázán návrhem petitu předběžného opatření, mohl jej formulovat jinak, což učinil, avšak odvolací soud neshledává žádný důvod pro vázání trvání předběžného opatření o obecném zákazu adresovaném matce vycestovat s nezletilou z České republiky právě na rozhodování o návrhu matky, zda má osobní kontakt otce a dcery být i nadále jen asistovaný či nikoliv. Nejde totiž o situaci, že by styk upraven nebyl vůbec a nebylo by možno domáhat se jeho výkonu. Pokud by v dané procesní situaci matka vzala zpět svůj návrh na změnu styku (přičemž se změnou styku otec nesouhlasí, takže zastavení řízení by nic nebránilo), tak by předběžné opatření o zákazu vycestování bez náhrady zaniklo, aniž by se však ve faktických poměrech cokoliv změnilo, což činí rozhodnutí soudu o nařízení předběžného opatření v tomto kontextu zcela nelogické. 19. Navíc obvodní soud odkázal na ust. § 877 o. z., aniž vysvětlil, jak dlouhý pobyt dítěte v zahraničí považuje za rozhodnutí pro dítě natolik významné, že je to soud, kdo bude rodičům při neschopnosti jejich dohody určovat, kdo kam s dítětem pojede byť jen na jednodenní výlet, pokud to bude za hranice ČR (což je v tomto případě zásadní zejména s přihlédnutím na přítomný mezinárodní prvek představovaný cizím občanstvím účastníků a bydlištěm otce v zahraničí). Odkaz na ust. § 889 o. z. pak spíše vede k závěru, že soud chtěl znemožnit pouze vycestování na dobu delší – z odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí totiž vyplývá, že soud za reálnou hrobu považoval jen pobyt o délce 9–12 měsíců v Austrálii, protože pár denní pobyt v zahraničí v období, kdy se styk otce a dcery nemá uskutečnit, nelze považovat za jakoukoliv formu bránění ve styku. Na obvodní soud lze tak jen apelovat, aby s ohledem na vysoce konfliktní vztah rodičů pro příště formuloval své rozhodnutí precizněji, aby se jeho rozhodnutí nestala dalším zdrojem problémů. 20. Odvolací soud proto napadené rozhodnutí soudu prvého stupně změnil postupem dle § 220 odst. 1 o. s. ř. argumentace a maiori ad minus tak, že návrh zamítl. 21. O nákladech řízení před soudy obou stupňů odvolací soud rozhodl dle § 23 z. ř. s. Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.). Praha 4. února 2026 JUDr. Blanka Kapitánová v. r. předsedkyně senátu