28 A 2/2026-40 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY   Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Ladislavem Hejtmánkem ve věci   žalobkyně: H.   zastoupený advokátem Mgr. Markem Eichlerem   sídlem Nekázanka 888/20,  Praha 1   proti   žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců   sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4     v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. prosince 2025, č. j. MV-167788-4/SO-2025   takto:   I. Žaloba se zamítá.   II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.   Odůvodnění   [1]                        Žalobkyně napadla shora uvedené správní rozhodnutí, a domáhá se zrušení rozhodnutí žalované o zamítnutí žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem ostatní/jiné podle ustanovení § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 a dále ve spojení s § 37 odst. 2 písm. a) s odkazem na § 56 odst. 1 písm. j) větu druhou zákona č. 326/1999 Sb., zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Žádost nebyla prodloužena z důvodu zjištění jiné závažné překážky pobytu cizince na území.   [2]                        Žalobkyně namítá, že správní orgány nesprávně právně posoudily její opakovanou účast na kurzech českého jazyka jako „jinou závažnou překážku pobytu“ ve smyslu § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. Tvrdí, že takový závěr nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu, neboť orgány veřejné správy si neobstaraly žádné podklady, z nichž by bylo možné dovodit, že účel pobytu neplnila. Pouhé konstatování, že navštěvuje jazykové kurzy „příliš dlouho“, nepředstavuje podle ní skutkový závěr, ale domněnku, která nevychází z ověřených informací. Žalobkyně zdůrazňuje, že čeština je pro cizince obtížným jazykem a opakované kurzy jsou běžným prostředkem přípravy na následné studium. Správní orgány podle ní postupovaly v rozporu s § 3 správního řádu, když nezjistily dostatečně skutkový stav, neprovedly výslech, ani si nevyžádaly potvrzení o průběhu či výsledcích kurzů.   [3]                        Dále žalobkyně uvádí, že správní orgány extenzivním výkladem rozšířily neurčitý právní pojem „jiná závažná překážka“ nad rámec jeho skutečného smyslu. Odkazuje na judikaturu, podle níž má uvedené ustanovení bezpečnostně‑politický charakter a nemůže sloužit jako prostředek k nahrazení jiných zákonných důvodů neprodloužení pobytu. Podle žalobkyně nelze bez dalšího podřadit opakovanou účast na jazykových kurzech pod tento pojem a skutkové okolnosti musí být posuzovány restriktivně, nikoliv svévolně.   [4]                        Žalobkyně rovněž brojí proti absenci posouzení přiměřenosti zásahu do jejího soukromého a rodinného života. Tvrdí, že správní orgány se vůbec nezabývaly kritérii, která vyplývají z judikatury Nejvyššího správního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, zejména délkou pobytu, mírou integrace, existencí partnerského vztahu a dopady do studia. Žalobkyně žije v České republice od roku 2022, intenzivně se učí český jazyk, a má zde partnera – občana České republiky. Podle ní tak rozhodnutí představuje nepřiměřený zásah do práv chráněných čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv. Správní orgány podle ní rezignovaly na povinnost individuálního posouzení dopadů rozhodnutí a jejich závěry jsou proto nepřezkoumatelné.   [5]                        Z těchto důvodů žalobkyně uzavírá, že rozhodnutí správních orgánů vychází z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, je právně nesprávné, nepřiměřené a nezákonné, a proto navrhuje jeho zrušení.   [6]                        Žalovaný ve vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a proběhlé správní řízení, žalobu navrhl jako nedůvodnou zamítnout.   [7]                        Při ústním jednání účastníci na svých procesních stanoviscích setrvali.   [8]                        V odůvodnění napadeného rozhodnutí je mj. uvedeno, že ze správního spisu plyne, že správní orgán I. stupně hodnotil především pobytovou a studijní historii žalobkyně na území, z níž podle jeho závěrů vyplynulo, že žalobkyně nesměřuje svoji činnost k cíli, pro který jí byl pobyt původně udělen, tedy k přípravě na následné vysokoškolské studium a jeho zahájení. Správní orgán uvedl, že žalobkyně na území pobývá od roku 2022, kdy jí byl udělen dlouhodobý pobyt za účelem studia spočívajícího v jazykové a odborné přípravě ke studiu akreditovaného programu vysoké školy. Dle správního orgánu žalobkyně nejprve nenastoupila do kurzu organizovaného VŠCHT, pro který pobyt získala, následně však absolvovala obdobný kurz organizovaný ČZU. Správní orgán dále poukázal na to, že žalobkyně po skončení tohoto kurzu nezahájila studium na vysoké škole, nýbrž požádala o vydání zaměstnanecké karty, kterou posléze vzala zpět, a následně si zvolila jiný účel pobytu – absolvování jazykového kurzu českého jazyka provozovaného soukromým subjektem DBS. Poté, co bylo tomuto účelu vyhověno, žalobkyně v rámci nyní projednávané žádosti opět žádala o prodloužení pobytu za účelem dalšího jazykového kurzu, opět u téže společnosti.   [9]                        Správní orgán I. stupně hodnotil toto jednání žalobkyně jako opakované a bezcílné navštěvování jazykových kurzů, které podle jeho názoru není možné považovat za plnění účelu pobytu. Uvedl, že žalobkyně ukončila již několik jazykových kurzů, včetně jednoho řádně akreditovaného veřejnou vysokou školou, avšak po téměř tříletém pobytu dosáhla úrovně znalosti jazyka pouze A1, což podle správního orgánu svědčí o tom, že jazykové vzdělávání není skutečným prostředkem k dosažení deklarovaného cíle. Správní orgán dovodil, že žalobkyně buď nemá schopnosti dosáhnout potřebné jazykové úrovně, nebo jejím skutečným úmyslem není studium na vysoké škole, ale pouze prodlužování pobytu formou kontinuální účasti na jazykových kurzech. Tento stav podle správního orgánu představuje tzv. jinou závažnou překážku pobytu dle § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. Současně uvedl, že zákonodárce omezuje dobu jazykové přípravy ke studiu, která je považována za účel studia podle § 64 písm. b) zákona, maximálně na dvě období, tedy jedno povolení a jedno prodloužení, což má podle správního orgánu zabránit zneužívání této kategorie pobytu k prodlužování pobytu bez reálného pokroku. Ačkoliv v projednávané věci nešlo o přípravu podle uvedeného ustanovení, správní orgán dovodil, že obdobné omezení musí být bráno v úvahu i tehdy, pokud žalobkyně účelově opakovaně střídá různé jazykové kurzy mimo systém veřejných vysokých škol.   [10]                        Komise po přezkumu napadeného rozhodnutí přisvědčila závěrům správního orgánu I. stupně. Konstatovala, že postup správního orgánu byl v souladu s § 3 správního řádu a že skutkový stav byl zjištěn dostatečně. Z pohledu Komise ze souboru pobytové a studijní historie žalobkyně vyplývá, že žalobkyně během tří let absolvovala nejméně tři jazykové kurzy, přičemž mezi nimi opakovaně měnila své plány, a ani jednou neprokázala reálný pokrok vedoucí k naplnění původního účelu pobytu. Komise ověřila způsob fungování kurzů DBS, jejich obsah a časovou dotaci, přičemž připomněla, že nejde o kurzy akreditované, nevedou ke zkouškám ani k získání formální kvalifikace a z povahy věci tedy nelze dovodit, že by takové kurzy zasluhovaly dlouhodobou pobytovou podporu ze strany státu. Podle Komise nelze považovat za rozumné, aby na území České republiky opakovaně a bez omezení pobývali cizinci pouze za účelem jazykových kurzů bez jasného studijního nebo profesního cíle. V posuzovaném případě měla žalobkyně podle Komise dostatek příležitostí připravit se ke studiu, avšak neprokázala žádný pokrok, který by ukazoval na skutečný záměr zahájit vysokoškolské studium.   [11]                        Komise výslovně uvedla, že jazykové kurzy provozované soukromými subjekty nejsou studiem podle zákona a nejsou účelem, který by sám o sobě vyžadoval dlouhodobý pobyt na území. Zdůraznila širokou diskreční pravomoc státu u pobytů kategorie „ostatní/jiné“, a to zejména při posuzování, zda deklarovaný účel skutečně vyžaduje přítomnost cizince na území. V posuzované věci Komise uzavřela, že taková potřeba dána není, neboť účast na jazykových kurzech žalobkyně neprokazuje žádné směřování k naplnění deklarovaného cíle ani žádnou skutečnou vazbu na území České republiky. Na základě těchto úvah Komise považovala za naplněnou alternativní skutkovou podstatu „jiné závažné překážky pobytu cizince na území“, a z tohoto důvodu změnila pouze formulaci výroku, nikoliv však závěr o zamítnutí žádosti.   [12]                        Pokud jde o posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí na soukromý a rodinný život žalobkyně, Komise se ztotožnila se závěry správního orgánu I. stupně, že žalobkyně během řízení neuvedla žádné skutečnosti, které by svědčily o intenzivních vazbách na území či jiných okolnostech odůvodňujících jiný závěr. Konstatovala, že samotné zamítnutí žádosti nepředstavuje nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života, neboť žalobkyně může v budoucnu za splnění podmínek o pobytové oprávnění opět požádat. Komise proto uzavřela, že důsledky rozhodnutí jsou přiměřené zájmu státu na regulaci pobytového režimu a ochraně veřejného zájmu. Na základě těchto důvodů napadené rozhodnutí potvrdila, pouze opravila nesprávně uvedenou skutkovou podstatu ve výroku.   [13]                        Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo, v mezích žalobních bodů, jimiž je vázán, vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí správního orgánu (ust. § 75 odst. 1, 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „s.ř.s.“), a o důvodnosti podané žaloby uvážil takto.   [14]                        Žalobkyně v podané žalobě argumentuje pouze velmi obecně, bez většího konkrétního nesouhlasu s rozhodovacími důvody. Uvádí, že opakovaně navštěvuje kurzy českého jazyka, což je nesporná skutečnost, pouze zdůrazňuje, že český jazyk je pro ni obtížný. To však není vysvětlení jejího nesoustředěného a opakovaného studia, které bylo v řízení hodnoceno, ani toho, že samotné studium českého jazyka nebylo důvodem pro udělení pobytového oprávnění, neboť toto studium bylo pouze přípravou pro další studium, k němuž nedošlo. Skutečnost, že zákon o pobytu cizinců nestanovuje nějakou dobu studia konkrétním vyčíslením, neznamená, že by tuto skutečnost nemohly správní orgány hodnotit. Výsledek hodnocení, tedy závěr, že žalobkyně nesměřuje svou studijní aktivitu k dosažení cíle, není postaven na domněnkách správního orgánu, ale na konkrétní studijní činnosti žalobkyně, která byla shora dostatečně popsána v předchozí části rozsudku. Nejde tak o žádný rozpor s ust. § 3 správního řádu, ale o hodnocení konkrétního zjištění (žalobkyně má tento pobyt udělen od roku 2022 a měl směřovat k jejímu studiu na vysoké škole VŠCHT, k čemuž do dne vydání rozhodnutí nedošlo, žalobkyně se pouze stále zdokonaluje v českém jazyce nyní v jazykových kurzech, které jsou organizované soukromými subjekty). Doba přes 3 roky je podle soudu dostatečně dlouhá na to, aby žalobkyně ovládla český jazyk na potřebné úrovni k tomu, aby aspoň nějaké úsilí vyvinula k dalšímu studiu.   [15]                        Ohledně námitky vypořádání jiných závažných překážek, zde žalobkyně pouze cituje z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze, a pouze krátce namítá, že nesouhlasí s posouzením svého pobytu. Podle názoru soudu dlouhodobé navštěvování jazykových kurzů bez jasné akreditace a bez zřetelného výsledku k samotnému dalšímu studiu naplňuje dostatečně tento zákonný pojem a žalovaný nijak nepochybil, pokud takové jednání pod něj podřadil.   [16]                        Dále žalobkyně napadá posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí, a to rovněž pouze obecně citací ze správní judikatury. Jedinou konkrétní okolnost uvádí v tom, že zde žije 4 roky, kdy navštěvovala kurzy jazyka a našla si zde přítele. Tyto skutečnosti jsou však běžné, nejedná se o žádnou mimořádnou skutečnost, která by měla mít vliv na přiměřenost dopadů rozhodnutí. Jak uvedl již žalovaný, žalobkyně, pokud skutečně již začne příští rok studovat na ČVUT, může znovu o příslušné pobytové oprávnění požádat. Skutečnost, že si žalobkyně našla přítele, nebyla uplatněna ve správním řízení, proto se jí nemohly správní orgány zabývat, a z povahy věci se tak nemůže jednat o nezákonnost rozhodnutí ve smyslu nedostatku důvodů rozhodnutí.   [17]                        V dané věci tak soud uzavírá, že podanou žalobu nepovažuje za důvodnou a proto ji zamítl (ust. § 78 odst. 7 s.ř.s.).   [18]                        Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého má účastník, který měl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem. Vzhledem k tomu, že žalovanému státu – vykonavateli veřejné správy - tyto nevznikly nad míru obvyklou jeho běžné činnosti, soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku.       P o u č e n í :   Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou (2) týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. Podle ust. § 104 odst. 3 písm. a) s.ř.s. v případě, kdy městský soud rozhodoval po zrušení rozhodnutí Nejvyšším správním soudem, je kasační stížnost nepřípustná, mimo situaci, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.     Praha dne 12. března 2026         JUDr. Ladislav Hejtmánek, v.r. samosoudce