USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň Mgr. Miloslavy Štorkové a JUDr. Andrey Borovičkové, Ph.D., ve věci žalobkyně: A., a.s., IČO xxx sídlem E., Praha proti žalovanému: R. G., narozený xxx bytem K., K., Slovenská republika o 4 629,58 Kč, k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 19. září 2025, č. j. 10 C 118/2025 – 22 takto: Usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že se řízení nezastavuje. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud prvního stupně výrokem I rozhodl, že není příslušný k projednání a rozhodnutí věci, výrokem II řízení zastavil a výrokem III rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 2. V odůvodnění uvedl, že žalobkyně se zaplacení žalované částky po žalovaném domáhala s tím, že pro žalovaného vedla běžný účet, žalovaný se v rozporu se smlouvou dostal do nepovoleného debetu. Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný je občanem Slovenské republiky, v České republice neměl nikdy povolen žádný druh pobytu. Zabýval se proto tím, zda soudům České republiky svědčí mezinárodní příslušnost (pravomoc) k projednání a rozhodnutí věci, vyšel přitom z nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále nařízení Brusel I bis). Za rozhodné považoval zjištění, kde má žalovaný své skutečné bydliště. Uvedl, že na adrese uvedené v žalobě N., Praha, si žalovaný žádnou zásilku soudu nepřevzal, naopak osobně převzal zásilku zaslanou na slovenskou adresu. Uvedl, že v dané věci jde o nárok ze spotřebitelské smlouvy, příslušnost se proto řídí článkem 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis, tedy místem bydliště žalovaného. Postupoval proto podle článku 28 odst. 1 uvedeného nařízení a protože se žalovaný řízení neúčastnil, vyslovil svou nepříslušnost, podle ust. § 104 odst. 1 o. s. ř. řízení zastavil a podle ust. § 146 odst. 2 věty prvé o. s. ř. rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, jak uvedl ve výroku svého rozhodnutí. 3. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně odvolání, kterým se domáhala jeho zrušení a pokračování v řízení. Namítala, že posuzovaná spotřebitelská smlouva není spotřebitelskou smlouvou ve smyslu nařízení, neboť závazkový vztah nelze podřadit pod žádné z písmen a) až c) v článku 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis, článek 18 odst. 2 se proto na věc nevztahuje. Smlouva byla sepsána v českém jazyce na pobočce v Praze, kam se žalovaný osobně dostavil, o sjednání smlouvy požádal a smlouvu o poskytování bankovních služeb podepsal, byla mu poskytnuta debetní karta. Žalobkyně se na Slovensko nijak nezaměřuje, na Slovensku nemá pobočku. Protože ustanovení o spotřebitelských smlouvách nelze použít, je podle žalobkyně mezinárodní příslušnost založena podle článku 7 odst. 1 písm. b), druhá odrážka, a to místem, kde služby byly poskytnuty. Mezinárodní příslušnost českých soudů tak je podle žalobkyně dána. 4. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil. 5. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného usnesení, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 6. Podle článku 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a čl. 5 bod 7: a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky; b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí, nebo c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností. 7. Podle článku 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. 8. Jak správně uvádí žalobkyně, oddíl 4 nařízení Brusel I bis, upravující příslušnost u spotřebitelských smluv, nedopadá na všechny spotřebitelské smlouvy, ale jen na ty, které lze podřadit pod článek 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Není tady správný závěr soudu prvního stupně, že článek 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis dopadá na všechny spotřebitelské smlouvy ve smyslu národního práva České republiky. V daném případě se žalobkyně zaplacení žalované částky domáhá s tím, že žalovaný u ní měl na základě smlouvy zřízen běžný účet, byl oprávněn disponovat s penězi do výše zůstatku na účtu, účet se nikdy neměl dostat do záporného zůstatku, což se v daném případě žalovanému stalo, proto požadovala úhradu žalované částky. Z uvedeného vyplývá, že žalobkyně neposkytla žalovanému peněžní prostředky na koupi movitých věcí na splátky, že se nejedná o půjčku či jiný úvěrový obchod k financování koupě takových movitých věcí, nejde tedy o případy uvedené v článku 17 odst. 1 písm. a), b) nařízení Brusel I bis. Nejde ani o žádný z případů uvedených v článku 17 odst. 1 písm. c) uvedeného nařízení, neboť ve smlouvě žalovaný jako svou uváděl adresu bydliště na Slovensku, žalovaný tedy neměl bydliště v České republice, jak uváděl i soud prvního stupně, žalobkyně se na Slovensko nijak nezaměřuje, nemá tam žádnou pobočku. Z uvedeného tak vyplývá, že nejde o spotřebitelskou věc ve smyslu článku 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis, proto také nelze použít článek 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis, upravující příslušnost ve věcech, kde jde o spotřebitelskou věc podle článku 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Závěry soudu prvního stupně proto nejsou správné. 9. V posuzovaném případě příslušnost nebyla založena podle článku 26 nařízení Brusel I bis tím, že by se žalovaný řízení aktivně účastnil, aniž by namítal nepříslušnost soudu. Nejde také o žádný z případů výlučné příslušnosti, jak jsou vyjmenovány v článku 24 nařízení Brusel I bis. V úvahu tak připadá použití obecné příslušnosti upravené v čl. 4 bod 1 nařízení tak, že příslušným je soud státu, v jehož obvodu má žalovaný bydliště, nebo použití ustanovení zvláštní příslušnosti (na výběr dané), upravené v oddílu 2, v daném případě připadá v úvahu použití článku 7 odst. 1 písm. a), b), druhá odrážka nařízení Brusel I bis. 10. Podle tohoto ustanovení osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována: a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; b) pro účely tohoto ustanovení a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku: - v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam zboží podle smlouvy bylo nebo mělo být dodáno, - v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty; c) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a). 11. Odvolací soud souhlasí se žalobkyní, že je dána příslušnost právě podle tohoto článku, neboť podle obsahu spisu v době zahájení řízení měl žalovaný bydliště na Slovensku, tedy v jiném státě Evropské unie, předmět sporu souvisí s účastníky uzavřenou smlouvou, smlouva o vedení běžného účtu je smlouvou o poskytnutí služby, ta v daném případě byla poskytnuta bankou, která má sídlo v České republice, konečně v Praze také písemná smlouva byla uzavřena. Z uvedeného tak vyplývá, že příslušnost soudů České republiky je dána právě podle tohoto ustanovení. 12. Protože odvolací soud dospěl k závěru, že soudy České republiky k projednání a rozhodnutí věci příslušné jsou, napadené rozhodnutí podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že se řízení nezastavuje. Touto změnou byly odstraněny i výroky I a III o vyslovení nepříslušnosti a náhradě nákladů řízení (v podrobnostech viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4504/2018). Poučení: Proti tomuto usnesení j e přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha, dne 16. ledna 2026 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu