USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň Mgr. Miloslavy Štorkové a JUDr. Andrey Borovičkové, Ph.D., ve věci žalobkyně: B., a.s., IČO xxx sídlem L., Praha zastoupené K. G. sídlem L., Praha proti žalovanému: M. O., narozený xxx bytem M., B., Slovenská republika o zaplacení 3 591,08 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. května 2025, č.j. 22 C 352/2023-123 takto: Usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že se řízení nezastavuje. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud prvního stupně výrokem I řízení zastavil a výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 2. V odůvodnění uvedl, že žalobkyně podala 19. 11. 2023 žalobu, kterou se domáhá zaplacení žalované částky s příslušenstvím s tím, že žalovaný uzavřel s její právní předchůdkyní E., a.s. dne 15. 6. 2021 smlouvu o kontokorentním úvěru, z níž mu vznikl dluh. Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně je právnickou osobou se sídlem v České republice, žalovaný je státním příslušníkem Slovenské republiky. S odkazem na § 1, § 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále nařízení Brusel I bis) se zabýval tím, zda českým soudům svědčí mezinárodní příslušnost (pravomoc) k projednání a rozhodnutí věci. Vyšel ze zjištění, že žalovaný v České republice neměl nikdy hlášen pobyt, při uzavírání smlouvy uváděl adresu B., B., Slovensko, jako korespondenční adresu S., B., Slovensko. Dne 14. 1. 2025 mu byla doručena žaloba na adresu M., B., Slovensko, spolu s výzvou k vyjádření se k žalobě, poučením podle čl. 26 odst. 2 nařízení Brusel I bis, žalovaný se nijak nevyjádřil. Z uvedeného soud prvního stupně dovodil, že žalovaný neměl v úmyslu zdržovat se trvale na území České republiky, v roce 2022 se vrátil na Slovensko, kde bydlel i ke dni podání žaloby k soudu dne 9. 11. 2023. Podle soudu prvního stupně žalovaný uzavřel smlouvu jako spotřebitel, podle čl. 17 odst. 1 písm. c) a čl. 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis jsou příslušné soudy státu, v němž má žalovaný bydliště, tedy soudy slovenské. Spotřebitelský charakter smlouvy brání použití čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis, podmínky nejsou ani pro použití článku 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis, podle něhož lze založit příslušnost tím, že se žalovaný řízení účastní. Ten ale ani na výzvu soudu prvního stupně nijak nereagoval. Soud prvního stupně proto postupoval podle § 103, § 104 odst. 1 o. s. ř. a řízení zastavil. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. 3. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně odvolání, kterým se domáhala jeho změny tak, že se v řízení bude pokračovat. Uvedla, že soud prvního stupně vyšel z článku 17 odst. 1 písm. b) a článku 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis, tedy z oddílu 4 tohoto nařízení o spotřebitelských smlouvách. Za této situace dovozovala, že měl použít článek 19 odst. 3 nařízení Brusel I bis, podle něhož se účastníci mohou dohodnout na příslušnosti soudů státu, pokud mají v době uzavření smlouvy bydliště nebo obvyklý pobyt v témže členském státě. Taková dohoda byla sjednána v článku 7.2. rámcové smlouvy, v němž si strany ujednaly, že rámcová smlouva se řídí právem České republiky. Uvedla, že v obchodních věcech je taková dohoda přípustná, odkázala na § 89a o. s. ř., § 261 odst. 3 písm. d) zákona č. 513/1991 Sb. Pokud by odvolací soud s tímto názorem nesouhlasil, dovozovala příslušnost českých soudů podle článku 7 odst. 1 písm. a), b) odrážka druhá nařízení Brusel I bis, neboť závazek měl být splněn v České republice. 4. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil. 5. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného usnesení, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 6. Žalobkyně založila do spisu rámcovou smlouvu, uzavřenou s žalovaným 8. 6. 2020, v níž uvedl adresu bydliště B., B., smlouvu o kontokorentu, akceptovanou 15. 6. 2021, kde uvedl stejnou adresu, dále bylo zjištěno ze zprávy Ředitelství cizinecké policie, že žalovaný zde byl hlášen k pobytu v hostelu ve dnech 8. 6. 2020 až 9. 6. 2020, jinak zde trvalý pobyt neměl, nebyl evidován. Ve spise se nenachází žádná listina, z níž by bylo možné dovodit, že žalovaný měl bydliště v České republice, patrně zde pracoval, neboť mu podle výpisů z účtu na účet pravidelně měsíčně docházela platba v českých korunách. 7. Soud prvního stupně dovodil, že jde o spotřebitelskou věc ve smyslu § 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis (nikoli čl. 17 odst. 1 písm. b/ téhož nařízení, jak uváděla žalobkyně). Nejprve je třeba uvést, že ne všechny spotřebitelské smlouvy podle českého práva lze podřadit pod spotřebitelské smlouvy ve smyslu oddílu 4 nařízení Brusel I bis. Tímto nařízením se řídí jen ty spotřebitelské smlouvy, na které dopadá článek 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že čl. 17 odst. 1 písm. a), b) nařízení Brusel I bis nelze použít, neboť se nejedná o koupi movitých věcí na splátky, nejde o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí, když úvěr byl podle bodu 3.2. smlouvy poskytnut bez stanovení účelu. Podle názoru odvolacího soudu na věc nedopadá ani článek 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis. Byl sice splněn předpoklad, že smlouvu uzavíral profesionál (banka) se spotřebitelem (žalovaným), nebylo ale zjištěno, že by měl žalovaný bydliště v době uzavření smlouvy v České republice, ani to, že by se banka na Slovensko, kde měl žalovaný bydliště, nějakým způsobem zaměřovala a smlouva spadala do rozsahu těchto činností. Konečně i soud prvního stupně uvedl, že žalovaný neměl v úmyslu zdržovat se trvale v České republice, čímž nebyl splněn jeden z předpokladů pro závěr, že zde žalovaný bydliště v době uzavření smlouvy měl (čl. 62 odst. 1 nařízení Brusel I bis, § 80 odst. 1 o. z.). Jestliže věc nelze podřadit pod čl. 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis, nelze použít ani článek 18 odst. 2 tohoto nařízení, podle něhož lze podat žalobu pouze u soudu členského státu, v němž měl žalovaný ke dni podání žaloby k soudu své bydliště. Závěr soudu prvního stupně tak není správným. 8. Protože nejde o spotřebitelskou věc ve smyslu uvedeného článku nařízení, nejde použít ani článek 19 odst. 3 nařízení Brusel I bis, který dopadá právě jen na tyto spotřebitelské věci. Navíc by zde stanovené předpoklady nebyly splněny, neboť nebyl splněn předpoklad, že banka a také žalovaný měli v době uzavření smlouvy bydliště (sídlo) v témže státě, žalovaný ho měl na Slovensku. Článek 7 odst. 2 rámcové smlouvy upravoval jen to, právem jakého státu se bude smluvní vztah účastníků řídit (právním řádem ČR), neupravoval příslušnost soudů toho kterého státu (nebylo uvedeno, že spory ze smlouvy budou řešit soudy České republiky). Nelze tak použít ani článek 25 odst. 1 nařízení Brusel I bis., neboť žádná dohoda o příslušnosti soudů daného státu uzavřena nebyla. 9. Odvolací soud dále souhlasí se soudem prvního stupně, že příslušnost nebyla založena ani podle článku 26 nařízení Brusel I bis tím, že by se žalovaný řízení účastnil, aniž by namítl mezinárodní nepříslušnost soudů České republiky. Podle obsahu spisu zůstal žalovaný přes poučení soudu prvního stupně po doručení žaloby pasivní, řízení se tedy neúčastní. 10. Odvolací soud dále posuzoval, zda je třeba vyjít z obecné příslušnosti dle článku 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis, podle něhož je příslušný soud státu, v jehož obvodu má žalovaný bydliště, nebo zde lze příslušnost dovodit podle zvláštního ustanovení, obsaženého v článku 7 tohoto nařízení. 11. Podle článku 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis příslušnost českých soudů dovodit nelze, neboť podle dosavadních zjištění měl žalovaný v době zahájení řízení bydliště na Slovensku. 12. Podle článku 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována: a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; b) pro účely tohoto ustanovení a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku: - v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam zboží podle smlouvy bylo nebo mělo být dodáno, - v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty; c) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a). 13. Podle názoru odvolacího soudu předpoklady pro použití tohoto ustanovení byly naplněny. Žalovaný měl ke dni zahájení řízení bydliště na Slovensku, tedy v jiném státě Evropské unie. Předmětem řízení je nárok ze smlouvy o kontokorentu, kterou uzavřela předchůdkyně žalobkyně se žalovaným. Taková smlouva je smlouvou o úvěru dle § 2395 a násl. o. z., jak je konečně přímo ve smlouvě také uvedeno. Smlouva o úvěru je smlouvou o poskytnutí služby (rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci C-249/16). Podle téhož rozhodnutí je místem plnění místo, kde má sídlo instituce, která úvěr poskytla. Sídlo banky, která úvěr poskytla (včetně všech jejich nástupců), bylo v České republice. Z uvedeného plyne závěr, že soudům České republiky svědčí mezinárodní příslušnost (pravomoc) podle výše citovaného čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis. 14. Vzhledem k uvedeném závěru odvolací soud napadené usnesení podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že se řízení nezastavuje. Tím byl odstraněn i výrok o náhradě nákladů řízení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4504/2018). 15. V řízení bude pokračovat soud prvního stupně. Poučení: Proti tomuto usnesení je přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha, dne 29. ledna 2026 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu