ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň Mgr. Miloslavy Štorkové a JUDr. Andrey Borovičkové, Ph.D., ve věci žalobce: M. L., narozený xxx bytem xxx, xxx xxx proti žalovanému: D. Z., narozený xxx bytem xxx, Praha zastoupený advokátkou xxx o 35 723 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. června 2025, č. j. 59 C 182/2024 - 194 takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II a III potvrzuje. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení 1 800 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I řízení zastavil do částky 6 000 Kč, smluvního úroku ve výši 0,1 % denně z částky 35 723 Kč od 21. 2. 2021 do zaplacení, poplatku z prodlení ve výši jedné promile za každý den prodlení z částky 10 000 Kč, nejméně 10 Kč za každý i započatý měsíc prodlení od 21. 2. 2021 do zaplacení, výrokem II žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 29 723 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 9 000 Kč od 26. 9. 2020 do zaplacení, s úrokem ve výši 8,25 % ročně z částky 9 000 Kč od 26. 10. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 9 000 Kč od 26. 11. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, výrokem III žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 2 581 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. 2. V odůvodnění uvedl, že zaplacení částky 35 723 Kč s příslušenstvím se žalobce po žalovaném domáhal s tím, že s žalovaným xxx uzavřel smlouvu o podnájmu bytu na adrese xxx, Praha (dále jen byt, bytová jednotka), za který se zavázal do 25. dne v měsíci předem platit 11 000 Kč měsíčně (9 000 Kč podnájemné, 2 000 Kč zálohy na služby), do 30. 9. 2020 měl dluh 2 723 Kč, dále nezaplatil za měsíce říjen, listopad, prosinec 2020. Dlužnou částku žalovaný dne 28. 1. 2021 uznal a přes předžalobní výzvu ji nezaplatil. 3. Později vzal žalobce žalobu ohledně záloh za služby, tj. do 6 000 Kč, a původně uplatněného příslušenství sjednaného v uznání dluhu zpět a požadoval zaplacení částky 29 723 Kč se zákonným úrokem z prodlení, změna žaloby byla připuštěna usnesením na jednání dne 10. 6. 2025. Soud prvního stupně v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby řízení podle ust. § 96 o. s. ř. výrokem I zastavil. 4. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby s tím, že smlouva žalobce s vlastníkem bytu je neplatná, žalovaný měl podle smlouvy užívat celý byt, užíval jen jednu místnost. Místo sebe našel pana H., který v bytě bydlel místo něho a uzavřel s žalobcem podnájemní smlouvu, s žalobcem se dohodl, že si nic nedluží, k tomu dokládal dvě čestná prohlášení. Podnájem nemá žalobce v předmětu podnikání, jde z jeho strany o zneužití práva, které nepožívá ochrany. 5. S ohledem na to, že žalovaný je občanem Slovenské republiky, se soud prvního stupně nejprve zabýval tím, zda je dána mezinárodní příslušnost českých soudů a dále tím, právem jakého státu se vztah účastníků řídí. S odkazem na čl. 24 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 a článek 4 odst. 1 písm. c) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 dovodil, že s ohledem na polohu nemovitosti (bytu), který se nachází v České republice, jsou příslušné české soudy a věc se řídí právem České republiky. 6. Po skutkové stránce zjistil, že účastníci dne 25. 11. 2019 uzavřeli podnájemní smlouvu na celou bytovou jednotku, podnájemné činilo 9 000 Kč, zálohy na služby 2 000 Kč, splatnost byla sjednána k 25. dni kalendářního měsíce dopředu, doba podnájmu do 31. 12. 2020 (v bodě 5, na rozdíl od bodů 21, 25 odůvodnění nesprávně uvedeno 30. 11. 2020). V listopadu 2020 v bytě bydlel pan xxx, který 8. 3. 2020 podepsal protokol o předání a převzetí bytové jednotky, k 1. 11. 2020 uzavřel s žalobcem smlouvu o podnájmu bytu od tohoto data, podnájem byl uzavřen na dobu neurčitou. V době podnájmu v bytě bydlely ještě další osoby. Vlastníkem bytové jednotky xxx xxx xxx, s ní žalobce dne 12. 11. 2019 uzavřel nájemní smlouvu na dobu neurčitou, v níž mu udělila souhlas s podnájmem bytu. Souhlas s podnájmem bytu žalovanému ještě udělila 12. 11. 2019, zaslala jej také přímo soudu prvního stupně. Dne 28. 1. 2021 účastníci podepsali uznání dluhu co do důvodu a výše podle občanského zákoníku a dohodu o splátkovém kalendáři, kde žalovaný uvedl, že dluh ve výši 35 723 Kč uznává a zavázal se ho zaplatit v měsíčních splátkách, důvod dluhu nebyl uveden. Účastníci si zde sjednali úrok z prodlení ve výši 0,1 % z dlužné částky denně a smluvní pokutu 100 Kč denně za každý započatý den prodlení. Podpis žalovaného byl úředně ověřen. Dne xxx žalovaný s D. a M. T. jako pronajímatelkami uzavřel smlouvu o nájmu bytu na adrese xxx, Praha, doba nájmu od 23. 10. 2020 do 23. 10. 2021. Dne 11. 2. 2021 žalobce zaslal žalovanému předžalobní výzvu. Soud prvního stupně dále uvedl, že z čestných prohlášení E. G. a pana H. a facebookového profilu E. G. nezjistil žádné podstatné informace. Provedení důkazu výslechem paní Č. považoval za nadbytečné, stejně jako výslech navrženého svědka E. G., který byl podle něho navržen opožděně. 7. Následně soud prvního stupně věc hodnotil právně. Uvedl, že účastníci podle ust. § 2275 odst. 1 o. z. uzavřeli platnou podnájemní smlouvu. Pronajímatelka a vlastnice bytu s podnájmem souhlasila, obecně již v nájemní smlouvě, ve vztahu přímo k žalovanému souhlas ještě vyslovila dodatečně. Nesouhlasil proto s žalovaným, že žalobce v tomto směru pronajímatelku bytu podvedl. Pokud žalobce nájemní smlouvu uzavřenou s pronajímatelkou jinak porušil, nezpůsobuje to neplatnost podnájemní smlouvy. Mezi účastníky nebylo sporné, že byt užívaly další osoby. O tom žalovaný věděl, bez námitek v nájmu pokračoval. Sama skutečnost, že byt užívalo více osob, neplatnost smlouvy nezpůsobuje. Podle něho navíc cena podnájemného odpovídala ceně v daném místě a čase za nájem ve spolubydlení. Žalovaný neprokázal, že nájem skončil před 31. 12. 2020. To, že uzavřel jinou nájemní smlouvu, skončení této podnájemní smlouvy neprokazuje, oba vztahy můžou existovat souběžně. Nebyl předložen důkaz o tom, že by žalovaný smlouvu vypověděl, ani že by se z místa fakticky odstěhoval. Neprokázal také, že by mu byl dluh odpuštěn, že by s žalobcem uzavřel dohodu o narovnání. Důkaz čestnými prohlášeními považoval za nedostatečný, nemohou nahradit svědeckou výpověď. Poukázal i na to, že prohlášení pana G. předložily obě strany, a to se rozcházelo. Neshledal důvodnou ani námitku, že by byl žalobní petit nepřesný. Tvrzené zneužití práv měl žalobce řešit v rámci smluvního vztahu, v rámci něho však žalovaný žádné námitky neměl. Za situace, kdy žalovaný ani netvrdil, že by požadované platby uhradil, soud prvního stupně žalobě do částky 29 723 Kč vyhověl. O úroku z prodlení rozhodl podle § 1970 o. z., výše byla stanovena v souladu s nařízením č. 351/2013 Sb., dále vyšel z toho, že splatnost nájemného byla sjednána k 25. dni v měsíci předem. 8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle ust. § 142 odst. 2, § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. Žalobce byl úspěšný do 83,20 %, neúspěšný v důsledku částečného zpětvzetí žaloby do 16,8 %, přiznal mu proto náhradu nákladů řízení v rozsahu 66,4 %, a to za zaplacený soudní poplatek ve výši 1 787 Kč, dále za 7 úkonů nezastoupeného účastníka po 300 Kč dle vyhlášky č. 254/2015 Sb., celkem 3 887 Kč, po snížení na 66,4 % jde o 2 581 Kč. 9. Proti výrokům II a III rozsudku podal žalovaný odvolání, kterým se domáhal jejich změny tak, aby odvolací soud žalobu zamítl a přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. V odvolání namítal, že žalobce provozuje ubytovnu, aniž by si k tomu zařídil živnostenský list na ubytovací služby a aby odváděl daně. Že ubytovnu provozuje i v jiných bytech vyplývá z jeho vyjádření. Podle žalovaného jediným způsobem, jak žalobce vydělává, je, že žaluje lidi, se kterými rozváže nájemní poměr. Žalobce je tak od počátku ve zlé víře, dochází ke zneužití práva, jeho jednání by nemělo požívat právní ochrany. To podle něho soud prvního stupně ignoroval. Podle něho byl žalobce ze strany soudu prvního stupně nadměrně poučován, čímž mu byl dáván návod, jak být úspěšný, čímž byla porušena zásada rovnosti, neboť bez poučení by ve věci nemuselo být rozhodnuto stejně. Podle něho se soud prvního stupně dostatečně nevypořádal s námitkou, že žalobní petit je neurčitý. Připuštěním změny žaloby byla porušena zásada koncentrace řízení. Podle něho měl soud prvního stupně provést výslech paní Č., její souhlas s provozováním ubytovny nebyl doložen. Žalobce majitelku bytu podvedl. K dispozici měl mít celý byt. Návrh na výslech svědka E. G. učinil včas, důkaz žalobce byl podle něho padělán, byl upravován. To, že by žalobce prokázal, že žalovaný věděl, že v bytě budou bydlet další osoby, žalobce přes poučení podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. neprokázal. Žalovaný naopak prohlášením dvou osob prokázal, že žalobci ničeho nedluží. Za sebe sehnal jiného nájemce pana R. H. Uzavřel, že prokázal, že nájemní vztah skončil dříve, že došlo k prominutí dluhu. Uvedl, že „úroky z prodlení žalobce řádně a včas neuplatnil, a proto se žalovaný domnívá, že mu neměly ani být přiznány.“ Úroky z prodlení nelze přiznat, když je žalobce nepožadoval. 10. Žalobce ve svém vyjádření navrhl potvrzení napadeného rozsudku a požadoval přiznání náhrady nákladů řízení. Podle něho právní zástupkyně překrucuje fakta. Za podnájem považuje, když nájemce pronajme pokoj podnájemci, ubytovny musí splňovat specifické požadavky na hygienu, bezpečnost, technické vybavení, je o hotely, motely, kempy, ubytovny. Zástupkyně žalovaného ho lživě obviňuje z trestného činu. K tomu, že byt pronajal dalším 5 osobám uvedl, že pomáhá sociálně slabším lidem najít levné ubytování v Praze. To, že nepracuje a s nájemci se soudí, považoval za nesmyslná tvrzení. Poučován byl ze strany soudu prvního stupně korektně. Zástupkyně žalovaného z něho dělala agresora, nepravdivě sdělovala, že se ji před soudem pokusil napadnout. Trval na tom, že ubytovnu neprovozoval. Souhlas paní Č. soudu sama zaslala. Pokud jde o čestné prohlášení pana G., uvedl, že k němu předložil i vzájemnou komunikaci. K tomu, že v bytě bydlely další osoby, uvedl, že sám žalovaný sehnal dalšího spolubydlícího. Z čestných prohlášení nevyplývalo, že by žalovaný žalobci nic nedlužil. Nesouhlasil s tím, že by žalovaný uznání dluhu podepsal proto, že mu žalovaný vyhrožoval s tím, že ho z bytu vyhodí. Navíc tím potvrzoval, že v bytě bydlel. Úroky řádně a včas uplatnil. K tomu, že neměl doložit odeslání předžalobní upomínky uvedl, že je z 2. 1. 2021, byla žalovanému zanechána v bytě, následně bylo dohodnuto, že dluh začne splácet a vystěhuje se. Protože tak neučinil, bylo sepsáno uznání dluhu a trval na vystěhování z bytu, na uznání je úředně ověřený podpis žalovaného, který za tím účelem šel na poštu. Uvedl, že nejslabším článkem ve smluvním vztahu je on, neboť sám na základě nájemní smlouvy nájemné hradit musí, i když podnájemci tak nečiní. V opačném případě by skončil jak nájemní, tak podnájemní vztah a všichni podnájemci by přišli o střechu nad hlavou. 11. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného rozsudku, důkazní řízení doplnil, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 12. V posuzovaném případě byla při jednání 10. 6. 2025 přečtena k důkazu mimo jiné čestná prohlášení E. G. založená žalovaným a žalobcem, která se rozcházela, na což reagovala zástupkyně žalovaného tím, že navrhla jeho výslech. Podle názoru odvolacího soudu za této situace měl být výslech označeného svědka proveden, aby tak byla ověřena věrohodnost toho kterého prohlášení, respektive skutečností v něm uvedených, což ust. § 118a odst. 1 o. s. ř. umožňuje, a to i s ohledem na soudem prvního stupně zmíněnou zásadu přímosti. 13. Z výpovědi svědka E. G. odvolací soud zjistil, že zná oba účastníky, v bytě stále bydlí. Prohlášení žalovaného podepsal, ten mu ho předložil, požádal ho o podpis, ve spěchu ho podepsal. Jednání o skončení nájmu mezi žalobcem a žalovaným za přítomnosti pana H. nebyl přítomen. Věděl o tom, že žalovaný byl naštvaný, že žalobci musí něco zaplatit. Datum na prohlášení žalobce opravoval, aby souhlasilo s dnem, kde došlo k ověření podpisu. Žalovaný se odstěhoval někdy v srpnu, září, ještě nebyla zima, přesněji nevěděl. V bytě bydleli společně se žalovaným a panem H. Žalovaný vystupoval jako správce. Paní Č. několikrát viděl, byla v bytě s nějakou návštěvou. Dveře od pokojů se daly zamykat, původní byly ve špatném stavu, proto byly vyměněny. 14. Po takto doplněném dokazování souhlasí odvolací soud se závěry soudu prvního stupně. Závěry soudu prvního stupně o tom, že je dána příslušnost českých soudů a věc se řídí českým právem, žádný z účastníků nezpochybňoval. Odvolací soud proto v této části odkazuje na správné odůvodnění napadeného rozsudku. 15. Odvolací soud nesouhlasí se žalovaným, že žalobní návrh není určitý. V této souvislosti je třeba uvést, že změnu žalobního návrhu spolu s částečným zpětvzetím žaloby žalobce navrhl v podání z č.l. 162 spisu, soud prvního stupně změnu připustil při jednání 10. 6. 2025, o částečném zpětvzetí rozhodl v napadeném rozsudku. Po uvedených změnách se žalobce domáhal nároků, jak jsou uvedeny ve výroku II a náhrady nákladů řízení. Z formulace výroku je zřejmé, že byl formulován určitým, tedy vykonatelným způsobem, neboť je zřejmé, jaké částky se domáhá, úrok je specifikován, když je uvedeno, v jaké výši, z jaké částky a za jaké období je požadován. Žalobce pak také vysvětlil, proč žalovanou částku požaduje, je zřejmé, že zákonný úrok z prodlení požaduje od následujícího dne po splatnosti podnájemného dle dohody ve smlouvě. 16. Podle názoru odvolacího soudu zásada rovnosti v důsledku nepřiměřeného poučování ohledně přiznané částky nebyla porušena. Z protokolů o jednání je zřejmé, že soud prvního stupně účastníky obsáhle poučoval, nelze ale dovodit, že by žalobce směřoval k tomu, aby žalobu upravil způsobem, aby jí mohlo být soudem vyhověno. Částky 2 723 Kč a 3 x 9 000 Kč žalobce požaduje od počátku. Poučení pro vady požadavku na zákonný úrok z prodlení bylo žalobci poskytnuto při jednání 15. 4. 2024 v souladu s § 43 o. s. ř. Dle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně plnil své povinnosti, vyplývající z ust. § 5, § 43, § 118a o. s. ř. Zásada rovnosti nebyla porušena a z postupu soudce v řízení nelze dovodit ani důvod podjatosti (§ 14 odst. 4 o. s. ř.). 17. Soud prvního stupně provedl důkaz písemnou nájemní smlouvou, uzavřenou mezi V. Č. a žalobcem dne xxx (č.l. 109), která byla uzavřena na dobu neurčitou, kde je v bodě I.4. výslovně uvedeno, že pronajímatel opravňuje nájemce předmětný byt podejmout zcela nebo i jen částečně, a to bez písemného souhlasu pronajímatele. Dále byl předložen písemný souhlas s podnájmem ze dne 12. 11. 2019 (č.l. 108), na č.l. 114, 115 zaslaný z datové schránky pronajímatelky, v němž pronajímatelka uděluje souhlas s podnájmem bytu žalovanému. Z uvedeného vyplývá, že žalobce byl v době uzavření podnájemní smlouvy řádným nájemcem bytu dle ust. § 2235 a následující o. z., protože v bytě nebydlel, mohl podle ust. § 2275 odst. 1, 2 o. z. s písemným souhlasem pronajímatelky bytu, který mu byl udělen, předat byt do podnájmu žalovanému, všechny předpoklady uvedené v zákoně pro podnájem části bytu tak byly splněny. 18. Žádný důvod, pro který by nájemní smlouva měla být neplatná a před 31. 12. 2020 zaniknout, nebyl zjištěn. 19. V této souvislosti je třeba ještě uvést, že xxx V. Č. zaslala odvolacímu soudu čestné prohlášení ze dne 4. 11. 2025, podle něhož od smlouvy o nájmu ze dne xxx dne 15. 8. 2025 odstoupila (č.l. 229). Podle dat se tedy jedná o jinou smlouvu, navíc v tomto případě lze z povahy věci od smlouvy odstoupit pouze do budoucna (§ 2004 odst. 3 o. z.), smlouva by tak zanikla po rozhodném období (rok 2020). 20. Pokud byl navrhován svědecký výslech xxx V. Č., považoval ho také odvolací soud za nadbytečný, neboť její písemný souhlas s podnájmem byl prokázán, existence platné nájemní smlouvy v rozhodném období rovněž. Případné spory ze smlouvy o nájmu si bude muset pronajímatelka vyřešit se žalobcem, nedohodnou-li se, v jiném soudním řízení, jehož budou účastníky. 21. Žalovaný poukazoval na to, že mu byl smlouvou podnajat celý byt, stejně tak i ostatním podnájemcům. I v této souvislosti odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že tato skutečnost neplatnost smlouvy nezpůsobuje, konečně žalovaný ji ani za trvání nájemního vztahu neuplatňoval, což nasvědčuje tomu, že s touto situací byl srozuměn, čemuž nasvědčuje i sjednaná výše podnájemného. Lze poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3679/2020, který ve vztahu k nájemní smlouvě podle předchozího občanského zákoníku dovodit, že smlouva o nájmu není neplatná jen proto, že stejná věc byla pronajata více smlouvami několika nájemcům. Podle názoru odvolacího soudu lze tyto závěry použít i nyní, tedy že o nemožnost plnění nejde, situaci lze řešit jinými právními prostředky. 22. Smlouvu o podnájmu ze dne xxx pak odvolací soud posoudil stejně jako soud prvního stupně za platnou, neboť byla uzavřena v písemné formě mezi účastníky za souhlasu pronajímatelky (vlastnice) bytu, který byl obsažen již v nájemní smlouvě. Bylo sjednáno, že smlouva je uzavřena na dobu určitou do 31. 12. 2020. V řízení nebylo zjištěno, že by nájemní smlouva žalobce skončila před 31. 12. 2020 a v důsledku toho zanikla smlouva o podnájmu, nebylo zjištěno, že by se účastníci dohodli na dřívějším skončení nájmu. Lze přitom zdůraznit, že účastníci se dohodli, že smlouvu lze měnit pouze písemně, ani žalovaný netvrdil, že by se, byť dodatečně, dohodli na jiné formě. Je třeba zdůraznit, že žalobce uzavření smluv o dřívějším skončení nájmu, prominutí dluhu či postoupení smlouvy popíral, bylo tak na žalovaném, zda své tvrzení prokáže. Ten ale přes poučení soudem prvního stupně dle § 118a o. s. ř. při jednání dne 25. 5. 2025 o nutnosti prokázat existenci dohody žádnou písemnou dohodu nepředložil, odkázal jen na čestná prohlášení R. H. a E. G., nebylo prokázáno ani to, že by taková smlouva byla uzavřena ústně. Pokud jde o čestné prohlášení E. G., odvolací soud provedl jeho výslech a zjistil, že z něho nelze vycházet. Svědek sice potvrdil, že prohlášení žalovanému podepsal, zároveň ale uvedl, že ho připravil žalovaný, skutečnosti v něm uvedené v rámci výslechu nepotvrdil, nepotvrdil tedy zejména to, že mezi účastníky bylo sjednáno, že v důsledku toho, že žalovaný místo sebe našel pana H. a žalobce si nechá kauci, že mu žalovaný nic nedluží. Písemnému prohlášení svědka tak nelze přikládat žádnou věrohodnost. Totéž se týká i prohlášení R. H. Ten ve svém prohlášení uvedl totéž co slyšený svědek, výslech R. H. žádný z účastníků nenavrhl a jeví se nadbytečným. Krom toho, že taková dohoda nebyla písemně stvrzena, odporuje i uznání dluhu ze dne 28. 1. 2021. V něm nebyl uveden důvod, nejde proto o uznání dluhu ve smyslu § 2053 o. z. Faktem ale zůstává, že žalovaný žalobci svým podpisem, ověřeným u České pošty, s. p., potvrdil, že mu dluží 35 723 Kč, tedy částku původně žalobcem žalovanou. Vzniká tak otázka, proč by krátce poté, co měl podnájem skončit a žalovaný se měl z bytu odstěhovat, krátce po uzavření dohody o tom, že žalobci nic nedluží, žalobci potvrzoval existenci dluhu. Žalovaný sice tvrdil, že byl k podpisu nucen, nebylo ale zjištěno, že by listinu nepodepsal svobodně, navíc v té době již v bytě neměl bydlet a podpis byl ověřen na poště. Pokud jde o pana H., podle předávacího protokolu ze dne 18. 3. 2020 (č.l. 129 p.v.) měl v bytě bydlet již od tohoto data, byť smlouva o podnájmu (v přílohách spisu) je z xxx. Žalovaný poukazoval na smlouvu, kterou uzavřel s D. a M. T. podle níž si od 23. 10. 2020 na dobu jednoho roku pronajal jiný byt v Praze. Jak již uvedl soud prvního stupně, jen z toho, že uzavřel jinou nájemní smlouvu, nelze zánik podnájemní smlouvy uzavřené s žalobcem dovodit. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že existence dohody o dřívějším skončení nájmu či prominutí dluhu nebyla žalovaným prokázána. 23. Žalovaný dále poukazoval na to, že ze strany žalobce dochází ke zjevnému zneužití práva, a proto by mu neměla být přiznána ochrana. Podle názoru odvolacího soudu ke zjevnému zneužití práva nedochází. Podnájem části bytu je dovolený, jak plyne z § 2274 a následující o. z. Zda takovou činnost vykonává žalobce způsobem, že by na to měl mít živnostenské oprávnění a má podávat daňová přiznání, kam by výnosy z této činnosti zahrnul, je otázka jiná. Znamenalo by to, že došlo k porušení veřejnoprávních předpisů a žalobci by hrozily příslušné sankce za jejich porušení. Na platnost právního vztahu mezi účastníky by ale takové případné pochybení žalobce vliv nemělo. 24. Podle smlouvy o podnájmu, uzavřené na dobu od 25. 11. 2019 do 31. 12. 2020, měl žalovaný platit žalobci podnájemné ve výši 9 000 Kč měsíčně. Žalovaný neprokázal, že by tyto platby žalobci zaplatil (do září 2020 dluh 2 723 Kč, říjen, listopad, prosinec 2020 3 x 9 000 Kč, celkem 29 723 Kč). Soud prvního stupně proto správně žalobě vyhověl. 25. Nárok na zákonný úrok z prodlení vyplývá z ust. § 1970 o. z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Úrok soud prvního stupně správně přiznal od následujícího dne po splatnosti podnájemného. Žalovaný namítal, že zákonný úrok z prodlení žalobce neuplatnil řádně a včas, důvody nevysvětlil. Soud nemůže důvodně uplatněný nárok žalobci přiznat, je-li uplatněn po uplynutí promlčecích lhůt a dlužník (žalovaný) vznese námitku promlčení (§ 610 odst. 1 o. z.). V daném případě žalovaný námitku promlčení nevznesl, odvolací soud se proto otázkou promlčení nároku nezabýval. Je třeba zdůraznit, že poučovací povinnost soudu se týká jen procesních práv, nikoli práv, vyplývajících z hmotného práva, v daném případě z občanského zákoníku. 26. S ohledem na uvedené odvolací soud dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je správný, a protože správně bylo rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení (ty konkrétní námitkou žalovaným nebyly napadeny, odvolací soud proto odkazuje na odůvodnění soudu prvního stupně), odvolací soud napadený rozsudek ve výrocích II a III podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil. 27. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. a plně úspěšnému žalobci přiznal odvolací soud plnou náhradu nákladů řízení za 1) sepis vyjádření k odvolání z 1. 10. 2025, 2) příprava na jednání 10. 12. 2025, 3) účast na jednání 10. 12. 2025, 4) příprava na jednání 14. 1. 2026, které bylo bez jednání ve věci odročeno, 5) příprava na jednání 11. 2. 2026, 6) účast na jednání 11. 2. 2026, tedy 6 x 300 Kč = 1 800 Kč, dle § 1, § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. O lhůtě k plnění odvolací soud rozhodl podle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. Poučení: Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné. Praha, dne 11. února 2026 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu