32 Cdo 2917/99 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně Česká republika - K. p. c. p., proti žalované Č. n. i. m. f., a.s., v likvidaci, za vedlejšího účastenství na straně žalované 1) S. a. f. Č., a.s. a ČNIOPF, a.s., 2) Ing. M. M., 3) Ing. P. S., o zrušení žalované a jmenování likvidátora, vedené u Krajského obchodního soudu v Praze pod sp. zn. 30 Cm 412/98, o dovolání 1. vedlejšího účastníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. srpna 1999, čj. 7 Cmo 656/99-71, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění Vrchní soud v Praze svým usnesením zastavil odvolací řízení o odvolání žalované proti usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 31.3.1999, čj. 30 Cm 412/98-31, kterým soud prvního stupně rozhodl, že se žalovaná zrušuje a nařizuje se její likvidace, dále soud prvního stupně tímto usnesením jmenoval likvidátora a určil výši jeho odměny. O odvolání 1. vedlejšího účastníka rozhodl vrchní soud tak, že je odmítl. První vedlejší účastník zastoupený advokátem podal proti usnesení odvolacího soudu včas dovolání s tím, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 odst. 1 písm. c) a f) o.s.ř., a je tedy dán dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. a) o.s.ř. Přípustnost dovolání dovolatel opírá o již výše uvedená ustanovení § 237 o.s.ř. a dále o ustanovení § 238a odst. 1 písm. e) a f) o.s.ř. Žalobce ve svém vyjádření k dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání vzhledem k rozporu úkonu vedlejšího účastníka s úkonem hlavního účastníka zamítl. Dle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V tomto případě nelze posoudit dovolání jako přípustné, neboť není splněna podmínka tzv. subjektivní přípustnosti dovolání (§ 243b odst. 4, 218 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.). Práva a povinnosti vedlejšího účastníka v soudním řízení jsou odvozeny od práv a povinností účastníka hlavního. Vedlejší účastník je proto oprávněn činit všechny procesní úkony s výjimkou úkonů, které znamenají dispozici s řízením nebo s předmětem řízení a úkonů, které učinil sám účastník. Vzhledem k tomu, že hlavní účastník vzal svoje odvolání ve věci samé platně zpět, není vedlejší účastník v tomto případě oprávněn k podání dovolání. Nejvyšší soud proto, aniž by nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. usnesením odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 4, 224 odst.1 a § 146 odst. 2 věty první o.s.ř. (per analogiam), neboť první vedlejší účastník, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu těchto nákladů právo a ostatním účastníkům v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně 30. května 2000 JUDr. Ivana Š t e n g l o v á, v. r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Lucie Ševčíková