11 Tcu 6/2001 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky projednal dne 16. února 2001 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl t a k t o: Zamítá se návrh ministerstva spravedlnosti České republiky podle § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., na zaznamenání údajů o odsouzení občana České republiky B. S. rozsudkem Okresního soudu v Drážďanech ze dne 21. září 1998, sp. zn. 219 Ds 148 Js 29403/98, Spolková republika Německo, a to pro trestný čin ilegálního převádění cizinců podle § 92a odst. 1 čís. 1 a 2, § 92 odst. 1 čís. 1 a 6 ve spojení s § 3 odst. 1 a § 58 odst. 1 německého cizineckého zákona, k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Drážďanech ze dne 21. září 1998, sp. zn. 219 Ds 148 Js 29403/98, Spolková republika Německo, jenž nabyl právní moci dne 29. září 1998, byl B. S. uznán vinným trestným činem ilegálního převádění cizinců podle § 92a odst. 1 čís. 1 a 2, § 92 odst. 1 čís. 1 a 6 ve spojení s § 3 odst. 1 a § 58 odst. 1 německého cizineckého zákona, kterého se dopustil tím, že dne 11. května 1998 asi v 17.00 hod. jel na blíže neznámé místo mezi obcemi K. a C. ve Spolkové republice Německo, kde naložil 24 cizích jugoslávských, pákistánských, indických a afghánských státních příslušníků do pronajatého nákladního automobilu tov. zn. Iveco, aby je přepravil dále do vnitrozemí, přičemž věděl, že nemají povolení k pobytu na území SRN. Jmenovaný takto jednal, neboť mu byla přislíbena finanční odměna k uhrazení jeho dluhů a jako zálohu převzal částku ve výši 20 DM. Za tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Dne 24. ledna 2001, pod sp. zn. 3207/2000-MO-M podalo Ministerstvo spravedlnosti České republiky podle § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německého soudu do evidence Rejstříku trestů České republiky. Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že nejsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů. Podle § 4 odst. 1 zákona se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle § 384a tr. ř. Nejvyšší soud ČR. Podle § 4 odst. 2 zákona může však Nejvyšší soud ČR na návrh Ministerstva spravedlnosti ČR rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen. Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že obviněný je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemským soudem. Pokud jde o splnění další formální podmínky vyžadované ustanovením § 4 odst. 2 zákona, tak na základě spisového materiálu předloženého Ministerstvem spravedlnosti, nebylo možno učinit jednoznačně závěr, zda skutek popsaný v rozhodnutí cizozemského soudu vykazuje znaky skutkové podstaty trestného činu i podle právního řádu České republiky (tj. zda je splněna podmínka oboustranné trestnosti činu). Z dosud předložených podkladů totiž nevyplývá např. jak se cizinci, které odsouzený převážel, na území SRN vůbec dostali, zda a jak překročili státní hranici mezi ČR a SRN, jakým způsobem se odsouzený na tom podílel, popř. zda o tom měl vůbec nějakou vědomost. V tomto směru by bylo třeba opatřit další podklady k posouzení otázky trestnosti činu odsouzeného i podle českého právního řádu. V posuzované věci je ovšem podstatné to, že nejsou dány podmínky materiální povahy. S přihlédnutím k charakteru a způsobu spáchání činu ( jednalo se o jediný případ, kdy odsouzený měl cizí státní příslušníky dopravovat po území SRN) nelze jej označit za závažný ve smyslu zákona a ani uložený trest odnětí svobody není nijak vysoký. Z opisu evidence Rejstříku trestů ČR vyplývá, že na odsouzeného se hledí jako na osobu soudně dosud netrestanou. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že ani osoba pachatele nezvyšuje nebezpečnost posuzovaného činu a že tedy materiální podmínky ustanovení § 4 odst. 2 zákona nelze pokládat za splněné. Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky nevyhověl. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 16. února 2001 Předseda senátu: JUDr. Antonín Draštík