22 Cdo 489/2001 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce V. R., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) A. P., a 2) J. S., o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 8 C 591/92, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. října 1996, čj. 11 Co 255/96-61, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací usnesením ze dne 3. října 1996, čj. 11 Co 255/96-61, zastavil odvolací řízení poté, co žalobce vzal zpět odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 28. listopadu 1995, čj. 8 C 591/92-48. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dne 5. listopadu 1996 došel Krajskému soudu v Ústí nad Labem dopis žalobce ze dne 25. října 1996, adresovaný k rukám předsedy krajského soudu, kterým žalobce žádal předsedu soudu o přešetření ve věci usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. října 1996 s tím, že žalobce ani jeho zástupce nevzali odvolání v této věci zpět a že „nebude-li v zákonné lhůtě učiněna náprava, jsem nucen podat stížnost pro porušení zákona„. Dne 30. ledna 1996 došlo témuž soudu podání žalobce ze dne 27. ledna 1997, adresované předsedovi krajského soudu a označené jako stížnost, kterou žádá o přešetření označeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, „čímž využívá svého práva\". Dne 27. března 1997 do protokolu uvedl, že tyto jeho přípisy lze považovat za návrhy o dovolání. Podle § 243c OSŘ ve spojení s § 41 odst. 2 OSŘ každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen. I když žalobce uvedl, že jak dopis ze dne 25. října 1996, tak i podání ze dne 27. ledna 1997 lze považovat za dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. října 1996, podle obsahu těchto písemností lze za dovolání považovat pouze jeho podání ze dne 27. ledna 1997. O přešetření věci žalobce sice žádal již v dopise ze dne 25. října 1996, nicméně z druhého odstavce tohoto dopisu jednoznačně vyplývá, že stížnost pro porušení zákona, nyní dovolání, hodlal podat teprve tehdy, nebude-li v zákonné lhůtě učiněna náprava, to znamená, že tímto dopisem dovolání nepodal a ani podle jeho obsahu jej za dovolání nelze považovat. Tomuto závěru nasvědčuje skutečnost, že následující podání již také označil jako stížnost. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen OSŘ), ve znění před novelou provedenou zákonem č. 202/1997 Sb., účinném v době rozhodnutí odvolacího soudu. Podle § 240 odst. 1 věta první OSŘ účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout, lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího soudu nebo dovolacího soudu (§ 240 odst. 2 OSŘ). Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno zástupci žalobce (§ 49 odst. 1 věta první OSŘ) dne 23. října 1996; téhož dne rozhodnutí nabylo právní moci. Ve smyslu § 57 odst. 2 OSŘ byl posledním dnem jednoměsíční lhůty k podání dovolání 25. listopad 1996. Dovolání podané žalobcem až dne 30. ledna 1997 je tedy zjevně opožděné. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. a) OSŘ opožděné dovolání odmítl. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ, když žalobce nebyl v tomto řízení úspěšný a žalovaným žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 19. dubna 2001 JUDr. František B a l á k,v.r. předseda senátu