29 Odo 211/2001 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci návrhu B. a S. N. D.O., na zápis změn do obchodního rejstříku, vedené u Krajského obchodního soudu v Ostravě pod sp. zn. F 25611/99 / Dr. 341, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. ledna 2000, čj. 5 Cmo 300/99-255, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: Odvolací soud napadeným usnesením potvrdil usnesení Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 13. října 1999, čj. F 25611/99 / Dr. 341-244, kterým soud prvního stupně zamítl návrh družstva (č. l. 240) na zápis změny výše základního členského vkladu vlastníků bytů a nebytových prostor. Navrhovatel zastoupený advokátem podal proti usnesení odvolacího soudu včasné dovolání. Důvodnost tohoto dovolání opírá o ustanovení § 241 odst. 3 písm. b), c) a d) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.\"). V odůvodnění se však vyjadřuje pouze k dovolacímu důvodu dle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., když namítá, že soudy nesprávně posoudily otázku, zda může v družstvu existovat různá výše vkladů pro různé typy členů. Vzhledem k výše uvedenému dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podle části dvanácté hlavy první bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). Dovolání není přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V případě dovolání proti usnesení je třeba posuzovat přípustnost dovolání podle ustanovení § 237, 238a a § 239 o. s. ř. Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. není dovolání přípustné, protože odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně nezměnil, ale potvrdil. Napadené rozhodnutí nelze podřadit ani případům vyjmenovaným v § 238a odst. 1 písm. b) až f) o. s. ř. Podmínky stanovené v § 239 o. s. ř. daná věc také nesplňuje, když přípustnost dovolání odvolací soud výrokem usnesení nevyslovil (srov. § 239 odst. 1 o. s. ř.) a návrh na vyslovení přípustnosti ani nebyl podán (srov. § 239 odst. 2 o. s. ř.). Zbývá tedy posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení § 237 o. s. ř. Vady řízení ve smyslu tohoto ustanovení, k nímž je povinen dovolací soud přihlížet z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v § 237 odst. 2 o. s. ř.) každé rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu rovněž nevyplývají. Nejvyšší soud proto, aniž by nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně 26. června 2001 JUDr. Ivana Š t e n g l o v á , v. r. předsedkyně senátu