4 Tvo 75/2001 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 14. června 2001 stížnost obžalovaného R. J., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 2 To 40/2001, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 T 9/2000, a rozhodl t a k t o : Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost z a m í t á . O d ů v o d n ě n í : Vrchní soud v Olomouci rozhodl napadeným usnesením podle § 68 tr. ř. tak, že obžalovaného R. J. vzal do vazby z důvodů uvedených v ustanovení § 67 odst. 1 písm. a), c) tr. ř. Proti tomuto usnesení podal v zákonné třídenní lhůtě stížnost obžalovaný R. J. Má zato, že není dán ani jeden z důvodů vazby, neboť má trvalé bydliště, kde bude bydlet se svou družkou a nehodlá se trestnímu stíhání nikterak vyhýbat. Vzhledem k tomu, že se žádné trestné činnosti nedopustil, je úvaha o tom, že by v ní mohl pokračovat, neopodstatněná. Pro případ, že by však Nejvyšší soud dospěl k závěru, že důvody vazby jsou dány, je ochoten nabídnout slib a peněžitou záruku jako nahrazení vazby. Nejvyšší soud přezkoumal správnost všech výroků napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 1. 2001, sp. zn. 32 T 9/2000, byl obžalovaný R. J. uznán vinným v bodech 1-6) výroku rozsudku trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák.dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 247 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák., v bodě 3) výroku rozsudku trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. Této trestné činnosti se podle rozsudku dopouštěl v době od 10. 3. 1999 do 21. 10. 1999 při vzniku a hrozbě vzniku škody v celkové výši přes 1 700 000,- Kč. Věc je ve stadiu řízení před soudem II. stupně, když obžalovaný podal proti rozsudku nalézacího soudu odvolání. Závěrům, které učinil Vrchní soud v Olomouci v napadeném usnesení, je třeba přisvědčit v celém rozsahu s tím, že důvody vazby podle § 67 odst. 1 písm. a), c) tr. ř. jsou dány. V tomto ohledu je třeba v celém rozsahu odkázat na argumentaci vrchního soudu, s níž se Nejvyšší soud plně ztotožňuje. K stížnostním námitkám obžalovaného je třeba uvést, že údaj o trvalém bydlišti a jeho soužití s družkou nemá oporu v obsahu trestního spisu. Ze zprávy starosty obce L. ze dne 14. 1. 2000 (čl. 415 spisu) je patrno, že obžalovaný se na udávanou adresu trvalého bydliště přistěhoval v lednu 1992 ke své družce. Ta se však v roce 1994 z obce odhlásila, byt vrátila majiteli a od té doby je mimo republiku. Obžalovaný J. se od této doby v obci nezdržoval, jeho pobyt ani zaměstnání nejsou Obecnímu úřadu známy. Pokud jde o obžalovaným udávanou existenci pracovního poměru, není ničím potvrzována, a ostatně obžalovaný sám tento údaj zpochybnil prohlášením, že osoba, jíž má patřit podnik, v němž pracoval jako číšník, je delší dobu nezvěstná. Je tedy zřejmé, že je dostatečně odůvodněna obava, že se obžalovaný bude skrývat či uprchne, aby se trestnímu stíhání a hrozícímu citelnému trestu odnětí svobody vyhnul, zejména nemá-li trvalé bydliště. Vzhledem k nezměněné sociální situaci obžalovaného pak trvá i obava, že by na svobodě v majetkové trestné činnosti pokračoval. Za tohoto stavu věci Nejvyšší soud shledal napadené usnesení zákonným a odůvodněným, proto stížnost obžalovaného R. J. co nedůvodnou podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná. V Brně dne 14. června 2001 JUDr. Danuše Novotná předsedkyně senátu