11 Tcu 14/2002 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky projednal dne 22. března 2002 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl t a k t o : Podle § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb. se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky Z. B., rozsudkem Okresního soudu ve Weidenu i. d. OPf., Spolková republika Německo, ze dne 4. 3. 1999, sp. zn. 3 Ls 5 Js 14259/97, a to pro trestné činy krádeže nebo přechovávání věci z trestné činnosti v souběhu s paděláním listiny podle § 242 odst. 1, § 259 odst. 1, § 267 odst. 1, § 52 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo, k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu ve Weidenu i. d. OPf., Spolková republika Německo, ze dne 4. 3. 1999, sp. zn. 3 Ls 5 Js 14259/97, jenž nabyl právní moci dne 16. 6. 1999, byl Z. B. uznán vinným trestnými činy krádeže nebo přechovávání věci z trestné činnosti v souběhu s paděláním listiny podle § 242 odst. 1, § 259 odst. 1, § 267 odst. 1, § 52 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo. Uvedené trestné činnosti se podle zjištění soudu dopustil tím, že buď sám odcizil v noci na 30. 7. 1995 z otevřeného podnikového pozemku prodejny automobilů A. H. GmbH, K., osobní automobil značky Nissan Terrano v hodnotě cca. 38 000 DM, nebo jej později s vědomím krádeže převedl na sebe, aby ho používal jako vlastní. Buď sám odstranil původní identifikační číslo vozidla nebo je nechal odstranit a za ně vyrazil jiné identifikační číslo nebo je nechal vyrazit, či věděl, že původní identifikační číslo vozidla bylo odstraněno a za ně vyraženo jiné, aby krádež vozidla byla zatajena. Za tímto účelem také diponoval padělanou kupní smlouvou, uzavřenou dne 16. 6. 1994 mezi ním jako kupujícím a další osobou jako prodávajícím, znějící na vozidlo Nissan Terrano se stejným identifikačním číslem, jaké bylo přeraženo na odcizeném voze. Dne 22. 9. 1997 přijel obžalovaný s tímto automobilem na hraniční přechod W. k vycestování do České republiky. Vůz měl českou poznávací značku a nově vyražené identifikační číslo, které obojí původně patřilo vozidlu, jenž koupil v prosinci 1994 od svého bratra. Po prohlídce pohraniční policií bylo vozidlo zajištěno. Za tyto trestné činy byl Z. B. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Dne 22. 1. 2002 pod sp. zn. 3505/2000-MO-M podalo Ministerstvo spravedlnosti České republiky podle § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německého soudu do evidence Rejstříku trestů České republiky. Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů. Podle § 4 odst. 1 zákona se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle § 384a odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky. Podle § 4 odst. 2 zákona může však Nejvyšší soud České republiky na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen. Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemským soudem, přičemž odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle právního řádu České republiky (trestný čin podílnictví podle § 251 tr. zák.). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení § 4 odst. 2 zákona. V posuzované věci jsou dány ovšem i podmínky materiální povahy. Z. B. se dopustil poměrně závažné majetkové trestné činnosti s vyšším stupněm společenské nebezpečnosti, za což byl odsouzen k relativně citelnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení § 4 odst. 2 zákona týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu jsou splněny. Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 22. března 2002 Předseda senátu: JUDr. Karel Hasch