11 Tcu 74/2002 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky projednal dne 29. května 2002 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl t a k t o : Podle § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb. se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky R. N., rozsudkem Okresního soudu v Chemnitzu, Spolková republika Německo, ze dne 21. 3 2000, sp. zn. 6 Ds 270 Js 51506/99, a to pro trestný čin ilegálního převádění cizinců a nedovoleného vstupu a pobytu na území Spolkové republiky Německo podle § 3 odst.1, věta první , § 8 odst. 2 věta první, § 55 odst. 1, § 58 odst. 1, č. 1, § 92 odst.2, č. 1a a b, § 92a odst. 1 č. 1, 2 německého zákona o cizincích a § 25 odst. 2, § 52 německého trestního zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Chemnitzu, Spolková republika Německo, ze dne 21.3.2000, sp. zn. 6Ds 270 Js 51506/99, jenž nabyl právní moci dne 7. 7. 2000, byl R. N. uznán vinným trestným činem ilegálního převádění cizinců a nedovoleného vstupu a pobytu na území Spolkové republiky Německo podle § 3 odst.1, věta první , § 8 odst. 2 věta první, § 55 odst. 1, § 58 odst. 1, č. 1, § 92 odst.2, č. 1a a b, § 92a odst. 1 č. 1, 2 německého zákona o cizincích a § 25 odst. 2, § 52 německého trestního zákona. Uvedeného trestného činu se podle zjištění soudu dopustil tím, že na základě objednávky třetí osoby, která mu za tuto činnost přislíbila odměnu 200,- DM dne 3. 12. 1999 převedl dva turecké a dva jugoslávské státní příslušníky přes česko–německou hranici do Spolkové republiky Německo a přitom mu bylo známo, že tito cizí státní příslušníci neměli potřebné povolení k pobytu, ani potvrzení o čekací lhůtě pro Spolkovou republiku Německo, a že byl nařízením města D. ze dne 22. 4. 1999 vypovězen z důvodu odsouzení pro trestnou činnost nelegálního převádění cizinců a neměl žádné zvláštní povolení ke vstupu na spolkové území. Za tyto trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Dne 17. 4. 2002 pod sp. zn. 4887/2001-MO-M podalo Ministerstvo spravedlnosti České republiky podle § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německého soudu do evidence Rejstříku trestů České republiky. Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů. Podle § 4 odst. 1 zákona se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle § 384a odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky. Podle § 4 odst. 2 zákona může však Nejvyšší soud České republiky na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen. Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemským soudem, přičemž odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle právního řádu České republiky (trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a tr. zák.). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení § 4 odst. 2 zákona. V posuzované věci jsou dány ovšem i podmínky materiální povahy. R. N. se pro finanční prospěch podílel opakovaně, jak vyplývá i z rozsudku Obvodového soudu Pirna ze dne 12. 4. 1999, sp. zn. 2 Ds 148 Js 52342/98, na ilegální přepravě cizinců přes státní hranici na území jiného státu. Jedná se o nebezpečnou a v posledních letech také velmi rozšířenou trestnou činnost, která současně poškozuje i zájmy České republiky. Pokud jde o druh trestu byl mu také uložen nepodmíněný trest odnětí svobody již v nikoliv zanedbatelné délce. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení § 4 odst. 2 zákona týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu jsou splněny. Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 29. května 2002 Předseda senátu: JUDr. Antonín Draštík