21 Cdo 544/2002 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. K. proti žalované A. S. – V. s.r.o., o neplatnost zrušení pracovního poměru ve zkušební době, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 19 C 117/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2001 č.j. 23 Co 95/2001-50, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.325,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že zrušení pracovního poměru ve zkušební době ze strany žalované „s účinností ke dni 29.2.2000“ je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že ujednání o zkušební době je neplatné, neboť na základě „smlouvy o vzájemné spolupráci“ uzavřené mezi jeho předchozím zaměstnavatelem a žalovanou „plynule přešel od svého původního zaměstnavatele do pracovního poměru k žalované“, která ve smyslu ustanovení § 250 zák. práce převzala práva a povinnosti z dosavadního pracovněprávního vztahu žalobce, „včetně nemožnosti sjednat v pracovní smlouvě zkušební lhůtu“. Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 18.10.2000 č.j. 19 C 117/2000-30 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 3.225,- Kč. Ve věci samé dospěl k závěru, že mezi žalovanou a předchozím zaměstnavatelem žalobce nikdy nebyla uzavřena žádná smlouva o přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů ve smyslu ustanovení § 250 zák. práce a že ohledně ujednání o zkušební době nebyl naplněn ani žádný z důvodů neplatnosti uvedených v ustanovení § 242 odst. 1 zák. práce. Žalobcem namítané uvedení v omyl při podpisu pracovní smlouvy nemůže být důvodem neplatnosti, ale zakládá právo účastníka odstoupit od smlouvy, což však žalobce neučinil. Protože pracovní smlouva včetně ujednání o zkušební době byla uzavřena řádně, soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná zrušila pracovní poměr „zcela v souladu s ustanovením § 58 Zákoníku práce“. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10.4.2001 č.j. 23 Co 95/2001-50 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 2.150,- Kč k rukám advokátky. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně dovodil, že v daném případě nedošlo k převodu části zaměstnavatele k jinému zaměstnavateli ani k jinému přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů podle ustanovení § 249 až § 251b zák. práce, jak tvrdí žalobce, neboť „je mimo pochybnost“, že jeho dřívější zaměstnavatel „byl zcela jinou právnickou osobou než je žalovaná“, s níž žalobce uzavřel pracovní smlouvu po předchozím skončení pracovního poměru u dřívějšího zaměstnavatele. Jelikož vzhledem k okolnostem případu je vyloučena i žalobcem namítaná možnost vyvolání omylu ze strany žalované, ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že zrušení pracovního poměru ve zkušební době ze strany žalované, které „má náležitosti požadované ustanovením § 58 zák. práce“, je platným právním úkonem. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 239 odst. 2 os.ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřoval především v ochraně zaměstnanců při převodech, spojování, resp. transformaci podniků či jejich částí „tváří v tvář pokusům obcházet zákoník práce, případně další právní předpisy“. Zdůraznil, že ačkoli mezi jeho předchozím zaměstnavatelem a žalovanou nedošlo k uzavření písemné dohody o převodu zaměstnanců, byla tato dohoda, která „byla zamýšlena jako smlouva podle § 51 občanského zákoníku a tedy nemusela mít písemnou formu“, ve skutečnosti „bezezbytku splněna“ a na jejím základě došlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, aniž by bylo možné sjednat novou zkušební dobu. O tom byl žalobce ostatně žalovanou opakovaně ujištěn, a proto novou pracovní smlouvu podepsal v dobré víře, že za dané situace se závazek zkušební doby uvedený ve formulářové pracovní smlouvě nemůže stát platným a nepoužije se. Mimo to dovolatel namítal, že soudy neprovedly jím navržené důkazy k prokázání existence dohody mezi zaměstnavateli, přestože měly přímou souvislost s předmětem řízení, čímž podle jeho názoru došlo „k vážnému procesnímu pochybení a odepření práva na spravedlivé řízení“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobce bylo zamítnuto, neboť žádnou z dovolacích námitek nelze považovat za důvodnou. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně. Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice po 1.1.2001, ale v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - jak vyplývá také z jeho odůvodnění - po řízení provedeném podle „dosavadních právních předpisů“ (podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000), je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) rovněž podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“). Projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních právních předpisů se ve smyslu Části dvanácté, Hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozumí rovněž posouzení včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.4.2001 sp.zn. 29 Odo 196/2001, uveřejněné pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001). Podle ustanovení § 240 odst. 1, věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení § 240 odst. 2, věty druhé o.s.ř. je lhůta zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu. V posuzovaném případě bylo z obsahu spisu zjištěno, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen do vlastních rukou zástupci žalobce (§ 49 odst. 1 o.s.ř.) dne 17.5.2001 a do vlastních rukou zástupkyni žalované (§ 49 odst. 1 o.s.ř.) dne 18.5.2001 a že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu sepsané dne 16.7.2001 bylo odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit (poště P.), dne 17.7.2001 (§ 57 odst. 3 o.s.ř.). Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dnem 18.5.2001 (§ 159 odst. 1 o.s.ř.) a že lhůta k podání dovolání uplynula dnem 18.6.2001. Dovolání bylo tedy podáno po uplynutí zákonem stanovené lhůty, jejíž zmeškání nelze prominout (§ 240 odst. 2, věta první o.s.ř.), a proto Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce - aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi - podle ustanovení § 243b odst. 4, věty první a § 218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. jako opožděné odmítl. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, je žalobce povinen ve smyslu ustanovení § 243b odst.4 věty první, § 224 odst.1 a § 146 odst.2 věty první (per analogiam) o.s.ř. nahradit žalované náklady, které v dovolacím řízení vynaložila k účelnému uplatňování práva. Žalovaná byla v dovolacím řízení zastoupena advokátkou. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení § 7 písm. c), § 10 odst. 3, § 14 odst.1, § 15 a § 18 odst.1) vyplývá, že žalované přísluší odměna za zastupování advokátkou ve výši 1.250,- Kč. Vedle odměny za zastupování žalované náleží paušální částka náhrad za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.). Celkovou částku 1.325,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst.1 o.s.ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 13. listopadu 2002 JUDr. Zdeněk Novotný, v. r. předseda senátu